Karcinom plic je nejčastější typ nádorového onemocnění plic. Někdy používaný pojem rakovina plic nemá přesně vymezený význam, může označovat jak karcinom plic, tak i jakýkoliv jiný maligní plicní nádor. Pokud není karcinom léčen, může se tento růst v rámci procesu zvaného metastazování rozšířit i mimo plíce do okolních tkání nebo dalších částí těla. Základní známkou karcinomů je to, že vznikají z epitelové tkáně. Hlavními typy karcinomů plic jsou malobuněčný karcinom plic (SCLC), rovněž známý jako „karcinom ovískových buněk“ (zhoubné buňky připomínají zrnka ovsa), a nemalobuněčný karcinom plic (NSCLC). Mezi nejběžnější symptomy onemocnění patří kašel (včetně vykašlávání krve), úbytek váhy a dechová nedostatečnost. Karcinom plic patří mezi nejčastější onkologické příčiny smrti u mužů. Celosvětově je zodpovědná za smrt 1,3 milionů mužů a také žen ročně.
Hlavními typy karcinomu plic jsou nemalobuněčný typ a malobuněčný typPavel Pafko: Plicní rakovina – klasifikace, rizikové faktory. Praha: tištěný SANQUIS č.17/2001, str. 45.. Toto rozlišení je důležité, protože léčba je u každého jiná; nemalobuněčný plicní karcinom (NSCLC) se někdy léčí chirurgicky, zatímco malobuněčný plicní karcinom (SCLC) má obvykle lepší odezvu na léčbu chemoterapií a ozařováním. Nejběžnějšími příznaky jsou dechová nedostatečnost, dalšími příznaky může být kašel (včetně vykašlávání krve) a ztráta váhy. Nejběžnější příčinou nemoci je dlouhodobé vystavení tabákovému kouři, které stojí za 80–90 % případů rakoviny plic. K 10–15 % případů tohoto onemocnění dochází u nekuřáků, přičemž tyto případy jsou často přičítány kombinaci genetických faktorů, vystavení vlivu radonu, azbestu a znečištění vzduchu, včetně kouře z pasivního kouření. Karcinom plic lze zobrazit pomocí rentgenu hrudníku a výpočetní tomografie (CT snímek). Diagnóza je potvrzována prostřednictvím biopsie, která se obvykle provádí za využití bronchoskopie nebo kontrolovaným CT vyšetřením. Léčba a dlouhodobé výsledky závisí na typu rakoviny, fázi (stupni rozšíření) a celkovém zdravotním stavu nemocného měřeném prostřednictvím hodnocení jeho celkového fyzického stavu.
Mezi běžné způsoby léčby patří chirurgický zákrok, chemoterapie a radioterapie. Nemalobuněčné karcinomy jsou někdy odstraňovány chirurgickým zákrokem, kdežto malobuněčné karcinomy obvykle lépe reagují na chemoterapii a radioterapii. 15 % osob ve Spojených státech, u nichž je diagnostikována rakovina plic, přežije dalších pět let po stanovení diagnózy. Celosvětově je rakovina plic nejběžnější příčinou úmrtí žen i mužů souvisejících s rakovinou a přičítá se jí 1,38 milionu úmrtí ročně (údaj k roku 2008).
Příznaky a symptomy Mezi příznaky a symptomy, které mohou rakovinu plic naznačovat, patří: respirační symptomy: kašel, vykašlávání krve, sípání nebo dýchavičnost systémové symptomy: úbytek hmotnosti, horečka, paličkovité prsty nebo únava symptomy způsobené místním tlakem: bolest na prsou, bolesti v kostech, syndrom horní duté žíly, potíže s polykáním Pokud se karcinom tvoří v dýchacích cestách, může ztěžovat proudění vzduchu a zapříčinit tak dýchavičnost. Ucpání dýchacích cest může vést k nahromadění sekretu za místem ucpání a způsobit zápal plic. V závislosti na typu tumoru může na možnost karcinomu plic zpočátku ukázat tzv. paraneoplastický syndrom. V případě karcinomu plic mohou projevy tohoto syndromu zahrnovat Lambert–Eatonův myastenický syndrom (svalová slabost způsobená autoprotilátkami), hyperkalcemii nebo syndrom nedostatečné produkce antidiuretického hormonu (SIADH). Tumory v horní části plic, známé jako Pancoastovy tumory, mohou narušit místní část sympatického nervového systému a vést tak k Hornerově syndromu (pokles očního víčka a malá oční panenka na postižené straně) a k poškození brachiálního plexu.
