Císař Jing-cung (; 29. listopadu 1427 – 23. února 1464) vlastním jménem Ču Čchi-čen (; Jing-cung bylo jeho chrámové jméno) byl císař vládnoucí čínské říši Ming v letech 1435–1449 a znovu od roku 1457.
Byl starším synem a nástupcem císaře Süan-te. Po převzetí vlády od nového roku byla vyhlášena panovnická éra „Správné vlády“, Čeng-tchung. Říši převzal prosperující a na vrcholu moci. Byl prvním dětským císařem dynastie Ming, rozhodující vliv u dvora získali vysocí hodnostáři: do roku 1442 nejvyšší postavení zaujímala Jing-cungova babička velká císařovna vdova Čang podporovaná „třemi Jangy“ (to jest velkými sekretáři Jang Š’-čchim, Jang Žungem a Jang Pchuem), poté císař naslouchal především eunuchovi Wang Čenovi.
Roku 1449 se na návrh Wang Čena osobně postavil do čela armády táhnoucí proti mongolskému vojsku Esena-tajši. V bitvě u Tchu-mu byla mingská armáda rozdrcena a císař upadl do zajetí. Vláda i země byly šokovány, dvůr nakonec reagoval povýšením císařova bratra Ču Čchi-jüa na trůn jako císaře Ťing-tchaje. Nyní již bývalý císař mezitím navázal dobré vztahy s Esenem a roku 1450 byl propuštěn.
Po návratu Jing-cunga do vlasti se jeho císařský bratr cítil ohrožen, přikázal mu k pobytu Jižní palác v Zakázaném městě a omezil jeho kontakty s vnějším světem na minimum. Fakticky se Jing-cung nacházel v domácím vězení. Začátkem roku 1457 císař Ťing-tchaj onemocněl, a protože neměl dědice (jeho jediný syn zemřel roku 1453), byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se v únoru 1457 dostal opět k moci. Heslem a názvem éry jeho druhé vlády bylo „Poslušnost vůli nebes“, Tchien-šun. Následující měsíc Ťing-tchaj zemřel.
Jing-cung vládl ještě sedm let, než zemřel roku 1464, ve svých šestatřiceti letech. Císařský trůn poté zaujal jeho nejstarší syn Čcheng-chua.
Dětství, nástup na trůn Císař Jing-cung byl šestý panovník čínské říše Ming. Jeho vlastní jméno bylo Ču Čchi-čen, Jing-cung je jeho chrámové jméno, udělené mu posmrtně.
Ču Čchi-čen se narodil 29. listopadu 1427. Byl starším ze dvou synů mingského císaře Süan-teho. Jeho matkou byla jedna z císařových vedlejších manželek, paní Sun. Už 20. února 1428 byl jmenován korunním princem. V březnu téhož roku Süan-te paní Sun povýšil na císařovnu. Otec měl ze synova narození velkou radost, oblíbil si ho a zahrnoval láskou. Dbal i na jeho vojenskou přípravu, roku 1433 ministerstvo války na císařův příkaz během šesti měsíců sestavilo oddíl 7112 fyzicky zdatných 11–12letých mladíků, který princ dostal k dispozici jako jeho velitel. Začal se též učit čtení a psaní, jeho prvním učitelem byl nejspíše eunuch a bývalý pedagog Wang Čen.
Císař Süan-te zemřel 31. ledna 1435 po krátké, ani ne dvouměsíční, nemoci. Ču Čchi-čen byl při smrti otce ještě malý, sedmiletý, proto se objevil návrh dosadit na trůn dospělého Ču Čan-šana, knížete ze Siang, mladšího bratra Süan-teho. Podle čínského historika druhé poloviny 17. století Mao Čchi-linga Ču Čan-šana prosazovala velká císařovna vdova Čang, matka Ču Čan-šana a Süan-teho. Rychlá protiakce císařovny vdovy Sun zmařila povýšení Ču Čan-šana a vyústila v nastolení Ču Čchi-čena. Paní Čang si však udržela rozhodující roli v čele vlády.
Naproti tomu editoři Ming-š’, oficiálních dějin říše Ming dokončených roku 1739, císařovnu vdovu Čang zobrazili jako zastánkyni práv Ču Čchi-čena. Podle jejich verze k sobě povolala všechny tři velké sekretáře – Jang Š’-čchiho, Jang Žunga a Jang Pchua – a zdůraznila, že její vnuk Ču Čchi-čen je nyní císařem. Nato sekretáři vyjádřili svou věrnost malému princi, následováni celým dvorem.Goodrich, s. 290.
