náhled|Vlajka austrofašistické Vlastenecké frontyAustrofašismus (, také rakouský fašismus) je jedním z cizích názvů pro autoritářský vládní systém v Rakousku v letech 1933/34 až 1938, založený na korporativistických, klerikálních a fašistických myšlenkách, který byl zčásti inspirován diktaturou Benita Mussoliniho v Itálii. Vlastní označení bylo Korporátní stát. Termín austrofašismus je mezi historiky kontroverzní, protože ne všichni souhlasí se zařazením do fašismu. Někteří historici přiřazují austrofašismus ke klerofašismu. Používané alternativní názvy jsou diktatura kancléře a diktatura Dollfuss-Schuschnigg.
Tento odklon od demokracie rozvinul a podpořil v letech 1933/34 spolkový kancléř Engelbert Dollfuss a po jeho zavraždění Kurt Schuschnigg a Vlastenecká fronta. Ve dnech 11./12. března 1938, s „Anschlussem Rakouska“ k Německé říši, byla tato diktatura nahrazena vládou národních socialistů.
Vznik austrofašistického systému Korneuburskou přísahou Heimwehru z 18. května 1930 byla eliminace parlamentu a protidemokratický kurz namířený především proti opoziční sociální demokracii (viz linecký program sociálních demokratů z roku 1926) formulován jako tzv. první program. „Odmítáme západně demokratický parlamentarismus a stranický stát“ byl jednou z formulí, na které přísahali mnozí mladí křesťansko-sociální politici jako pozdější spolkoví kancléři Leopold Figl a Julius Raab spolu se spolky Heimwehru z celého Německa.
Ve volbách do Národní rady v roce 1930 získali rakouští národní socialisté přes 100 000 hlasů, ale žádný mandát. V zemských volbách roku 1932 ve Vídni, Dolním Rakousku a Salcburku získali národní socialisté 336 000 hlasů. Tyto zisky byly primárně na úkor Velkoněmců.
Jen ve Vídni získali národní socialisté 201 000 hlasů, a zvýšili tak svůj podíl na hlasech sedminásobně. Vídeňští sociální demokraté si udrželi 59% podíl ve volbách, křesťanští socialisté mírně ztratili. V souběžných volbách do místních zastupitelstev v Korutanech a Štýrsku byly výsledky poněkud skromnější, ale stále významné.
Toto dramatické posílení národních socialistů jasně ukázalo, že vláda složená z křesťanských socialistů, Landbundu a Heimwehru ztratí v příštích celostátních volbách svou již tak těsnou většinu (pouze jeden mandát). To stále více vedlo k úsilí o nastolení diktatury; projekt podpořil zejména Benito Mussolini. náhled|Engelbert Dolfuss Dollfuss - byl jmenován spolkovým kancléřem v květnu 1932 - vládl od 1. října 1932, částečně s odkazem na zákon o zmocnění válečného hospodářství z roku 1917, který byl přijat v rámci přechodného ústavního zákona z roku 1920 (VÜG 1920), ale bez parlamentní kontroly monarchie začleněné do republikánské federální ústavy. Dollfuss veřejně prosazoval postup podle § 7 odst. 2 VÜG 1920 a v parlamentu nebyly vzneseny žádné návrhy na zrušení tohoto ústavního ustanovení, které v těsně poválečné době využívali i sociální demokraté.
Krize jednacího řádu Národní rady byla odstartovaná 4. března 1933 a dala důvod ke zrušení veškeré parlamentní kontroly. Tehdejší vláda to označila za „samolikvidaci parlamentu“. Dollfuss nyní využil pravomoci § 7 odst. 2 VÜG 1920 jako právního nástroje k úplnému odstranění demokracie.
Dne 7. března 1933 vydala rada ministrů zákaz shromažďování. Bylo vydáno tiskové nařízení maskované jako ekonomická pojistka. KWEG 1917, na který byl převeden § 7 odst. 2 VÜG 1920, však výslovně odkazoval pouze na hospodářská opatření, nad nimiž měla pravomoc vláda - takže i tisková vyhláška byla označována za hospodářské opatření. Podle tohoto tiskového nařízení se za určitých podmínek, například pokud „v důsledku porušení vlasteneckého, náboženského nebo mravního cítění došlo k ohrožení veřejného klidu, pořádku a bezpečnosti [...]“, noviny, které již byly zabaveny, lze odeslat dvě hodiny před distribucí k objednání. Bylo jasné, že to byla čistě předběžná cenzura, ale vláda se snažila udržet zdání svobodného tisku.