Mnoho ze symptomů karcinomu plic (nechuť k jídlu, úbytek hmotnosti, horečka, únava) není specifických. U mnoha osob, které v okamžiku projevu symptomů vyhledají lékařskou pomoc, je již rakovina rozšířena i mimo původní ložisko. Mezi běžná místa, kam se rakovina dále šíří, patří mozek, kosti, nadledviny, druhá plíce, játra, osrdečník a ledviny. Přibližně 10 % osob s karcinomem plic nemá v okamžiku diagnózy žádné symptomy; k nálezu karcinomu obvykle dochází náhodně při rutinním rentgenu hrudníku.
Fáze Fáze karcinomů plic je soubor stupňů šíření karcinomu ze svého počátečního zdroje. Jedná se o důležitý faktor ovlivňující prognózy počáteční léčby karcinomu plic. Nemalobuněčný typ karcinomu plic (NSCLC) začíná fází IA („jedna A“; nejlepší prognóza) IV („čtyři“; nejhorší prognóza). Malobuněčný typ karcinomu plic je klasifikován jako limitovaná fáze, pokud je omezen na jednu polovinu hrudníku (pod rentgenem); jinak se jedná rozšířenou fázi.
Příčiny K rozvoji karcinomu dochází v důsledku genetického poškození DNA. Toto genetické poškození postihuje normální funkci buňky včetně její schopnosti množení, programované buněčné smrti (apoptózy) a schopnosti opravy DNA. Čím větší je poškození, tím vyšší je riziko vzniku karcinomu.
Kouření náhled|Graf znázorňující, jak celkový nárůst prodeje tabákových výrobků v USA v prvních čtyřiceti letech 20. století (počet cigaret na osobu a rok) vedl k odpovídajícímu rychlému nárůstu počtu karcinomu plic během 30., 40. a 50. let 20. století (počet úmrtí v důsledku karcinomu plic na 100 000 mužů a rok) náhled|Příčný řez lidskou plící: Bílá oblast v horní části laloku je karcinom; černé oblasti jsou výsledkem změny zabarvení způsobené kouřením Kouření, zejména pak kouření cigaret, přispívá ke vzniku karcinomu plic zdaleka nejvíce. Cigaretový kouř obsahuje více než 60 známých karcinogenů, mezi něž patří radioizotopy z rozpadové řady radonu (např. polonium 218Po a 214), nitrosaminy nebo polyaromatické uhlovodíky jako benzopyren. Rovněž se zdá, že nikotin potlačuje imunitní odezvu na nádorové bujení ve tkáni vystavené těmto vlivům. V rozvinutých zemích bylo 90 % úmrtí mužů na karcinom plic v roce 2000 přičítáno kouření (70 % u žen). Kouření se přičítá 80–90 % všech případů karcinomu plic.
U nekuřáků je příčinou vzniku karcinomu plic pasivní kouření – vdechování kouře vznikajícího při kouření jiných osob. Jako pasivního kuřáka lze označit člověka, který žije nebo pracuje v blízkosti kuřáka. Studie provedené ve Spojených státech,* Evropě, Spojeném království a v Austrálii konzistentně prokázaly značně zvýšené riziko vzniku rakoviny u osob vystavených pasivnímu kouření. U těch, kdo žijí s kuřákem, je riziko vyšší asi o 20–30 %, zatímco u osob, které pracují v prostředí ovlivňovaném kouřem z cigaret jiných lidí, je riziko vyšší o 16–19 %. Výzkum vlivu postranního proudu kouře naznačuje, že tento kouř je ještě nebezpečnější než kouř přímo vdechovaný kuřákem. Ve Spojených státech je pasivní kouření příčinou přibližně 3 400 úmrtí na karcinom plic ročně.
Radon Radon je plyn bez barvy a zápachu vznikající rozpadem radioaktivního rádia, které je pro změnu produktem rozpadu uranu vyskytujícího se v zemské kůře. Produkty rozpadu radioaktivních látek ionizují genetický materiál a způsobují mutace, které se někdy stávají rakovinnými. Po kouření je radon druhou nejběžnější příčinou karcinomu plic ve Spojených státech. S každými 100 becquerely/m³ koncentrace radonu se riziko zvyšuje o 8–16 %. Množství radonu se liší v závislosti na lokalitě a složení půdy a hornin v podloží. Například v oblastech, jako je Cornwall ve Spojeném království (kde je žulové podloží), je radon velkým problémem. Pro snížení koncentrace radonu musí být budovy uměle větrány. Americká Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) odhaduje, že v jednom z 15 domů ve Spojených státech je hladina radonu vyšší než je doporučený limit 4 pikocurie na litr (pCi/l) (148 Bq/m³).
