Forenzní lingvistika je obor aplikované lingvistiky (nazývána také jako jazyková expertiza nebo soudní lingvistika) je interdisciplinární obor na pomezí lingvistiky a právních věd, zejména kriminalistiky, a je jedním z nejnovějších oborů, v němž se lingvistika uplatňuje v praxi. Zkoumání forenzní lingvistiky mohou doplňovat také poznatky psychologie, sociologie či grafologie.
Obecná charakteristika Hlavní náplní forenzní lingvistiky je jazyková analýza a interpretace textu (psaného (tištěného) i mluveného), jejímž cílem je zjistit z projevů původce textu skutečnosti či indicie, které původce sdělit nezamýšlel. Tím se forenzní lingvistka liší od psycholingvistiky, jejímž cílem je identifikovat významné osobnostní rysy původce textu, které by hledání této osoby ulehčily nebo by vedly (v ideálním případě) k přímému určení, přiřazení autorství textu. Slovy Malcolma Coultharda, jednoho z nejvýznamnějších forenzních lingvistů, je úkolem forenzní lingvistiky „odhalit, co texty říkají doopravdy, naučit texty jasněji se vyjádřit, interpretovat jejich význam, zdůraznit jejich užitečnost pro soudy a identifikovat hlasy autorů textů“ („to discover what texts are actually saying, to teach texts to express themselves better, to interpret their meaning or highlight their significance for Courts of Law and to identify the voices of their author(s)“ (1998a, 117). Zjednodušeně a jinými slovy řečeno, „forenzná lingvistika se zaoberá stopami v jazykovom prejave, ktoré odhaľujú pravdu, ktorá je predmetom záujmu trestného práva“Benčič 2011, 4..
Forenzní lingvistika tedy hledá, co, nebo spíše kdo, stojí „za textem“, jak se do textu „obtiskla“ autorova osobnost, čímž napomáhá odhalení anonyma, pachatele trestného činu, a stává se tak doplněním jiných kriminalistických metod.
Forenzní analýza zkoumá texty z oblasti běžně dorozumívací, případně administrativní či jiné oblasti, nezabývá se však odhalováním autorství uměleckých textů. Zkoumané texty mohou být značně různorodé z hlediska jazykového i mimojazykového (viz Musilová 2005a, 65). Právě mimojazykové faktory jako soubor psychologických a sociálních faktů ovlivňují jazykové chování a forenzní analýza je schopna prostřednictvím jazykového projevu usuzovat na psychologické a sociální skutečnosti, jako jsou pohlaví, věk, sociální status, místní původ, vzdělání, vliv jiných jazyků, motivace, pravděpodobnost naplnění např. výhrůžek atd. Benčič (2011, 7) uvádí zjednodušeně, k jakým poznatkům forenzní lingvistika, alespoň povrchně, může při analýze dojít: například jazykové prostředky vyjadřující afektivnost (možná i afektovanost), tedy slova jako strašně, nesnesitelný, nenávidět…, naznačují psychickou labilitu, a tedy potenciálně špatné snášení vazby. Naopak výrazy vyjadřující pokornost, lítost (je mi líto…) značí schopnost podřídit se autoritám, zatímco vulgarismy implikují vzdorovitost.V některých případech je i laik schopen prostřednictvím jazykových prostředků odhalit zvláště sociální charakteristiky původce textu (pokud text není např. úmyslně psán tak, aby sváděl ze stopy): např. slang a neologismy značí příslušnost k nějaké zájmové skupině a mladý věk, archaismy naopak starý věk, přízvuk v mluveném projevu prozrazuje dialektovou příslušnost, případně jinou národnost.podrobněji viz Benčič 2011, 19–23. Forenzní způsob zkoumání textu je časově náročný a zodpovědné posouzení vyžaduje několik čtení, podrobné a opakované analýzy. Aignerová (2001) připomíná, že analyzovaný text „nemusí být psán rukou (jak by to vyžadoval grafolog), musí však jít o text původní, vytvořený přímo autorem (pachatelem, podezřelým, anonymem). Z toho důvodu nejsou vždy vhodné například protokoly z výslechů, v nichž je jazyk už určitým způsobem přetvořen do úřední podoby jazyka protokolu.“ Úkolem forenzní lingvistiky je také odhalování spolupráce více osob na jediném textu, v takovém případě se hovoří o tzv. „diferenciační[m] význam[u] expertizy, který […] umožnil odlišit autora a pisatele u textů diktovaných či opisovaných, případně zjistit stylizační spolupráci více osob“Musilová 2005a, 67..
