Pěstounství neboli pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče v České republice. Právně ji upravuje občanský zákoník (§958-970) a zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Do pěstounské péče jsou svěřovány děti, o které nemohou osobně pečovat rodiče nebo poručník. Tyto děti zároveň nejsou právně volné, tzn. mají alespoň jednoho rodiče, který nedal souhlas s osvojením dítěte, jeví o dítě alespoň nějaký zájem a soud ho nezbavil rodičovských práv.

O svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje soud. Pěstounem může být fyzická osoba nebo v určitých případech manželský pár, který je k této péči o dítě vhodný, poskytuje záruku řádné výchovy dítěte a má bydliště na území České republiky↑ § 958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dostupný např. na Zákony pro lidi.cz (dále též jen „o. z.“).. Při hledání vhodného pěstouna pro dítě se upřednostňují příbuzné a blízké osoby dítěte.

Charakteristika pěstounské péče Pěstounská péče je zvláštní formou státem řízené a kontrolované náhradní rodinné výchovy, zabezpečované z jeho strany hmotnou podporou. Většinou se jedná o děti, jejichž rodiče se o ně z nějakého důvodu nemohou nebo nechtějí postarat nebo o děti s rizikovou anamnézou, nejistou prognózou, děti s různými postiženími, psychicky deprivované, s poruchami psychického vývoje a děti starší. Pěstounská péče umožňuje život v rodině těm, kteří by se z různých důvodů nedostali do adopce a hrozilo by jejich setrvání v ústavní péči. Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a končí nejpozději zletilostí nebo nabytím svéprávnosti dítěte. Za dítě jsou stále rodičovsky odpovědní rodiče, pokud soud neurčí jinak. Soud svěřuje pěstounům dítě na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě. Oproti adopci nevzniká příbuzenský vztah. Pěstoun rozhoduje za dítě pouze v běžných záležitostech. V záležitostech nikoli běžných musí pěstoun žádat o souhlas zákonného zástupce dítěte nebo soud. Pěstoun nemá k dítěti vyživovací povinnost. Pěstounství se chápe jako dočasná péče o svěřené dítě. Z toho vyplývá, že souběžně s pěstounskou péčí by měla probíhat i sanace původní rodiny, aby byla schopna se o dítě opět postarat. V praxi je však těchto ideálních případů poměrně málo.

Historie české právní úpravy Pěstounství se původně nazývalo schovanství a bylo od roku 1812 upraveno v § 186 obecného zákoníku občanského. Rodiče mohli své dítě kdykoli svěřit do péče pěstouna, pokud však mělo dojít k omezení práv takového schovance, museli s pěstounem uzavřít smlouvu, kterou musel navíc schválit soud.

V období první československé republiky se z důvodu nedostatečnosti veřejné péče angažovaly v sociální péči o děti hlavně občanské či církevní spolky. Důležitým zákonem upravujícím péči o nevlastní děti byl Zákon č. 256/1921 Sb., o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanželských. Zákon stanovil, že dozor nad touto péčí bude mít okresní soud, popř. „pověřená osoba.“ Pěstounem se mohl stát ten, kdo měl stejnou národnost a stejné náboženské vyznání jako svěřené dítě (Vládní nařízení č. 29/1930 Sb., o vykonávání ochrany dětí v cizí péči a dětí nemanželských). Pěstouni museli být mravně bezúhonní, měli mít stálé příjmy a bydliště a být zdravotně i psychicky uzpůsobeni k výchově dítěte. Vládní nařízení také určilo dozor nad vykonáváním povinností pěstounů a v odůvodněném případě i možnost odebrání dítěte z náhradní rodiny se schválením soudu.

Po roce 1950 pěstounství z československého právního řádu zmizelo, tento právní institut nebyl obsažen ani v zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, ani v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, v původním znění. Stát preferoval kolektivní výchovu, děti stávajících pěstounů byly umístěny do ústavních zařízení. Negativní dopady institucionální péče na vývoj dítěte popsali r. 1963 Zdeněk Matějček a Josef Langmajer v knize Psychická deprivace v dětství. V roce 1968 vznikla jako reakce na tento výzkum první SOS vesnička v Doubí u Karlových Varů. Ta poskytovala skupinovou pěstounskou péči jako alternativu k péči ústavní. Důležitým mezníkem ve vývoji pěstounské péče v České republice je vydání zákona č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Charakter pěstounské péče nastíněný v tomto zákoně přetrvává dosud. Do pěstounské péče dle tohoto zákona mohlo být umístěno dítě, jehož rodiče o něj nemohou dlouhodobě pečovat. Rozhodnutí o pěstounské péči vydával soud. Tento zákon byl později nahrazen zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Základní úpravu pak obsahoval zákon o rodině v § 45a–45d.

