Irokézové (; čteno jako /ˈɪrəkwɑː/) nebo také Haudenosaunee (anglický přepis senecského Hodínöhsö:ni' /hodinɔ̃hsɔ̃:niʔ/) jsou jedni z původních obyvatel Severní Ameriky, je to sdružení kmenů s podobným jazykem, kulturou a zvyky.
V období kolem 16. století se uskupili do spolku tzv. Irokézské konfederace („Liga míru a moci“), která sestávala z původních pěti kmenů (odtud jejich druhé jméno, pod kterým byli známější: „Pět národů“): Mohawkové, Oneidové, Onondagové, Cayugové a Senecové. V 18. století se k Lize přidal i kmen Tuscarorů a jejich jméno bylo tedy změněno na „Šest národů“. Konfederaci představuje sněm padesáti dědičně volených náčelníků na tzv. Velkém shromáždění. Důležitými osobnostmi, které sehrály významnou roli v sjednocování kmenů, byli bezpochybně Hiawatha a Deganawida (Velký mírotvůrce, usmiřovatel)
Zarytými nepřáteli Irokézů jsou kmeny Huronů a Algonkinové – kmeny žijící v blízkosti Velkých jezer, na jihu Kanady nebo v některé z nedalekých provincií.
Když Evropané poprvé připluli do Severní Ameriky, Irokézové obývali oblast na severovýchodě Spojených států, v podstatě severní část dnešního státu New York. Dnes žijí Irokézové převážně na území Spojených států a jihu Kanady.
Původ jména náhled|Irokézský dlouhý dům neboli longhouse
Irokézové sebe nazývají Haudenosaunee neboli „Lidé dlouhého domu“ nebo „Ti, co staví dlouhý dům“. Tímto pojmem byli označení Velkým usmiřovatelem v době vzniku konfederace. Mělo to tedy v přeneseném významu znamenat jednotu konfederace a že je možné, aby všichni žili spolu v jednom domě (tedy v tzv. longhouse – dlouhý dům). Symbolicky pak byli Senecové na západě hlídači západní brány a Mohawkové na východě hlídači východní brány „kmenového domu“. Onondagové, kteří žili uprostřed Irokézského teritoria, byli (doslova i obrazně) hlídači středního plamene. (pozn.: Irokézský dlouhý dům je typické indiánské obydlí protáhlého tvaru. Domy byly z dřevěných kůlů, které tvořily kostru domů, a pak je pokryli pláty březové kůry nebo kůží.Předkolumbovská Amerika, str. 30 Je otevřené na obou svých koncích a uprostřed domu hoří velký plamen.)
Algonkinové jim též říkali irinakhoiw – opravdové zmije.Amerika v proměnách staletí Existovala i další Irokézská jména – například kmen Ottawů je nazýval Matchenawtowaig – zlé zmije, kmen Objibwů Nautowa – zmije. Je známý též název kmene Powhatan Massawomeck.
Jméno Irokézů (Iroquois, čteno: /ˈɪrəkwɑː/), jak ho známe dnes, bylo převzato z francouzštiny. Výraz „Iroquois“ je baskického původu a je to označení pro „zabijáka lidí" (původně Hilokoa). Baskičtí rybáři se totiž při svých zastávkách v Americe znepřátelili s Irokézy, ale obchodovali s místními Algonquiny. Ti ve svém jazyce (přesněji nářečí, kterým se mluvilo okolo zálivu sv. Vavřince) neměli písmeno "L" a vzniklá zkomolenina zněla „Hirokoa“. Tomuto výrazu Francouzi už rozuměli, jelikož používali podobná slova při dorozumívání s dalšími kmeny ze samé oblasti a upravili si jej podle tehdejších francouzských pravopisných pravidel na "Iroquois".
Historie
Počátky
Severovýchodně od mississippských kmenů žili v lesích Irokézové, skupina jazykově příbuzných kmenů severoamerických Indiánů žijících v 16. století v oblasti Velkých jezer, řeky sv. Vavřince, řeky Potomac a v části povodí řeky Tennessee.Amerika v proměnách staletí; str. 236 V průběhu evropské kolonizace většina kmenů zmizela, vyhynula či jejich zbylí příslušníci splynuli se silnějšími kmeny. Za abnormální vyhubení Irokézů nenesou zásluhu evropské moderní zbraně nýbrž vir planých neštovic, který kolonisté přinesli s sebou. Imunitní systém Indiánů nebyl na novou nemoc připraven a Indiáni vymírali po tisících. Irokézové v době evropské kolonizace byli rozděleni do dvanácti kmenů: Neutrálové, Petuni, Huroni, Wenrové, Eriové, Susquehanncockové, Senecové, Cayugové, Onondagové, Oneidové a Mohawkové.Předkolumbovská Amerika; str. 30 Dominantní skupinou pak byli samotní Irokézové, kteří vytvořili patrně ve třetí čtvrtině 16. století svaz obývající kraj východně od Velkých jezer, nazývaný pak po roce 1722 Irokézskou ligou (v té době se kmen Tuscarorů už k ní připojil). Příslušníci svazu udržovali kontakty s nizozemskými a anglickými obchodníky, pod jejichž vlivem pomalu opouštěli animistické náboženství a poté přijímali křesťanství.
náhled|vlevo|250px|Opevněná vesnice Onondagů.
