Tbilisi () je hlavní a největší město Gruzie. Rozkládá se na obou březích řeky Kura, na ploše 504 km2 žije přibližně 1,3 mil. obyvatel, což představuje asi třetinu obyvatel země. Město je průmyslovým, politickým, společenským i kulturním centrem země. Přibližně 90 % obyvatelstva tvoří etničtí Gruzíni, dále tu žijí například Arméni, Ázerbájdžánci a Rusové. Leží na křižovatce mezi Evropou a Asií, což městu zajišťuje pozici důležité tranzitní trasy pro energetické a obchodní záměry.
Tbilisi bylo založeno v pátém století našeho letopočtu Vachtangem I., králem středověkého gruzínského Ibérského království. Od té doby zastávalo funkci hlavního města různých gruzínských království a republik. Vzhledem ke své poloze na křižovatce mezi Evropou a Asií a blízkosti lukrativní Hedvábné stezky bylo Tbilisi v průběhu dějin předmětem sporů mezi různými světovými mocnostmi. V letech 1801–1917, tehdy jako součást Ruského impéria, bylo sídlem Kavkazského místokrálovství, které spravovalo severní i jižní Kavkaz. V roce 2003 se stalo centrem Růžové revoluce, v jejímž důsledku byl od moci odstaven tehdejší prezident Eduard Ševardnadze.
Historicky je Tbilisi domovem lidí různého kulturního, etnického a náboženského původu, i když jeho obyvatelé jsou převážně pravoslavní. Historie Tbilisi se odráží v jeho architektuře, která je směsicí středověkých, neoklasicistních, secesních, socialisticko realistických a moderních staveb. K významným stavbám a turistickým cílům patří katedrály Sameba a Sioni, náměstí Svobody, třídy Rustaveli a Agmašenebeli, středověká pevnost Narikala, pseudomaurská Tbiliská opera a Gruzínské národní muzeum. Klima v Tbilisi se v létě většinou pohybuje v rozmezí 20 až 32 °C, v zimě pak −1 až 7 °C.
Název Název „Tbilisi“ pochází ze starogruzínského Tbilisi (asomtavruli: ႧႡႨႪႨႱႨ, mchedruli: თბილისი) a dále z tpili (v moderní gruzínštině: თბილი, teplý, samo pochází ze staré gruzínštiny: ႲႴႨႪႨ ṭpili)). Název Tbilisi (místo tepla) tedy město získalo kvůli četným sirným horkým pramenům v oblasti.
Až do roku 1936 se název města v češtině a většině dalších jazyků řídil perskou výslovností Tiflis resp. Tiflís,Ottův slovník naučný – Gruzie zatímco gruzínský název zněl ტფილისი (Ṭpilisi). V srpnu 1936 byly na příkaz sovětského vedení změněny oficiální ruské názvy různých měst tak, aby lépe odpovídaly místnímu jazyku. Kromě toho byla na základě návrhu gruzínských jazykovědců modernizována gruzínská jazyková podoba Ṭpilisi; starobylá gruzínská složenina ტფილი (ṭpili, „teplý“) byla nahrazena novější თბილი (tbili). Tato podoba se stala základem nového oficiálního ruského názvu (Тбилиси Tbilisi). Většina ostatních jazyků následně převzala novou podobu názvu, ale některé jazyky, například turečtina, perština, řečtina, španělština a němčina, si ponechaly variantu Tiflis. V září 2006 uspořádal gruzínský parlament slavnostní ceremoniál u příležitosti 70. výročí přejmenování.
Některé tradiční názvy Tbilisi v jiných jazycích regionu mají odlišný původ. Osetský název Калак (Kalak) pochází z gruzínského slova ქალაქი (kalaki), což znamená prostě město. Čečenský a ingušský název města používá podobnou nebo stejnou formu jako jejich název země Gruzie (Гуьржех Gürƶex), stejně jako historický kabardský název (Курджы Kwrdžə), zatímco abchazské Қарҭ (Ķarţ) je odvozeno od megrelského ქართი (Karti).
Historie náhled|vlevo|Ančišchatská bazilika, památka z 6. století, je nejstarší zachovaný kostel v Tbilisi
Raná historie Archeologové objevili důkazy o trvalém osídlení předměstí Tbilisi, Dighomi, již v době raně bronzové, a kamenné artefakty pocházející z doby paleolitu.
