Císař Chung-wu (; 21. října 1328 – 24. června 1398), vlastním jménem Ču Jüan-čang (), známý též pod chrámovým jménem Tchaj-cu (), byl zakladatel a první císař čínské dynastie Ming. Chung-wu bylo jméno éry vlády císaře vyjadřující základní směr vládní politiky; znamená „Nesmírná bojovnost“.
V polovině 14. století, když epidemie, hladomory a rolnická povstání zachvátila Čínu ovládanou mongolskou dynastií Jüan, Ču Jüan-čang ztratil rodiče a nezbylo mu, než se jako potulný mnich živit žebrotou. Bědné mládí budoucího císaře výrazně ovlivnilo na celý život. Cítil s problémy obyčejných lidí, naproti tomu opovrhoval učenci, získávajícími znalosti o světě pouze z knih.
Roku 1352 se přidal k jednomu z oddílů rebelů. Záhy mezi vzbouřenci vynikl a stanul v čele vlastní armády. Roku 1356 dobyl Nanking, který učinil svým hlavním městem. Poté sestavil vlastní vládu složenou z generálů a konfuciánských vzdělanců odmítajících mongolské panství nad Čínou. Od nich převzal koncepci správy země, kterou realizoval na ovládaném území a později v celé Číně. Postupně porazil konkurenční povstalecké vůdce, rozhodujícím mezníkem v boji o moc byla porážka Čchen Jou-lianga v bitvě na jezeře Pcho-jang roku 1363. Počátkem následujícího roku 1364 se prohlásil králem Wu. Do roku 1367 však stále uznával svou formální podřízenost hlavnímu vůdci Rudých turbanů císaři Chan Lin-erovi, prohlašujícímu se za následníka dynastie Sung.
Počátkem roku 1368, kdy už dominoval jižní a střední Číně, přejmenoval svůj stát. Pro svou říši vybral jméno Ta Ming (doslova „Veliká záře“). Za název éry a heslo své vlády určil Chung-wu („Nesmírná bojovnost“). V následující čtyřleté válce vyhnal z Číny mongolské armády věrné dynastii Jüan a sjednotil zemi. Pokus dobýt Mongolsko však skončil neúspěchem.
Během následujících třiceti let vlády Chung-wua mingská Čína značně zesílila a zotavila se z dlouhotrvajících válek. Císař měl jasnou představu o uspořádání společnosti a věřil, že má být změněna reformou institucí – což byl spíše legistický přístup kontrastující s konfuciánským názorem o klíčové roli morálního vzoru vládce.Dreyer (1982), s. 68. Byl citlivý na osobní bezpečnost a loajalitu podřízených, pragmatický a obezřetný ve vojenských záležitostech. Jeho armáda byla disciplinovaná a snažil se civilní obyvatelstvo ušetřit obtíží války.
Vrchol jeho politického systému sice zkolaboval v občanské válce krátce po jeho smrti, ale další produkty Chung-wuových reforem – místní a regionální instituce mingské státní správy a samosprávy i finanční a zkouškový systém se ukázaly být solidní. Cenzus, systém registrace půdy a pozemkové daně i vojenský systém wej-suo přežily do konce dynastie. Jeho potomci vládli celé Číně až do roku 1644 a jihu země ještě o sedmnáct let déle.
Mládí Ču Jüan-čang se narodil roku 1328 v chudé rolnické rodině ve vesnici Čung-li () okresu Chao-čou (dnešní Feng-jang v provincii An-chuej), byl nejmladším ze čtyř synů.Dreyer (1982), s. 22–23. Při narození dostal jméno Ču Čchung-pa, v dospělosti používal jméno Ču Sing-cung, od příchodu k povstalcům Ču Jüan-čang. Jeho otec Ču Wu-s’ žil v Nankingu, ale před daňovými výběrčími uprchl na venkov. Jeho děd z otcovy strany byl zlatokopem, děd z matčiny strany šamanem. Roku 1344 během epidemie moru rodiče i dva bratři Ču Jüan-čanga zemřeli a on sám se před smrtí hladem zachránil vstupem do místního buddhistického kláštera, který ale byl krátce poté pro nedostatek prostředků uzavřen.
