Karađorđe Petrović (, 3. listopadu 1762 Viševac – 24. července 1817 Radovanjski Lug) byl zakladatel srbské dynastie Karađorđevićů a vůdce prvního srbského povstání (1804–1813). Někdy bývá uváděn jako kníže. Původně se jmenoval jen Đorđe (Jiří) Petrović, kara v jeho jménu znamená turecky černý (srbsky se také objevuje někdy i jako Црни Ђорђе, Crni Đorđe). Toto přízvisko mu dali sami Turci, zřejmě díky jeho tmavší pleti. Mezi Srby je uznáván jako jeden z největších Srbů, velký bojovník proti turecké nadvládě a národní hrdina.
Životopis
Původ
Narodil se 3. listopadu 1762 ve Viševaci. Stejně jako jeho otec byl hlídačem ovcí, což v té době nebylo jednoduché povolání (pokud se ovce ztratily, hrozil nelítostný trest od tureckých pánů). Pastevci tehdy žili spíše jako zbojníci (hajduci). Karađorđe byl nejstarším z pěti dětí. Byl niceméně zcela nevzdělaný, vzhledem k zaostalosti Šumadije v druhé polovině 18. století. Rodina byla nejspíše původem z regionu Vasojevići v oblasti dnešní severní Černé Hory.
Karađorđe si svou odvahou, přímostí i smyslem pro spravedlnost získával stále větší úctu svého okolí.
V devatenácti letech se oženil a s Jelenou Jovanović měl celkem sedm dětí.
Je známé, že se zastával lidí při zvůli tureckých pánů. Vše vyvrcholilo, když chtěl Turek uplatnit právo první noci, které muslimové svým poddaným vnutili, u nevěsty Karađorđeho. Vzbouřil se, Turka zabil, zakopal a utekl do Rakouska. Tam pak proti Turkům bojoval jako voják Rakouska (v jednotkách tzv. frajkorů/freikorps) a získal si pověst člověka, kterému se vyhýbají kulky. Vydobil si zde pozici ozančovanou v němčině jako Watchmeister a velel zhruba dvaceti pěti lidem. Tyto oddíly dokázaly osvobodit od Turků část území jižně od Bělehradu, v dané době známého pod názvem Kočina krajina. Rakouské politické vedení se nicméně rozhodlo dobytou část země Turkům vrátit výměnou za ústupky v severní Bosně. Karađorđe se rozhodl zůstat v Srbsku již jako hajduk a bojovat proti vrchnosti dál.
Nakonec přesídlil do Topoly v západní části země, kde se usadil. Stal se překupníkem s dobytkem a ovcemi. V té době podle legend již v Turcích vzbuzoval strach. A to tím, že si Turkové dobře uvědomovali, jaký příklad dává ostatním a také svou odvahou. Ještě k tomu jim vždy utekl, když na něj např. poslali skupinu ozbrojenců, zmizel jim v lesích, nebo je pobil.
V Topole se mu 11. října 1806 narodil syn Alexandr, který se po jeho smrti stal hlavou vládnoucí dynastie a v letech 1842–1858 dokonce srbským knížetem.
První srbské povstání
náhled|Bitva o Mišaru
Na rozmezí 18. a 19. století se proti Turkům tvořily v Srbsku různé ozbrojené formace a ve vzduchu bylo cítit povstání. Moc sultána zde zastupovali tzv. Dachiové, kteří se chovali poměrně krutě a byli z Anatolie vypuzeni k periferii říše. Ti se snažili zlomit odpor násilím a zavraždili sedmdesát šest vážených Srbů (tzv. Stětí knezů). Měl mezi nimi být i Karađorđe, ale podařilo se mu včas se ukrýt. Turci tím ale vyvolali ještě větší vlnu nevole. Karađorđe pořídil z Rakouska zbraně v druhé polovině roku 1803 a přepravil je přes Zemun, připravený bojovat proti cizí moci opět.
Važnější povstání vypuklo v roce 1804 jako následek dlouhodobých nepokojů, které vyvolávalo kruté prosazování slábnoucí turecké moci na svých balkánských teritoriích. Do čela tohoto povstání se nakonec v roce 1804 postavil právě Karađorđe, který byl v tom samém roce v Topole zvolen za vůdce Srbů a všelidového povstání proti Osmanské říši. Povstalci volili svého vůdce celkem natřikrát; dvakrát Karađorđe tuto úlohu odmítl. Obával se vedoucí úlohy kvůli vlastní impulzivnosti. Setkání se ve vesnici Orašac účastnilo asi 300 lidí. Zpočátku jako vojevůdce nicméně bojoval velmi úspěšně, neboť se mu velkou část země podařilo ovládnout. Zhruba třicetitisícové vojsko obsadilo značnou část čtvrtmilionové Šumadije. Rakousko a Rusko vzpouru podporovaly; Rakousko zbraněmi, neboť mělo se Srbskem společnou hranici na řekách Sávě a Dunaji. Rusko potom politickou cestou; Karađorđeho výzvy aby se zapojilo do bojů Petrohrad odmítal. Turecký sultán vyslal proti Karađorđemu sedmitisícové vojsko. V polovině roku 1805 uspěli povstalci v bitvě u Ivankovace a oblehli Bělehrad.
Mezi svými řadami vládl Karađorđe tvrdě. Zrádce a dezertéry zabíjel, věřil, že Srbové musí bojovat jednotní. Muži, kteří nedokázali vysvětlit, proč se nezapojili do povstání byli zabiti a jejich domy zapáleny. Smrtí se mstil i těm, kteří kolaborovali s Turky, aby si nahromadili majetek. Symbol Karađorđeho vzdoru je dnes pro Srby a dějiny významný, dodnes jej považují za velkého vojevůdce. V povstaleckém velení se našly obrazy středověkých srbských panovníků; Kararđorđe usiloval o vytvoření obrazu kontinuity se zaniklým státem. O vojevůdci se také zpívaly různé bojové písně, které postupně zlidověly.
