Skorec vodní (Cinclus cinclus) je středně velký zpěvný pták z čeledi skorcovitých (Cinclidae), který se vyskytuje na rychle tekoucích vodních tocích v Evropě včetně Česka, v severozápadní Africe a jihozápadní a střední Asii. Život druhu je nerozlučně spjat s rychle tekoucími, dobře okysličenými čistými bystřinami, říčkami a řekami, z nichž získává potravu a v jejichž bezprostřední blízkosti i hnízdí. Stejně jako ostatní skorci, i skorec vodní se dovede pro potravu potápět do mělkých hloubek, přičemž pohybu pod vodou dosahuje mácháním křídel. Živí se především bezobratlými živočichy jako jsou chrostíci, jepice, pošvatky a dvoukřídlí, občas sezobne i malé rybky, pulce, jikry aj. Tento středně velký pěvec dosahuje výšky kolem 17−20 cm. Opeření je z většiny tmavé, výrazná je bílá náprsenka sahající od hrdla po hruď s navazujícím rezavohnědým příčným pruhem.
Skorec hnízdí v těsné blízkosti vodního toku. Velké kopulovité hnízdo s postranním velkým vchodem bývá umístěno ve skalních škvírách nebo dokonce za vodní stěnou splavu nebo vodopádu. Následkem kultivací říčních toků je dnes řada hnízd umístěna na lidských stavbách, jako jsou mosty a nábřežní stěny. Samice klade nejčastěji 4–5 vajec. Inkubuje pouze samice po dobu kolem 16 dní, o ptáčata se starají oba partneři. K výletu ptáčat z hnízda dochází ve věku cirka 22 dní, k potravnímu osamostatnění ve stáří kolem 40 dní. Globální populace druhu není ohrožena, pročež je skorec vodní považován za málo dotčený druh. Místní populace nicméně může ohrožovat degradace habitatu, hlavně acidifikace říčních toků průmyslovým a zemědělským znečištěním. Jedná se o národního ptáka Norska.
Systematika Druh formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus v roce 1758 v desátém vydání svého díla Systema Naturae pod binomickým jménem Sturnus cinclus. Druhové jméno cinclus pochází z řeckého kinklos, kterým již Aristotelés i další starořečtí autoři označovali malé ptáky pobývající u vody, snad konipase, sluky nebo právě skorce. Rod Cinclus (skorec) vytyčil německý přírodovědec Moritz Balthasar Borkhausen v roce 1797, za typový druh určil právě skorce vodního.
Český název skorec, ve starořečtině škveřec, je onomatopoického původu a jeho základ vystihující ptačí švitoření je *skver-, což vychází z praslovanského *skvorbcb. Ke starším českým názvům patří vodní kos nebo rybařík.
Cinclus je jediným rodem čeledi skorcovití (Cinclidae). Skorec vodní je jedním z 5 druhů skorcovitých, z nichž jsou 2 zastoupeny v Eurasii, 1 v Severní Americe a zbylé 2 v Jižní Americe.David Brewer, Barry Kent MacKay: Wrens, Dippers and Thrashers. Yale University Press, New Haven/ London 2001, , str. 19, 62–63 a 199–202. (anglicky) Nejbližším příbuzným skorce vodního je jeho asijský protějšek skorec asijský.
K roku 2023 se rozeznávalo 14 poddruhů (v Česku se vyskytuje C. c. aquaticus, i když výjimečně zde může zimovat i cinclus):
C. c. hibernicus – západní Skotsko a Irsko. C. c. gularis – Skotsko (s výjimkou jeho západní části), severní, střední a západní Anglie, Wales. C. c. cinclus – Skandinávie, východně po severozápadní Rusko, též ve střední a jihozápadní Francii, na severozápadě Pyrenejského poloostrova, na Korsice a Sardinii. C. c. aquaticus – střední a jižní, částečně i západní Evropa (Belgie a Francie jižně po Pyrenejský poloostrov, Itálii, Sicílii a Řecko). C. c. uralensis – Ural. C. c. minor – severozápadní Afrika. C. c. caucasicus – Turecko, Kavkaz, severní Irák a severní Írán. C. c. persicus – jihozápadní Írán. C. c. rufiventris – Libanon a Sýrie. C. c. leucogaster – od Ruska jižně po Afghánistán, Pákistán, Čínu a Mongolsko. C. c. baicalensis – jihovýchodní Sibiř. C. c. cashmeriensis – Himálaj. C. c. przewalskii – severní Bhútán a střední Čína. † C. c. olympicus – Kypr (vyhynulý).