Další tři roky Ču strávil na toulkách jako žebravý mnich, přičemž se důvěrně seznámil s krajinou i lidmi východního Che-nanu a severního An-chueje.Mote (2003), s. 545–546 Poté se (roku 1348) vrátil do kláštera a zůstal zde čtyři roky, během kterých se naučil číst, psát a základům buddhismu.Farmer, s. 18. Když roku 1352 mongolská armáda během bojů s povstáním rudých turbanů obydlí mnichů vypálila, Ču na to reagoval vstupem do jednoho z povstaleckých oddílů.Mote (2003), s. 548
Povstalec Tvrdá daňová politika, hlad a katastrofální záplavy v povodí Žluté řeky způsobené nedostatečností protipovodňových opatření vyvolaly odpor obyvatelstva vůči vládě mongolské dynastie Jüan. Nespokojenost podněcovaly i taoistické a buddhistické tajné společnosti a sekty, nejvýraznější z nich byla společnost Bílého lotosu.Farmer, s. 23–24. Vzpoura, nazvaná povstání rudých turbanů, vypukla roku 1351 a rychle se rozšířila na většinu území severní Číny.
náhled|Chung-wu, realističtěji než na oficiálních portrétech Přestože na počátku povstání byla mongolská vojska zcela dezorganizovaná, záhy zahájila protiofenzívu, přičemž postupovala podél Velkého kanálu. Když v říjnu 1352 Mongolové dobyli Sü-čou, tamější povstalečtí velitelé Pcheng Ta a Čao Ťün-jung utekli na jih do Chao-čou.
V Chao-čou padla jüanská moc už na jaře 1352, kdy Kuo C’-sing, Sun Te-jaj a tři další vůdci, vedeni úmyslem zabezpečit pořádek ve městě a okolí, s podporou místní elity zorganizovali vojsko a převzali moc. Příjezd Pchenga a Čaoa je v jüanských očích jasně spojil s povstalci. Kuo se podřídil Pchengovi, jeho čtyři kolegové Čaovi.
Ču Jüan-čang přišel do města 15. dubna 1352. Zpočátku řadový bojovník díky svým osobním vlastnostem – schopnosti vést, rozhodnosti, válečnickým dovednostem a brilantní inteligenci – rychle získal značnou autoritu. Ve svém okolí byl Ču výjimečný nejen svou inteligencí, ale i ošklivostí. Rychle mezi svými známými, kteří přišli k povstalcům dříve, zrekrutoval 24 společníků – nakonec generálů mingské armády – a stanul v jejich čele.Mote (2003), s. 549. Díky svým schopnostem rychle vynikl, na jaře 1353 už vedl sedmisetčlenný oddíl a byl nejdůvěryhodnějším podřízeným Kua. Obratný nejen ve vojenské taktice, ale i v politickém manévrování, se oženil s adoptivní dcerou Kua příjmením Ma. Mezi paní Ma a Čuem vznikl pevný vztah a později jako císařovna měla velký vliv u dvora.Mote (2003), s. 550. Od ostatních vůdců své doby se Ču lišil malým počtem příbuzných, obvykle dosazovaných na důležité pozice. V tehdejší nestabilní politické situaci pouze příbuzenské svazky dávaly záruku věrnosti a spolehlivosti.
Rivalita mezi Pchengem a Čaoem vzplanula v otevřené boje. Kuo byl v nich zajat, ale syny a Čuem osvobozen, čímž jeho závislost na Čuovi zesílila.Dreyer (1988), s. 63. Po smrti Pchenga zaujal roku 1353 Čao pozici nejsilnějšího vůdce v oblasti a Kuo s Čuem se ocitli v izolaci.Dreyer (1988), s. 68. Čao poté vyslal Kua na východ a Čua s malým oddílem na jih, doufaje, že je tak rozdělí a bude moci zničit. Ču však navzdory Čaovu očekávání úspěšně obsadil několik okresů a zvětšil své vojsko na dvacet tisíc mužů. Kao se se svými deseti tisíci přesunul k němu.
Regionální vládce
Etablování v Nankingu (1355–1360) náhled|vlevo|Zobrazení děla z publikace Chuo-lung-ťing, sestavené Ťiao Jüem and Liou Ťiem před rokem 1375 Začátkem roku 1355 se Ču, Kuo, ale i východněji položený Čang Š’-čcheng rozhodli odejít z území zpustošených boji a přeplavit se přes řeku Jang-c’-ťiang do bohatých jižních oblastí dosud nezasažených válkou.Dreyer (1988), s. 68–69. Vzápětí se však Kuo a Ču dostali do sporu o město Che-čou ležící na břehu řeky Jang-c’-ťiang. Ču se dokonce spojil se Sun Te-jajem, starým Kuovým nepřítelem. Ještě před otevřenou srážkou Kuo zemřel.Dreyer (1988), s. 69. Poté povstalecký sungský císař Chan Lin-er potvrdil Kuova staršího syna Kuo Tchien-süaWu, s. 61. jeho nástupcem. Prvním zástupcem nového velitele se stal Kuo C’-singův nevlastní bratr Čang Tchien-jou, druhým zástupcem Ču.Mote (1988), s. 44. K přeplavení se přes řeku Jang-c’-ťiang potřebovali chečouští povstalci loďstvo, které získali v červenci 1355 příchodem části rebelů z jezera Čchao. Ještě týž měsíc překročili řeku. Vzápětí Ču porazil místního jüanského velitele Čchen Esena a ten se mu poddal; v září 1355 při pokusu dobýt Ťi-čching (dnešní Nanking) Čchen Esen zradil Kuova staršího syna. Ten, Kuův nevlastní bratr i sám Esen v nastalých srážkách zahynuli.Dreyer (1988), s. 70.