Život ve vesnicích
Irokézové byli lovci, zemědělci a také obchodníci, kteří žili v opevněných vesnicích v blízkosti svých polí. V okolních lesích muži lovili jeleny, medvědy a soby karibu. Chytali také menší zvířata, jako například králíky a bobry. Stále větší význam také získávaly kožešiny vyměňované s bílými obchodníky za zbraně a potraviny. Ženy obdělávaly pole motykami a zahnutými holemi. Zasely semena a staraly se o mladé rostliny. Nejdůležitějšími pěstovaným plodinám se říkalo „tři sestry“ – byla to kukuřice, boby a dýně. Přibližně po 10 nebo 15 letech se půda vyčerpala, přestala plodit a bylo nutné ji opustit. Aby mohla být obdělaná nová pole, museli muži vyklučit další kus lesa a postavit novou vesnici. Z řemesel mělo největší význam košíkářství, tkalcovství a hrnčířství.
První vesnice postavili Irokézové na březích vodních toků a řek. Později když se začali obávat napadení sousedními kmeny, stavěli vesnice na kopcích a opevnili je trojitou dřevěnou kolovou hradbou se strážními věžemi: „... a ty v dobách války zásobily kameny, které vrhali na nepřítele, a vodou, aby uhasili oheň, který mohl být založen u hradeb“ (napsal Gabriel Sagard, pracující mezi Hurony jako misionář v 17. století).
Někdy Indiáni ve vesnicích utvořili válečné nebo obchodní svazy, ale jinak kmeny neměly žádnou jednotnou vládu. V čele každé vesnice stál volený náčelník a rada, která mu pomáhala udržovat klid a pořádek.Předkolumbovská Amerika
Dlouhé domy
Vesnice Irokézů se skládaly z několika dlouhých dřevěných domů, ve kterých společně žilo několik příbuzných rodin. Chýše stavěli Indiáni z dřevěných kůlů, které tvořily kostru domů, a pak je pokryli pláty březové kůry nebo kůží. Domy byly různě veliké; ty, ve kterých žilo 20 rodin, mohly být až 45 metrů dlouhé.
Uvnitř měla každá rodina svůj oddělený prostor, který byl tři až čtyři metry dlouhý. Uprostřed na podlaze se táhla řada ohnišť, jedno používaly dvě rodiny. Ve střeše byly otvory kudy unikal kouř. Na jednom konci domu byl prostor, kde se skladovaly potraviny a palivové dříví, a v jeho středu stály police, kam si Indiáni ukládali své věci – oděvy, lovecké zbraně, zemědělské nářadí, košíky, kuchyňské nádoby a jídelní misky z březové kůry. Podél zdí se táhly dřevěné lavice pokryté kůžemi, na kterých se sedělo nebo spalo. V zimě spali Indiáni pod lavicemi, poněvadž tam bylo větší teplo.
náhled|upright 1.4|Setkání Irokézů s kolonisty a jejich zbožím
Obchod s kožešinami
Při svých obchodních cestách překonávali Irokézové vzdálenosti pěšky nebo se plavili po řekách v kánoích z kůry. Například Huroni obchodovali se sousedními kmeny a za kukuřici, tabák a rybářské sítě výměnou získávali maso a kožešiny.
Když se v 16. století ve východních pralesích objevují francouzští a angličtí obchodníci, obchod s kožešinami nabývá na významu. Výměnou za kožešiny dostávali Indiáni od evropských obchodníků korálky, látky, kovové nástroje a zbraně. Jak obchod s kožešinami rostl, začaly irokézské kmeny mezi sebou soupeřit o to, kdo bude ovládat obchodní trasy. Nejvýznamnější trasou pořád zůstávala mohawská stezka (irokézská stezka, cesta Seneků či velká cesta Genesee) – komunikace v dnešní Spojených státech, spojující řeku Hudson a východní pobřeží kontinentu s jezerem Erie (a tudíž i celou oblast Velkých jezer)Amerika v proměnách staletí; str. 108. V bojích o ovládnutí stezek přišlo mnoho Indiánů o život a mnoho dalších zemřelo na neštovice nebo jiné evropské nemoci. Počet indiánských obyvatel se snížil natolik, že když na počátku 17. století do východních pralesů přišli francouzští a angličtí osadníci, nalezli ohromná území téměř neobydlená.
