náhled|260px|Americký prezident Bill Clinton, izraelský premiér Ehud Barak a předseda palestinské samosprávy Jásir Arafat v Camp Davidu, červenec 2000 Blízkovýchodní mírový summit v Camp Davidu v červenci roku 2000, byl setkáním mezi prezidentem Spojených států Billem Clintonem, izraelským premiérem Ehudem Barakem a předsedou Palestinské samosprávy Jásirem Arafatem. Konal se mezi 11. a 25. červencem 2000 a byl snahou o ukončení izraelsko-palestinského konfliktu. Summit skončil bez dohody, a to především kvůli nepřekonatelným rozdílům mezi Izraelci a Palestinci týkajících se statusu Jeruzaléma. Jeho neúspěch je považován za jeden z hlavních spouštěčů druhé intifády.
Mezi projednávanými otázkami byl:
vznik palestinského státu, osud izraelských osad (podle mezinárodního práva nezákonných), status Jeruzaléma a Chrámové hory, otázka palestinských uprchlíků a potenciální izraelská kontrola nad vzdušným prostorem a hranicemi budoucího palestinského státu.
Summit skončil po nepřekonatelných rozdílech v názorech na to, kdo by měl mít svrchovanost nad Chrámovou horou (muslimy nazývanou Haram aš-Šaríf): Barak trval na izraelské svrchovanosti, zatímco Arafat na palestinské.
Podání výsledků summitu různými jeho aktéry jsou popisovány jako příklad tzv. „efektu Rašómon“, kdy četní svědci podávají protichůdné a sobecké interpretace událostí. Po summitu bylo americkými médii široce přijato izraelské vykreslení událostí, ve kterém byl Arafat činěn zodpovědným za krach jednání a jako ústřední postaveno tvrzení, že Palestinci mír nechtějí. Tento narativ vedl k úpadku izraelského mírového hnutí.
Summit Prezident Bill Clinton pozval 5. července 2000 Baraka a Arafata do Camp Davidu k pokračování v jednáních o mírovém procesu na Blízkém východě. Chtěl tak stavět na geniu loci Camp Davidu, neboť zde byla za jeho předchůdce Jimmyho Cartera uzavřena dohoda o míru mezi Egyptem, reprezentovaným prezidentem Anvarem Sádátem a Izraelem, reprezentovaným Menachemem Beginem. Mírové dohody z Osla, které byly v roce 1993 uzavřeny mezi izraelským premiérem Jicchakem Rabinem a předsedou Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásirem Arafatem stanovovaly, že by ve všech nevyřešených otázkách mezi Palestinci a Izraelci – zejména v otázce takzvaného konečného statusu – mělo být dosaženo dohody pět let od vzniku Palestinské samosprávy. Nicméně prozatímní postup zavedený v rámci dohod z Osla nenaplnil ani izraelská, ani palestinská očekávání.
Summit byl do Camp Davidu svolán na 11. července 2000, ačkoli Palestinci ho považovali za předčasný. Dokonce ho vnímali jako „past“ – míníc, že buď budou donuceni souhlasit s izraelskými požadavky, nebo budou obviněni z neúspěchu summitu. Mnoho zdrojů uvádí, že summit byl uspěchaný. Daniel C. Kurtzer a Scott Lasensky napsali, že američtí diplomaté „se na poslední chvíli snažili vyjasnit postoje USA ke složitým otázkám, jako byl status Jeruzaléma a vedení hranic“. Izraelský diplomat Gilead Šer později napsal: „Nejzávažnějším nedostatkem amerického týmu bylo, že někteří jeho členové se zdáli být méně informovaní než prezident o detailech a důsledcích [mírového] procesu.“ Jásir Abed Rabbo, člen palestinského vyjednávacího týmu, vzpomínal: „Byl to chaos. Každý den jiná schůze, jiná komise a jiný problém. Nevěděli jsme, jaké jsou naše cíle – uspět, selhat, uniknout.“
Summit skončil 25. července, aniž by bylo dosaženo dohody. Na jeho závěr bylo vydáno třístranné prohlášení definující dohodnuté zásady, kterými se budou řídit budoucí jednání.