Kromě zjišťování charakteristik autora např. výhružných nebo vyděračských dopisů se forenzní lingvistika zabývá také přesností znění protokolů, srozumitelností zákonů, právních textů, správností terminologie atd. (viz níže Předmět studia).
Musilová (1995, 49–50) ve své zprávě z konference píše, že název forenzní lingvistika je poměrně široký a obecný, v praxi existuje množství dílčích, „více či méně zavádějících“ pojmenování, jako „forenzní psycholingvistika, stylistická analýza, komparativní stylistika, kvantitativní stylistika, stylometrie, zkoumání sporného autorství, autorská atribuce […], forenzní identifikace mluvčího, hlasová analýza, kriminalistická akustika a fonetika.“ Neexistuje však jednotný názor na to, co vše do rámce této disciplíny zařadit.více viz níže Předmět studia a dále např. McMenamin 2002; Coulthard a Johnson 2007
Historie oboru Forenzní lingvistika je obor poměrně mladý jak v Česku, tak i jinde světě, proto je její historie velice krátká, spojená s jednotlivými případy, a navíc několika málo zeměmi, především západními, jako jsou Spojené státy americké, Spojené království a Německo. Olsson (2006, 7) zmiňuje navíc také Austrálii. Coulthard a Johnson (2010, 5) dokládají, že už v roce 1949 bylo užito termínu forenzní angličtina při zkoumání jazyka anglického práva, ale termín se neujal. Musilová (2005a, 65) uvádí, že název forenzní lingvistika se začal užívat koncem 70. let v Německu a hlavně v anglosaských zemích.
Poprvé se ale název forenzní lingvistika objevil v roce 1968; tehdy ho užil švédský profesor anglické lingvistiky Jan Svartvik v práci The Evans Statements: A Case for Forensic Linguistics, ve které zkoumal údajné výpovědi domnělého vraha Timothyho Johna Evanse poskytnuté policii v roce 1953. Svartvik svou analýzu provedl až v 60. letech (podnětem byly pochybnosti o výpovědích), tedy v době, kdy případ byl již uzavřen a Evans popraven. Analýza tudíž nehrála roli v objasnění případu. Svartvik, jenž svůj obor nalezl především v oblasti anglické gramatiky a korpusové lingvistiky, však nakonec dokázal, že s výpověďmi bylo manipulováno.Olsson 2006, 4; k případu dále viz bibliografie
„Primitivní“ otázky forenzního charakteru lze sledovat už od antiky: „Otázky autorství zaměstnávaly lidi už od dob antického Řecka, ve kterém dramatikové často jeden druhého obviňovali z plagiátorství“ („Questions of authorship have exercised minds since the times of the ancient Greek playwrights who not infrequently accused each other of plagiarism“) (Olsson 2006, 4). Otázka autorství textu se zdá být tedy v oboru forenzní lingvistiky vůbec nejstarší. Minimálně od 18. století se řešila otázka autorství významných textů, zejména Shakespearových a náboženských (Olsson 2006, 4). McMenamin (2002, 73–74) snahu o identifikaci autora/ů Starého a Nového zákona přičítá německým učencům 19. století. Dále pak McMenamin (2002, 65) píše, že jedním z milníků byl rok 1930, kdy se poprvé objevila práce zabývající se povahou právního jazyka. Obecně se však počátky forenzní lingvistiky kladou do Velké Británie a USA 60. let 20. století. Skutečně moderní forenzní lingvistiku pak lze sledovat od 90. let ve Velké Británii, USA, Německu, Švédsku a Austrálii (Olsson a Luchjenbroers 2014, 7).
