Rijeka (, , , dříve ) je přístavní město v severním Chorvatsku. Leží v Kvarnerském zálivu Jaderského moře, východně od Istrie. V roce 2021 žilo ve městě 107 964 obyvatel, v celé aglomeraci žije přibližně 305 000 obyvatel a je tak třetím největším městem v Chorvatsku. Rijeka je hlavním městem Přímořsko-gorskokotarské župy, dále potom sídlem katolického arcibiskupství a také fotbalového klubu HNK Rijeka. Je dominantním městem severní části chorvatského pobřeží Jadranu. Patronem města je svatý Vít.
Název
Název města odkazuje na řeku Rječina, která se v Rijece vlévá do Jaderského moře. Slovo Rijeka označuje v chorvatštině řeku. Slovinský název města Reka je stejného původu. Do italštiny byl název převzat jako Fiume, který rovněž označuje řeku.
V historických pramenech lze nalézt různé podoby názvu. Nejstarší zaznamenaný latinský název zněl Tarsus, resp. Tarsis.Článek na portálu rijeka.hr
Historie
Původně zde stála ilyrská osada, kterou vyvrátili Římané. V době Římské říše zde byla liburnská osada, od 7. století byla osídlena Slovany. Město se rozvíjelo okolo pevnosti/hradu Trsat (původně z latinského Tarsa). V roce 799 jej vyplenili Frankové. Ve středověku Rijece vládli aquilejští patriarchové. Ve 13. století získala statut města. Roku 1471 se Rijeka stala majetkem Habsburků, v jejichž područí zůstala dalších 300 let. Jako jednoho z mála měst v regionu se jej nezmocnili Benátčané. V roce 1509 bylo město vypleněno benátským loďstvem a v roce 1530 následně rozsáhle přestavěno. Několikrát jej napadli i Turci, ale stejně jako Benátčané ani oni nikdy Rijeku nedokázali obsadit. V roce 1595 se k ní opět těsně přiblížili, tentokrát z vnitrozemí. V 16. století byla v Rijece také v provozu tiskárna, která tiskla knihy v hlaholici. Později zde bylo založeno jezuitské gymnázium.
Status svobodného přístavu ale získala Rijeka až rozhodnutím císaře Karla VI. v roce 1719.
V roce 1779 byla z rozhodnutí Marie Terezie dána do správy jako corpus separatum.
left|náhled|Rijeka na staré kresbě V závěru 18. století zaznamenala Rijeka značný vzestup migrace směrem do města, přicházely obchodnické rodiny ze Sarajeva i pravoslavných (srbských) oblastí Balkánu.
V letech 1808 až 1814 bylo město během napoleonských válek součástí tzv. Ilyrských provincií, které byly pod nadvládou Francie.
Po rozhodnutí Vídeňského kongresu byla Rijeka navrácena Rakousku a od roku 1822 spadala pod Uhersko. Pro zalitavskou část monarchie představovala jeden z mála přístupů k moři. Proto se uherská vláda v druhé polovině 19. století rozhodla masivně investovat do jejího rozvoje. Značnou zásluhu na rozvoji města měl také tehdejší starosta Giovanni de Ciotta. V roce 1873 byla zprovozněna železnice do Rijeky. Roku 1885 byla dána do provozu také první továrna na výrobu torpéd, resp. zde bylo první torpédo vyvinuto.
Během první světové války bylo město ušetřeno válečného běsnění. Řada místních obyvatel, která byla povolaná do rakousko-uherské armády nicméně na různých bojištích Evropy padla. V závěrečné části konfliktu navíc Rijeka pocítila značný nedostatek základních surovin a potravin. Rozšířený byl hlad, dělníci v loděnicích a přístavech vstupovali do stávek. Vznikaly socialistické organizace (např. rudá garda) a sílily nálady pro sjednocení všech jižních Slovanů do jednoho státu.