Karađorđe a jeho povstalci využili oslabení Osmanské říše vzhledem k probíhajícím napoleonským válkám a bojům s dalšími evropskými státy. Srbové a Karađorđeho jednotky osvobodili část území. Na území, které Turci i nadále drželi a kde hrozilo povstání nicméně probíhaly tvrdé represe proti nemuslimskému obyvatelstvu. V roce 1806 dokázal s Turky vyjednat Petar Ičko mír (tzv. Ičkův mír) čímž získalo povstalecké Srbsko autonomii a Turci přestali s ozbrojenými akcemi
V roce 1808 byl dokonce Karađorđe Petrović zvolen jako dědičný Nejvyšší vůdce Srbů (Vožd). O rok později vtrhl Karađorđe do Nového Pazaru, který obsadil; ostatní útočné směry povstalců proti Turkům byly neúspěšné. Pod hrozbou vpádu Napoleonovy armády podepsalo Rusko jako spojenec Srbů mírovou smlouvu s Tureckem v Bukurešti v květnu 1812, pročež museli Srbové čelit osmanské armádě sami.
Karađorđeho povstalecké oddíly se z několika set mužů rozrostly na tisíce a porážely turecké řadové jednotky, které se stále více omezovaly pouze na udržení klíčových pevností ve větších městech (Bělehrad, Smederevo a další) a po řadě bojů vytvořil na území bývalého bělehradského pašalíku vládu, nezávislou na sultánovi. Turci se dál snažili Karađorđeho buď zabít, nebo alespoň podplatit a nabízeli mu různé sumy. Úspěchy povstání však zmařily výsledky bukurešťského míru a Karađorđe v roce 1813 uprchl do Rakouska.Geografický místopisný slovník světa, Academia, heslo Srbsko, str. 754 Až do roku 1817 zůstával právě v Rakousku.
Zavraždění
náhled|250px|Pomník Karađorđeho na Vračaru v Bělehradě, v pozadí chrám Sv. Sávy
V roce 1815 vypuklo druhé srbské povstání. Jeho vůdcem se stal Miloš Obrenović a jeho vítězné akce vedly až k mírovému jednání s Turky. Nemalý vliv na příznivý vývoj srbské situace měly i úspěchy Ruska ve válce s Napoleonem. Obrenovič dosáhl svého uznání dědičným srbským knížetem ze strany Porty roku 1830 a přesto, že byl negramotný, započal úspěšně s budováním základu srbského knížectví. Proces osamostatňování bývalého tureckého vazala probíhal pomalu a podléhal mnoha omezením mezi něž patřil i zákaz zřízení stálé armády.http://forum.valka.cz/viewtopic.php/p/318717#ixzz0cDiHOR2t Článek na forum.valka.cz
V Rakousku se ale roku 1817 nechal se přesvědčit, že je třeba potajmu se vrátit do Srbska a připravit a posílit rodící se další povstání společně s knížetem Milošem Obrenovićem. Ten však byl mezitím Turky za svoji účast v protitureckém hnutí omilostněn a také měl jiný plán na osvobození Srbska, který spočíval ve smírnějším postupu proti Turecku. Charismatický Karađorđe však do těchto záměrů nezapadal a velmi se příčil Istanbulu.
Sultán přikázal knížeti Miloši Obrenovićovi, aby Karađorđeho zabil, ten toho ale schopen nebyl a tak úkol svěřil Nikolovi Novakovićovi. Ten úkol vykonal a 24. července 1817 Karađorđeho usmrtil. Společně s kumpány mu usekl hlavu a tu na znamení loajality Miloš Obrenović poslal do Istanbulu (nikdy se už do Srbska nevrátila).Příruční slovník naučný, ČSAV, encyklopedický institut, heslo Srbsko Protože se Karađorđe nevešel do připravené rakve, usekli mu nohy a dali vedle do pytle.
Odkaz
Na začátku minulého století byly ale Karađorđeho ostatky exhumován a dnes jsou uloženy v rodinné hrobce v Oplenaci. Na místě koliby, u které Karađorđa rozsekali šavlemi a sekerou (protože kulky mu prý neublížily) dnes stojí oltář a kostelík.
Nikola Novaković, který vlastní rukou usekl Karađorđovi hlavu, se později utopil a jeho rod se v Srbsku považuje dodnes za prokletý. Miloš Obrenović sice vládl nějaký čas Srbsku, ale jeho syn zahynul při puči
Po zavraždění Karađorđe Petroviće se rozhořel krvavý boj o vládu a nepřátelství mezi dynastií Karađorđevićů a dynastií Obrenovićů. Spor skončil, když byla v roce 1903 vyvražděna královská rodina z dynastie Obrenovićů a Karađorđevićové se ujali vlády nad Srbskem.
Potomci
Odkazy Poznámky
Reference
Související články První srbské povstání Dějiny Srbska Karađorđevićové Srbské knížectví Miloš Obrenović Karađorđe (film)
Externí odkazy
Kategorie:Karađorđevićové Kategorie:Knížata Kategorie:Muži Kategorie:Narození v roce 1762 Kategorie:Úmrtí v roce 1817 Kategorie:Úmrtí 24. července Kategorie:Narození 3. listopadu Kategorie:Osobnosti na jugoslávských bankovkách