Ernst Gideon svobodný pán von Laudon (Ernst Gideon Freiherr von Laudon; 13. února 1717 Tootzen, Švédské Lotyšsko – 14. července 1790 Nový Jičín) byl rakouský vojevůdce, jeden z nejúspěšnějších odpůrců pruského krále Fridricha Velikého. Proslavil se ve válkách s Pruskem a svým tažením na Balkán proti Osmanské říši, čímž se zařadil mezi slavné turkobijce. Od roku 1789 až do své smrti byl vojenským guvernérem v habsburském Srbsku.
Z jeho jména pochází zvolání či kletba himmellaudon! ( Himmel Laudon, tj. Nebesa, Laudon!), kterou údajně volali vyděšení Prusové.Válka Z. (2001) 1758 – Olomouc a Prusové: hrdá pevnost Marie Terezie. – Votobia, Olomouc, 87 pp., strana 75. . Kolem roku 1757 také na jeho počest vznikla česká lidová píseň „Generál Laudon jede skrz vesnici, má bílou čepici“, zřejmě v Rynolticích na Liberecku, kde generál pobýval několik dní.
Mládí Jeho mládí bylo poznamenáno chudobou jeho rodného Livonska, které bylo zasaženo severní válkou mezi Švédskem a Ruskem, uzavřenou po dvou desetiletích Nystadským mírem (1721), kterým bylo Livonsko odebráno Švédsku a začleněno k Rusku. Jeho původ byl baltsko-německý a lotyšský, pocházel z nemajetné protestantské rodiny nižší šlechty, která byla usazená v Livonsku od 15. století, údajně měl i předky ze Skotska. Vyrůstal v chudé rodině a pro nedostatek financí nedosáhl patřičného školního vzdělání. Francouzsky uměl jen pasivně, což jej znevýhodňovalo, neboť francouzština byla hlavním jazykem inteligence a byly v ní psány i vojenské spisy. Navíc ani jeho písemný projev v němčině nebyl dobrý. Základy víry mu vštípil místní pastor Georg Oxfort. V patnácti letech, počátkem 30. let 18. století, vstoupil do carské armády. Jeho pskovský pluk se v letech 1733–1735 zúčastnil války o polské dědictví. Roku 1735 se při tažení do Porýní dostal do Čech, kde se setkal s Evženem Savojským, který měl v té době renomé výborného vojevůdce, a také s pruským korunním princem Friedrichem.
V letech 1735–1739 se během rusko-turecké války účastnil tažení carské armády proti krymským Tatarům, kteří postrádali posily od Turků, bojujících v té době proti spojenci Ruska, Habsburské monarchiíi. Roku 1737 byl povýšen na poručíka. Hned dva roky poté, když bylo s jeho přispěním dobyto Moldavsko, byl povýšen na nadporučíka. V té době se ve vojenském ležení u Kyjeva seznámil s Františkem Trenckem.
Raná léta služby u Marie Terezie vpravo|náhled|Jezdecká socha maršála Laudona (vpravo v popředí) na památníku Marie Terezie na náměstí Marie Terezie (Maria Theresien-Platz) ve Vídni. Sochař: Kaspar von Zumbusch. Když se vrátil domů z tohoto tažení, jeho rodina byla ještě ve větší finanční nouzi, hrozilo jim vystěhování. Aby mohl pomoc rodině se splácením dluhů, ucházel se o službu ve švédské armádě, kterou však nedostal. Proto se rozhodl odcestovat do Flensburgu a Berlína za vidinou služby v pruské armádě ve válce o rakouské dědictví (1740–1748). Roku 1743 požádal o osobní audienci u pruského krále. Na přijetí čekal 4 měsíce, ale nakonec nebyl přijat. Po jeho odmítnutí se vydal do Vídně. Zde 1. 5. 1744 získal, díky několika doporučujícím dopisům od vlivných lidí, post velitele setniny rakouské armády. Jeho velitelem byl baron Trenck, se kterým se Laudon seznámil v Rusku. Tato setnina měla za úkol pochod do Porýní. V květnu 1745 se dostal se svou armádou do Slezska, které měl získat zpět pro Marii Terezii. V noci z 25. května na 26. května 1745 s pomocí zběha z pruské armády dobyli město Kozlí.
Jednotky Trenckových pandurů nakonec opustil, protože se mu nelíbila jejich nekázeň a přílišná krutost. Dne 1. května 1746 byl převelen k hraničářskému pluku v Chorvatsku v městečku Bunič, do postavení na Vojenské hranici proti Turkům. Zde se stal opět velitelem setniny a byl povýšen na majora. V té době začal psát své více než stostránkové dílo s názvem Projekt, jak by bylo možné si počínat v případné defenzivě nebo ofenzivě proti Turkům, jehož dokončení si nakonec vyžádalo přes 4 roky. Originál tohoto díla je dnes ve Vídeňském válečném archívu. V červnu 1751 pomohl potlačit vzpouru několika vlastních jednotek, jimž se nelíbila nová pravidla, jež zavedla Marie Terezie. Díky této akci a po kladném hodnocení svého nadřízeného velitele generálmajora Scherzera byl povýšen patentem ze dne 20. dubna 1753 na podplukovníka.