Popis náhled|Skorec vodní s výraznou bílou náprsenkou a navazujícím kaštanovým pruhem Skorec vodní dorůstá zhruba velikosti kosa, nicméně jeho ocas je mnohem kratší. Délka těla dospělce se pohybuje kolem 17−20 cm, váží kolem 46–84 g. Křídlo měří 8,2−10,4 cm, ocas asi 4,6−5,6 cm. Nohy jsou silné, křídla zakulacená, a ocas, kterým skorec často poškubává, je jen krátký. Korunka je tmavě čokoládová, hřbet je černohnědý. Opeření na ramenech, spodní části hřbetu a kostřeci je hnědočerné s černými okraji. Svrchní strana křídel je černohnědá. Brada, hrdlo a hruď jsou bílé. Horní část břicha má široký rezavohnědý pruh, na který navazuje čokoládově tmavě hnědá spodní část břicha. Spodní strana křídel je čokoládová. Duhovky jsou hnědé, zobák černý a nohy i drápy tmavě hnědé. Mžurka je bílá. Obě pohlaví jsou si velmi podobná. Mladí ptáci jsou svrchu celí šedohnědí se světlými lemy per a jejich spodina je hustě, drobně skvrnitá.
Opeření samců a samic je prakticky stejné, avšak samci bývají o něco větší než samice. U jednotlivých poddruhů se mohou vyskytovat mírné rozdíly v opeření i velikosti. K větším výchylkám patří např. subsp. cinclus, jenž postrádá rezavohnědý pruh přes břicho. Jedná se o dobře rozpoznatelného pěvce a v jeho habitatu lze k záměně dojít jen stěží.
Rozšíření a početnost Vyskytuje se na rozsáhlém území Evropy, v severozápadní Africe a jihozápadní a střední Asii. V Evropě je areál výskytu na západě ohraničen Pyrenejským poloostrovem, pokračuje na sever přes Britské ostrovy do Skandinávie a na východ k pohoří Ural a táhne se na jih přes Kavkaz a Turecko k jižní Evropě. V severozápadní Africe je rozšířen hlavně v Maroku a také na severu Alžírska a Tuniska. V asijském areálu výskytu obývá střední a jihozápadní Asii, tedy zhruba oblasti jižního Ruska, od Mongolska na jih před střední Čínu po Himálaj. Globální populace se v roce 2015 velmi opatrně a hrubě odhadovala na 740 000–1 700 000 dospělých jedinců, z čehož evropská populace zahrnovala 261–584 000 dospělých skorců. Těžiště výskytu evropských skorců leží v Rumunsku, kde se podle odhadů vyskytuje 68–81 tisíc párů, početné populace se nachází i v Německu, Francii, Skandinávii, evropské části Ruska a na Britských ostrovech. Naopak v Dánsku, Lotyšsku, nebo Estonsku hnízdí méně než 10 párů. Hustota osídlení ve Walesu dosahovala až 20 párů na 10 km vodního toku, běžné středoevropské hustoty se však pohybují kolem 1–10 párů na 10 km toku. Nižší hodnoty kolem 1 páru na 10 km jsou dosahovány hlavně podél jižní hranice areálu výskytu, jako je Středomoří.
Výskyt v Česku V Česku, kde se skorec zdržuje celoročně, pravidelně hnízdí 1000 až 2000 párů a zimuje v počtu 1800–3600 jedinců. Čeští skorci hnízdí především ve vyšších polohách, což je dáno hlavně absencí vhodného habitatu v nížinách. Nejnižší výskyt byl zaznamenán na Hřensku u přítoků Labe v 125 m n. m. Typická hnízdiště jsou však na horách, jako jsou Jeseníky, Šumava, Krušné nebo Jizerské hory. V Krkonoších bylo hnízdění skorců zaznamenáno dokonce až u Luční boudy v 1410 m n. m. V Labských pískovcích byla zaznamenána průměrná hustota výskytu 6 párů na 10 km vodního toku, na optimálních úsecích Kamenice to bylo dokonce kolem 20 párů na 10 km. Naproti tomu v Krušných horách a v Králickém Sněžníku to bylo kolem 4–5,4 párů a v Orlických horách, na Berounsku a Českomoravské vrchovině jen 1,4–2,5 párů / 10 km.
Biologie a ekologie Stanoviště vlevo|náhled|Skorec vodní v typickém habitatu svižně tekoucí řeky (Irsko) Skorcovití jsou v rámci pěvců unikátní svým životem silně vázaným na rychle tekoucí vodní toky. Typické stanoviště skorce vodního zahrnuje svižně tekoucí okysličenou mělkou bystřinu, říčku nebo řeku se štěrkovým nebo kamenitým dnem s balvany nebo skalními výběžky v bezprostředním okolí toku. Do značné míry toleruje i člověkem výrazně upravené břehy, hlavním požadavkem druhu je hlavně dobrá kvalita vody. Může se vyskytovat i na březích jezer či dokonce na mořském pobřeží. Hnízdí hlavně v kopcovité, pahorkaté a hornaté krajině, avšak hlavně mimo hnízdění může sestoupit i do nížinatějších oblastí. Ve slovenských Tatrách obývá hory do 1600 m n. m., v Alpách do 2100 m, ve Vysokém Atlasu do 2600 m, v Afghánistánu do 3500 m a v Himálaji dokonce do 5500 m n. m.
