thumb|Logo zamrzlé evoluce Zamrzlá evoluce je teoretickým konceptem českého evolučního biologa profesora Jaroslava Flegra. Tento koncept v sobě zahrnuje i dříve formulovanou teorii zamrzlé plasticity.
Teorie zamrzlé plasticity popisuje mikroevoluci pohlavních druhů. Od hlavního proudu neodarwinismu se liší především tím, že předpokládá dlouhodobou stabilitu ve vlastnostech těchto druhů a silná omezení při jejich nevratném přizpůsobování prostřednictvím přirozeného výběru. K výraznějším přizpůsobením podle ní může docházet jen po určitých typech speciací (např. peripatrické speciaci) na počátku existence druhů. Po většinu doby své existence jsou podle teorie zamrzlé plasticity druhy evolučně zamrzlé a na přírodní výběr reagují jen změnami v zastoupení již přítomné genetické variability.
Teorie zamrzlé evoluce popisuje makroevoluční důsledky evolučního zamrzání pohlavních druhů postulovaného teorií zamrzlé plasticity. Jednotlivé znaky podle této teorie nerozmrzají při vzniku nového druhu stejně snadno. V delším časovém měřítku se tak podle ní v jednotlivých evolučních liniích hromadí principem třídění z hlediska stability znaky, které nemohou rozmrznout za žádných představitelných podmínek. Evolvabilita druhů odštěpených v rámci těchto linií se podle teorie zamrzlé evoluce postupně snižuje, což může vést až k drastické ztrátě schopnosti odpovídat na selekční tlaky prostředí a tlaku na vznik symbióz, koloniality, mnohobuněčnosti či sofistikované genetické architektury znaků.
Jaroslav Flegr na dané téma napsal knihu Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin, která dostala v roce 2007 cenu Magnesia Litera v kategorii naučná literatura. Byla přeložena do anglického jazyka a vyšla pod názvem .
Teorie zamrzlé plasticity thumb|Přechod z elastické do plastické fáze Evoluce druhu podle teorie zamrzlé plasticity. Pohlavní druhy stráví podle teorie zamrzlé plasticity většinu doby své existence v elastickém stavu, kdy jsou schopny se přizpůsobovat selekčním tlakům prostředí jen vratně (elasticky) posunem frekvencí alel (barevné kroužky) již přítomných v rámci genetického polymorfismu. Výrazného a nevratného přizpůsobení jsou podle ní schopné jen po přechodu do plastické fáze. Prvním krokem tohoto přechodu je podle ní oddělení malé části populace a redukce přítomného polymorfismu vlivem efektu zakladatele a následně působením genetického driftu v procesu tzv. bloudění po poušti. Pokud následně dojde ke zvětšení populace, může se podle teorie zamrzlé plasticity druh díky jednotnému genetickému pozadí a souvisejícímu stabilnímu vlivu alel na fitness začít nevratně (plasticky) přizpůsobovat novým podmínkám. Časem ovšem podle teorie zamrzlé plasticity nový druh neodvratně nahromadí genetický polymorfismus, a to včetně alel s frekvenčně závislým vlivem na fitness, a přejde do elastické fáze své existence. Ve všech částech přechodu do elastického stavu podle Flegra hrozí značné riziko vymření vznikajícího druhu, takže ke zplastičtění dochází nesmírně vzácně.
Omezená dědičnost fenotypu pohlavních druhů Na rozdíl od nepohlavních druhů představuje fungování přirozeného výběru u pohlavních druhů teoretický problém, který podle J. Flegra nedokáže plně vysvětlit ani dnešní genocentrický pohled na evoluci reprezentovaný teorií sobeckého genu. Genotyp potomka se u pohlavních organismů skládá z alel namíchaných náhodně po jedné polovině od otce a od matky. Jedna alela může ovlivňovat mnoho znaků (pleiotropie) a jeden znak je téměř vždy spoluvytvářený činností mnoha alel (epistáze). Vliv alel na fenotyp navíc není stálý, ale kontextově závislý – závisí na tom, se kterými alelami stejného genu i jiných genů se daná alela nachází v genomu jedince. Vliv jednotlivých alel na výslednou biologickou zdatnost (fitness) jedince je ještě komplikovanější, často totiž navíc závisí i na frekvenci dané alely i frekvencích dalších alel v populaci. Vliv alel na biologickou zdatnost tak lze nejlépe popsat pomocí aparátu evolučně stabilních strategií. Kontextová a frekvenční závislost se navíc netýká jen vztahu mezi alelami a celkovou biologickou zdatností organismu, ale i vztahu mezi znaky jedince a jeho fitness. Dědičnost fenotypu a potažmo biologické zdatnosti je tedy u pohlavních organismů velmi malá a přirozený výběr, a to i na úrovni jednotlivých alel, u nich za normálních podmínek může fungovat jen velmi omezeně.