V období pozdní bronzové až rané doby železné to bylo největší sídlo na Kavkaze. Podle legendy bylo území dnešního Tbilisi pokryto lesy ještě v roce 458. Jedna z nejvíce uznávaných variant mýtu o založení Tbilisi praví, že král Vachtang I. Gorgasali (vládl asi 447/49 – 502/22) šel na lov do hustě zalesněné oblasti se sokolem (někdy je sokol v legendě nahrazen buď jestřábem, nebo jiným malým dravým ptákem). Králův sokol měl během lovu ulovit nebo zranit bažanta, přičemž oba ptáci spadli do blízkého horkého pramene a zemřeli na popáleniny. Na krále Vachtanga udělaly horké prameny takový dojem, že se rozhodl vykácet les a postavit na tomto místě město.
Iberský král Dači (r. 522-534), nástupce Vachtanga I., přesunul hlavní město Iberie z Mcchety do Tbilisi a zahájil stavbu pevnostní zdi, která lemovala nové hranice města. Od 6. století se Tbilisi neustále rozrůstalo díky strategické poloze regionu na důležitých obchodních a cestovních trasách mezi Evropou a Asií.
Cizí nadvláda Výhodná obchodní poloha Tbilisi však nemusela být nutně zárukou jeho přežití. Tbilisi se nacházelo na strategickém místě v srdci Kavkazu mezi Evropou a Asií, a stalo se předmětem soupeření mezi různými mocnostmi v regionu, jako byla Římská říše, Parthská říše, Sásánovská říše, muslimští Arabové, Byzantská říše a seldžučtí Turci. Kulturní vývoj města byl do jisté míry závislý na tom, kdo v různých obdobích městu vládl, ačkoliv Tbilisi bylo poměrně kosmopolitní.
V letech 570-580 vládli městu Peršané, a to až do roku 627, kdy Tbilisi vyplenila byzantsko-chazarská vojska, a později, v letech 736-738, vstoupila do města arabská vojska pod vedením Marvána II. Po tomto období Arabové založili emirát se sídlem v Tbilisi. Po arabském dobytí v 7. století byly do Gruzie přivezeny arabské dirhamy a byla zde zřízena mincovna, která razila mince s nápisy v arabštině a gruzínštině. V roce 764, stále pod arabskou kontrolou, bylo Tbilisi opět vypleněno Chazary. V roce 853 armády arabského vůdce Bughy Al-Turkiho napadly Tbilisi, aby si vynutily jeho návrat k abbásovské věrnosti. Arabská nadvláda nad Tbilisi trvala až do přibližně roku 1050. V roce 1065 seldžucký sultán Alp Arslan podnikl tažení proti Království Gruzie, podrobil si Tbilisi a postavil ve městě mešitu.
Hlavní město Gruzie V roce 1121, po bitvě u Didgori proti Seldžukům, obléhali Tbilisi vojska gruzínského krále Davida IV. a v roce 1122 jej dobyli. David přesunul své sídlo z Kutaisi do Tbilisi, které se stalo hlavním městem sjednoceného gruzínského státu, a zahájil tak gruzínský zlatý věk. Ve 12. a 13. století se Tbilisi stalo regionální velmocí s prosperující ekonomikou a ohromující kulturní produkcí. Na konci 12. století dosáhl počet obyvatel Tbilisi 100 000. Město se také stalo významným literárním a kulturním centrem nejen pro Gruzii, ale i pro tehdejší východní pravoslavný svět. Za vlády královny Tamary Gruzínské působil v Tbilisi Šota Rustaveli, který zde psal svou epickou báseň Muž v tygří kůži. Toto období je často označováno jako „zlatý věk Gruzie“ nebo jako gruzínská renesance.
Mongolská nadvláda a další nestabilita náhled|vlevo|Detail z námořní mapy Detail z námořní mapy Angelina Dulcerta, zobrazující gruzínské pobřeží Černého moře a Tiflis, 1339 „Zlatý věk“ Tbilisi netrval déle než sto let. V roce 1226 se Tbilisi zmocnila Chwarezmská říše pod vedením šáha Džalal al-Dina, který zmasakroval desítky tisíc křesťanů. Po chwarezmské okupaci byla obrana Tbilisi značně zdevastovaná a náchylná k dalším útokům mongolských vojsk. V roce 1236 se Gruzie po drtivých mongolských porážkách podřídila mongolské nadvládě. Samotný národ si zachoval určitou formu „polonezávislosti“ a neztratil svou státnost, ale Tbilisi bylo po celé následující století pod silným politickým i kulturním vlivem Mongolů. Ve 20. letech 13. století se Mongolové z Gruzie stáhli a Tbilisi se opět stalo hlavním městem nezávislého gruzínského státu. V roce 1366 však město postihla epidemie černé smrti.