Když opozice chtěla 15. března 1933 obnovit činnost Národní rady, zabránilo tomu policejní násilí. Parlament byl obklíčen 200 detektivy a sociálně demokratickým a velkoněmeckým poslancům bylo zabráněno ve vstupu. Sociálnědemokratická strana měla prozatím povolenou další existenci, ale 31. března 1933 vláda zakázala Republikánskou ochrannou ligu sociálních demokratů. Na druhé straně byla potvrzena legitimní existence protiorganizací k Schutzbundu, polovojenských vídeňských spolků pro vnitřní bezpečnost. 10. dubna 1933 byla tzv. Glöckelovým dekretem zavedena povinná účast na náboženských obřadech. Autor dekretu, bývalý sociálnědemokratický ministr školství Otto Glöckel byl v roce 1934 zatčen ve své kanceláři v Palais Epstein v důsledku „únorového povstání“, kterého se osobně neúčastnil. Po zatčení byl převezen do vězení.
10. května 1933 vláda nařídila pozastavení všech federálních, státních a místních voleb. 26. května byla rozpuštěna Rakouská komunistická strana a 19. června NSDAP. 30. června byl na žádost katolické církve rozpuštěn Freidenkerbund. Sociálním demokratům a velkoněmcům bylo prozatím umožněno nadále existovat.
Dollfuss v září 1933 prohlásil, že jeho cílem je autoritářský korporativní stát, a nyní směřoval ke konfrontaci se sociální demokracií. Následovalo zatýkání příslušníků Schutzbundu. Zadržovací tábor Wöllersdorf byl zřízen k zadržování politických odpůrců. Když policie v ranních hodinách 12. února 1934 prohledala hotel Schiff, sídlo strany sociálních demokratů v Linci, tak se Schutzbund postavil na odpor a vypukla krátká občanská válka. Téhož dne byla zakázána sociálnědemokratická strana. Centry sporů byly hornorakouské průmyslové oblasti, Horní Štýrsko a Vídeň. Během několika dní byl Schutzbund poražen vojenskými silami Heimwehru a Bundesheeru, které použily i dělostřelectvo.
Na „zasedání Národní rady“ dne 30. dubna 1934 přijali členové Vlastenecké fronty zákon, který vládě svěřil všechny pravomoci, které dříve příslušely Národní radě a Spolkové radě.
Konstituce diktatury Dokončení tohoto převratu představovalo „ústava“, která byla vydána 1. května 1934 – ne náhodou v jeden z nejvýznamnějších svátků potlačovaného dělnického hnutí. Místo:„Rakousko je demokratická republika. Zákon vychází z lidu“ stálo v nové ústavě: „Ve jménu všemohoucího Boha, od něhož pochází veškeré právo, přijímá rakouský lid tuto ústavu pro svůj křesťanskoněmecký spolkový stát na korporativním základě“. Státní označení Rakouská republika bylo nahrazeno Spolkovým státem Rakousko.
Stát zvolil jako znak berlí kříž na základě historických, pravděpodobně předhabsburských symbolů.vlevo|náhled|Berličkový kříž
Spravedlnost Po zrušení parlamentu se vláda v roce 1933 zbavila i Ústavního soudu. Čtyři křesťanskosociální ústavní soudci byli přesvědčeni, aby rezignovali, což znamená, že soud již nebyl usnášeníschopný.
Vláda tak zabránila velmi pravděpodobnému zrušení „nouzových dekretů“, kterými se několik měsíců řídila. Zrušení Ústavního soudu bylo právně zajištěno vyhláškou o zákazu jmenování nových ústavních soudců.
V září 1933 vláda zřídila několik záchytných táborů (např. záchytný tábor Kaisersteinbruch) pro internaci politických odpůrců. Kromě sociálních demokratů, socialistů, komunistů a anarchistů zde bylo po červencovém převratu v roce 1934 vězněno velké množství národních socialistů.
11. listopadu 1933 vláda Dollfusse zavedla stanné právo, čímž obnovila trest smrti za určité zločiny (vražda, žhářství a veřejné násilí zlomyslným poškozením majetku někoho jiného). Procesy vedli čtyři soudci a státní zástupce, jednání trvalo maximálně tři dny, přičemž obžalovaný byl buď zproštěn obžaloby, nebo odsouzen k trestu smrti oběšením. Pokud proces trval déle než tři dny, nejednalo se již o stanný soud, ale o řádný soud, který již nemohl ukládat trest smrti. Spolková vláda si také zajistila možnost navrhnout spolkovému prezidentovi milost a několikrát tak zachránila před trestem smrti lidi, kteří byli politicky blízcí křesťanským socialistům.
