náhled|vpravo|Hrob na hřbitově Malvazinky v Praze Vincenc Kramář (8. května 1877 Vysoké nad JizerouSOA Zámrsk, Matrika narozených Vysoké nad Jizerou, sign. 5726, ukn 10813, s. 138. Dostupné online. – 7. listopadu 1960 Praha) byl český teoretik kubismu a sběratel, proslul jako předvídavý sběratel kubistického umění, ředitel Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění s mimořádným smyslem pro výjimečné akvizice a jako pozoruhodný teoretik. Stal se historikem umění, který se po celý život hlásil k východiskům vídeňské školy a sepsal mnoho studií, které ovlivnily další historiky umění, například Alberta Kutala. Šlo o odborníka se širokým okruhem zájmů, který obhajoval moderní umění a zároveň razil cestu studiu středověkého umění, jak ho známe dnes. Přesvědčen o zaštiťující roli státu usiloval v pozici ředitele Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění o zestátnění jejích sbírek, což se mu roku 1937 podařilo. Jeho role při vzniku Státní sbírky starého umění byla zcela nepominutelná. Ve funkci ředitele ze zanedbané sbírky provinciálního charakteru ve vlastnictví SVPU vytvořil fungující a reprezentativní státní instituci. Středověké a moderní umění vděčí Kramářovi za kvalitní přírůstky. Mezi nejznámější lze zařadit Vyšebrodský oltář, Madonu Veverskou, Římskou, Roudnickou, Jindřichohradeckou a Zlatokorunskou, Zmrtvýchvstání Třeboňského mistra nebo Epitaf Jana z Jeřeně. Rok před smrtí odkázal svoje sbírky kubistického umění Národní galerii, ve které vynikají zejména práce z Picassova raného období. Tím napomohl státní sbírce moderního umění získat rozměr mezinárodní.Daniela Břízová: Vincenc Kramář a studium středověkého umění. Bakalářská práce na KTF UK. Praha 2011
Životopis
Doba studií a bádání Narodil se 8. května 1877 ve Vysokém nad Jizerou do dobře situované rodiny úspěšného obchodníka.Jaromír Neumann: Vincenc Kramář, historik a teoretik umění. In: Život 21. 1948, 2–21 Rodina byla výrazně obrozenecky laděná a hojně se věnovala historii. Z matčiny strany Kramář podědil vlohy i k hudbě a po celý život byl vynikajícím klavíristou. Středoškolské vzdělání získal studiem na jičínském gymnáziu, kde studoval spolu se svým bratrem.Josef Krása: Dílo Vincence Kramáře v českých dějinách umění. In: O obrazech a galeriích. Praha 1983, 449–470 V roce 1896 vstoupil do Mařákovy krajinářské školy na Akademii výtvarných umění, souběžně si však zapsal historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V prvním roce studia ale kriticky zvážil své výtvarné schopnosti a Mařákovu školu opustil. Jeho zájem o výtvarnou tvorbu se totiž brzy po zahájení studií obrátil na teoretickou část oboru. Jeho vyučujícími byli v této první fázi Otakar Hostinský, Bohumil Matějka a Karel Chytil. Pro Kramářovu budoucí badatelskou práci a jeho celkově kritický přístup však byl nejvýznamnější vliv Jaroslava Golla a jeho přísné historické metody. Poté začal cestovat po celé Evropě. Na základě Gollova doporučení dlouhodoběji zakotvil na univerzitě ve Vídni, v Ústavu pro historická bádání, kde uvítal to, co postrádal v Praze i v Mnichově – metodu studia, vybavení a v neposlední řadě také inspirativní prostředí. Kramář zastihl vídeňskou školu v jejím nejsilnějším obsazení. Měl příležitost čerpat z přednášek Franze Wickhoffa, Aloise Riegla, Julia Schlossera a byl rovněž důkladně školen v pomocných vědách historických.Rudolf Chadraba: Max Dvořák a vídeňská škola dějin umění. In: Kapitoly z českého dějepisu umění 1987. Praha, 1987. 