V březnu 1356 Ču znovu vytáhl na Ťi-čching. Nový mongolský velitel Čchen Čao-sien, synovec a nástupce Čchen Esena, se vzdal i s šestatřiceti tisíci muži a v dubnu 1356 Ču vstoupil do města. Po dobytí město přejmenoval na Jing-tchien („V odezvě na vůli nebes“).Mote (2003), s. 552. V květnu 1356 ho Chan Lin-er jmenoval hlavou provincie Ťiang-nan (jedné z pěti provincií sungského státu)Mote (1988), s. 52. a Kuova zbývajícího syna jeho zástupcem. Ču však Kuova syna záhy obvinil z přípravy spiknutí a popravil. Tím konečně získal jednoznačné vedení a neprodleně začal budovat svou správu. Nicméně zcela se spolehnout na věrnost svých generálů nemohl, až do vítězství na jezeře Pcho-jang roku 1363 se vyskytovaly případy zrady a přeběhnutí k nepříteli.Farmer, s. 23.
Měl nyní sto tisíc vojáků rozdělených do osmi oddílů (křídel – i, obvykle jednoho na prefekturu).Dreyer (1988), s. 71. V letech 1355–1357 zaútočil proti Čang Š’-čchengovi ve směru na Su-čou a obsadil jižní Ťiang-si; pak byla hranice s Čangovým státem opevněna z obou stran a stabilní až do roku 1366. V Če-ťiangu v letech 1358–1359 ovládl čtyři chudé vnitrozemské prefektury, zatímco Čang Š’-čcheng kontroloval čtyři severní pobřežní bohaté prefektury, kdežto Fang Kuo-čen obsadil východní pobřeží provincie.Dreyer (1988), s. 72.
V létě 1359 mongolský vojevůdce Čagan Temür vyhnal z Kchaj-fengu Chan Lin-era, kterému zůstalo pouze několik stovek vojáků, ale protože se pak Temür zaměřil na dobývání Šan-tungu, mohla Chanova skupina přežít v An-fengu, prefekturním městě na západě An-chueje. Po ústupu z Kchaj-fengu moc sungské vlády rychle slábla; kromě Ču Jüan-čangova fakticky nezávislého Ťiang-nanu žádná sungská provincie nepřežila rok 1362.Mote (1988), s. 53. Chan Lin-er jmenoval roku 1361 Čua vévodou z Wu (Wu kung) a uznal jeho vládu na všech jím vybojovaných územích.Mote (1988), s. 52–53. Ale Ču se obával postupu jüanských vojsk jižním směrem až k Nankingu, a proto Čagan Temürovi navrhl spolupráci. Po uváznutí Čaganovy armády v Šan-tungu a vraždě Čagana v létě 1362 nebezpečí z jüanské strany zmizelo, a tak nabídku jüanské vlády na post správce provincie Ťiang-si Ču odmítl.Wu, s. 79.
Ideologie rudých turbanů Čuovi k srdci nepřirostla. Před pokusem o vytvoření nové intelektuální elity orientované na manichejsko-buddhistické učení Bílého lotosu dal přednost spolupráci s konfuciánskými vzdělanci.Farmer, s. 5–6. Tím se z náčelníka lidové sektářské vzpoury posunul k roli vůdce politického hnutí aspirujícího na tradiční legitimitu. Nadále ovšem musel počítat se sympatiemi svých důstojníků k učení Bílého lotosu.Wu, s. 72.
Od roku 1354 spolupracoval s Li Šan-čchangem, statkářem z okresu Ting-jüan (prvního okresu dobytého Čuem), který vedl jeho civilní administrativu, a s každým dobytým městem získával další vzdělance.Mote (1988), s. 48. Po Čuových opakovaných důrazných žádostech roku 1360 přešla do jeho služeb skupina prominentních učenců v čele se Sung Lienem a Liou Ťiem.Mote (1988), s. 54. Tito učenci, soustředěni ve školu ťin-chua, disponovali promyšlenou koncepcí jednotného státu řízeného početně malou, ale energickou byrokracií, očištěnou od korupce, typické pro konec dynastie Jüan.Dardess, s. 582. Navrhovali použít sílu státu a zákonů k prosazení transformace veřejných mravů a zvyků. Třebaže z jiných motivů, sdíleli s císařem touhou po nápravě poměrů pomocí silného státu a aktivního panovníka.Farmer, s. 7.