Jednání Jednání byla založena na přístupu „všechno, nebo nic“, takže „nic nebylo považováno za dohodnuté a závazné, dokud nebylo dohodnuto vše“. Návrhy byly z větší části ústní. Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo žádné dohody a neexistuje žádný oficiální písemný záznam o návrzích, přetrvává určitá nejednoznačnost ohledně detailů postojů stran ke konkrétním otázkám.
Rozhovory nakonec nedosáhly dohody v otázkách konečného statusu ohledně:
území a územní integrity budoucího palestinského státu, Jeruzaléma a Chrámové hory, palestinských uprchlíků a jejich práva na návrat, bezpečnostních opatření, izraelských osad.
Území Palestinští vyjednavači dávali najevo, že chtějí plnou palestinskou svrchovanost nad celým Západním břehem Jordánu a pásmem Gazy, ačkoli by zvažovali i výměnu území s Izraelem v poměru jedna k jedné. Jejich historický postoj spočíval v tom, že Palestinci již s Izraelem uzavřeli územní kompromis tím, že přijali izraelský nárok na 78 % „historické Palestiny“ a nárok na svůj stát na zbývajících 22 % tohoto území. Tento konsenzus vyjádřil Fajsal Husajní, když poznamenal, že: „O kompromisu nemůže být žádný kompromis.“ Trvali na tom, že rezoluce 242 požaduje úplné stažení Izraele z těch území, která byla dobyta v šestidenní válce, jako součást konečného mírového urovnání. V dohodách z Osla z roku 1993 palestinští vyjednavači akceptovali hranice Zelené linie (linie příměří z roku 1949) pro Západní břeh Jordánu, ale Izraelci tento návrh odmítli a zpochybnili palestinskou interpretaci rezoluce 242. Izrael si přál anektovat četné osady na palestinské straně Zelené linie a obával se, že úplný návrat k hranicím z roku 1967 by ohrozil jeho bezpečnost. Palestinská a izraelská definice Západního břehu se liší přibližně o 5 % rozlohy. Izraelská totiž nezahrnuje Východní Jeruzalém (71 km2), teritoriální vody Mrtvého moře (195 km2) a oblast známou jako „Země nikoho“ poblíž Latrunu (50 km2).
Na základě izraelské definice Západního břehu, Barak nabídl vytvoření palestinského státu zpočátku na 73 % území Západního břehu a na 100 % území pásma Gazy. V horizontu 10–25 let by se palestinský stát rozšířil na maximálně 92 % Západního břehu (91 % původního území a 1 % z výměny). Z palestinského pohledu se to rovnalo nabídce palestinského státu na maximálně 86 % Západního břehu.
Podle novináře Roberta Wrighta by si Izrael ponechal pouze osady s velkou populací. Wright uvádí, že všechny ostatní by byly zrušeny, s výjimkou Kirjat Arby (sousedící se svatým městem Hebron), která by byla izraelskou enklávou uvnitř palestinského státu a byla by s Izraelem spojena obchvatem. Západní břeh by byl v polovině rozdělen izraelskou silnicí z Jeruzaléma k Mrtvému moři s volným průchodem pro Palestince, ačkoli si Izrael vyhrazuje právo v případě nouze silnici uzavřít. Na oplátku by Izrael Palestincům umožnil používat dálnici v Negevu, která by spojila Západní břeh s Gazou. Wright uvádí, že v izraelském návrhu by byl Západní břeh s pásmem Gazy propojen vyvýšenou dálnicí a železnicí vedoucí Negevem, což by zajistilo bezpečný a volný průchod pro Palestince. Tato infrastruktura by spadala pod svrchovanost Izraele a ten si vyhrazuje právo v případě nouze ji uzavřít.