Po roce 1989 přestal být dohled nad pěstounskou péčí pouze doménou státu. Vznikly organizace, které působí v oblasti náhradní rodinné péče dodnes (např. Fond ohrožených dětí (1990), Středisko náhradní rodinné péče (1994), Sdružení pěstounských rodin (1995). V roce 1990 ratifikovalo Československo Úmluvu o právech dítěte. V roce 1998 Novela zákona o rodině (zveřejněna ve Sbírce zákonů 91/1998 Sb.) nařídila v případě svěření dítěte do náhradní rodinné péče ověření možnosti předání dítěte příbuzným před nařízením ústavní výchovy. V roce 1999 byl přijat zákon o sociálně-právní ochraně dětí (zákon 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí). Právně ošetřil celý proces zprostředkování pěstounské péče a upravil nabídku služeb pro náhradní rodiny. Tento zákon poprvé připustil možnost krátkodobé pěstounské péče. Přesto byla v praxi i nadále v případech krátkodobého umístění dítěte mimo rodinu využívána institucionální péče. Novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí v roce 2006 byla zavedena pěstounská péče na přechodnou dobu. Novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí s účinností od 1.1. 2013 ukládá orgánům sociálně-právní ochrany povinnost snažit se vyhledat náhradní rodinnou péči pro každé opuštěné dítě. Od roku 2014 je pěstounství primárně upraveno v § 958–970 občanského zákoníku.

Formy pěstounské péče Od roku 2006, kdy byl uzákoněn nový institut pěstounské péče, existují dvě formy pěstounské péče.

Pěstounská péče dlouhodobá (PPD) Péče je koncipována jako stabilní a dlouhodobé opatření. Oficiálně končí dosažením zletilosti dítěte, ale ve funkčních pěstounských rodinách mají přijaté děti pozici velmi podobnou vlastním dětem a zůstávají často tak dlouho, až dostudují nebo získají práci a osamostatní se. Je možné dětem propůjčit (pouze se souhlasem biologických rodičů) příjmení pěstounů. Úkolem pěstouna je výchova, rozvoj a láskyplné vedení dítěte v přirozeném rodinném prostředí, ale za možné účasti biologických rodičů. Pěstoun by neměl bránit kontaktům s rodiči či dalšími příbuznými, jeho povinností je navíc i podpora a rozvíjení těchto rodinných vazeb. Pěstounská péče na přechodnou dobu (PPPD) V naší legislativě se objevil institut pěstounské péče na přechodnou dobu v roce 2006, do roku 2013 nebyl z finančních důvodů příliš využíván. Právně je pěstounská péče na přechodnou dobu vymezena §27a zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Tento institut bývá někdy označován pojmem „profesionální pěstounská péče“, oběma pojmy je míněn tentýž model pěstounské péče. „Jde o rodinnou individuální formu péče, státem podporovanou, která by měla být nezletilým dětem poskytována po nezbytně nutnou, relativně krátkou dobu v domácnostech pěstounů nebo i v zařízeních pro výkon pěstounské péče.“ Jedná se tedy o dočasnou péči o děti (maximálně 1 rok), u kterých je vysoká pravděpodobnost rychlého trvalého řešení – buď jiné formy náhradní rodinné péče nebo návratu do původní rodiny. Pěstounská rodina je od začátku připravována na brzký odchod dítěte. V přechodné pěstounské péči mohou být umístěny i děti, které náhle nemohou zůstat ve své rodině, ale jejich situace neodpovídá osvojení nebo dlouhodobé pěstounské péči. O svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu rozhoduje soud. Pěstouni musí být vedeni ve zvláštní evidenci pěstounů na přechodnou dobu. Institut přechodné pěstounské péče lze využít rovněž v případě osvojení, a to na dobu, po kterou může dát rodič souhlas k osvojení, nebo ve které může rodič odvolat souhlas k osvojení dítěte, nebo do nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tom, že k osvojení není třeba souhlasu rodiče. Z toho je patrné, že role této formy pěstounské péče je spíše „krizová,“ tedy při potřebě poskytnout okamžitou pomoc dítěti. Tato raná pěstounská péče předchází vážným poruchám attachmentu (poruchy citové vazby) a je lepší alternativou k umístění dítěte do ústavní péče, pokud dítě nemůže být umístěno rovnou do stabilního prostředí biologické či náhradní rodiny.