Azbest Azbest může způsobit řadu onemocnění plic, včetně karcinomu plic. Kouření tabáku a vystavení azbestu má na tvorbu karcinomu plic synergický efekt. Azbest může rovněž způsobit rakovinu pohrudnice, která se nazývá mezoteliom (a která se od karcinomu plic liší).
Znečištění vzduchu Podle Světové zdravotnická organizace způsobilo znečištění ovzduší v roce 2010 smrt na rakovinu plic, tedy především na plicní karcinom, asi u 223 tisíc lidí na celém světě. Podle jiného zdroje má znečištění údajně na zvýšení rizika karcinomu plic malý účinek. Jemné částice (PM2,5) a sulfátové aerosoly, které se mohou dostávat do ovzduší ve výfukových plynech, jsou spojovány s mírně zvýšeným rizikem. U oxidu dusičitého každý přírůstek 10 částic na jednu miliardu částic vzduchu zvyšuje riziko karcinomu plic o 14 %. Znečištění vzduchu se připisuje 1–2 % případů karcinomu plic.
Předběžné důkazy podporují hypotézu zvýšeného rizika vzniku karcinomu plic v důsledku znečištění vzduchu v interiéru v souvislosti se spalováním dřeva, uhlí, zvířecího trusu nebo zbytků rostlin při vaření nebo topení. U žen, které jsou v interiéru vystaveny kouři z uhlí, je riziko přibližně dvojnásobné; řada vedlejších produktů spalování biomasy je známými nebo domnělými karcinogeny. Toto riziko se týká přibližně 2,4 miliardy lidí na celém světě a má se za to, že stojí za 1,5 % úmrtí na karcinom plic.
Genetika Odhaduje se, že 8 až 14 % případů karcinomu plic je způsobeno dědičnými faktory. U osob příbuzných nemocnému s karcinomem plic je riziko 2,4 krát vyšší. Je tomu tak pravděpodobně v důsledku kombinace genů.
Viry O virech je známo, že způsobují karcinom plic u zvířat, a poslední důkazy ukazují na to, že podobné nebezpečí hrozí u lidí. Propletenec virů včetně lidského papilomaviru, JC virus, opičí virus 40 (SV40), BK virus a cytomegalovirus. Tyto viry mohou napadnout buněčný cyklus a při potlačení apoptózy způsobit nekontrolované dělení buněk.
Další příčiny S karcinomem plic je spojována řada dalších látek, povolání a vystavení vlivům okolního prostředí. Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) uvádí, že existují „dostatečné důkazy“ pro to, že přítomnost následujících látek v plicích je karcinogenní:
Některé kovy (výroba hliníku, kadmium a sloučeniny kadmia, sloučeniny chromu (VI), berylium a sloučeniny berylia, železné a ocelové slitiny, sloučeniny niklu, arsen a anorganické sloučeniny arsenu, podzemní těžba hematitu)
Některé produkty spalování (nedokonalé spalování, uhlí (emise ze spalování uhlí v domácnostech), uhelné plyny, černouhelná smůla, výroba koksu, saze, výfukové plyny z naftových motorů)
Ionizující záření (rentgen, radon 222 a produkty jeho rozpadu, gama záření, plutonium)
Některé toxické plyny (metyléter (technický stupeň čistoty), bis(chlormetyl)éter, yperit, MOPP (směs vinkristin-prednison-dusíkatý yperit-prokarbazin), výpary z nátěrů)
Výroba pryže a krystalický křemenný prach
Patogeneze
Podobně jako u mnoha dalších typů rakoviny začíná karcinom plic aktivací onkogenů nebo deaktivací genů bránících vzniku tumoru. Má se za to, že onkogeny činí člověka náchylnějším k rozvoji rakoviny, a zdá se, že protoonkogeny se po vystavení působení konkrétních karcinogenů mění právě na onkogeny. Mutace protoonkogenu K-ras způsobují 10–30 % případů adenokarcinomu plic. Receptor pro epidermální růstový faktor (EGFR) reguluje množení buněk, apoptózu, angiogenezi a invazi tumoru. Mutace a zvětšení receptorů EGFR jsou běžné u nemalobuněčného karcinomu plic a představují základ pro léčbu pomocí inhibitorů EGFR. Receptor Her2/neu je postihován méně častěji. Poškození chromozomů může vést ke ztrátě heterozygozity, a tedy potenciálně k deaktivaci genů zabraňujících vzniku tumoru. Pro malobuněčný karcinom plic je běžné poškození zejména chromozomů 3p, 5q, 13q a 17p. Gen p53, který zabraňuje vzniku tumoru a který se nachází na chromozomu 17p, je postihován v 60–75 % případů. Mezi další geny, k jejich mutaci či změnám často dochází, patří c-MET, NKX2-1,LKB1, PIK3CA a BRAF.