Nestor kea (, maorsky jen kea) je alpinský papoušek z rodu Nestor obývající hornaté oblasti západní části Jižního ostrova Nového Zélandu. Jedná se o jediného alpinského papouška na světě a jednoho z nejinteligentnějších ptáků.
Kea měří okolo 46 cm a váží 800–1000 g. Jeho peří je olivově zelené, pod křídly a na ocase přechází od žluté a červené až po modravou barvu. Je všežravec. Živí se převážně rostlinnou stravou (vedle listů pojídá i bobule, kořínky a nektar), kterou doplňuje larvami a savci. Napadání ovcí ho v minulosti dostalo do konfliktu s ovčími farmáři, novozélandská vláda v 60. letech 19. století dokonce vypsala odměnu za každého zabitého jedince. V následujících přibližně 100 letech bylo zabito až 150 000 papoušků kea. Od roku 1986 je nestor kea chráněný a od roku 2017 je veden na Červeném seznamu ohrožených druhů jako ohrožený taxon. Jeho populace se v roce 2020 odhadovala na 3000–7000 jedinců.
Kea hnízdí v norách pod kořeny stromů a pod balvany, ve snůšce bývají 2–4 bílá vejce. Je znám svou inteligencí a zvědavostí, které mu umožňují přežít v extrémních podmínkách novozélandských Jižních Alp. Kea se naučil používat nástroje, umí vyřešit logické hlavolamy a dokáže pracovat i se statistickými problémy. V Bad Vöslau v Dolních Rakousích je výzkumné středisko, které se zabývá nestory kea a jejich inteligencí. Je chován v četných zoologických zahradách, v Česku je k vidění mj. v brněnské, pražské nebo táborské zoo.
Nomenklatura Nestor kea byl poprvé popsán anglickým ornitologem Johnem Gouldem v roce 1856. Papouška popsal na základě dvou kůží, které mu do Velké Británie zaslal novozélandský přírodovědec Walter Mantell. Gould přiřadil papouškovi druhové jméno , celým bionickým jménem tedy . Jméno Nestor odkazuje k bájnému hrdinovi řecké mytologie Nestórovi, který byl moudrým rádcem Řeků u Tróje. Druhové jméno notabilis znamená v latině „pozoruhodný” či „hodný zmínky”.
Na Novém Zélandu se papouškovi běžné říká jeho maorským jménem kea. Maorové často pojmenovávali ptáky na základě zbarvení jejich peří, chování či jejich vokalizace. Pojmenování „kea” odkazuje ke zvuku, kterým se papoušci zdraví, a který by se dal popsat jako keee aaa, resp. kíí-á kíí-á. Slovo kea se v angličtině používá pro jednotné i množné číslo.
Rod Nestor, kam se řadí nestor kea, zahrnuje čtyři druhy: Nestor kea (Nestor notabilis) Nestor kaka (Nestor meridionalis) Nestor úzkozobý (Nestor productus) – vyhynulý Nestor chathamensis – vyhynulý
Fylogeneze rodu Nestor
Rod Nestor je jediný druh podčeledi Nestorinae, která se řadí do čeledi kakapovití (Strigopidae). Čeleď kakapovitých kromě rodu Nestor tvoří ještě rod Strigops (v podčeledi Strigopinae) s jediným druhem kakapem sovím (S. habroptila), nejbližším společným příbuzným rodu Nestor. Podle jiné systematiky tvoří nestorové vlastní čeleď Nestoridae, která společně s čeledí kakapovitých Strigopidae tvoří nadčeleď Strigopoidea. Nestorové a kakapové představují sesterskou větev vůči všem ostatním papouškům. Samotné linie nestorů a kakapů se na Novém Zélandu rozdělily před 23 až 29 miliony lety. Nestor kea se od nestora kaky (Nestor meridionalis) oddělil před asi 2,3 až 4,4 miliony let. náhled|Nestor kea vedle nestora kaky na ilustraci nizozemského autora Johna Gerrarda Keulemanse z roku 1873|alt=Ilustrace nestora kea a nestora kaky
Podle klasického výkladu vývoje rodu Nestor se nestor kaka považuje za nížinatého papouška, zatímco nestor kea je považován za alpinský druh. Studie publikovaná v roce 2014 však upozorňuje na to, že toto dělení není zcela černobílé. Kosterní pozůstatky nestora kea z nížinatých oblastí Severního ostrova z období holocénu napovídají, že kea původně nemusí být striktně alpinský papoušek a vývoj obou druhů je mnohem komplexnější. Tuto tezi podporuje i řada kosterních pozůstatků z Canterburských plání Jižního ostrova.
