Římská kurie či Papežská kurie (lat. Curia Romana) je komplex orgánů a úřadů tvořících správní aparát Svatého stolce, který koordinuje a zajišťuje organizaci nezbytnou pro řádné fungování katolické církve a dosažení jejích cílů. Obecně se považuje za „vládu církve“. Curia ve středověké a pozdější latině znamenala „soud“, spíše ve smyslu „královský soud“ než „zákonodárný soud“ (ačkoli oba významy spolu historicky souvisejí).
Historie Prvním sídlem římské kurie byl Lateránský palác, budova darovaná ve 4. století císařem Konstantinem papeži Miltiadovi. Byla papežskou rezidencí a zároveň ústředním sídlem církevní správy. Byl to kolegiální orgán složený z řeholníků a laiků, kteří pomáhali papeži při řízení římské církve a při správě četných statků, které jí byly darovány.
Římská kurie začala nabývat značné váhy v byzantském období (6.–8. století) definováním úřadů a institucionálních osobností. Od té doby řídilo správu Apoštolského stolce sedm palatinů (iudices) neboli velkých úředníků. Byly v tomto pořadí:
Primicerius notariorum; Secundicerio (notářský proděkan); Protoscrinario (první z kopistů); Arcarius (předchůdce pokladníka); Sacellarius (úředník pro platby); Primus defensor; Nomenclator (ten, kdo měl za úkol pojmenovat osobnosti pozvané k papežskému stolu).
Tyto funkce byly vyhrazeny pro příslušníky šlechty. Zastávali také funkce nadřízené hierarchicky nižším funkcím superisty (velitele vojenské posádky chránící Lateránský palác),Postava superisty byla vytvořena podle vzoru magister militum, jak si ji Římané pamatovali. vestararia (odpovědného za posvátná roucha), apocrisaria a dalších. Hlavní oddělení Lateránu v té době lze tedy rozdělit na: kancléřství (notarii a scriniarii), právní oddělení (defensores), oddělení finanční správy (arcario a sacellario), oddělení papežského soudu (vestariarius a nomenclator). Tyto úřady fungovaly až do 12. století, kdy byly reformovány a přeměněny na nové úřady, z nichž některé přetrvaly až do 20. století.GALLETTI, Pierluigi. Del Primicero... cit.
Na konci 7. století získala papežská kancelář Liber Diurnus, sbírku formulářů pro psaní úředních dopisů. Význam římské kurie dále vzrostl, když papež začal fakticky vykonávat svrchované funkce nad lokalitami Orte, Sutri, Nepi, Bomarzo a dalšími castra, které tvořily Patrimonium Sancti Petri, pro jejichž výkon a obranu bylo nutné zorganizovat vojenské síly. V tomto smyslu se římská kurie vyvíjela souběžně s vývojem papežského státu, který se zpočátku rozkládal na území jediného regionu (Latia) a v průběhu pozdního středověku se rozrostl v druhý největší stát na Apeninském poloostrově a v entitu s mezinárodní vahou a stabilními diplomatickými vztahy se všemi křesťanskými státy. Od 8. století až do doby po roce 1000 byli nejdůležitějšími postavami vestararius a superista. Jeho kompetence se značně rozšířily: ze správce posvátných rouch se stal správce pontifikova osobního majetku (včetně oblečení). Tyto dva posty mohli zastávat pouze nejvýznamnější členové městských šlechtických rodů. Například Theofylakt, který dominoval římské politice v první polovině 9. století, zastával obě funkce.
Do roku 1000 se světské záležitosti Svatého stolce týkaly především území Latium. Od 13. století se jejich počet neustále zvyšoval. V té době byla hlavním orgánem kurie Apoštolská kancelář, která byla zodpovědná za přípravu a odesílání veškeré oficiální církevní korespondence. Ve 14. století se vyvinula nová institucionální postava – sekretář. Během avignonského období se objevila potřeba pověřit jednoho preláta přípravou nejchoulostivější a nejdůvěrnější korespondence.
