Klášter a opatství Teplá přesněji kanonie premonstrátů v Teplé je klášter premonstrátů kanovníků v Teplé u Mariánských Lázní založený v roce 1193. Patří k nejvýznamnějším klášterům v zemi. Areál sestává z klášterního kostela Zvěstování Panny Marie, budov konventu, prelatury, někdejší klášterní nemocnice, lékárny, sýpky, hospodářských budov a dvora. Od roku 2008 je národní kulturní památkou. Současným, v pořadí 53., opatem kláštera je od roku 2011 Filip Zdeněk z Lobkovic.
Poloha Osada Teplá s premonstrátským opatstvím se nachází na levém břehu říčky Teplé v Tepelské vrchovině 1,5 km jižně od Teplé, 12 km východně od Mariánských Lázní, 12 km jihozápadně od Toužimi, 14 km severovýchodně od Plané a 9 km severozápadně od Bezdružic. Dopravní spojení zabezpečuje silnice II/210.
Historie thumb|left|160px|Oficiální pečeť děkana premonstrátského Kláštera Teplá; ~1690
Založení kláštera Premonstrátský klášter Teplá založil u osady Teplá blahoslavený Hroznata z Ovence, podle tradice roku 1193. Tento český šlechtic a dvořan na panovnickém dvoře se po smrti manželky a jediného syna rozhodl zasvětit svůj život Bohu a roku 1188 připojil se ke třetí křížové výpravě do Svaté země (pravděpodobně k dílčímu tažení Leopolda Rakouského), ovšem po příjezdu k moři se zalekl cestování a požádal papeže Celestýna III., aby ho slibu účasti zprostil. Papež mu v dubnu 1191 udělil dispens, ovšem s podmínkou, že na svých statcích založí klášter, což Hroznata posléze splnil. Protože premonstráti patřili mezi tzv. kolonizační řády a jejich předpisy vyžadovaly rozjímavý způsob života v určité vzdálenosti od osídlených míst, bylo pro založení kláštera vybráno místo na chebské zemské stezce, které bylo od osady Teplá asi 2 km vzdálené. Ve výběru mohl hrát roli i fakt, že poblíž se nacházelo poutní místo spojené se svatým Vojtěchem. Třebaže tradicí udávaný letopočet 1193 není potvrzen žádným spolehlivým pramenem, je jisté, že se tak muselo stát před rokem 1197, kdy byla sepsána tzv. Hroznatova závěť, pokládaná za zakládací listinu kláštera završující celý proces založení.
Roku 1197 vyrazil Hroznata opět do Palestiny, tentokrát v rámci křížové výpravy Jindřicha VI. Výpravu opět opustil ještě na evropském území, ovšem během této cesty dosáhl u papeže Celestýna III. v Římě významných privilegií pro tepelský klášter: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty (tj. právo nosit mitru a berlu) a odpustky pro poutníky do kláštera. Někdy kolem roku 1200 pak se svou sestrou Vojslavou založil v nedalekém Chotěšově kanonii premonstrátek, kterou podřídil tepelskému klášteru.
Roku 1202 Hroznata v Římě přijal řeholní roucho premonstrátského řádu, přičemž řeholní slib pravděpodobně složil v Teplé. Následně se rozhodl uspořádat majetkové poměry kláštera a roku 1203 získal od papeže potvrzení řádového majetku. První opat kláštera Jan (1197–1233) ho roku 1207 ustanovil správcem (proboštem). U krále Přemysla Otakara I. zase prosadil, že obyvatelé Teplé nepodléhali župním úřadům, ale přímo zemskému soudu v Praze, a že zde vybrané daně nenáležely královské komoře, nýbrž klášteru. Roku 1217 se opat Jan dostal do sporu s biskupem Ondřejem, který na klášteru požadoval dříve prominuté desátky. Papež Honorius III. ustanovil jako rozhodčího sporu Hroznatu, který spor rozhodl ve prospěch opata Jana. Přesto mezi Hroznatou a opatem panovalo napětí, snad kvůli správě majetku a výkonu zakladatelských práv. V důsledku těchto neshod Hroznata klášter na čas opustil, ale spory se nakonec podařilo urovnat a Hroznata byl povolán zpět.
