náhled|Trilóka Puruša „Puruša tří prostorů“ na gudžarátské miniatuře, cca 1840–1860
Puruša, v sanskrtu पुरुष puruṣa („muž, člověk, osoba“), je hinduistický pojem s velmi širokou škálou významů. Ve védském náboženství původně představoval prvotní bytost, jež byla obětována a prostřednictvím oběti jejího těla vznikl svět, včetně společenských tříd. Často byl také ztotožňován s postavou nejvyššího boha, nazývaného například Pradžápati či Brahmá. Podle filosofické školy sánkhja vychází stvoření z ženského principu prakrti („počáteční substance“), jejímž cílem je sloužit mužskému principu Puruša-Puman (duši), a umožnit mu dosáhnout svobody. V pozdní sánkhje, józe a většině purán je Puruša ztotožněn s Íšvarou. Podle Višnu purány je totožný s Brahmou a je částí Višnua, podle Déví Bhagaváta purány jak Puruša, tak Prakrti vznikly z brahmanu.
Védské náboženství
Puruša se poprvé objevuje v devadesátém hymnu desáté mandaly Rgvédu, jenž je zván Puruša súkta. Představuje však pravděpodobně pozdější přídavek, což je usuzováno například z faktu, že jsem v něm vyjmenovány čtyři varny – tyto sociální stavy však v době vzniku Rgvédu nejspíše ještě neexistovaly.
Hymnus uvádí, že Puruša byl obětinou, jež bohové nabídli při svém obětním rituálu a tvrdí, že je vším, co bylo a co bude. Je popisován jako prostupující celou Zemí, tisícihlavý, tisícioký a vysoký tisíc stop. Tato oběť se pak stala základem stvoření. Ze sesbíraného tuku vznikli ptáci a divoká i domácí zvířata, dále také verše, hymny i zaříkávadla. Především však z Purušových úst vznikla varna bráhmanů, z rukou kšatrijů, ze stehen vaišjů a z nohou šúdrů. Podobným způsobem se zrodili také někteří bohové: Čandra („Měsíc“) z jeho mysli, Súrja („Slunce“) z jeho oka, Indra a Agni („Oheň“) z jeho úst a Váju („Vítr“) z jeho dechu. Takto se také zrodily části vesmíru: povětří z pupku, nebesa z hlavy a země z nohou.
Hypotézy
Mircea Eliade chápe Purušu jako boha, jenž je obětován a je zároveň bohem oběti, také jako bytost, jež je zároveň transcendentní (svět přesahující) i imanentní (ve světě obsažená), což považuje za paradox vlastní indickému myšlení. Taktéž jej považuje za hermafroditního – v hymnu je uváděno, že se z něj rodí Virádž, a Virádž zase rodí Purušu, přičemž Virádž chápe jako ženskou tvůrčí energii.
David M. Knipe vykládá Purušasúktu jako vyjádření védské obětní ideologie – makrokosmická oběť Puruši bohy je analogická mikrokosmické oběti, zvané jadžňa, jež provádí kněží, která je tak opakováním stvoření a zajišťuje trvání kosmického řádu. V rámci mikrokosmu se rozdělení Puruši do tří částí pak neodráží pouze ve třech varnách, ale také ve třech částech lidského těla, později nazývaných dóša, a ve třech vlastnostech světa, později nazývaných guny, ale i v druzích ohně. Podle Knipeho tak tento trojný systém vypadá na různých úrovních bytí následovně:
Vesmírné tělo Puruši: nebe – ovzduší – země Tělo člověka: hlava – ruce – stehna a genitálie Tělo společnosti: kněz – válečník – řemeslník Oheň: obětní – obranný – domácí
Mimo tento systém pak stojí šúdrové, sluhové, již se zrodili z Purušových nohou a jsou tak svým způsobem z vesmíru a obřadů vyřazeni.
Purušu jako prvotní bytost, z níž je stvořen svět, lze srovnat s taktéž védským Jamou a Manuem, zarathuštrickým Gajómartem, irským Lugaidem, germánským Tuistem a Mannem, severským Ymim a římským Remem.
Příbuzná božstva
Puruša je v hinduismu a jeho akademických interpertacích zaměňován s některými jinými bohy stvořiteli: Brahmou, Pradžápatim a Dakšou, přičemž i u nich se někdy objevují motivy stvoření z vlastního těla a rozdělení na mužskou a ženskou polovinu. Brahmá podle Brahmánda purány stvořil ze svých stehen asury, ze své tváře dévy, z jeho vlasů vznikli hadi a z různých částí svého těla stvořil zvířata, ze svého ochlupení zase stromy a rostliny. Poté se rozdělil na dvě poloviny, muže jménem Manu a ženu jménem Šatarupa. Také podle Manuova zákoníku se Brahmá rozdělil na dvě poloviny, přičemž ženskou polovinou je Virádž, stejně jako v případě Puruši.
Dakša („šikula, zručný“) je bohem nejasné funkce, který se objevuje v kosmogonickém rgvédském hymnu 10.72, kde je o něm uváděno, že je otcem i synem bohyně Aditi („bezmezné“). Tato božstva lze chápat jako mužský a ženský prvek při stvoření.
Pradžápati („Pán stvoření“) je v Rgvédu spojován se stvořením a jeho jméno užíváno pro různé jiné bohy, v bráhmanách je pak ztotožněn s Purušou. Při rituálu agničajana je opakován příběh o Purušovi, pro toho je však použito jméno Prádžapati. Taktéž je ztotožňován s Brahmou.
Reference
Externí odkazy Sri V. Sundar - The Purusha Sukta
Kategorie:Hinduistická božstva Kategorie:Stvořitelská božstva Kategorie:Mytičtí prapředci Kategorie:Védská filozofie