Kultura Wampumy
Wampumy se používaly jako náhrdelníky, nákrčníky a čapky a jejich vzory byly vysoce symbolické. Většinou se dochovaly ty, které měly podobu pásů, užívaných jako mnemotechnická pomůcka při obřadních a politických příležitostech. Stovky jich byly zhotoveny k záznamům o vyjednávání při příchodu evropských osadníků.
Termín wampum je odvozen ze slova Algonkinů a znamená „bílé motouzy“ (perleťových korálků). Pás většinou tvořily bílé korálky z perletě mlže surmovky a z fialových korálků ze zarděnek. Vše drželo na několika osnovních motouzech z kůže či útcích z rostlinných vláken. K navlečení se korálky provrtávaly a jejich výroba prudce vzrostla, když Evropané přivezli kovové vrtáky.
náhled|vlevo|Wampumový náhrdelník z fialových a bílých mušlí U zrodu Irokézské konfederace, k němuž došlo patrně uprostřed 16. století, stáli Onondagové, usídleni nejblíže středu území pěti irokézských kmenů a stali se správci dokumentu konfederace. Ty měli podobu dlouhých šerp nebo opasků z bílých a purpurových, šest či více milimetrů dlouhých korálků válcovitého tvaru.Život Indiánů Severní Ameriky - Vědomosti
Postavení žen ve společnosti
Mezi irokézskými kmeny, kam patřili i Huroni a Suskehanové, byly tresty za zabití ženy dvojnásobně větší než za zabití muže, neboť si uvědomovali možnost nebezpečí nedostatku potomků v budoucnosti. Naopak tomu ale bylo, a to ukazuje na obtíže zevšeobecňování, u Indiánů ze severozápadního pobřeží, kde trest za zabití ženy kmene byl poloviční než trest za smrt muže.
náhled|vpravo|Irokézské ženy při práci U Irokézů byla polygamie výslovně zakázána a ekonomické faktory – pouze vynikající lovec nebo bohatý muž byl schopen uživit více než jednu ženu – všeobecně diktovaly převahu monogamie na většině území Severní Ameriky.Život Indiánů Severní Ameriky - Kmenová a společenská organizace
Tanec
Tanec často doprovázeli hudebníci a zpěváci a byl důležitým prvkem obřadů a rituálů. Některé tančili muži, jiné ženy, a některé předváděli zvlášť vyvolení jedinci, jak tomu bylo v případě onthonrontha „jednoho zpěvu“. Ostatní tance byly pro všechny zájemce. Ještě další byly pouze pro členy určitých řádů, společenství nebo bratrstev. Byly zde i tance osobní, spolkové, klanové, kmenové i mezikmenové s odlišnými komponenty společenského, komického, mimického, vojenského, vlasteneckého, vzývajícího, smutečního nebo erotického děje. Mnohé vyjadřovali poděkování a vděčnost nebo oslavovaly všechny události určitého období a blahořečil duchům zvířat.
náhled|vlevo|Irokézové při tanci Všechny kmeny měly bohatý repertoár. Například Lewis Hnery Morgan při probírání obřadu Irokézů uvádí 38 hlavních tanců u Seneců, z nichž jedenáct bylo pouze mužských, sedm pouze ženských, čtrnáct pro smíšené skupiny a při šesti se používalo komplikované oblečení. Některé z těchto tanců – „Tanec našeho životního ochránce“ – ctily růst a dar kukuřice, fazolí a dýní („tří sester“).
Tance byly také základním rituálem obřadů Zelené Kukuřice, tančily se v dlouhých domech „radou domu věrnosti“. Takové obřady mohly trvat tři i více dnů. Sezením podél stěn se uvolnila většina prostoru podlahy a umožnilo se tam tančit, neboť to byla „nanejvýš důležitá část obřadu“.
Zatímco pohyb mužů při tanci byl často rázný při rychlých změnách pozice a někdy i prudký, tanec žen byl volnější, ačkoliv některé obsahovaly skok nebo výskok, a střídavým pomalým pohybem každého ramene se dosahovalo zvláštního kymácení. Je zajímavé, že Onondagové, Cayugové a ostatní kmeny měly jedno ze jmen pro ženy wathonwisas „kymácí se“ či „kolíbá“, což bylo označení upozorňující na kymácivý a kolébavý pohyb, jaký ženy při tanci používaly.
Irokézská konfederace