V létě roku 1217 Hroznata při obhlídce klášterního majetku upadl do zajetí německých loupeživých rytířů, kteří za jeho propuštění po klášteru požadovali výkupné. Podle tradičního podání však Hroznata vyplacení výkupného nechtěl připustit, a proto se ho věznitelé snažili zlomit hladem, žízní a zimou, načež těmto útrapám na hradě Kynšperku (dnešní Starý Hrozňatov) 14. července toho roku podlehl. Bez ohledu na toto tradiční podání je jisté, že klášter výkupné složil pozdě, takže mu již bylo vydáno jen mrtvé tělo. vlevo|náhled|Výškovou dominantou celého kláštera je dvojvěží kostela Zvěstování Panny Marie Zakladatel kláštera byl pohřben v tepelském klášterním kostele před hlavním oltářem. Roku 1793 byly do tohoto hrobu přeneseny i ostatky jeho sestry Vojslavy, původně pohřbené před oltářem v kostele kláštera v Chotěšově, který však byl roku 1782 zrušen. Hroznatovi byla již krátce po smrti v rámci kláštera prokazována úcta jako světci a ve 14. století se v obou klášterech v Teplé i v Chotěšově slavil 14. červenec jako zasvěcený svátek Hroznaty. V klášteře také vznikl kolem roku 1259 spis , pravděpodobně s cílem připravit mučedníkovu kanonizaci. Roku 1897 byl Hroznata papežem Lvem XIII. blahořečen. Jeho tělo bylo následně vyzdviženo z původního hrobu a uloženo na postranním oltáři, dnes relikviáři, klášterního kostela Zvěstování Páně.
Od Hroznatovy smrti do konce 14. století vlevo|náhled|Závěr klášterního kostela Po Hroznatově smrti se již veškerá správa kláštera a jeho majetku soustředila v rukou jeho opata. V následujících letech klášter mj. podporoval další kolonizaci kraje, a stal se tak jádrem osídlení oblasti. Výkonnou i soudní moc na klášterem formálně vykonával panovník, takže klášter se proměnil z fundace soukromé na zeměpanskou.
Ve 13. století se poměry v klášteře na nějakou dobu stabilizovaly. 20. června byl pražským biskupem Janem II. posvěcen klášterní kostel v Teplé, přičemž aktu se osobně účastnil i král Václav I. (který tomuto klášteru, stejně jako i dalším církevním institucím, věnoval zejména na počátku své vlády velkou pozornost) a mnozí říšští velmoži a vyslanci. Po polovině 13. století nechal opat Benedikt (1247–1259) přistavět jižně od vchodu do kláštera kapli Všech svatých.
Klidné období kláštera skončilo roku 1278 razantním nástupem Oty V. Braniborského na pozici správce země v době nezletilosti právoplatného panovníka Václava II. Otova vojska klášter poprvé v jeho historii vydrancovala a vypálila, přičemž tehdejší opat Hugo (Teplá) (1267–1295) musel uprchnout do Plzně. Následovala pro klášter poměrně nejistá doba, kdy musel hájit svůj majetek i privilegia. Slibnější vývoj jak po majetkové tak i duchovní stránce nastal v době Karla IV., který v klášteře sám rád pobýval. Roku 1381 však kraj zasáhla morová epidemie, které podlehl opat a spolu s ním mnoho členů řádu i poddaných kláštera. Epidemie některé vesnice téměř vylidnila, což klášter zasáhlo též po ekonomické stránce. Opat Bohuš z Otěšic (1384–1411) situaci vyřešil povoláním nových kolonistů z Německa, a také se mu podařilo u krále prosadit přechod z dosavadního českého zvykového práva na efektivnější právo emfyteutické. Teplé (a též Jankovicím) byly uděleny městské výsady (kolem roku 1384), což podpořilo rozvoj řemesel. Těmito opatřeními se opět podařilo klášter ekonomicky zotavit.
V této době se také poprvé objevil požadavek, aby duchovní kázali česky i německy.
Od husitských bouří do počátku 16. století Období husitských válek klášter přečkal, aniž byl přímo vojensky ohrožen či vypleněn, jako jiné katolické kláštery v té době. Když husité táhli kolem Teplé roku 1421, tak mířili přímo na Tachov a klášter ponechali nepovšimnut. V červenci téhož roku se zde zastavil trevírský arcibiskup Otto s bavorským vévodou Otou z Mosbachu. Arcibiskup Otto sem jako velitel křižácké výpravy z Norimberka povolal k setkání kurfiřta Fridricha, který se však nedostavil, a tak arcibiskup po několika dnech klášter zase opustil a vrátil se ke svému vojsku. Klášter, vedený opatem Rackem z Rýzmburka (1411–1444) se chystal na husitský vpád zejména roku 1424, kdy Jan Žižka postupoval se svým vojskem od Klatov k Plzni, ovšem husité ho opět minuli.