Celkově se ale forenzní lingvistika vyvíjela velice pomalu, prostřednictvím jednotlivých, izolovaných prací, ve kterých se autoři zabývali např. obhajobou práv jedinců, výpověďmi nerodilých mluvčích, vyslýcháním svědků, dokazováním, proč podezřelá osoba nemůže být autorem určité výpovědi, nebo třeba lingvistickou problematikou obchodních značek. Neexistovala (a dosud neexistuje) jednotná metodologie, ta se znovu tvořila s každým jednotlivým případem. Zhruba od roku 1995 narůstá počet případů, ke kterým jsou jako experti přizváni lingvisté, čímž se zvyšuje jejich počet v tomto odvětví, publikuje se více prací a zároveň se tím dal podnět k vypracovávání jednotného přístupu. Uvnitř forenzní lingvistiky se také vyčleňují užší přístupy, např. forenzní fonetika nebo stylistika.Coulthard,Johnson 2010, 5–7,Coulthard 1998a, 117.Olsson 2006, 5–6.
Forenzní lingvistika se „proslavila“ případem zvaným Unabomber (zkratkové slovo pro UNiversity and Airlane BOMBER), což byla přezdívka pro Theodora Kaczynského, který v letech 1978 až 1995 podnikl sérii bombových útoků. Jeho odhalení a zatčení pomohl Donald Foster, textový analytik, když se případu ujal v roce 1995 po tom, co Kaczynský nechal v novinách uveřejnit svůj manifest. Foster z textu dokázal rozpoznat významné charakterové rysy (věk, vzdělání, názory, zájmy…), které vyšetřování správně nasměrovaly právě ke Kaczynskému (podrobněji viz např. Benčič 2011, 28–29; nebo heslo Ted Kaczynski v anglické Wikipedii). Přestože se Donald Foster podílel ještě na jiných případech, v běžném životě pracuje zejména na textových analýzách literárních děl.
V České republice se podle Musilové (2005a, 66) začalo lingvistiky v kriminalistice využívat zhruba v 50. letech 20. století v souvislosti s písmoznalectvím, které se kromě písma soustředilo také na jazykové jevy. Vědecká disciplína se asi v 60. letech osamostatnila jako jazyková expertiza vyjadřování nebo textu. S příchodem nahrávek mluvených projevů v 70. letech se pak rozvíjí tzv. fonoskopie. Aignerová (2001) vidí počátky jazykového rozboru už v československých kriminalistických pracích z 30. let, také ve spojení s písmoznalectvím. V současnosti je česká forenzní lingvistika (jazyková expertiza) vedena pod Kriminalistickým ústavem v Praze.
Forenzní lingvisté se v současnosti sdružují v Mezinárodní asociaci forenzních lingvistů (IAFL), která pořádá své konference, a v Mezinárodní asociaci forenzní fonetiky a akustiky (IAFPA). IAFL byla založena v roce 1993 a v jejím rámci vznikl také časopis Forensic Linguistics, v roce 2003 přejmenovaný na The International Journal of Speech, Language and the Law. Samotné založení asociace a časopisu je v oboru velkou událostí: „[T]ento časopis, který editují Malcom Coulthard a Peter French, a IAFL […] od jejich počátku hrají důležitou roli pro prezentování výzkumu, který je však nyní oficiálnější, pravidelnější a sjednocenější než dříve“ („this journal, edited by Malcolm Coulthard and Peter French, and the IAFL […] have since provided serious venues for the presentation of research that is more regular, unified, and formal than ever before) McMenamin 2002, 66..
Hlavní představitelé a jejich přínos Jak už bylo uvedeno výše, je forenzní lingvistika disciplína poměrně mladá, proto se v ní zatím nestihlo etablovat mnoho vědců. Uvedli jsme již jména „neforenzních“ lingvistů: Jana Svartvika a Donalda Fostera a jejich přínos forenzní lingvistice. Z významnějších jmen současné forenzní lingvistiky musíme zmínit Malcolma Coultharda, kterého např. John Olsson (2006, 5) považuje za vůbec nejvýznamnějšího britského forenzního lingvistu. Coulthard se podílel na objasnění minimálně čtyř velkých případů a mnoha malých. Forenzní lingvistice se věnuje od konce 80. let a dosud o ní napsal dvě monografie. Byl také u základů IAFL a jejího časopisu a založil Centre for Forensic Linguistics na Aston University v Birminghamu.