V té době byl již ženatý s Klárou Hagenovou, datum jejich sňatku není známo. Nedochovaly se ani informace o době narození jejich dvou potomků. Jen je známo, že obě děti zemřely ve velmi nízkém věku, což se projevilo na matčině i otcově psychice. Během služby v rakouské armádě Laudon konvertoval ke katolické víře.
Dne 25. září 1756 se přesunul do severozápadních Čech, odkud za 5 dní vytáhl na Lovosice, kde rakouskou armádu 1. října 1756 napadla pruská armáda, načež Rakušané ustoupili, aby se spojili se saskou armádou. Dne 18. října 1756 obsadil oddíl 500 hraničářů a 60 husarů pod Laudonovým vedením Děčín. Zde Laudon měl již významné postavení, protože v oddíle mu byli podřízení i důstojníci s vyšší hodností.
Další zásluhy si vydobyl během zimy, která přišla v roce 1756 velmi brzy. Od nadřízeného generálmajora Maurice Lacyho získal povolení k napadaní pruských pozic v Sasku. Dne 1. ledna 1757 ve večerních hodinách zaútočil na pruskou pozici v městečku Ostritz, kde jeho muži pobili celou pruskou osádku a jako válečnou kořist si vzali veškeré pruské vybavení včetně zbraní a zásob. Po těchto úspěšných zimních akcích byl 17. března 1757 opět povýšen do hodnosti plukovníka. V květnu 1757 se zúčastnil bitvy u Štěrbohol a bojů o Prahu, která byla nakonec i s jeho velkým přispěním osvobozena. Dne 24. června 1757 přepadl u Velemína pruský transport, z něhož ukořistil zajatce a zásoby. Totéž se mu povedlo několik dní nato v Děčíně, kdy přepadl 15 lodí.
Jeho první prohrou byl útok na Prusy, kteří měli pozici u Lovosic. I když Prusové ztratili několik děl, měli strategickou výhodu, a tak se musel stáhnout. I přes tuto prohru si získal náklonnost svého nejvyššího velitele Karla Lotrinského, který mu zajistil zvýšení ročního platu o 1500 zlatých. Aby si zajistil nezávislost na jediném armádním skladu, který byl v Lounech, dobyl v srpnu saský Freiberg, kde se nacházely pruské zásoby.
Díky této akci byl 25. srpna 1757 povýšen na generálmajora. O povýšení se však dozvěděl téměř s měsíčním zpožděním. Dne 7. března 1758 navíc jako jeden z prvních získal tzv. malý kříž, jehož majitel se stal rytířem vojenského řádu Marie Terezie, který Marie Terezie založila rok před tím, než jej dostal Laudon. Během května a po celý červen 1758 se účastnil osvobozování Olomouce od pruských jednotek. Dne 30. května 1758 za ním přijel velitel Leopold Daun, při té příležitosti předvedl svému veliteli noční přepad pruského tábora u Náměště, za který dostal pochvalný dopis.
Velká vítězství náhled|Laudon po bitvě u Kunersdorfu Na konci června se pruské jednotky, které obléhaly Olomouc, nacházely ve špatném stavu, chybělo jim jídlo, náboje, zbraně, léky a bylo potřeba postarat se o raněné vojáky, proto se velení pruských jednotek rozhodlo poslat z Pruska zásoby, o čemž se prostřednictvím špeha dozvěděl i Daun. Menší pruské transporty byly již dříve přepadány ve stylu partyzánských válek. Proto se pruský král rozhodl zorganizovat obří transport s doprovodem přes 20 tisíc mužů. Plán na uloupení tohoto transportu byl následující: hlavní síly měly napadnout konvoj u města Libavá, a pokud proklouznou nějaké pruské jednotky, měl je zlikvidovat Laudon u Šternberka. Laudon dorazil na místo 27. června 1758 v 5 hodin ráno, k večeru se přesunul k Domašovu nad Bystřicí, tam ovšem zjistil, že jednotky, které měly být ve stejnou dobu u Libavé, nedorazily, a přesunul se tedy k Dolním Guntramovicím. Cestou narazil na čelo transportu, a proto se rozhodl pro útok. Po boji proti přesile byl nucen ustoupit k Moravskému Berounu. Tam se v průběhu noci dozvěděl, že jednotky konečně dorazily na určené místo u obce Libavá a on tedy může pokračovat v útoku na konvoj, který mezitím pokračoval. Dne 30. června 1758 došlo k bitvě u Domašova, kterou rakouské jednotky nakonec vyhrály. Výhrou bylo především přerušení dodávek materiálu a peněz pruským jednotkám do Olomouce a také značná válečná kořist v podobě peněz a výzbroje. Zlikvidování tohoto konvoje mělo pozitivní vliv na konec pruské blokády Olomouce. Prusové již 2. července 1758 odtáhli od Olomouce.