Po pádu Rakouska-Uherska v roce 1918 odstartoval závod mezi Itálií a nově vzniklým Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (budoucí Jugoslávií) o získání kontroly nad městem. Osud Rijeky měl být rozhodnut na mírových jednáních v Paříži. Její budoucnost nakonec stvrdila Rapallská smlouva, která měla urovnat pohraniční spory mezi Itálií a Jugoslávií. Rovněž předpokládala vznik Svobodného státu Rijeka. Ten existoval do roku 1924, poté byla Rijeka anektována Itálií. Smlouvu o rozdělení státu podepsali Nikola Pašić a Benito Mussolini.
left|náhled|Hraniční most mezi Jugoslávií a Itálií v roce 1930. V souvislosti s dělením byla v Rijece ustanovena nová Kvarnerská provincie v rámci Itálie, která zahrnovala původní západní část Svobodného státu Rijeka. Přestože město bylo odříznuto od svého vnitrozemí a přišlo o řadu tradičních obchodních vazeb, uchovalo si řadu výhod. Mělo vlastní daňovou politiku a i nadále statut svobodného přístavu.
Během druhé světové války měla Rijeka značný význam pro italské námořnictvo především díky přítomnosti továrny na výrobu torpéd. Po dubnové válce v roce 1941 a obsazení (a rozdělení) Království Jugoslávie získala fašistická Itálie další území v okolí Rijeky. Provincie Kvarner se tak mohla rozšířit i do okolí města. Dne 3. května 1945 osvobodili Rijeku partyzáni.
right|náhled|Město po druhé světové válce Historikové odhadují, že během druhé světové války přišla Rijeka okolo patnácti tisíc obyvatel, pokles činil celých 22 %. Italské obyvatelstvo se po konci války do jisté míry vystěhovalo. V roce 1948 byl k městu administrativně připojen blízký Sušak.
V říjnu 1953 vypukly v Rijece protiitalské nepokoje, následně byl zrušen statut italštiny jako menšinového jazyka.
V komunistické Jugoslávii se Rijeka stala jedním z nejdůležitějších přístavů v zemi a její hospodářství se zaměřilo hlavně na námořní dopravu: byly založeny společnosti na stavbu lodí, výrobu motorů a zpracování ropy. Díky znárodnění se vláda dostala k veškerému kapitálu a mohla zakládat nové společnosti. Jedním ze symbolů se stala např. společnost Brodoprojekt , která se podílela na vývoji řady jugoslávských lodí, včetně těch pro Josipa Broze Tita. Během tohoto období se město nadále rozvíjelo, byly budovány nové čtvrti, kde byly založeny nové školy a veřejné instituce. V roce 1970 bylo otevřené nedaleké letiště na ostrově Krk. O tři roky později byla také založena i univerzita (její rektorát byl umístěn do budovy bývalé sušacké radnice). Vzhledem k náročnému terénu v okolí města se Rijeka rozšiřovala především oběma směry po pobřeží a při výstavbě byly preferovány hlavně výškové budovy, aby bylo zabíráno co nejméně cenného prostoru. Díky tomu vznikla panelová sídliště s věžovými domy (např. v lokalitách Turnić, Podmurvice, Gorna Vežica, Krimeja, Rastočine, Zamet a Kozala.) Výškové budovy značným způsobem pozměnily panorama města. Zlepšení v oblasti dopravy však byla pouze mírná; dálniční síť během existence SFRJ do Rijeky nedosáhla. Vlakem kvarner-ekspres trvala jízda z přístavního města do republikové metropole Záhřebu 3,5 hodiny.
V roce 2003 Rijeku navštívil papež Jan Pavel II. , mše se zúčastnilo na sto tisíc lidí. V roce 2020 byla Rijeka spolu s irským městem Galway. vyhlášena Evropským městem kultury. V souvislosti s tím město obdrželo rozsáhlou podporu od Evropské unie. Zároveň probíhá dlouhodobý proces transformace některých továren, které byly opuštěny v 90. letech během obecného trendu de-industrializace, a jejich úpravy do podoby nových kulturních nebo jiných center.
Přírodní poměry
Podnebí a vodstvo
Podnebí je subtropické, s deštivou zimou a sušším létem, během kterého je také nejméně oblačnosti. Sníh je vzácný, sněží v průměru 1–3 dny v roce. Mráz se vyskytuje obvykle jen v zimních měsících. Nejvyšší naměřená teplota byla 38 °C a nejnižší −9 °C. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje od 62 % v červenci po 83 % v prosinci. Vane nejčastěji severní vítr. Celoročně je poměrně stálá rychlost větru 6,5–10 km/h.
Rijeka má ročně 2309,2 hodin slunečního svitu. Nejméně připadá v průměru na měsíc říjen (cca 100 hodin) a nejvíce na červenec (celkem 315 hodin).
