České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) je česká technická univerzita, sídlící a převážně i působící v Praze. Patří k největším a nejstarším technickým vysokým školám v Evropě. V současné době má ČVUT osm fakult (stavební, strojní, elektrotechnickou, jadernou a fyzikálně inženýrskou, architektury, dopravní, biomedicínského inženýrství a informačních technologií) a studuje na něm přes 19 tisíc studentů.

V akademickém roce 2023/24 má ČVUT akreditováno celkem 502 českých a 352 anglických studijních programů.

Historie náhled|Profesoři české polytechniky r. 1872 Josef Šolín, František Štolba, August Salaba, Jan Tille, Dr. Vojtěch Šafařík Jan Krejčí, Karel V. Zenger, Dr. Jan Lambl, Josef Niklas, Vilém Bukovský, František Tilšer Dr. František J. Studnička, Čeněk Hausmann, František Müller, Dr. Gabriel Blažek, Josef Erben náhled|Budova B a C stavební fakulty a fakulty architektury v Praze 6 - Dejvicích ve dnech Sametové revoluce, 21. listopadu 1989 náhled|Bývalý rektorát ČVUT, Zikova 4

Počátky Roku 1705 požádal Christian Josef Willenberg císaře Leopolda I. o souhlas vyučovat „ingenieurský kunst“. Teprve císařův syn Josef I., který ho na trůnu vystřídal, v roce 1707 reskriptem nařídil českým stavům zajistit v Praze inženýrskou výuku. Z různých důvodů, hlavně nedostatku peněz, k tomu dlouhou dobu nedošlo; v říjnu 1716 tedy Willenberg svou žádost zopakoval (českým stavům i císaři Karlu VI.) a po císařské urgenci byla konečně 9. listopadu 1717 dekretem českých stavů ustanovena Willenbergova profesura, první inženýrská profesura ve střední Evropě. 7. ledna 1718 pak začala výuka.

Zpočátku učil Willenberg ve svém bytě v dnešní Mostecké ulici na Malé Straně pouhých dvanáct studentů – šest svobodných pánů, čtyři rytíře a dva měšťany, každoročně jmenované na návrh zemských stavů – postupně však studentů přibývalo (v roce 1779 jich bylo kolem 200) a výuka se přestěhovala do vhodnějších prostor na Staré Město. Zpočátku byla výuka zaměřena zejména na vojenství (kromě opevňování se vyučovalo zeměměřictví, kartografie, odvodňování či mechanismy zvedání těžkých břemen), což bylo i jednou z hlavních císařových motivací pro zavedení výuky. Výuka v prvním roce trvala jednu hodinu denně, ve druhém roce již dvě.

Nástupcem prof. Willenberga byl Jan Ferdinand Schor, stavitel vodních staveb v povodí Vltavy a autor na škole využívané učebnice matematiky; za jeho vedení se začala vyučovat optika, perspektiva, technické kreslení a geografie. Třetím profesorem byl František Antonín Herget, vrchní zemský stavební ředitel a významný zeměměřič; tehdy se již škola zaměřovala hlavně na civilní inženýrství, zejména stavební.

V září 1776 dala Marie Terezie Hergetovi svolení využívat pro účely výuky Klementinum, v roce 1786 se Stavovská inženýrská škola přestěhovala do budovy bývalého jezuitského Svatováclavského semináře v Dominikánské (dnešní Husově) ulici. V roce 1787 byla škola na základě dekretu císaře Josefa II. spojena s pražskou univerzitou.

Polytechnika – německá a česká náhled|Budova Českého polytechnického ústavu (dnes ČVUT) na Karlově náměstí náhled|Průčelí budovy Českého polytechnického ústavu na Karlově náměstí náhled|Interiér budovy na Karlově náměstí náhled|Model Foucaultova kyvadla v budově ČVUT na Karlově náměstí V roce 1798 vytvořil František Josef Gerstner koncept přetvoření inženýrské stavovské školy na polytechniku. Inspirovala jej nedlouho předtím vzniklá pařížská École polytechnique. Tento návrh v roce 1803 císař František I. schválil, a tak 10. listopadu 1806 zahájila činnost škola Königliche böhmische ständische technische Lehranstalt zu Prag (Královské české stavovské technické učiliště v Praze), čímž se pražská škola stala jedinou institucí svého druhu v celém Rakouském císařství i střední Evropě (jelikož inženýrská akademie ve Vídni mezitím zanikla). Škola však stále oficiálně patřila pod pražskou univerzitu, osamostatnila se až 8. září 1815.