Množství vodní nebo břehové vegetace má na početnost skorců jen malý vliv. V místech rozvoje vodních toků lidskými stavbami, jako jsou zdi říční navigace, mosty aj., skorec často na těchto stavbách závisí pro umístění svých hnízd. Tyto stavby totiž nahradily přirozeně se vyskytující skalní škvíry a pukliny, ve kterých by skorec jinak zahnízdil. Vedle venkovské krajiny se může vyskytovat i ve vesnicích nebo dokonce i ve větších městech s vhodnými vodními toky s dostatečnou potravní nabídkou. Díky své úzké specializaci na využívání svižných vodních toků pro potravní a hnízdní potřeby se skorec vodní potýká jen s malou mezidruhovou kompeticí.
Chování a pohyb náhled|Video skorce při sbírání potravy v mělké vodě (Spojené království) Jedná se o zdatného letce pohybujícího se rychlým, vířivým letem. V letu může dosahovat rychlosti kolem 50 km/h. Po zemi se pohybuje chůzí, běháním a občas i hopsáním, které jsou doprovázeny typickým a častým podřepováním, kterého skorec dosahuje pomocí rychlého přikrčení nohou. Nápadné je časté problikávání bílé mžurky. Skorec vodní je vynikající plavec a potápěč. Volně a často se vrhá do vody, ve které se pohybuje pomocí svých křídel. Pod vodou to někdy vypadá, jakoby skorec kráčel po hladině, ve skutečnosti dosahuje vztlaku mácháním křídel a nohy používá hlavně k odhrabávání kamínků, pod kterými nachází svou kořist. Skorcovití jsou jediní pěvci, kteří používají křídla pro plavání. Do vody i z vody vstupuje bez ohled na roční období a běžně se potápí i v zimě. Během shánění potravy se potápí zhruba 12× za minutu na dobu 2–7 vteřin. Občas se potápí na dobu přes 10 vteřin a výjimečně se může ponořit na dobu přesahující 20 vteřin; v zajetí bylo naměřeno i 30 vteřin. Typické ponory nastávají v mělkých vodách do 1 m, maximálně 1,5 m. Potápí se s hlavou napřed a vedle hledání potravy se může potápět i při úniku před predátorem. Při potopení má uzavřené nosní nozdry a oči chráněné průhlednou mžurkou.
Skorci v západních Pyrenejích strávili během roku potápěním v průměru 10 % svého času, přičemž nejvíce to bylo v únoru (18 %). Obecně se dá konstatovat, že skorec vodní tráví v zimě větší množství času potápěním než v létě, kdy tráví většinu času hřadováním. Skorec je k potápění patřičně přizpůsoben. Studie srovnávající počet individuální per u skorce vodního a velikostně porovnatelného kosa černého odhalila, že skorec má takřka dvakrát více per než kos černý (3322 vs 1704), což je zdůvodňováno potřebou tepelné izolace skorce. K pelichání dochází dochází od června do září. Zatímco mladí jedinci přepeřují pouze tělní opeření spolu s některými křídelními krovkami, dospělci vyměňují celý šat.vlevo|náhled|Skorec vodní při lovu v zimě (Finsko) Většina populací je stálých, avšak v zimě dochází u skorců k potulkám po okolí nebo sestupu do nižších poloh. Některé populace severoevropského poddruhu cinclus i uralského poddruhu uralensis podnikají středně dlouhé až dálkové migrace na jih, během kterých mohou překonat i více než 1000 km. Řada okroužkovaných ptáků z Norska byla v zimě zaznamenána v Dánsku, Nizozemí, severním Polsku nebo v Pobaltí. Občas se však skorci subsp. cinclus mohou pouštět i dále do vnitrozemí. V zimě roku 2008 byl na Mělnicku jednoznačně potvrzen výskyt skandinávského poddruhu cinclus, který doletěl z 1262 km vzdáleného Švédska. Podle zmínek ve starší české literatuře je možné, že to nebylo poprvé, co byl tento poddruh v Česku zaznamenán. Motivací zimní migrace je hlavně zamrznutí řek. Skorci sice dokáží tolerovat i teploty vzduchu dosahující k −40 °C, pokud alespoň část vodního toku zůstane nezamrzlá a skorci tak mají přístup k potravě. Při souvislé ledové pokrývce jim tak nezbývá než migrovat na jih.