9–70 V té době na škole působil jako asistent o tři roky starší Max Dvořák, stěžejní osobnost evropského dějepisu umění. Po pěti semestrech v Rakouském ústavu pro historická bádání v roce 1902 Kramář promoval. Téhož roku se habilitoval Max Dvořák svým spisem o iluminátorech Jana ze Středy. Kramářovým kolegou byl také Vojtěch Birnbaum, který má jakožto osobnost historie dějin umění rovněž velký význam.Josef Krása: Dílo Vincence Kramáře v českých dějinách umění.In: O obrazech a galeriích. Praha 1983, 449–470 Kramář, zaopatřen dědictvím po otci, ještě třináct let po ukončení studia měl možnost cestovat a prohlubovat si znalosti jako soukromý badatel bez toho, aby byl závislý na vnějším příjmu. Svůj čas trávil cestováním po Itálii, Římě, Florencii a po severu, zejména po Francii a Německu, kde se věnoval bádání o K. F. von Rumohrovi.Pavla Sadílková: Zápisníky Vincence Kramáře z let 1898 – 1913 (Itálie a Francie). In: Umění 48 č. 6. 2000, 461–469 V Paříži byl fascinován objevem kubismu. Spolu s řadou soudobých umělců byl od té doby přesvědčen o hlubokém přínosu, který kubismus musí mít pro moderní umění.Pavla Sadílková/Lada Hubatová-Vacková: Data. In: Od starých mistrů k Picassovi, 2000. 213–257 Jeho cest do Paříže bylo do první světové války několik. Právě Kramářovým pobytům vděčí státní sbírka za akvizici celé řady raných Picassových děl. Mezi nimi Autoportrét (1907), Hlava ženy (1908), Sedící akt (1909), Le Port de Cadaqués (1910), Žena v lenošce (1910), sedm grafik a tři kresby. V Paříži trávil Kramář čas studiem a seznámil se s umělci, jejichž jména se dnes řadí mezi klasiky moderního umění: G. Braque, A. Derain, M. Vlaminck a další.
Když Kramář v roce 1912 přišel do Čech, byl zcela jedinečně odborně vybaven a měl před sebou široké pole působnosti pro uplatnění v oboru. Již během svých pobytů ve Vídni bedlivě sledoval situaci v Praze a po návratu do Čech konečně měl možnost zapojit se do dění v kultuře. O jeho neutuchajícím zájmu o aktuální vývoj umění svědčí řada jeho článků a textů. Nejčastějším tématem a okruhem jeho zájmu byl postoj odborné a obecné veřejnosti k modernímu umění, který vnímal jako politováníhodný.Vincenc Kramář: Nové umění a kritika. In: O obrazech a galeriích. Praha 1989. 35–51 Byl plně přesvědčen o správnosti a umělecké hodnotě kubismu, potažmo děl Fillových, Kubištových i Gutfreundových. Prožíval proto jako velké příkoří, že se jejich tvorba namnoze nesetkávala s pochopením veřejnosti. Svou esejí z roku 1922 nazvanou „Nové umění a kritika“ vyjadřoval svůj názor na moderní umění. Svou frustraci ze současného stavu veřejného vkusu zahájil slovy: „Zdálo se, že po zkušenostech s realismem a impresionismem utváří napříště příznivější osud nově klíčícího umění a že naši umělci nebudou již platiti tak velikým osobním strádáním za své sny o nové kráse a za vši onu vysilující práci konanou v zájmu veškerenstva, jako bylo údělem tvůrců zmíněných dvou uměleckých směrů minulého století.“ Bydlel v Praze Dejvicích ve Studentské ulici, po roce 1936 až do své smrti roku 1960 v ulici Kolejní, na Kotlářce.