Ve vztahu k dítěti mají přechodní pěstouni stejná práva a povinnosti jako ostatní pěstouni. Jedná se však o zcela specifickou komplexní službu. Pěstouni jsou připravováni na spolupráci s dalšími profesionály i s rodinou dítěte. Na „přechodné“ pěstouny jsou kladeny velké nároky ohledně připravenosti přijmout dítě, a především způsobu předávání dítěte do další péče. Pěstouni musí být psychicky vyrovnaní, zralí a mít životní zkušenosti, aby zvládli předat dítě, ke kterému přilnuli, do péče dalším osobám. Jako své poslání v životě dítěte vnímají potřebu pomoci v současné situaci dítěte a předat jej dále do fungující rodiny. Poskytují dítěti citové zázemí a vztahovost, což jsou neocenitelné vklady do budoucího života dítěte. Díky těmto prvním vazbám získává dítě důvěru v svět a v ostatní lidi i v sebe.  

Podle vztahu pěstounů k přijatému dítěti a pro posouzení, jaké dávky pěstounské péče pěstounovi náleží, rozlišujeme po novele zákona o sociálně právní ochraně dětí (s účinností od 1. 1. 2022) pěstounskou péči na zprostředkovanou a nezprostředkovanou (§ 47a odst. 1). Zda jde o zprostředkovanou či nezprostředkovanou pěstounskou péči se posuzuje vždy vůči každému dítěti samostatně. U jednoho pěstouna s více dětmi může nastat kombinace obou forem pěstounské péče.

Zprostředkovaná pěstounská péče

Zájemce o pěstounskou péči absolvoval odborné posouzení a přípravy k přijetí dítěte do rodiny, byl zařazen do evidence žadatelů o pěstounskou péči a následně vybrán jako vhodný pěstoun pro konkrétní dítě. Zprostředkovaným pěstounem se stal po doručení oznámení o vhodnosti stát se pěstounem konkrétního dítěte podle §24 odst 2a a odst.3 zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zprostředkovaným pěstounem je také pěstoun zařazený v evidenci osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu a je mu svěřeno dítě do přechodné pěstounské péče.

Nezprostředkovaná pěstounská péče

Nezprostředkovaní pěstounská péče nesplňuje podmínky pěstounské péče zprostředkované. Dítě je v osobní péči osoby příbuzné nebo blízké, nebo se jedná o dítě, které si pěstoun sám vybral a požádal o jeho svěření do pěstounské péče. Krajský úřad v tomto případě nepřidělil pěstounovi konkrétní dítě a nevydal oznámení o vhodnosti pěstouna k tomuto dítěti.

Práva a povinnosti pěstounů

Doprovázení Pěstounům v jejich nelehkém poslání nabízí stát pomoc vymezenou v „Dohodě o výkonu pěstounské péče.“ Dohodu má pěstoun povinnost uzavřít do 30 dnů od rozhodnutí soudu o svěření dítěte do péče, a to buď s obecním úřadem, krajským úřadem, nebo s pověřenou doprovázející organizací. S rodinou spolupracuje klíčový pracovník organizace, doprovází celou rodinu na její cestě pěstounstvím a poskytuje jí podporu v jejích potřebách. Dohoda zaručuje pěstounům služby a odbornou péči předkládanou lidským a vstřícným přístupem budovaným na vzájemné důvěře. Tato dohoda stanovuje práva a povinnosti pěstouna.

Práva Práva jsou zákonem stanovené formy pomoci jako doprovázení, odborné poradenství, podpůrné a odlehčovací služby apod.

Mezi práva pěstounů patří:

pečovat o svěřené dítě, rozhodovat o běžných záležitostech a v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění, právo na pomoc se zajištěním osobní péče o dítě za situace, kdy je pěstoun nemocný či musí vyřizovat nezbytně nutné osobní záležitosti, na pomoc při péči o svěřené dítě, tzv. odlehčovací péči, a to v rozsahu minimálně 14 kalendářních dnů v roce, jedná-li se o dítě ve věku 2 a více let,