Dne 23. listopadu 1863 schválil císař František Josef I. Organický statut Polytechnického ústavu, čímž byla provedena reforma polytechniky, v rámci které se představitelem školy stal volený rektor. Studenti byli rozděleni do čtyř odborů: pozemní stavitelství, vodní a silniční stavitelství, strojnictví a technická lučba (chemie). Jako vyučovací jazyk rovnoprávný s němčinou byla uznána čeština. Rozpory mezi českou a německou částí profesorského sboru však necelých šest let poté vedly k rozdělení na český a německý ústav (k 8. dubnu 1869). Česká část, zvaná Český polytechnický ústav, se v roce 1874 přestěhovala do nově postavené budovy na Karlově náměstí (architekt Vojtěch Ignác Ullmann).

Roku 1875 byly do té doby zemské ústavy zestátněny. Na základě říšského zákona z roku 1878 směli ti, kteří složili na technice dvě státní zkoušky, používat tehdy ještě stavovské označení inženýr. Od roku 1879 bylo škole dovoleno nazývat se vysokou školou technickou (Česká škola technická). V roce 1901 získala škola říšským zákonem z 13. dubna právo udělovat doktoráty technických věd. V roce 1902 vydal profesorský sbor doporučení přijímat ženy jako řádné posluchačky.

Na počátku 20. století škola využívala rozmachu průmyslu, v roce 1909 měla přes tři tisíce posluchačů. V té době přednášel v budově na Karlově náměstí i profesor T. G. Masaryk a jeho přednáška vyšla i knižně (Student a politika, Praha 1909).

Nebyl to však zdaleka Masarykův první kontakt se školou, neboť tam přednášel již po svém příchodu do Prahy. Jak uvádí dr. Jan Herben dne „15. listopadu 1882 přednášel v sále české techniky na téma: Blaise Pascal, jeho život a filosofie s převažující otázkou náboženskou. Následovalo nesčetně přednášek mimo síně universitní.“HERBEN, Jan. T. G. Masaryk - Život a dílo presidenta Osvoboditele, páté vydání. Praha: Sfinx * Bohumil Janda, 1946. 477 s.

České vysoké učení technické Po vytvoření ČSR byla škola výnosem Ministerstva školství a národní osvěty Československé republiky z 1. září 1920 přeorganizována – název se změnil na České vysoké učení technické, místo odborů řízených přednosty byly zavedeny vysoké školy řízené děkany, v čele akademického senátu stál rektor.

ČVUT v roce 1920 tvořilo svazek sedmi vysokých škol: inženýrského stavitelství, kulturního inženýrství, architektury a pozemního stavitelství, strojního a elektrotechnického inženýrství, zemědělského a lesního inženýrství, chemicko-technologického inženýrství, speciálních nauk. Vysoká škola kulturního inženýrství byla v roce 1921 začleněna pod Vysokou školu inženýrského stavitelství, od roku 1929 se plnohodnotnou součástí ČVUT stala Vysoká škola obchodní (pozdější VŠE), do té doby pouze tříletá.

V roce 1921 založil František Klokner při vysoké škole inženýrského stavitelství Výzkumný a zkušební ústav hmot a konstrukcí stavebních.

I ČVUT postihlo násilné uzavření českých vysokých škol za nacistické okupace, od 17. listopadu 1939 do 4. června 1945. Kvůli němu zůstala nedokončena i výstavba budov ČVUT v Dejvicích, započatá roku 1925. Po válce bylo Německé vysoké učení technické v Praze zrušeno Benešovým dekretem 123/1945 Sb. ze dne 18. října 1945 a jeho budovy předány ČVUT.

Nástup komunismu v Československu znamenal pro stovky studentů vyloučení ze studií a velké reorganizační změny všech vysokých škol, v jejichž důsledku se z ČVUT fakticky vydělily některé nové instituce, humanitně orientované části se bud osamostatnily nebo byly včleněny do Univerzity Karlovy, jiné technické fakulty naopak byly začleněny do ČVUT. Jako první byla zrušena Vysoká škola věd hospodářských, tehdy největší fakulta ČVUT, její posluchači však mohli ještě dostudovat do července 1953 nebo přestoupit na nově zřízenou Vysoká škola politických a hospodářských věd v Praze. Roku 1952 byly z ČVUT vyděleny Vysoká škola chemicko-technologická a Vysoká škola zemědělská a zřízena Fakulta ekonomicko-inženýrská (FEI – zrušena roku 1960). V roce 1959 se součástí ČVUT stala Fakulta technické a jaderné fyziky Univerzity Karlovy. V průběhu let 1949–1960 byla univerzita ještě dále přeorganizovávána, vznikla celoškolská pracoviště jako např. katedry vojenské, marxismu-leninismu, branné výchovy (zrušeny roku 1990).