Dne 25. července mu bylo uděleno další povýšení, tentokrát na polního podmaršálka. V následujících dnech se přesunul do Dolní Lužice, kde se 14. října v 5 hodin ráno zúčastnil pod Daunovým velením jako velitel jedné části Daunovy armády nočního přepadu pruských jednotek u Hochkirchu. Pruské jednotky měly omezenou i ostrahu tábora, protože jim byla povolena večerní zábava. Daun s Laudonem toho využili. I když se Prusové dokázali pět hodin úspěšně bránit, nakonec byli donuceni se stáhnout a válečnou kořistí pro rakouské jednotky bylo 137 děl, 500 muničních a zásobovacích vozů a jiný vojenský materiál. Navíc při tomto nočním přepadu zemřel pruský maršál Keith. Rakouská strana ztratila 5000 vojáků, kdežto pruská až 9000.
I za tento noční přepad byl Laudon 5. prosince oceněn velkokřížem Řádu Marie Terezie, což bylo v té době nejvyšší ocenění, které mohl v Rakousku získat.
Začátek roku 1759 nebyl pro Laudona dobrý, protože jej v lednu téhož roku postihla kolika. Nejdříve hledal pomoc v Teplicích, ovšem na naléhání svého nadřízeného Dauna se rozhodl pro cestu do Vídně, kam ovšem nedorazil a byl nucen se zastavit v Praze. Až po zlepšení zdravotního stavu mohl pokračovat dál do Vídně, kde se definitivně uzdravil. Dne 5. března 1759 byl navíc povýšen do panského stavu, přičemž mu byly odpuštěny poplatky za povýšení a jako bonus získal panství Bečvárky (Malé Bečváry) v tehdejším Kouřimském kraji. Dne 27. března 1759 se vrátil zpět do Čech. V té době čítala rakouská armáda v českých zemích přes 337 000 vojáků a měla přes 500 těžkých děl. Laudon po příjezdu Prahy 31. března byl ihned odvelen ke svému sboru do Trutnova, kterému v jeho nepřítomnosti velel generálmajor Žižkovič. K prvnímu ozbrojenému střetu mezi pruskými a rakouskými vojsky po jeho návratu došlo mezi 3. a 10. květnem 1759 u Bernartic, Rýchor a Albeřic. Tento střet vyvolali Prusové. Po jeho úspěšném potlačení pokračoval směrem z Rakouského Slezska (malá část území Slezska, které si uchránila Marie Terezie) do Pruského Slezska (většina současného Slezska) a cestou získával další posily. Bojové akce v Pruském Slezsku však vycházely jen napolovic. On sám se přesvědčil o kvalitách takzvaných kyrysníků.
Dne 3. srpna 1759 měl Laudon ve svém sboru, jak uvádějí prameny, 18 528 mužů a 48 lehkých děl. V té době byl však zásobován především ruskou armádou, která pod jeho vedením odmítala často poslušnost. Proto si také stěžoval u Dauna na nekázeň. S takovouto armádou se Laudon připojil k ostatním jednotkám, které mířily ke Kunnersdorfu (Kunowice), aby se zde dne 12. srpna 1759 ráno střetly s pruskými jednotkami. První výstřel zazněl okolo 11. hodiny ráno a situace zpočátku nebyla pro rakouské jednotky dobrá. Kolem druhé hodiny odpolední se Prusové rozhodli poslat do Berlína kurýra s radostnou zprávou, což se nakonec ukázalo jako předčasné a zbrklé, protože do dění se zapojil Laudon. Provedl změny v pozicích děl a díky tomuto se výhra v bitvě začala přiklánět na rakouskou stranu. Prusové se ovšem ani pak nestáhli. Laudon se proto s ruskými kyrysníky a kozáky vrhl na otřesené Prusy. Jeho jednotky si s nimi rázně poradily a již okolo 7. hodiny mohli Rakušané slavit výhru. Podle očitých svědků z řad pruských přeběhlíků pruský král při úprku z bojiště plakal. Tato bitva byla nakonec nejkrvavější bitvou sedmileté války. Rusové se zde však dopustili strategické chyby, protože i přes Laudonovo naléhání odmítli pronásledovat zbylé pruské jednotky a ukončit tak celou válku. Laudon měl málo vlastních vojáků, a proto, i když nerad, byl nakonec nucen od svého plánu na čas ustoupit. náhled|Evropa v době vypuknutí sedmileté války