Na počátku 15. století, po návratu Svatého stolce do Říma, vedly nové vládní potřeby k vytvoření nových orgánů a k redukci starých magistrátů. Martin V. (1417–1431) založil Camera secreta, která se zabývala diplomatickými vztahy. Jeho nástupce Evžen IV. zřídil úřad římského guvernéra pro politickou a soudní správu města. Stávající orgány byly posíleny. V rámci Apoštolské komory se objevily tyto postavy: a) generální pokladník (má finanční kontrolu nad veškerými příjmy, které přináší světský majetek církve); b) Auditor Camerae (nejvyšší soudce ve věcech finanční správy kurie); c) Kolegium kleriků (má na starosti správu majetku a příjmů Svatého stolce).
V roce 1487 papež Inocenc VIII. zřídil Secreterii Apostolica, komisi 24 prelátů, kteří působili jako apoštolští sekretáři, jimž předsedal Secretarius domesticus s koordinační úlohou. Za papežů Sixta IV., Alexandra VI. a Julia II. byla soudní správa rozdělena do několika odvětví. Byly zřízeny následující tribunály: Sacra Rota, vyšší tribunál ve věcech kanonického práva, „«Segnatura di Grazia»“ pro případy ve správních záležitostech a „Segnatura di Giustizia“, příslušný pro soudní záležitosti. «Segnatura di Giustizia» se stala nejvyšším soudem římské kurie s jurisdikcí nad celými papežskými státy, a to jak v církevních, tak v občanskoprávních věcech.V následujících letech Signatura di grazia postupně ztrácela své funkce ve prospěch Sacra Rota a kardinálských kongregací. S rozmachem nepotismu přešly funkce apoštolského sekretariátu na kardinála-synovce, papežova příbuzného, jemuž pomáhal sekretář intimus, který měl na starosti i jejich vzdělávání. Jeho role neustále rostla, až v roce 1566 Pius V. kardinála-synovce pověřil funkcí „generálního inspektora církevního státu“.
Na konci 16. století spravovalo církevní záležitosti několik magistrátů, konkrétně:
Monokratické orgány Kardinál komoří (camerlengo) – nejvyšší autorita odpovědná za politické a ekonomické záležitosti týkající se světské vlády církve; Kardinál-synovec – zodpovědný za vedení politických záležitostí a řízení vztahů se státy (byl mu vyhrazen úřad „generálního superintendenta církevního státu“); „Kardinál kancléř“ nebo vicekancléř – koadjutor předchozího kancléře. Jako prelát s bohatými zkušenostmi ve státních záležitostech radil svému kardinálskému synovci při provádění jeho rozhodnutí (zastával funkci sekretáře).
Kolegiální orgány Apoštolská kancelář – institucionální úřad, který se zabývá přípravou oficiální korespondence Svatého stolce; Apoštolská komora – struktura odpovědná za hospodářskou správu. V jejím čele stojí kardinál Camerlengo; Apoštolský sekretariát – zvláštní sekretariát papeže, oddělený od Kanceláře. V jejím čele stojí Secretarius domesticus.
Římská kurie dosáhla své dnešní struktury zřízením kongregací. Byly vytvořeny jako poradní komise a papež je zřizoval za účelem získání rad ke konkrétním problémům. První stálou kongregaci vytvořil papež Pavel III., když v roce 1542 založil Kongregaci pro nauku víry. Kongregace institucionalizoval papež Sixtus V., který v roce 1588 reorganizoval římskou kurii a stanovil počet stálých kardinálských kongregací na 15, z nichž devět odpovídalo za správu církve a zbývajících šest za správu papežského státu. Prostředníkem mezi pontifikem a kongregacemi byl kardinál-synovec, který dohlížel na všechna jednání těchto orgánů a dohlížel na výkon rozhodnutí šesti dikasterií pověřených světskou vládou.
Na konci 17. století zrušila reforma papeže Inocence XII. (1691–1700) úřad kardinála-synovce a všechny jeho pravomoci přenesla na sekretáře, kterého povýšila do kardinálské hodnosti. Římská kurie přežila konec světské moci papežství, která de facto zanikla v roce 1870 dobytím Říma.
Reformy 20. století V roce 1908 se papež Pius X. rozhodl tuto instituci reorganizovat a dát jí novou podobu, aby mohla sloužit nejvyššímu pastýři církve, a ne jedné hlavě státu. Apoštolská konstituce Sapienti consilio zrušila všechny necírkevní orgány a reorganizovala 19 dikasterií kurie na 11 kongregací, 3 tribunály a 5 úřadů.