Popis náhled|Peří z vnitřní strany křídel přechází ze žluto-červené do černé barvy|alt=Ukázka různě barevného peří nestorů kea|vlevo Nestor kea je poměrně statný druh papouška. S výškou okolo 46 cm a váhou 800–1000 g se jedná o největšího létavého suchozemského ptáka Nového Zélandu. Větším, avšak nelétavým novozélandským papouškem je kakapo soví. Rozpětí křídel nestora kea přesahuje 1 metr.
Peří samce i samice je převážně olivově zelené černé, ruční letky modré. Toto zbarvení umožňuje papouškovi dobře splynout s jeho přirozeným prostředím. Vnitřní strana křídel je sytě červeno-oranžová s černými a žlutými pruhy na letkách. Byly pozorovány i žlutí albinotičtí jedinci, taková pozorování jsou však vzácná. Ocasní pera jsou modro-zelená s černým zakončením. Šedě zbarvený horní zobák, který je dlouhý a zahnutý, je mnohem delší než dolní zobák. Okruží kolem očí, ozobí a končetiny jsou rovněž šedé. náhled|Hlas nestora kea|alt=Hlasová ukázka nestora kea
Pohlavní dimorfismus je nevýrazný. Samci jsou o cca 5 % větší než samice a mají o zhruba 12–14 % delší zobák. Samičí horní zobák je méně zahnutý. Mladé jedince lze rozpoznat podle žlutě zbarvených okruží a ozobí, žlutě-oranžového dolního zobáku a šedozelených končetin.
Papoušek vydává mimo jiné dlouhý, hlasitý, vysoce posazený zvuk připomínající volání kíí-á. Vedle tohoto kontaktního hlasu bylo popsáno dalších 6 různých zvuků, včetně tzv. „warble“, který slouží k zahájení her . Mladí jedinci vydávají méně stabilní zvuk a spíše připomínají výskání či kvílení.
Výskyt náhled|Kea za letu|alt=Fotografie nestora během letu Nestor kea se vyskytuje od nížinatých údolí a lesů na západním pobřeží Jižního ostrova až po vrcholky alpských oblastí národních parků Arthur's Pass a Aoraki / Mount Cook. Lze ho spatřit pouze na západní části ostrova, která je pokryta horami a propojena původními pabukovými lesy. Byl pozorován od nejsevernějšího cípu Jižního ostrova u majáku Farewell Spit až po nejjižnější oblasti ostrova v jižním Fiordlandu. Potravu si obstarává ve všech typech pralesů, v subalpinské kleči, mezi trsy trávy a na bylinných polích.
Kea se nevyskytuje na Severním ostrově. Nedávné fosilní nálezy však prokazují, že před více než 10 000 lety se papoušek vyskytoval i tam. Vedle bažiny Poukawa, známého fosilního naleziště nedaleko města Hastings, byly kosterní pozůstatky papouška nalezeny i na dalších místech. Pokud nestoři kea v minulosti obývali Severní ostrov, jejich vyhynutí lze přičíst na vrub zavlečené kryse ostrovní a maorským lovcům. Ve světle zmíněných objevů pronesl kurátor Regionálního muzea Whanganui Mike Dickinson myšlenku, že by se nestorové kea mohli reintrodukovat na Severní ostrov. „Na Mt. Ruapehu by se jim dařilo dobře,” prohlásil.
Určit počet nestorů kea ve volné přírodě je značně obtížné kvůli těžce přístupnému terénu, těžko předvídatelného chování a nízké hustoty výskytu. V roce 1986 byla celková populace odhadována na 1000–5000. O šest let později byl odhad celkové populace kolem 15 000 jedinců. Ministerstvo památkové péče odhaduje, že k roku 2020 zbývá ve volné přírodě 3–7 tisíc nestorů kea.
Chování Kea hraje důležitou roli v alpském ekosystému jako roznašeč semen. Pro 12 % alpských druhů rostlin je jediným roznašečem. Byl mnohokrát pozorován, jak požírá mršiny, což z něj dělá výborného „čističe” ekosystému.
Potrava náhled|Kea při pojídání potravy|alt=Fotografie nestora kea při pojídání potravy Nestor kea je všežravec s pestrým jídelníčkem. Živí se většinou rostlinnou potravou, kterou doplňuje hmyzem, mršinami, larvami a savci.
Nejdůležitějším zdrojem potravy jsou bukvice pabuků, které kea získává přímo v korunách stromů. Bukvice však nejsou dostupné po celý rok, a tak kea hledá zdroje potravy i jinde. Na jaře pojídá kvetoucí alpinské rostliny, mj. rodu Celmisia. V létě hoduje na oranžových bobulích korálovek a červených plodech stromů Podocarpus laetus. Stravu doplňuje množstvím bezobratlých živočichů jako jsou kobylky, housenky a další. Na podzim se nestor krmí převážně bukvicemi pabuků, avšak nadále pojídá i rostliny a hmyz. V zimních měsících (od června do září), kdy je největší nedostatek potravy, se nestoři krmí převážně v lese, kde hledají zbylé bobule. V zimních měsících dochází v populaci nestorů k největší úmrtnosti následkem vyhladovění. K dalším oblíbeným rostlinám nestorů patří bobule rostlin rodů Coprosma a Cyathodes, alpinská rostlina Podacarpus nivalis a semínka a pupeny místních pabuků (Nothofagus solandri a Nothofagus menziessi).
