Gilles Deleuze (18. ledna 1925 Paříž – 4. listopadu 1995 Paříž) byl francouzský teoretik 20. století, který působil v mnoha oblastech a disciplínách, především pak ve filozofii, filmové teorii, teorii umění a literatury nebo kritické teorii současné kultury. Jeho radikální filozofické i politické postoje jsou těsně spjaty s vlivem nacistické okupace a s květnovými událostmi roku 1968 v Paříži a v celé Evropě. Jeho myšlení se prolíná s řadu dalších vědeckých oborů – s psychologií, antropologií, geologií, biologií a jinými. Spolu s J.-F. Lyotardem, M. Foucaultem, J. Derridou, J. Lacanem a dalšími je považován za představitele poststrukturalismu – myšlení zaměřeného na kritiku evropské kultury a filozofie. Jeho filozofická práce je originálním příspěvkem k ontologické problematice systematicky rozvíjené v průběhu 20. století, počínaje Whiteheadem nebo Heideggerem a jeho ontologická pozice je svébytnou variantou monismu. Ve filozofii také představuje nezanedbatelný hlas v diskuzi o povaze subjektivity a reflexivního vědomí. Jeho pojmy jsou ovšem kromě filozofie používány také v estetice, filmové, literární i divadelní vědě nebo v radikální politické a kulturologické analýze současné civilizace. Deleuzovo myšlení dalece a mnoha směry přesahuje úzce vymezené hranice institucializované filozofie, a v tom je jedním z potomků Nietzscheho, z jehož díla opakovaně čerpá pojmové nástroje pro svou vlastní práci. Svými pojmy a teoretickými postoji překračuje hranice akademického světa. Jeho cílem je vyvést filozofii z jejího školského ghetta a propojit ji s dalšími vědami a formami komunikace.
Deleuze se kromě Nietzscheho obracel k mnoha dalším autorům západní tradice, např. k Lucretiovi, Spinozovi, Leibnizovi, Peircovi, Bergsonovi, Simonodonovi a mnoha dalším. Své myšlení koncipoval vždy jako rozhovor s mnoha různými současnými i minulými mysliteli, a také jako vášnivou starost o evropskou civilizační tradici, která má počátky v řeckém starověku a během 20. století se proměnila na civilizaci globální. Spoluautorem jeho stěžejních textů, hlavně dvoudílného Kapitalismu a schizofrenie, je francouzský psychoterapeut a teoretik F. Guattari.
Život Deleuze se narodil a celý život prožil v 17. pařížském obvodu. Pocházel ze středostavovské rodiny. Jeho otec byl inženýr a veterán z 1. světové války. Dětství prožil v Paříži, kde vzhledem k horší finanční situaci rodiny navštěvoval státní školy. Když začala okupace Francie, byl s celou rodinou na dovolené v Deauville v Normandii, kde také asi rok zůstali a Gilles tam chodil do školy. Jeho bratr byl během okupace zatčen za účast v odboji, deportován a nakonec zemřel cestou do Osvětimi. V Deauville na něj velmi zapůsobil učitel Pierre Halbwachs (syn sociologa Maurice Halbwachse), který ho seznámil s autory jako A. Gide nebo Ch. Baudelaire.
Po návratu do Paříže dokončil svá středoškolská studia a během roku 1945 se jako nadaný student připravoval na studium filozofie na známém lyceu Jindřicha IV. Poté začal studium dějin filozofie na Sorbonně, kde ho učili Jean Hyppolite, Jean Wahl, Gaston Bachelard, Georges Canguilhem, Maurice de Gandillac či Ferdinand Alquié, kterého údajně velice obdivoval. K jeho spolužákům patřili Michel Tournier, François Châtelet, Michel Butor či André Clément a toto studium dokončil v roce 1948. Až do roku 1957 pak vyučoval na různých středních školách po celé Paříži.
Už v roce 1953 publikoval svou první studii z dějin filozofie o D. Humovi nazvanou Empirismus a subjektivita. V roce 1956 se oženil se svou jedinou ženou Denise Paul “Fanny” Grandjouanovou, překladatelkou D. H. Lawrence do francouzštiny, s níž měl později dvě děti. Mezi lety 1957 až 1966 působil jako asistent na Sorbonně, na Univerzitě v Lyonu a v Národním centru vědeckého výzkumu. V roce 1962 vydal knihu o F. Nietzschem nazvanou Nietzsche a filozofie. V této době se také seznámil s M. Foucaultem, s nímž pak udržoval celoživotní přátelské vztahy.