Od konce 14. do konce 18. století se Tbilisi opět ocitlo pod nadvládou různých cizích mocností. Několikrát bylo město dokonce zcela vypáleno a srovnáno se zemí. V roce 1386 bylo Tbilisi několikrát napadeno a vypleněno Tamerlánovými vojsky. V roce 1440 město napadl a zničil Džahánšáh (šáh perského města Tabríz). V letech 1477–1478 město držel sultán Uzun Hasan, zakladatel Akkojunluské říše.
Perská kontrola náhled|Tbilisi podle francouzského cestovatele Jeana Chardina, 1671 náhled|Ilustrace Tiflisu z roku 1717 od Josepha Pittona de Tourneforta
Již v 10. letech 15. století se Tbilisi (a Kartlijské a Kachetské království) stalo vazalským územím Safavidského Íránu. V roce 1522 bylo Tbilisi poprvé obsazeno velkou safavidskou posádkou. Po smrti šáha Ismá‘íla I. (r. 1501-1524) král David X. z Kartli Íránce vyhnal. Během tohoto období byla řada částí Tbilisi přestavěna a přebudována. Čtyři tažení krále Tahmáspa I. (vládl 1524–1576)vedla k opětovnému obsazení Kartli a Kachetie a od roku 1551 bylo v Tbilisi trvale umístěno safavidské vojsko. Od smlouvy z Amasji z roku 1555 a pevněji od roku 1614 do roku 1747, s krátkými přestávkami, bylo Tbilisi důležitým městem pod íránskou nadvládou a fungovalo jako sídlo íránských vazalských králů z Kartli, kterým šáh udělil titul vali. V roce 1718 benátský senát prosil safavidského císaře Husajna Šáha, aby ochránil katolické Armény a kapucínské misionáře v Tbilisi před gruzínskými Armény. Za pozdější vlády Tejmuraze II. a Erekle II. se Tbilisi stalo živým politickým a kulturním centrem bez cizí nadvlády – ale v obavách z neustálé hrozby invaze požádali gruzínští vládci o ruskou ochranu prostřednictvím georgijevské smlouvy z roku 1783. Navzdory této dohodě bylo město v roce 1795 dobyto a zpustošeno íránským vládcem z dynastie Kadžárovců Agá Muhammadem Chánem, který se snažil obnovit tradiční íránskou svrchovanost nad regionem.
Ruská kontrola náhled|upright|vlevo|Erb Tiflisu za ruské vlády V roce 1801 Ruské impérium anektovalo gruzínské Kartlijsko-kachetské království (jehož hlavním městem bylo Tbilisi), a později svou vládu upevnilo gulistánskou smlouvou z roku 1813,Timothy C. Dowling Russia at War: From the Mongol Conquest to Afghanistan, Chechnya, and Beyond str. 728–729 ABC-CLIO, 2. prosince 2014. Mikaberidze, Alexander. Conflict and Conquest in the Islamic World: A Historical Encyclopedia 2 volumes: A Historical Encyclopedia ABC-CLIO, 22. července 2011 str. 351 která ukončila íránskou kontrolu nad Gruzií. V rámci carského Ruska bylo Tbilisi (tehdy známé jako Tiflis) v roce 1801 začleněno do Tiflisského ujezdu a po jeho založení v roce 1846 se stalo správním centrem Tiflisské gubernie. Ruská carská administrativa zavedla nový evropský městský plán a zadala výstavbu nových budov v západním stylu. Byly vybudovány silnice a železnice, které spojily Tbilisi s dalšími významnými městy ruského impéria, jako je Batumi a Poti. V 50. letech 19. století se Tbilisi opět stalo významným obchodním a kulturním centrem. Svůj domov v Tbilisi našli například Ilja Čavčavadze, Akaki Ceretili, Mirzə Fətəli Axundov, Jakob Gogebašvili, Alexandr Gribojedov a mnoho dalších státníků, básníků a umělců. Město mnohokrát navštívili a oblíbili si Alexandr Sergejevič Puškin, Lev Tolstoj, Michail Lermontov, rodina Romanovců a další. Hlavní novou tepnou vybudovanou za ruské správy byla Golovinova třída (dnešní Rustaveliho třída), na níž si zřídili své sídlo kavkazští místokrálové. Po většinu počátku 19. století byli nejpočetnější etnickou skupinou v Tbilisi Arméni, kteří v určitém období tvořili skoro tři čtvrtiny (74 %) obyvatelstva. náhled|Tiflis podle Michaila Lermontova, 1837
Krátká nezávislost