Mentálně postižený Peter Strauss se zapsal do dějin jako první člověk, který zemřel u válečného soudu. Od 12. do 21. února 1934 podléhal nouzovým dekretem zkrácené jurisdikci i trestný čin „vzpoury“, takže lidé, kteří se účastnili únorových bojů, mohli být odsouzeni k trestu smrti. Mezi prominentní politické oběti souhrnného trestu smrti za austrofašismu patřili sociálně demokratičtí vůdci únorového povstání, včetně Karla Münichreitera, Georga Weissela, Kolomana Wallische, Emila Swobody a Josefa Staňka.
19. června 1934 změna zákona znovu zavedla trest smrti v běžném procesu. V Rakousku bylo od února 1934 do března 1938 vyneseno celkem 141 rozsudků smrti, většina z nich byla změněna na trest odnětí svobody a 45 lidí bylo popraveno.
V září 1934 dosáhl počet politických vězňů držených v detenčních táborech 13 338. V korporativním státě bylo z politických důvodů uvězněno celkem asi 16 000 Rakušanů.
Vzdělávací politika Již v roce 1933 byla přijata řada zákonů, které měly přetvořit rakouskou vzdělávací politiku v souladu s austrofašistickými principy. Katolické církvi byl přiznán silný vliv na vzdělávací systém, který předtím sekularizoval Otto Glöckel. V Rakousku musel každý, kdo chtěl dokončit vyšší školu s maturitou, navštěvovat výuku náboženství. Dívkám bylo opět ztíženo dosáhnout vyšší úrovně vzdělání. V létě 1933 byla navíc ve školách zakázána činnost všem opozičním mládežnickým organizacím ze socialistického, německého nacionalistického a nacionálně socialistického tábora. V roce 1936 je nahradila nově založená Rakouská mládež.100px|vpravo|náhled|znak Rakouské mládeže
V roce 1933 federální vláda také přijala několik zákonů na univerzitní úrovni. Zaprvé došlo ke snížení počtu vysokoškolských učitelů a asistentů, což znamenalo, že zejména učitelé kritičtí vůči režimu mohli být zbaveni svých funkcí. Jiným zákonem byla disciplinární řízení, která byla dříve v kompetenci příslušné univerzity, podřízena federálnímu ministerstvu, což mělo nepříznivý dopad i na kritické zaměstnance univerzity.
Od nynějška se akademickými funkcionáři mohli stát pouze lidé, kteří byli členy Vlastenecké fronty. „Každá uvolněná židle musí, pokud je k dispozici správný muž, být obsazena univerzitním učitelem, který je loajální k vlasti a případně má také zvláště křesťanské postoje,“ oznámil ministr školství Hans Pernter poté, co byly přijaty nové univerzitní zákony.
Pro ideologickou přípravu studentů vláda zavedla povinné přednášky o „ideových a historických základech rakouského státu a o ideologické a občanské výchově“ a zřídila povinné, vojensky provozované univerzitní tábory. Právní text, který upravoval zavedení vojenských vysokoškolských táborů, říká: „Každý univerzitní tábor by měl mít vojenského a pedagogického ředitele, tedy důstojníky a pedagogické ředitele, přičemž první by měl mít na starosti vojenské velení a předvojenskou přípravu, druhý za přednášky a volnočasové aktivity." Takový vysokoškolský tábor zahrnoval asi 100 studentů najednou.
Hospodářská a sociální politika V oblasti zahraničního obchodu byl již v roce 1930 opuštěn liberální systém volného obchodu a zaveden model soběstačnosti. Nejvyšším maximem byla izolace rakouského trhu od světového trhu, od kterého se očekávalo hospodářské oživení. Globálním ekonomickým pozadím byl krach akciového trhu v New Yorku v roce 1929.
V roce 1932 bylo v Rakousku ročně v průměru 468 000 nezaměstnaných. V roce 1933 se počet nezaměstnaných zvýšil na 557 000, procento 25,9. Situaci zhoršoval fakt, že stále více nezaměstnaných bylo považováno za vyloučené. Ztratili veškerý nárok na vládní podporu. V následujících letech (1933 až 1937) index státních sociálních výdajů klesl ze 100 na 79,42.