Rok 1968 byl pro Deleuze významný, tak jako pro většinu obyvatel západní Evropy, nejen politicky, ale také z hlediska jeho filozofické kariéry. Získal doktorský titul a byly vydány dvě jeho zásadní knihy: Diference a opakování a Expresionismus ve filozofii: Spinoza. Bohužel se u něj jako u těžkého kuřáka v tomtéž roce také poprvé projevilo jeho astma, s nímž se potýkal po zbytek života. V 60. letech vydal ještě několik dalších studií – Kantova kritická filozofie (1963), Proust a znaky (1964), Bergsonismus (1966).
V roce 1969, po reorganizaci pařížských univerzit vyvolané studentskými bouřemi roku 1968, se stal učitelem na experimentální fakultě Pařížské Univerzity v 8. pařížském obvodu. Zde působil až do roku 1987, kdy odešel do důchodu. V roce 1969 se také setkal se svým rozhodujícím teoretickým partnerem Félixem Guattarim. Spolu s ním pak mezi lety 1972 až 1991 napsal tyto texty: Anti-Oidipus: Kapitalismus a schizofrenie I (1972), Kafka - Za menšinovou literaturu (1975), Tisíc plošin: Kapitalismus a schizofrenie II (1980), Co je filosofie? (1991). Významnými se staly především oba svazky Kapitalismu a schizofrenie, které z Deleuzea učinily veřejného intelektuála.
Během 70. let byl Deleuze politicky značně aktivní a zapojil se do několika kontroverzních hnutí, včetně členství v Informační skupině pro vězeňství (Groupe d'Information sur les Prisons či GIP, spolu s M. Foucaultem a dalšími), boje za práva homosexuálů nebo podpory Organizace za osvobození Palestiny. Ačkoliv po celý život do zahraničí skoro nikdy necestoval, podnikl roku 1975 cestu do USA.
V 80. letech vydal vlivné texty o filmu (Film I: Pohyb-obraz a Film II: Čas-obraz), studii o americkém malíři F. Baconovi nebo knihu o G. W. Leibnizovi Záhyb: Leibniz a baroko (1988).
Začátkem 90. let se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že už nemohl pracovat a psát. Přišel o jednu plíci, prodělal tracheotomii, přestal mluvit a byl závislý na respiračním přístroji. Proto se nakonec 4. listopadu 1995 zabil skokem z okna svého bytu. Pohřben je ve vesnici Saint-Léonard-de-Noblat v kraji Limousin ve středozápadní Francii.
Filozofie Deleuze se sice podrobně zabývá důležitými postavami z dějin západní filozofie, jmenovitě Spinozou, Leibnizem, Kantem, Nietzschem, Bergsonem a mnoha dalšími, je také spoluautorem textu, který se jmenuje Co je filosofie? a obecně je považován za filozofa. Přesto nelze jeho myšlení zařadit výhradně do této kategorie. Navíc je ani nelze důsledně označovat jako "jeho vlastní". Za prvé, svá stěžejní díla, tj. Kapitalismus a schizofrenie nebo Co je to filosofie?, ale také Rhizom, Nomadologie nebo Kafku napsal spolu s F. Guattarim. Za druhé, všechny jeho texty jsou koncipovány ne jako pojednání na určité filozofické téma, ať už historické (výklad jiného filozofa), nebo tematické (výklad pojmu jako např. vědomí, atp.), ale jako rozhovory. Deleuzovo pojetí filozofie je tedy důsledně ne dialogické, ale multilogické, odehrává se jako série reálných či fiktivních rozhovorů. V knize Pourparlers (vyšlo slovensky jako Rokovania) Deleuze píše: "podstatní jsou prostředníci. Tvorba, to jsou prostředníci. Bez nich dílo neexistuje. Mohou to být lidé - pro filozofa umělci nebo vědci, pro vědce filozofové nebo umělci - ale také věci, rostliny, a dokonce zvířata jako u Castanedy. Je potřeba vytvářet prostředníky, fiktivní či reálné, živé nebo neživé. (...) Potřebuji své prostředníky, abych se vyjádřil, a oni by se nikdy nevyjádřili beze mě: i když to někdy není vidět, člověk vždycky pracuje s druhými (...) S Félixem Guattarim jsme jeden pro druhého prostředníkem" (Rokovania, s. 141).