Rodinný život V roce 1912 se definitivně vrátil do Prahy, a to rok poté, co se oženil s Marií Goldnaglovou, rozenou Vídeňankou (14.9. 1890–18.11. 1974). V roce 1901 se jim narodil syn Vincenc.Národní archiv, Policejní ředitelství I, konskripce, karton 304, obraz 340: Kramář Vincenc
Ředitel Obrazárny společnosti vlasteneckých přátel umění Po čtyřleté válečné zkušenosti se vrátil do Prahy, aby se ujal funkce ředitele Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. Touto nepochybně čestnou ale také náročnou funkcí pověřilo Kramáře ministerstvo školství v červnu roku 1919. S pílí a svědomitostí sobě vlastní se ujal tohoto úkolu, ve kterém spatřoval příležitost prospět kulturnímu životu společnosti a úrovni této galerijní instituce.Vincenc Kramář: Budoucnost Obrazárny společnosti vlasteneckých přátel umění. In: O obrazech a galeriích. Praha 1989. 367–395 Připadl mu tak nesnadný úkol proměnit nesystematicky vedenou sbírku provinčního rázu ve státní instituci mezinárodní úrovně, která by dala vyniknout umělecké a kulturní úrovni českých zemí a zároveň důstojně reprezentovala. Inspirován ostatními evropskými zeměmi, kde galerie přecházely do rukou státu, vypracoval plán, podle kterého hodlal postupovat v budování vědecky strukturované galerie. Úroveň sbírky se díky Kramářovi začala výrazně pozvedat také co se týká nových přírůstků. O svědomitém přístupu a promyšlené akviziční politice, kterou Kramář začal krátce po nástupu do funkce prosazovat, se brzy přesvědčily i odborné kruhy. Z malířských děl středověku, které se mu pro Obrazárnu podařilo získat, se jednalo zejména o predellu roudnickou, Vyšebrodský oltář, Madonu Veverskou, Římskou, Roudnickou, Jindřichohradeckou a Zlatokorunskou, Zmrtvýchvstání od Třeboňského mistra nebo Epitaf Jana z Jeřeně. Sochařství zastupovala Strakonická madona a Madona konopišťská. Tyto nákupy probíhaly mezi lety 1919–1930.Vincenc Kramář: České středověké malby z majetku čs. státní obrazárny. In: Národní osvobození 23. 2., 2. 3., 5. 3., 9. 3., 29. 3., 1930 Tam, kde se Kramářovi nedařilo díla staršího umění zakoupit, vypomáhal si dlouhodobými zápůjčkami ze sakrálních prostor; z Emauzského kláštera tímto způsobem získal Ukřižování (1385), z proboštského roudnického kláštera Votivní desku Jana Očka z Vlašimi (1371), Fragment roudnického polyptychu (1343), deskový cyklus Mistra Vyšebrodského oltáře z cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě (1350). Soustředěným badatelským úsilím se Kramářovi podařilo v průběhu let získat mnoho dalších hodnotných děl, jako například Madonu římskou (1360) získanou nákupem v Římě, Madonu z Veveří (1350) pocházející z kaple Panny Marie u hradu Veveří, Madonu roudnickou (1380) z kláštera augustiniánů v Roudnici nad Labem atd. Sochařská díla reprezentovala například Strakonická madona, pocházející z johanitské komendy ve Strakonicích.Vincenc Kramář: Strakonická gotická madona. In: Volné směry XXXI. 1935, 186–195 Kramářovou vizí i přes neshody s politickou reprezentací byla státní sbírka, podporovaná a udržovaná státem, která by sloužila jako centralizovaná státní galerie v tom nejlepším slova smyslu. Z toho důvodu už od dvacátých let pracoval na tom, aby zestátnění sbírky mohlo proběhnout co možná nejplynuleji. Po roce 1931 se mu pak podařilo prosadit postupné převedení majetku Obrazárny Vlasteneckých přátel umění do rukou státu. Dostatečné finanční prostředky na další akvizice byly zajištěny přijetím Zákona č. 127/1936 Sb. ze dne 8. května 1936, jímž Československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách. Na jeho základě stát převáděl každoročně do prostředků galerie milion korun na rozmnožování státní sbírky starého umění.Vincenc Kramář: Státní sbírka starého umění v posledních dvaceti letech a výhled do budoucnosti. In: Zprávy památkové péče II., seš. 5. 1938, 71–74
Pozdní období