V roce 1957 byl škole udělen Řád republiky.

Od roku 1960 Po roce 1960 sestávalo ČVUT ze čtyř fakult: stavební (architektura, stavební inženýrství), strojní, elektrotechnická, jaderná a fyzikálně inženýrská. V roce 1976 byla zřízena Fakulta architektury (do té doby část stavební fakulty), v roce 1993 pak Fakulta dopravní. V roce 1995 bylo otevřeno detašované pracoviště FD a FJFI v Děčíně. Ústav biomedicínského inženýrství, založený roku 1996, se k 27. květnu 2005 transformoval na Fakultu biomedicínského inženýrství se sídlem v Kladně. V roce 2009 vznikla Fakulta informačních technologií.

Organizace ČVUT má dnes osm fakult, které se dále podle oborů dělí na katedry či ústavy. Výuku nabízí také šest vysokoškolských ústavů.

Univerzita zahrnuje také celoškolská účelová zařízení a specializovaná pracoviště. V čele školy stojí rektor.

Fakulty Fakulta stavební Fakulta strojní Fakulta elektrotechnická Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská Detašované pracoviště Děčín Fakulta architektury Fakulta dopravní Detašované pracoviště Děčín Fakulta biomedicínského inženýrství Fakulta informačních technologií

Vysokoškolské ústavy Masarykův ústav vyšších studií (MÚVS) Kloknerův ústav (KÚ) Univerzitní centrum energeticky efektivních budov (UCEEB) Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky (CIIRC) Ústav tělesné výchovy a sportu (ÚTVS) Ústav technické a experimentální fyziky ČVUT (ÚTEF)

Ostatní součásti ČVUT Výpočetní a informační centrum (VIC) Ústřední knihovna ČVUT (ÚK) V listopadu 2022 bylo otevřeno Informační centrum v přízemí budovy A Rektorátu ČVUT, Jugoslávských partyzánů 1580/3, Praha 6

Účelová zařízení Rektorát ČVUT Správa účelových zařízení (zahrnuje i studentské koleje, menzy, správu Betlémské kaple atd.) Česká technika – nakladatelství ČVUT

Fakulty a VŠ ústavy

Fakulta stavební

Stavitelství se vyučuje od samotného založení školy v roce 1707, kdy nejstarším samostatným oborem vznikajících polytechnických institucí bylo právě stavitelské a kartografické umění. Fakulta je tak historicky nejstarší a patří počtem studentů i dalšími parametry svého výkonu k největším fakultám ČVUT v Praze. Absolventi se uplatňují napříč nejrůznějšími oblastmi, jako jsou doprava, vodní a lesní hospodářství, energetika, životní prostředí a hygiena, zdravotnictví, zemědělství či průmysl.

Fakulta strojní

Fakulta strojní ČVUT (FS ČVUT) je nejstarší strojní fakultou v ČR. Její vznik je datován rokem 1864. Na fakultě studuje přes 2400 studentů ve 3 studijních programech bakalářského, 13 programech navazujícího magisterského studia a v 5 programech doktorského studia. Studenti si mohou v rámci uvedených studijních programů vybírat z velké řady oborů od aplikované mechaniky po techniku životního prostředí. V současné době má fakulta 17 ústavů (dříve kateder) a každý rok více než 530 absolventů.

Fakulta se podílí i na činnosti dalších výzkumných center, spolupracuje s AV ČR, Inženýrskou akademií ČR, Asociací výzkumných organizací, Svazem průmyslu a dopravy, Svazem výrobců strojírenské techniky, s řadou velkých, středních i malých průmyslových firem.

Fakulta elektrotechnická

200 px|vpravo|náhled|Budova FEL ČVUT v Praze v Dejvicích Fakulta elektrotechnická je druhou největší fakultou ČVUT. Tradici zde má mimo jiné výuka informatiky, Hospodářské noviny ji označily za nejlepší českou školu v této oblasti za rok 2017.

Studium probíhá v bakalářském, navazujících magisterských a v doktorském stupni. Na fakultě lze studovat programy: Elektrotechnika, energetika a management Elektronika a komunikace Elektrotechnika, elektronika a komunikační technika Kybernetika a robotika Otevřená informatika Otevřené elektronické systémy Softwarové inženýrství a technologie Inteligentní budovy Biomedicínské inženýrství a informatika Elektrotechnika a informatika