Filozofie jako tvorba pojmů Nejznámější Deleuzovo vymezení filozofie můžeme nalézt např. v knize Co je filosofie? nebo v Rokovaniach, kde stojí, že "filosof je tvořivý, a ne reflexivní" (Rokovania, s. 138), nebo že podstatou filozofie je tvorba pojmů. Deleuze se touto definicí vymezuje především proti tradici novověkého pojetí vědomí jako sebevědomí, jako vědomí, jehož podstatou je schopnost reflektovat sebe sama. Tato tradice začíná u francouzského filozofa R. Descarta. Počínaje Descartem opírá se hlavní linie evropské filozofie o představu, že pokud mohu něco s jistotou vědět, tak to, že myslím, a že pokud myslím, tak jsem to Já, kdo myslí a ne někdo jiný. Tato tradice sebereflektujícího vědomí vyvrcholila monumentální koncepcí Absolutního Já ve filozofii německého filosofa G. F. W. Hegela. Od té doby, tj. od poloviny 19. století, je systematicky podrobována kritice v dílech např. K. Marxe, F. Nietzscheho, A. Schopenhauera, S. Freuda, M. Merleau-Pontyho, M. Heideggera a mnoha dalších. Deleuze je možné zařadit do této kritické tradice, přičemž hlavní myšlenkou tohoto přístupu je, že ono descartovské sebemyslící Já (ego cogito) není původní, ale vyrostlé z něčeho, co mu předchází (z podvědomí u Freuda, z dějin lidské společnosti u Marxe, z vůle k moci u Nietzscheho, z Bytí u Heideggera, atd.). Z toho pak pro Deleuze vyplývá, že filozofovat neznamená v první řadě prozkoumávat reflexi vědomí jako výhradního původce smyslu a hledat jeho transcendentální struktury, nýbrž tvořit, tj. produkovat pojmy, které nejsou reprezentacemi skutečnosti stvořenými sebereflektujícím Já, nýbrž událostí, která otevírá nová teritoria.
Filozofie jako kritika Deleuzovi nejde o žádné neutrální, vědecké pojmy, ale o takové pojmy, které vycházejí z násilí, jsou agresivní a působí někomu smutek. Myšlení nemá být ani objektivní, ani nezaujaté. V knize Proust a znaky se můžeme dočíst: "Pravdu hledáme, jen když jsme k tomu nuceni konkrétní situací, když jsme vystaveni určitému druhu násilí, které nás k tomuto hledání tlačí. Kdo hledá pravdu? Žárlivec pod nátlakem lží milovaného. Vždy existuje násilí znaku, které nám nedopřeje klidu. Pravdu nenacházíme skrze podobnost ani z dobré vůle, pravda se prozrazuje mimovolnými znaky" (Proust a znaky, s. 24-25). Deleuze, podobně jako většina jeho filozofických předchůdců (např. Nietzsche) i současníků (Foucault, Derrida, Lyotard) odmítá jakékoliv omezení a spoutání myšlení předem danými formálními pravidly, samozřejmými pravdami a objektivními výklady. Kritizuje a nově promýšlí klíčové postavy západní myšlenkové tradice, veden tím, co stanovil např. v knize Nietzsche a filosofie: "Když se někdo zeptá, k čemu je filosofie, odpověď musí být agresivní, protože tato otázka chce být ironická a kousavá. Filosofie neslouží státu ani církvi, které mají jiné starosti. Neslouží žádné vládnoucí moci. Filosofie slouží k zarmucování. Filosofie, která nikoho nečiní smutným a nikomu neodporuje, není žádná filosofie. Slouží k tomu, aby škodila hlouposti, činí z hlouposti něco zahanbujícího. Její užití spočívá jen v tomhle: kritizovat nízkost myšlení ve všech jeho podobách. Existuje snad kromě filosofie disciplína, která si jako úkol stanovuje kritiku všech mystifikací, ať je jejich zdroj jakýkoli?" (Nietzsche a filosofie, s. 183-184). Hlavním cílem filozofické kritiky pak má být dekompozice, tj. analýza uměle vytvořených a neprůhledných pojmů a představ, kterými jsme obklopeni. Zejména v dějinách filozofie se podle Deleuze setkáváme s příliš "velkými" pojmy (např. kategorie u Kanta či dialektika u Hegela), které odhlíží od jemnosti skutečnosti a vytvářejí tak velké přihrádky, že je možné vtěsnat do nich také různé fantomy a přeludy (viz J. Fulka: Psychoanalýza a francouzské myšlení, s. 245).
Filozofie diference