Řehoř z Heimburka (lat. Gregorius Heimburgensis, něm. Gregor von Heimburg) (kolem 1400, Schweinfurt – srpen 1472, Tharandt u Drážďan) byl německý právník, humanista a politik. V letech 1466–1471 byl rádcem krále Jiřího z Poděbrad.
Život Pocházel ze středostavovské rodiny ze Schweinfurtu nad Mohanem. Od roku 1413 studoval na vídeňské univerzitě. Kolem roku 1430 získal v Padově hodnost doktora obojího práva a stal se generálním vikářem mohučského arcibiskupa. Jako jeho vyslanec se zúčastnil v letech 1432–1433 Basilejského koncilu, kde vystupoval i jako řečník jménem císaře Zikmunda. Byl stoupencem konciliarismu a obhajoval církevní reformu. Po opuštění koncilu žil až do roku 1461 převážně v Norimberku, kde ve službách města působil jako syndik (zplnomocněnec). Mezitím opakovaně pracoval pro různá knížata a další klienty jako právní poradce. Angažoval se pro německá knížata na říšských sněmech a jako vyslanec u kurie. V roce 1438 sehrál svou roli při rozhodování o postoji německých knížat ke sporu mezi Evženem IV. a basilejským koncilem a podílel se na vyhlášení neutrality německých kurfiřtů v otázce schizmatu v církvi. V letech 1450–1454 zastupoval Norimberk ve sporech s braniborským markrabětem Albrechtem Achillem. Od roku 1454 se jako poradce krále Ladislava Pohrobka neúspěšně snažil prosadit jeho nároky na Lucembursko.
V roce 1458 vstoupil Heimburk do služeb habsburských vévodů Albrechta Rakouského a Zikmunda Tyrolského. Obhajoval Zikmundovy zájmy ve sporu s Mikulášem Kusánským, biskupem v Brixenu. Jako radikální zastánce konciliarismu a kritik papežství se dostal do ostrého střetu nejen s Mikulášem, ale i s papežem Piem II. V roce 1459 vystoupil na kongresu v Mantově proti plánům Pia II. na křížovou výpravu proti Turkům. Prohlašoval, že Pius II. chtěl pouze využít svolání křížové výpravy k získání peněz. V roce 1460 byl spolu se Zikmundem exkomunikován a za pokračování protipapežských výpadů byl postižen v roce 1461 církevní klatbou (velkou exkomunikací).
V roce 1466 se stal poradcem Jiřího z Poděbrad pro zahraničně-politické otázky, v čemž vystřídal Martina Maira. Snažil se pomocí svých spisů i kontaktů získat králi spojence mezi evropskými panovníky a obhajoval ho proti papeži Pavlovi II., který Jiřího prohlásil za kacíře a exkomunikoval. Za to byl Heimburk spolu s králem a jeho rodinou a Janem Rokycanou zařazen do tradiční kletby, kterou papež pronesl na Zelený čtvrtek roku následujícího. V roce 1468 würzburský biskup na pokyn papeže zkonfiskoval jeho dosti značný majetek v říši. Jiří si však služeb svého rádce cenil a mimo jiné ho odměnil statky v Čechách – konkrétně získal Nelahozeves a Chvatěruby.
Po smrti krále Jiřího podporoval Heimburk saského vévodu Albrechta jako kandidáta na český trůn a musel české země opustit. Uchýlil se do Saska. Krátce před smrtí byl díky přímluvě vévodů Albrechta a Arnošta zbaven klatby. Byl pohřben v kostele drážďanských františkánů.
Dílo Oratio pro petendis insigniis doctoratus (1429 ) Admonitio de iniustis usurpationibus Paparum (kolem 1446) Tractatus super excommunicatione Pii II papae in ducem Austriae Sigismundum et seipsum evulgata (1460) Invectiva in Nicolaum de Cusa (1461) Confutatio primatus papae (1461) Appellatio super excommunicatione Pii II papae in ducem Austriae Sigismundum et seipsum evulgata (1461) Apologia pro Georgio Podiebrad rege Bohemi (1467) De militia et republica ad ducem Victorinum (1469)
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Němečtí právníci Kategorie:Narození v roce 1400 Kategorie:Narození ve Schweinfurtu Kategorie:Úmrtí v roce 1472 Kategorie:Muži