Přizpůsobování pohlavních druhů Podle teorie zamrzlé plasticity nejsou pohlavní druhy za normálních podmínek schopné nevratného přizpůsobení selekčním tlakům prostředí. Jakákoli nová alela, ať už vzniklá v důsledku mutace, nebo introdukovaná migrantem z jiné populace, se podle ní zachytí do složité sítě vzájemně provázaných vlivů alel na biologickou zdatnost. Nemůže být fixována ani eliminována (zcela vymizí zřejmě jen alely s výrazně negativním vlivem na fitness) a v populaci se udržuje v určitém rovnovážném zastoupení. Díky stejným procesům si podle ní pohlavní druhy udržují dlouhodobě vysoký genetický polymorfismus. Na momentální selekční tlaky prostředí tak podle Flegra dokáží zprvu odpovídat velmi rychle, a to pouhým posunem zastoupení alel již přítomných v populaci. Se zvětšujícím se vychýlením oproti původnímu stavu však podle něj systém klade vlivem negativních pleiotropických účinků selektovaných alel čím dál větší odpor a přizpůsobení se zpomaluje. Klíčovou roli v tomto procesu podle autora zřejmě hrají alely udržované v polymorfním stavu frekvenčně závislou selekcí a jejich funkční provázání s ostatními alelami. Po skončení selekčního tlaku se podle teorie zamrzlé plasticity frekvence alel i fenotyp druhu vrací více méně k původním hodnotám. Pohlavní druhy se tudíž podle teorie zamrzlé plasticity po většinu času své existence přizpůsobují tlakům prostředí elasticky – zpočátku snadno, se zvětšující se odchylkou od původního stavu hůře a hůře, až nakonec vůbec.
K nevratnému, plastickému, přizpůsobení pohlavních druhů může podle teorie zamrzlé plasticity docházet jen v určitých úsecích jejich existence. Základním předpokladem je redukce genetického polymorfismu prostřednictvím fixací a eliminací alel, která vede k tomu, že se nová alela v každé generaci nachází v sousedství stejných alel. Takováto redukce nastává zejména při peripatrické speciaci, třeba při kolonizaci ostrova malým počtem jedinců, ale podobný vliv by podle Flegra mohlo mít např. i rychlé, náhodné a drastické vymření zástupců daného druhu na většině původního areálu. Obě situace doprovází tzv. efekt zakladatele, v jehož důsledku přejde do nové populace jen málo alel z původního druhu a v důsledku náhody mohou vymizet i některé alely původně velmi hojné. Zbylý genetický polymorfismus, zejména alely udržované frekvenčně závislým výběrem, ale podle teorie zamrzlé plasticity může vymizet jen působením náhody, tj. genetického driftu a příbuzenského křížení, při tzv. bloudění po poušti – mnoha generacích přežívání v malém počtu jedinců, ve kterém nerozhoduje o přežití jedince žádný typ přirozeného výběru, ale pouze náhoda. Pokud nový druh ve stavu vzniku při těchto dramatických událostech nevymře, může dojít souhrou náhodných příznivých okolností ke zvětšení jeho populace. V početné populaci se začne uplatňovat přirozený výběr. Nové alely mají na jednotném genetickém pozadí vždy stejný vliv na zdatnost jedince a druh se podle teorie zamrzlé plasticity může začít plasticky přizpůsobovat novým podmínkám. Ovšem jen do doby, než se znovu nahromadí genetický polymorfismus, zejména alely, jejichž pozitivní vliv na fitness závisí negativně na jejich frekvenci v populaci, a nový, selekcí pozměněný, druh tak přejde do elastické fáze své existence.
Doklady a testování teorie J. Flegr uvádí na podporu teorie řadu dokladů z oborů genetiky, populační genetiky, ekologie, šlechtitelství, paleontologie a paleobiologie. Některé ze zmíněných fenoménů je podle autorových slov možné s většími či menšími obtížemi vysvětlit i dílčími hypotézami v rámci hlavního proudu neodarwinismu. Teorie zamrzlé plasticity však všechna uvedená pozorování umožňuje organicky spojit a vysvětlit prostřednictvím jednoho teoretického konceptu, nikoli mnoha jednotlivých ad hoc hypotéz. Model odvozený z teorie zamrzlé plasticity nabízí jedno z vysvětlení značného rozšíření altruistického chování.
O přímé testování ekologických implikací teorie zamrzlé plasticity se pokusil Jan Toman. Výsledky jeho srovnání ekologie starobyle nepohlavních a blízce příbuzných pohlavních linií eukaryot jsou ve vztahu k teorii zamrzlé plasticity ambivalentní. Spíše v její prospěch mluví preference studovaných nepohlavních linií pro abioticky stabilní prostorově homogenní podmínky s malým množstvím konkurentů, predátorů a parazitů včetně podmínek extrémních; srovnávané pohlavní linie naopak preferovaly prostředí bioticky a abioticky heterogennější, zvýhodňující rychlé evoluční reakce na úkor pomalejšího nevratného přizpůsobení. Nepotvrdila se však teorií zamrzlé plasticity předpovídaná tendence nepohlavních linií k větší přizpůsobivosti, v tomto případě tendence celých linií k obývání širšího rozmezí podmínek (konkrétně teplot) v porovnání s příbuznými pohlavními liniemi; srovnávané skupiny se v tomto ohledu statisticky významně nelišily.
Další možná uplatnění konceptu zamrzlé evoluce v ochraně přírody, technice, politologii a etice zmínil J. Flegr v knize Evoluční tání.
Podobné koncepty Autor uvádí jako hlavní inspirační zdroje teorie zamrzlé plasticity teorii přerušovaných rovnováh (punktuacionalistickou) Nielse Eldredge a Stephena Jaye Goulda, teorii evolučně stabilních strategií Johna Maynarda Smithe a teorii mezialelické selekce Williama Hamiltona, rozpracovanou následně Richardem Dawkinsem jako teorie sobeckého genu.