Úhrn srážek dosahuje v měsících lednu až srpnu v průměru okolo 100 mm, poté množství srážek až do konce roku roste, a to až na 200 mm měsíčně. Roční úhrn srážek byl v období let 1992 až 2017 1605,5 mm.
Flora a fauna
Většina městských parků se nachází na svazích kopců, které klesají postupně k mořskému břehu. Jedná se např. o Park Vladimira Nazora, Park hrdinů (chorvatsky Park heroja), Divadelní park (Kazališni park) nebo Pančićův park v blízkosti místního Františkánského kláštera. Známý je rovněž i park Mlaka (známý též jako veřejná zahrada – ) z druhé poloviny 19. století.Článek na stránkách rijeka.hr Krajina severním směrem od města je zalesněná, nacházejí se zde např. vrcholy Veli vrh, Pleš nebo Mačkov vrh.
Ochrana životního prostředí
Obyvatelstvo
right|náhled|Mešita v Rijece Rijeka je třetí město v Chorvatsku co do počtu obyvatel (po Záhřebu a Splitu). V Rijece žilo ještě v roce 1991 přes 164 000 obyvatel. Po ukončení války v roce 1995 jejich počet klesl na 128 384 obyvatel. V roce 2020 byla Rijeka domovem pro 115 995 obyvatel.
Pokles počtu obyvatel je způsoben především pro město nepříznivým migračním trendem, kdy se z Rijeky více obyvatel vystěhovává, než do ní přichází. Jen v roce 2019 se do Rijeky přistěhovalo 2644 nových obyvatel, zatímco 3231 odsud odešlo. Obyvatelstvo také postupně stárne.
Národnostní struktura
Nejvíce je Chorvatů (82,52 %), Srbů (6,57 %), Bosňáků (2,06 %) a Italů (1,9 %). V roce 2011 se 3429 obyvatel přihlásilo k italštině jako k rodnému jazyku.
Z historických důvodů žila v Rijece již od středověku maďarská komunita. Nejpočetnější byla v letech 1870 až 1918. Prvním maďarským správcem města byl József Majláth. V té době žilo ve městě značné množství maďarských úředníků. Guvernérem byli jmenováni Maďaři a kromě vedoucích představitelů veřejné správy zde pracovalo a žilo značné množství maďarských inženýrů, železničních úředníků, policistů a učitelů. Jejich děti se vzdělávaly na střední škole s maďarským jazykem a v tomto období bylo otevřeno několik maďarských restaurací. János Kádár se narodil v Rijece. V roce 1910 žilo v Rijece 3 619 obyvatel, kteří uvedli maďarský jazyk jako svůj jazyk.
V roce 1994 byla ve městě založena Česká beseda Rijeka, která má okolo 150 členů a vydává zpravodaj Naše řeč. V roce 2009 česká komunita na ulici Ćićarijska otevřela nově vybudovaný Český dům T. G. Masaryka.
Náboženská struktura Celkem 71,96 % se jich hlásí k římskokatolické církvi, především Chorvati a Italové. K Srbské pravoslavné církvi se hlásí 6,95 % obyvatel. Zastoupen je i islám, především vzhledem k migraci z Bosny a Kosova v dobách socialistické Jugoslávie.
V roce 1943 zde žilo okolo 4 700 židů. V současnosti je zde jedna z deseti židovských komunit v Chorvatsku. Riječtí Židé přišlo do města někdy okolo 15. století, většinou se jednalo o sefardské Židy. Po roce 1848 se v Rijece usadili Židé askenážští. Židovská komunita těžce strádala během druhé světové války, řada Židů se vystěhovala po nástupu komunistického režimu v Jugoslávii do Terstu nebo dalších měst v regionu, případně do Izraele. V roce 2008 75 obyvatel hlásilo k judaismu. Patří jim jedna ze tří synagog, které se na celém území Chorvatska dochovaly po druhé světové válce. V roce 2008 byla po rekonstrukci znovu otevřena. Oficiálně byla židovská náboženská obec v Rijece založena v roce 1781.
Jazyky
Oficiálním jazykem na území města je od roku 1953 pouze chorvatština (resp. dříve srbochorvatština). Většina lidí v Rijece mluví chorvatsky (čakavským dialektem). Někteří starší obyvatelé města ovládají italštinu. V minulosti (za Rakousko-Uherska) bylo město multikulturním a mnohojazyčným přístavem.
Obecní správa a politika Místní části náhled|Budova radnice
Rijeka se administrativně dělí na celkem 34 městských částí: