Alfons Mucha

Alfons Mucha (24. července 1860 Ivančice – 14. července 1939 Praha-Bubeneč) byl český malíř, grafik a designér období secese.

Studoval v Mnichově a Paříži, kde se následně roku 1887 usadil a pracoval jako ilustrátor a grafik. Na přelomu let 1894 a 1895 se mu naskytla možnost vytvořit plakát k divadelní hře Gismonda se Sarah Bernhardtovou v hlavní roli, který mu téměř přes noc vynesl celosvětový věhlas a díky němuž se jeho jméno dostalo do popředí francouzské společnosti. Herečka později s Muchou uzavřela smlouvu o spolupráci na dalších šest let a on pro ni a její divadlo vypravoval hry, navrhoval kostýmy a další plakáty. Koncem století se Mucha stal významným a průkopnickým secesním umělcem. Navrhoval a zveřejňoval reklamní plakáty, bohaté ilustrace a řadu dekorativních panelů, tematicky založených na zobrazování přírody. Vytvořil velké množství kreseb, pastelových či akvarelových studií a designových návrhů pro interiéry, užitkové předměty a šperky. Jeho životním dílem je cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej, na kterém pracoval téměř osmnáct let.

Muchův styl byl velmi výrazně ovlivněn symbolismem, sociálními aspekty hnutí Arts and Crafts a vývojem designu v Anglii. Snažil se zpřístupnit krásu umění pro každou společenskou třídu a vyzdvihovat symboly a dekorativní prvky ve svých dílech. Vyvinul vlastní estetické ideály a originální styl, který je dnes znám jako „styl Mucha“. Jeho práce jsou typické zobrazováním ideálů ženské krásy, Mucha je často vyobrazoval v neurčitých neoklasických róbách obklopených květinami, které někdy vytvářely halové kruhy nad jejich hlavami. Typické je též jeho používání bledých, pastelových barev.

Život

Mládí (1860–1879)

Rodinné poměry a dětství náhled|vlevo|upright|Nejstarší Muchova dochovaná kresba, kterou vytvořil zhruba ve svých osmi letech, Krucifix, dokazuje jaký vliv tehdy církev na jeho život měla náhled|Rodný dům Alfonse Muchy na Palackého náměstí v Ivančicích Alfons Maria Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích do rodiny soudního zaměstnance jako čtvrté ze šesti dětí.

Jeho otec Ondřej Mucha (1825–1891) pocházel z rodiny vinařů, avšak sám pracoval jako soudní zaměstnanec. S Muchovou matkou Amálií se seznámil na radu její příbuzné, potom co ovdověl se svou první manželkou, s níž měl celkem tři děti: Aloisii, Antonii a Augusta. Amálie (1822–1880), rozená Malá, pocházela z budišovské osady Kundelov, kde byl její otec mlynářem. Po matce, rozené Ratkowské, měla Amálie polskou krev a právě příbuzní rodiny Ratkowských mladé Amálii zaopatřili místo vychovatelky u šlechtické rodiny ve Vídni. Potom co svěřené děti dorostly, se Amálie vrátila zpět domů, kde se v Brně na doporučení své příbuzné seznámila s Ondřejem Muchou. Několik měsíců nato se v roce 1859 vzali a společně odjeli zpět do Ivančic.Mucha, S. 7–8.

Téměř rok po svatbě se jim narodil syn a stejně jako všechny předešlé děti dostal jméno začínající na písmeno A – Alfons. Matka Amálie, která byla mimo jiné velice zbožná, k němu ještě navíc připojila Maria. Po Alfonsovi dále následovaly ještě další dvě děti, sestry Anna a Anděla, takže v malém ivančickém bytě nakonec společně žilo celkem šest dětí, oba rodiče a služebná.Mucha, S. 8.

Malířské nadání měl Mucha již od mala a pozoruhodné bylo, že v předškolním období kreslil výhradně levou rukou.Mucha, S. 9–10. Kromě kreslení se také jako dítě zajímal o všelijaké řemeslné činnosti.Mucha, S. 16. V té době se však ještě více než malování věnoval hudbě. Kromě hry na housle se Mucha, kvůli svému krásnému altu, zabýval i zpěvem.Mucha, S. 11.

Gymnazijní léta Po dokončení obecné školy chtěl nastoupit na gymnázium, na to však již jeho rodičům nezbývaly peníze. Na studia totiž ještě před ním poslali Muchovy tři starší sourozence. Řešení našel Alfonsův učitel hudby pan Vollberger. Na jeho radu poslali jedenáctiletého Alfonse do Brna,Mucha, S. 18. aby tam získal místo fundatisty u pátera Křížkovského ve Starobrněnském klášteře. Křížkovský byl z Muchy nadšený, ale nemohl jej přijmout, protože těsně před tím přijal na místo fundatisty Leoše Janáčka. Dal však mladému Muchovi doporučení na Jana Nesvadbu, regenschoriho petrovské katedrály, v jejímž sboru Alfons nakonec skutečně zůstal.Mucha, S. 19. Po několika letech, když začal mutovat, se však musel vzdát své pozice zpěváka a místo toho hrál při figurálních mších druhé housle.Mucha, S. 23. náhled|Vnitřní prostory kostela sv. Václava v Letohradu Jako fundatistovi mu byla církví hrazena studia na Slovanském gymnáziu, po jejich dobu bydlel spolu se svým kamarádem ze sboru Julkem Stantejským v Panenské ulici č. 3. Na gymnázium nastoupil 1. října 1872, avšak nevedlo se mu příliš úspěšně. Měl velmi špatný prospěch, druhý a třetí ročník musel dokonce opakovat,Mucha, S. 24. což nakonec skončilo tím, že jej v roce 1877 z gymnázia vyhodili, přesněji řečeno mu bylo uděleno „consilium abeundi“.Mucha, S. 25.

Po této události se Muchovi zrovna dvakrát nechtělo vrátit se zpět do rodných Ivančic, proto přijal pozvání svého spolubydlícího Julka Stantejského a společně s ním vyrazil navštívit jeho rodinu v Ústí nad Orlicí. Ve zdejších hospodách Mucha kreslil místní obyvatele a s přítelem zavítali i do nedalekého kostela v Letohradu, kde obdivovali malby Jana Umlaufa. Mucha jimi byl ohromen natolik, že si na tomto zhruba dvoutýdenním pobytu zcela ujasnil, čemu se chce v budoucnu naplno věnovat – malířství.Mucha, S. 25–26.

Návrat do Ivančic Po návratu do Ivančic začal Mucha pracovat jako písař u okresního soudu. Mezi tím také v Ivančicích pomáhal řadě vlasteneckých spolků a místnímu kroužku divadelních ochotníků, zejména co se výtvarné činnosti týče, například jim maloval kulisy, plakáty či navrhoval pozvánky.Mucha, S. 27–28. Zároveň si na radu svého bývalého učitele z Brna profesora Zeleného podal v roce 1878 přihlášku na pražskou Akademii, avšak neúspěšně, v přijímacím řízení nepostoupil, proto se znovu vrátil k zapisování u soudu.Mucha, S. 28–32. I zde se snažil co nejvíce uplatnit své výtvarné nadání a ve volných chvílích například zdobil stránky knih krásně psanými iniciálami. Přílišná iniciativa tohoto druhu se mu však nakonec vymstila, když jednou, místo toho, aby zapsal iniciály souzených cikánů, všechny nakreslil. To vedlo k tomu, že mladého výtvarníka Muchu od soudu vyhodili.Mucha, S. 31.

Na řadu tak přišlo hledání si nového zaměstnání a právě tehdy Mucha v novinách objevil inzerát, ve kterém se psalo, že firma Kautsky-Brioschi-Burghard hledá malíře pro tvorbu divadelních kulis a opon. Na inzerát zareagoval a obratem se mu dostalo kladné odpovědi. Devatenáctiletý Mucha tak na podzim roku 1879 odjel do Vídně.Mucha, S. 33.

Ve Vídni a Mikulově (1879–1882) náhled|Dobová kresba zachycující požár vídeňského divadla Ringtheater Tehdejší Vídeň zažívala období svého největšího rozmachu, kulturního i hospodářského, což asi nejvíce dokazovala Ringstrasse, okružní třída nově vybudovaná na místě bývalého opevnění. A právě zde, v tomto bujarém velkoměstě, našel Mucha práci, která mu skutečně vyhovovala a jako zaměstnanec divadelní firmy měl navíc volné vstupné na všechna představení.Mucha, S. 36. Jeho nadšení nicméně zarazil požár 8. prosince 1881 v jednom z největších divadel, Ringtheater, při němž celá budova shořela a s ní i zhruba čtyři až pět set diváků, kteří se v ní během onoho osudného přestavení nacházeli. Firma Kautsky-Brioschi-Burghard, jejímž bylo divadlo Ringtheater největším odběratelem, se po katastrofě dostala do značné finanční ztráty a byla nucena propustit několik svých zaměstnanců, mezi nimi i tehdy nejmladšího Alfonse Muchu.Mucha, S. 37. S pěti zlatými v kapse tak vyrazil zpět na Moravu.Mucha, S. 38. Celkově však dala Vídeň Muchovi hodně; nejenže se zde naučil hrát na kytaru, zároveň se mu v divadelních kursech dostalo prvních skutečných základů malířství. náhled|vlevo|Litografie historického Mikulova od H. Nabbatha, 1868 Při své cestě zpět však tentokrát Mucha udělal výjimku a místo, aby odjel do svých rodných Ivančic, tak z vídeňského nádraží Františka Josefa vyrazil směrem více na sever, kde ho v jízdním řádu vlaků zaujal název Laa a do městečka v Dolních Rakousích se tedy vypravil. Po příjezdu nicméně pocítil spíše zklamání; jeho očekávání se zřejmě nenaplnila. Proto si jen nakreslil místní zříceninu a vyrazil dál – do Mikulova. Na další cestu už stejně neměl peníze, proto na mikulovském nádraží vystoupil a šel si prohlédnout město. Ubytoval se v hotelu U Lva. Další den ráno šel s onou kresbou zříceniny z Laa za místním knihkupcem Thierym, který mu za ni dal pět zlatých, což byly tehdy pro Muchu velké peníze. Dal se tak do dalšího kreslení, tentokrát však místních obyvatel, a hned následující den šel s portrétem mladé ženy znovu za Thierym, který jej ihned vystavil ve výkladní skříni. Mucha se těšil na další peníze, když se ale Thiery třetí ani čtvrtý den neozýval, rozhodl se za ním zajít sám. Až u něj Mucha zjistil, jaké pozdvižení jeho obraz způsobil. Namaloval totiž ženu místního lékaře, což by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby pod kresbu Thiery nepřidal poznámku s nápisem „Za pět zlatých v hotelu U Lva“. Skandál se podařilo vysvětlit a ve výsledku navíc Muchovi přinesl výhodu – všichni totiž věděli, že se ve městě usadil malíř.Mucha, S. 38–39.

Tehdejší Mikulov si Muchův styl dosti oblíbil. Dostával mnoho nabídek práce, i když spíše kaligrafického než malířského charakteru, na tvorbu různých plakátů, oznámení či pozvánek. Vymaloval místní divadlo, ve kterém rovněž občasně působil. Na hudebních večerech hrával na housle nebo kytaru a v sezóně byl také často zván na nejrůznější plesy. Díky dostatku práce se jeho poměry zlepšily natolik, že byl schopen přestěhovat se do nového bytu v podniku Badel.

Setkání s rodem Khuen-Belasiů (1883–1885) náhled|Interiér s Muchovými dekoracemi na Emmahofu Nedlouho poté dostal zakázku od jistého pana Bergera, správce velkostatku hraběte Eduarda Khuen-Belasiho, majitele rozsáhlých pozemků a několika cukrovarů okolo Hrušovan. Berger se ve volném čase věnoval řezbářství a od Muchy chtěl nakreslit ornamenty pro vykládání velké stolní desky. Mucha tedy něco nakreslil a Berger byl z díla tak nadšený, že se později stali dobrými přáteli. Další kontakt s rodem Khuen-Belasiů nastal u příležitosti šedesátin původního majitele panství, tchána hraběte Khuen-Belasiho, Eduarda Friedricha Kammel von Hardeggera, kdy Mucha musel pro úředníky nakreslit blahopřejnou adresu.Mucha, S. 39–40. Netrvalo dlouho, a přišla zakázka i od samotného hraběte, který si v lesích nedaleko Hrušovan nechal postavit nový zámek, Emmahof, a od Muchy chtěl, aby mu tam freskami vyzdobil jídelnu. Ten neváhal a pustil se do práce. Profesor Čadík ve své rukopisné monografii o Alfonsi Muchovi píše, že nástěnné malby v Emmahofu byly prvním vážnějším výtvarným úkolem, před který byl náhle postaven, a zároveň upozorňuje na skutečnost, že Muchovými vzory nebyli staří mistři, nýbrž moderní ilustrátoři. V tomto období také vytvořil kresby jako Polednice, Modlitba za dítě nebo Únos Evropy; ta poslední se jako jediná dochovala.Mucha, S. 40–42.

Muchova práce zaujala hraběte natolik, že se po dokončení zakázky na Emmahofu rozhodl i nadále Muchu podporovat a stát se jeho mecenášem. I přes nabídku od firmy Kautsky-Brioschi-Burghard, která se postupně vzpamatovala z finančních ztrát, aby se vrátil zpět do Vídně, se Mucha rozhodl přijmout hraběcí pozvání a na přelomu let 1883 a 1884 vyrazil za jeho bratrem Egonem na rodinný hrad Gandegg v Jižním Tyrolsku.Mucha, S. 42, 44.