Po této nové reformě následovaly další změny. V roce 1917 papež Benedikt XV. zřídil Kongregaci pro východní církve, kterou převzal ze sekce Kongregace Propaganda Fide, aby vyjádřil zájem Svatého stolce o katolické komunity patřící k různým východním ritům.
Římská kurie získala modernější podobu až po Druhém vatikánském koncilu. Byla zřízena nová dikasteria: Papežská rada pro laiky, tři sekretariáty (pro podporu jednoty křesťanů, pro nekřesťany a pro nevěřící) a Ústřední statistický úřad katolické církve.
Přelomovou roli v reformě římské kurie sehrála apoštolská konstituce Regimini Ecclesiae universae, kterou vyhlásil Pavel VI. v roce 1967. Tímto dokumentem byly změněny názvy jednotlivých dikasterií, ale také jejich počty, kompetence, koordinace a metody práce, aby vše bylo jasnější a modernější, podle pokynů koncilní deklarace Christus Dominus. Navzdory různým inovacím v Regimini Ecclesiae universae se čestný titul „posvátná“ pro různá dikasteria stále používal a byl definitivně zrušen až v roce 1985. Stejná apoštolská konstituce zachovala také Posvátnou kongregaci pro obřady. V roce 1969 byla rozdělena na Kongregaci pro bohoslužbu a Kongregaci pro kauzy svatých.
Před koncem 20. století podobu římské kurie upravila apoštolská konstituce Pastor Bonus, kterou vyhlásil papež Jan Pavel II. v roce 1988. Pastor Bonus nazývá hlavní oddělení papežské kurie dikasterii. „Pod slovem dikasteria se rozumí státní sekretariát, kongregace, tribunály, rady a úřady.“ Těchto pět hlavních kategorií útvarů zůstává i nadále, přičemž pozoruhodnou změnou je, že začal existovat více než jeden sekretariát. Jan Pavel II. (1978–2005) však zároveň po apoštolské konstituci Pastor Bonus opakovaně uznal, naposledy ve svém listu Novo millennio ineunte (2001), potřebu reformy slovy: „Pokud jde o reformu římské kurie [...] [...], zbývá jistě ještě mnoho práce.“
Kurie ve 21. století Poté, co papež Benedikt XVI. (2005–2013) 11. března 2006 sloučil vedení Papežské rady pro pastoraci migrantů a lidí mimo domov a Papežské rady pro spravedlnost a mír, jakož i vedení Papežské rady pro mezináboženský dialog a Papežské rady pro kulturu, spatřovali v tom vatikánští pozorovatelé první počátky začínající reformy kurie. V oficiálních prohlášeních Svatého stolce se však uvádí, že tato spojení jsou „prozatímní“. Papež totiž 25. června 2007 zrušil sloučení vedení Papežské rady pro mezináboženský dialog a Papežské rady pro kulturu. Obě rady jsou nyní opět nezávislé.
16. března 2013 papež František, zvolený 13. března 2013, potvrdil ve funkcích na přechodnou dobu vedoucí a členy dikasterií Římské kurie, jakož i tajemníky a předsedu Papežské komise pro Vatikánský městský stát. 13. dubna 2013 bylo oznámeno, že papež František ustavil při Radě kardinálů komisi osmi kardinálů, která má připravit zásadní strukturální reformu kurie. 13. dubna 2014 papež František jmenoval Papežskou radu pro mezináboženský dialog a Papežskou radu pro kulturu.
V květnu 2014 papež František rozhodl, že všichni kardinálové, kteří stojí v čele dikasteria nebo papežské rady nebo zastávají jinou funkci udělenou papežem, budou nyní muset po dosažení věku 75 let podat rezignaci. Úřady ostatních představených dikasterií, úřady sekretářů a úřady, které papež svěřil biskupům, končí automaticky dosažením této věkové hranice. „Za zvláštních okolností“ může papež požádat biskupa o rezignaci i před dosažením věkové hranice.
Ve svém vánočním projevu ke kurii v roce 2014 papež František zmínil „nemoci a pokušení“, které oslabují oddanost službě Bohu, jako je pokušení myslet si, že je člověk nenahraditelný, „existenciální schizofrenie“ nebo „duchovní Alzheimer“. Neobvykle ostrá veřejná kritika římské kurie ze strany papeže Františka je podle pozorovatelů znamením, že ve Vatikánu existuje značný odpor vůči reformním plánům, a to jak uvnitř kurie, tak i pro zásadní postoje katolické církve.