Studie z roku 1988, která se zabývala potravním chováním nestorů kea, zkoumala populaci v pohoří Craigieburn v Canterbury. Autorka studie vypozorovala, že až 70,5 % potravy zkoumaných jedinců tvořily rostliny; z terénního výzkumu však nebylo jasné, zda konzumace rostlin odrážela preferenci papouška či dostupnost potravy. Podle jiných studií tvoří rostlinná potrava až 96 % jídelníčku papouška.
Občas požírá i menší ptáky – bylo pozorováno, jak plení hnízda buřňáka Huttonova a hoduje na jeho mláďatech. U lidských sídlišť často přebírá odpadky a vyjídá z nich zbytky jídla. Nestoři pojídají celé rostliny včetně květů, semínek, kořene, listů, stonků, nektaru a ovoce.
Ovce náhled|vlevo|Ilustrace zobrazující nestora kea jak napadá ovci v oblasti ledvin. Neznámý autor, 1882|alt=Ilustrace zobrazující nestora kea jak napadá ovci v oblasti ledvin Již od 19. století se diskutovala otázka, zda kea napadá i ovce, které jsou na Novém Zélandu velmi hojné. V 60. letech 19. století, kdy se ovčí farmáři začali přesouvat z nížin i do vysokohorských oblastí, byly poprvé spatřeny ovce s neobvyklými zraněními v oblasti beder. Farmáři měli nejdříve za to, že se jedná o nový druh nemoci, jejich podezření však brzy padlo na nestory kea. James MacDonald, hlavní ovčí farmář Wanaka Station, byl svědkem útoku nestora na ovci. Dle jeho vlastních slov není zřejmé, zda se stal prvním člověkem, který kdy viděl, jak nestor kea napadá ovci, byl však prvním, kdo to nahlásil. Jak se objevovala další svědectví o nestorech kea útočících na ovce, vědecká komunita v čele Alfredem Wallacem to brzy přijala jako fakt a sám Wallace zmínil MacDonaldovo svědectví ve své knize Darwinism z roku 1899.
Přírodovědec Thomas Potts v roce 1895 poznamenal, že papouškovy útoky na ovce jsou nejčastější v zimě, a to na jedince, kteří mají dvouleté rouno a jsou zapadlí ve sněhu. Naopak ovce bez rouna za teplého počasí byly napadány jen zřídka. I přes řadu svědectví o nestorech kea napadajících ovce, část vědecké komunity zůstala skeptická. Například zoolog J. R. Jackson v roce 1962 napsal, že kea sice může útočit na ovce, avšak pouze na nemocné a zraněné jedince či kusy, které považuje za mrtvé. náhled|Kea s odhaleným modrým peřím|alt=Fotografie nestora s odhaleným modrým peřím na křídlech V srpnu 1992 bylo poprvé natočeno, jak nestor kea napadá zdravé ovce. Video potvrdilo dlouholeté spekulace a nepřímá svědectví, že přinejmenším někteří jedinci napadají živé a zdravé ovce. V roce 2019 vyšla studie, ve které vědci mezi lety 2012–2013 zkoumali vybrané vysokohorské farmy s předchozími svědectvími o útocích nestora kea na ovce. Ze zkoumaného vzorku 13 978 ovcí jich 0,5 % (70 kusů) neslo známky napadení nestory kea.
Jelikož jsou nestorové kea nyní chránění, jejich případné útoky na ovce místní farmáři už tolerují. Dosud není jasné, proč někteří nestorové ovce napadají. Existuje však řada teorií, např. zvědavost, hlad, potřeba doplnit tukové zásoby, podobnost ovcí jiným zdrojům potravy či že nestorové kea nejprve hodují na mrtvých ovcích a teprve postupně se dopracují k tomu, že začnou útočit i na živé kusy. Nepřímá svědectví naznačují, že napadání ovcí lze pozorovat pouze u některých jedinců, jejichž eliminací by se problém mohl vyřešit.
Další nepřímá svědectví vypovídají o tom, že kea napadá králíky, psy a dokonce i koně. Někteří vědci spekulují, že kea mohl v minulosti napadat i moa.
Rozmnožování vlevo|náhled|7 týdenní mládě v ptačím parku Walsrode v Německu|alt=Fotografie mláděte