Přestože se klášter Teplá jako jediný ze západočeských klášterů (včetně Chotěšova) vyhnul přímému vojenskému nájezdu, husitské války jej velmi poškodily, zejména po ekonomické stránce. Jeho hospodaření velmi zatížily především zvýšené finanční požadavky císaře Zikmunda. Okolí kláštera, na němž bylo jeho hospodářství závislé, také velmi trpělo pleněním křižáckými vojáky, kteří sem zajížděli ze svého ležení u Tachova.
Klášter hrál určitou roli v období po husitských bouřích, kdy zde Jiří z Poděbrad vyjednával a uzavřel smlouvu s Hynkem Krušinou ze Švamberka, že nebude pomáhat Pražanům v boji proti jeho jednotě. Z hospodářských problémů se vzpamatovával postupně a se střídavými úspěchy, přičemž nakonec je zažehnal až za opata Zikmunda Hausmanna (1458–1506), který již mohl dokonce vykupovat zpět zastavené majetky. Hausmann, třebaže katolík, udržoval s Jiřím z Poděbrad dobré vztahy, o čemž mimo jiné svědčí i to, že přes klášter volilo cestu i Jiřího známé propagační poselstvo do západní Evropy. Tento postoj však opatovi nesvědčil v katolických církevních kruzích a papežský legát Rudolf, biskup lavantský, na něj uvalil klatbu a nechal propadnout klášterní statky. Roku 1467 klášter napadli katoličtí páni z jeho okolí. Církevní tresty byly nakonec odvolány v prosinci tohoto roku poté, co se Zikmund nekatolického krále zřekl. Přesto byl klášter následujícího roku vydrancován ještě jednou. Roku 1469 zase pro změnu začal klášterním majetkem disponovat Jiří z Poděbrad, který byl v papežské klatbě.
Církevní představitelé se nakonec rozhodli vztah Zikmunda ke králi využít a požádali ho, aby s ním zahájil jednání, čímž se situace poněkud uklidnila. Král posléze potvrdil klášteru jeho statky a vydal mu důlní privilegia za účelem rozšíření těžby v kraji. V té době klášter také zakládal rybníky a mlýny, a získal zpět okolními pány (Švamberky a pány z Plavna) uchvácené vesnice a městečka. Období nové prosperity umožnilo mj. i obnovu poničených klášterních budov a nákladné vyzdobení klášterního kostela – například zde byly umístěny stříbrné sochy světců. Roku 1490 byl kostel znovu vysvěcen.
Opat Zikmund v klášteře také utužoval klášterní kázeň podle řehole sv. Augustina, proti čemuž se někteří bratři silně bouřili, ovšem opat nakonec svou reformu klášterního života, mj. i díky podpoře krále Vladislava Jagellonského, prosadil. Tím získal i u jiných klášterů velmi dobré pověsti, a mnohé z nich sem vysílaly své kleriky, aby si osvojili pravidla řeholního života.
Roku 1503 byl světským soudem jeden laický bratr odsouzen ke ztrátě hrdla a dva řeholníci odsouzeni k zazdění poté, co oloupili a zavraždili klášterního hejtmana Martina Czirlicka.
Vedlejším produktem Zikmundových snah o zvelebení kláštera bylo početní posilování německého obyvatelstva v kraji a s tím spojené narůstání významu německého jazyka. Zikmund byl již v době svého působení kritizován za prosazování německých kněží v klášteře, což bylo způsobeno především jeho snahou najít oporu pro svou reformu u saských premonstrátů. Početní nárůst německého obyvatelstva v okolních obcích zase souvisel s příchodem saských horníků, které sem přivedlo rozšiřování důlní těžby.
Opat kláštera měl už od jeho založení v rukou mj. hlavní pravomoci nad městem Teplá, což se však jeho představeným postupem času přestávalo líbit. Opat Zikmund se roku 1503 rozhodl zmírnit napětí vstřícným krokem a uzavřel s městem dohodu. Podle ní soudní pravomoc vykonával opat nebo jeho hejtman, tepelský farář se stal členem konventu a k potřebám města byli ustanoveni tři kaplani ovládající jak český, tak i německý jazyk. Smír stvrdil i král Vladislav Jagellonský. Privilegium hradeb, které tepelští opakovaně požadovali, jim však nepřiznal.
Zikmund Hausmann zemřel v prosinci roku 1506. Byl nejdéle sloužícím opatem v historii kláštera.
Před třicetiletou válkou