Lavr Georgijevič Kornilov (, 30. srpna 1870, Usť-Kamenogorsk – 13. duben 1918, Jekatěrinodar) byl ruský carský a bělogvardějský generál.
Raná léta Kornilov se narodil v Usť-Kamenogorsku v Ruském Turkestánu (dnes Kazachstán) kozáckému otci a kazašské matce. Nastoupil jako kadet v Omsku, v letech 1889–1892 navštěvoval dělostřeleckou školu v Petrohradě, poté sloužil dočasně v Turkestánu. V rozmezí let 1895–1897 vystudoval Akademii generálního štábu s vyznamenáním. Po akademii byl přidělen ke generálnímu štábu Turkestánského okruhu. V letech 1899–1904 vedl několik expedic do Východního Turkestánu, Afghánistánu, Persie, Indie a Mongolska. Zde se naučil několika středoasijským jazykům. Za rusko-japonské války sloužil ve štábu jedné zúčastněné brigády. V bojích se osvědčil, byl mu udělen Kříž sv. Jiří a zároveň byl povýšen na plukovníka. V období 1907–1911 zastával post vojenského atašé v Číně.
První světová válka Po vypuknutí první světové války velel už jako generálmajor pěší divizi 8. armády generála Brusilova a při těžkých bojích byl v dubnu 1915 zajat rakousko-uherskou armádou. V červenci 1916 se mu však podařilo uniknout a vrátit se zpět za frontovou linii. Po svrhnutí cara v únoru 1917 byl pověřen velením nad Petrohradským vojenským okruhem. Z výkonu svojí funkce dal 21. března zatknout carskou rodinu v Carském Selu. V dubnu, po nepokojích v hlavním městě, požádal vládu o povolení nasadit armádu. Poté, co to vláda odmítla, se vzdal svého postu a vrátil se na frontu. V červenci byl ministrem války Kerenským povýšen nejprve na velitele Jihozápadního frontu a následně byl jmenován vrchním velitelem všech ruských jednotek. Položil si přitom dvě podmínky: že politické vedení nebude zasahovat do vojenských záležitostí a že se plně obnoví vojenská disciplína.
Přestože byl kritikem cara, považoval za nutné, aby Rusko jako součást Trojdohody pokračovalo ve válce. Snažil se zvýšit bojeschopnost armády a taky bojovat proti levicovým silám, především bolševikům. Podle Kornilova by se vojenské sověty měly rozpustit, zakázat revoluční propaganda, obnovit vojenská disciplína včetně trestů a reorganizovat prozatímní vláda. Prohlásil, že Kerenskij ho pověřil úkolem obnovit pořádek v Petrohradě a reorganizovat vládu, což Kerenskij později popíral. Přikázal 3. sboru v Petrohradě zavést ve městě stanné právo. Kerenskij v tom viděl pokus o puč, a proto odvolal Kornilova 9. září z postu vrchního velitele ruské armády. Kornilov si (údajně) myslel, že Kerenskij padl do zajetí bolševiků a jedná z donucení. Rozhodl se tedy, že neuposlechne. Po zhroucení puče a věrných jednotek byl Kornilov zatčen a uvězněn ve věznici Bychov.
Ruská občanská válka 19. listopadu, několik týdnů po proklamaci Petrohradského sovětu o získání moci, se mu podařilo uprchnout z věznice a dostat se k Donu, ovládanému Donskými kozáky. Zde se spojil s generálem Michailem Alexejevem a stal se velitelem protibolševické Dobrovolnické armády. Za jeho vedení docházelo k různým krvavým činům. Sám Kornilov prohlásil, že "čím větší teror, tím větší naše vítězství" a "Kdyby bylo pro záchranu Ruska třeba zapálit půlku země a prolít krev tří ze čtyř Rusů, uděláme to".Cit. podle Orlando Figes: Die Tragödie eines Volkes; Berlin, 1998; str. 593 Například ve vesnici Ležanka bylo Kornilovovými muži zabito přes 500 lidí. 24. února 1918 po pádu kozácké metropole Novočerkassku vedl Kornilov své muže tzv. Ledovým pochodem do prázdných Kubáňských stepí. Přestože byl ve značné početní nevýhodě, podařilo se mu zbavit se pronásledujících rudoarmějců a oblehnout Jekatěrinodar, hlavní město Kubáňské sovětské republiky. 13. dubna však náhodný dělostřelecký granát zasáhl Kornilovovo velitelství a generála zabil. Byl pohřben v nedaleké vesničce. O několik dní později, když rudoarmějci dobyli tuto vesničku, bylo Kornilovovo tělo vykopáno, vyndáno z rakve a spáleno na místní skládce.
Vyznamenání 1901 60px| Řád svatého Stanislava Řád svatého Stanislava, III. třída s meči 1903 60px|Řád svaté Anny Řád svaté Anny, III. třída 1904 60px|Řád svatého Stanislava Řád svatého Stanislava, II. třída s meči 1905 60px| Řád svatého Jiří Řád svatého Jiří, IV. třída 1906 60px|Řád svatého Stanislava Řád svatého Stanislava, II. třída s meči, udělen podruhé 1907 60px| Svatojiřská zbraňValka.cz, Svatojiřská zbraň 1909 60px| Řád svaté Anny Řád svaté Anny, II. třída 1915 60px| Řád svatého Jiří Řád svatého Jiří, III. třída
Odkazy
Reference
Vaněk, Otakar, ed., Holeček, Vojtěch, ed. a Medek, Rudolf, ed. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. [Kniha 1]. Praha: nákladem vlastním, 1928. 2 svazky (867 stran, 6 nečíslovaných listů obrazových příloh) - ilustrace, portréty, faksimile ; 29 cm. (Z technických důvodů vydáno ve dvou svazcích: díl I. Česká družina 1914–1916. 224 stran; část II. Československá brigáda 1916–1917. strana 227-867). Foto ze strany 561.
Literatura PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , str.12 – 17, 161 – 162 A. Zubov, Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014, str. 401 aj.
Externí odkazy
Valka cz., Lavr Georgijevič Kornilov
Kategorie:Bělogvardějci Kategorie:Ruští generálové Kategorie:Ruští generálové první světové války Kategorie:Sibiřští kozáci Kategorie:Osobnosti rusko-japonské války Kategorie:Osobnosti první světové války Kategorie:Oběti ruské občanské války Kategorie:Narození 30. srpna Kategorie:Narození v roce 1870 Kategorie:Narození v Öskemenu Kategorie:Úmrtí 13. dubna Kategorie:Úmrtí v roce 1918 Kategorie:Úmrtí v Krasnodaru Kategorie:Úmrtí v bitvě Kategorie:Muži Kategorie:Ruští nacionalisté