Izrael by si ponechal přibližně 9 % Západního břehu výměnou za 1 % území uvnitř Zelené linie (z izraelského pohledu). Území, které by bylo postoupeno Palestinci, zahrnovalo místa se symbolickým a kulturním významem, jako je mešita al-Aksá, zatímco území postoupené Izraelem nebylo blíže specifikováno. Kromě územních ústupků by palestinský vzdušný prostor byl na základě Barakovy nabídky kontrolován Izraelem. Palestinci odmítli nabídku na území v oblasti Cholot Chaluca (78 km2) poblíž pásma Gazy s odůvodněním, že není kvalitativně rovnocenné s navrhovaným záborem části Západního břehu.
Územní celistvost V navrhovaném palestinském státě by pásmo Gazy bylo oddělené od Západního břehu. Míra rozčlenění samotného Západního břehu je sporná. Noam Chomsky píše, že Západní břeh by byl rozdělen do tří kantonů a palestinský východní Jeruzalém by tvořil čtvrtý – všechny čtyři kantony by byly pak od sebe odděleny izraelským územím. Jiné zdroje uvádějí, že území Západního břehu by bylo rozděleno do tří kantonů. Naproti tomu samotný Ehud Barak uvedl, že Západní břeh by byl rozdělen pouze klínem izraelského území táhnoucím se od osady Ma'ale Adumim k řece Jordán, ale jinak by byl souvislý.
Palestinci reagovali na navrhovanou kantonizaci silně negativně – vzájemně oddělené oblasti palestinská delegace přirovnala k jihoafrickým bantustanům. Takové označení bylo izraelskými a americkými vyjednavači zpochybněno. Osadnické bloky, obchvaty a anektovaná území by vytvořily bariéry mezi severní oblastí, zahrnující města Nábulus a Dženín, a Ramalláhem. Oblast kolem Ramalláhu by byla zase oddělena od Betléma a Hebronu. Samostatný a menší blok by zahrnoval Jericho. Hranice mezi Západním břehem a Jordánskem by byla navíc pod izraelskou kontrolou. Palestinská samospráva by obdržela kapsy ve východním Jeruzalémě, které by byly zcela obklopeny územím anektovaným Izraelem.
Východní Jeruzalém Jednou z nejvýznamnějších překážek dohody byl konečný status Jeruzaléma, zejména status Chrámové hory, muslimům známé jako Haram aš-Šaríf. Clinton a Barak trvali na tom, aby celá oblast byla pod izraelskou svrchovaností, zatímco Palestinci by mohli mít roli „opatrovníků“. Arafat trval na palestinské svrchovanosti nad Chrámovou horou. Jelikož se tuto patovou situaci nepodařilo vyřešit, summit skončil.
Vedoucí představitelé nebyli dostatečně připraveni na ústřední roli, kterou v jednáních sehrála otázka Jeruzaléma obecně a zejména spor o Chrámovou horu. Barak nařídil svým delegátům, aby tento spor považovali za „ústřední otázku, která rozhodne o osudu jednání“, zatímco Arafat varoval svou delegaci, aby „v této jedné věci neustoupila: Haram (Chrámová hora nebo mešita al-Aksá) je pro mě cennější než cokoli jiného“. Při zahájení jednání v Camp Davidu Barak varoval Američany, že nemůže přijmout, aby Palestinci získali více než čistě symbolickou suverenitu nad jakoukoli částí východního Jeruzaléma.
Palestinci požadovali úplnou suverenitu nad východním Jeruzalémem a jeho svatými místy, zejména mešitou al-Aksá a Skalním dómem, nacházejících se na Chrámové hoře, místě posvátném jak v islámu, tak v judaismu, a vyklizení všech izraelských čtvrtí postavených za Zelenou linií. Podle Mahmúda Abbáse, tehdejšího hlavního vyjednavače Jásira Arafata, bylo palestinské stanovisko následující: „Celý východní Jeruzalém by měl být vrácen pod palestinskou svrchovanost. Židovská čtvrť a Západní zeď by měly být pod izraelskou správou, nikoli pod izraelskou svrchovaností. Otevřené město a spolupráce v oblasti komunálních služeb.“