Po jmenování Ču Čchi-čena (jako císař je znám pod svým chrámovým jménem Jing-cung) císařem byla od čínského nového roku (tedy od 18. ledna 1436) vyhlášena nová panovnická éra „Správné vlády“, Čeng-tchung.
Vláda císařovny vdovy Čang Nástup Jing-cunga na trůn byl v souladu s pravidly – byl nejstarší syn zemřelého císaře a oficiálně jmenovaný korunní princ. Ale zákony zakladatele dynastie a říše Chung-wua zakotvily systém vlády založený na silném a iniciativním panovníkovi, který měl rozhodovat sám podle rad ministrů. Neexistovala žádná ustanovení ani precedenty, co dělat v případě dětského vládce. Nejvíce respektovanou a nejvýše postavenou osobou u dvora byla velká císařovna vdova Čang. Fakticky, byť ne formálně, se stala regentkou. Císařovna vdova Sun byla také občas konzultována, nicméně měla nižší status než její tchyně.
Paní Čang stanula v čele rady tří velkých sekretářů a tří eunuchů. Sekretáři byli „tři Jangové“: Jang Š’-čchi, Jang Žung a Jang Pchu; poslední byl velkým sekretářem od roku 1424, první dva už od roku 1402. Byli velmi zkušení, vysoce kompetentní, mocní a respektovaní.Twitchett, Grimm, s. 306. Trojice eunuchů – Wang Ťin, Fan Chung a Ťin Jing – stála v čele Ředitelství obřadů, nejvlivnějšího úřadu císařského paláce. Všichni zastávali svá postavení už za předešlého císaře. Mezi velkými sekretáři a vedoucími eunuchy zaujala císařovna vdova roli arbitra. Nelegální vyřazení císaře z rozhodování ospravedlnil úspěch vlády zkušených státníků (především tří Jangů); na politickou stabilitu těchto let se pozdější generace ohlížely jako na zlatý věk.Heer, s. 10–11.
Učitelem, vychovatelem a důvěrníkem císaře byl eunuch Wang Čen. Wang Čen pocházel ze severočínské provincie Šan-si (stejně jako paní Čang) a jako třicátník byl výrazně mladší než ostatní členové císařské rady. Brzy vyšlo najevo, že mu císař bezmezně důvěřuje, jeho moc rostla a sekretáři museli začít počítat s jeho míněním. Paní Čang považovala vliv Wang Čena na císaře za nebezpečný, omezovala ho a roku 1437 Wangovi nařídila spáchat sebevraždu. Císař s podporou některých úředníků splnění příkazu zabránil.
Politická situace se začala měnit začátkem 40. let. Roku 1440 zemřel devětašedesátiletý Jang Žung, 8. června 1442 se císař oženil s paní Čchien, a od 18. listopadu 1442, několik dní před patnáctými narozeninami, začal přebírat vládu do svých rukou. O dva dny později zemřela císařovna vdova Čang.Twitchett, Grimm, s. 307.
Převaha Wang Čena Wang Čen měl nyní volnost.Heer, s. 12. Nebyl bez talentu, přímý, pozorný, charismatický, ale časem namyšlený. Jeho moc byla založena v prvé řadě na osobním vlivu na císaře, který svého učitele nade vše ctil. Wang Čen byl i obratný politik. Získal si spojence – Sü Siho, později povýšeného na ministra války,Heer, s. 11. velitele císařské gardy Ma Šuna i jeho zástupce a synovce Wang Šana,Twitchett, Grimm, s. 308. viceministra veřejných prací Wang Joua, později i ministra války Wang Ťiho (který dříve organizoval „dětskou armádu“ mladého císaře). S kontrolou nad císařskou gardou, kterou neváhal používat proti svým oponentům a jejíž součástí byla i zpravodajská služba, a vlivem mezi ministry Wang Čen snadno získal převahu. Zatímco za života paní Čang se držel zpátky, po její smrti začal vytlačovat velké sekretáře, nyní sedmdesátníky, z aktivní politiky. Jang Š’-čchi zemřel roku 1444, o dva roky později i Jang Pchu. Poté byl mezi velkými sekretáři silným mužem pouze Cchao Naj. Jeho kolega Ma Jü zůstal jen u rutinní práce a noví sekretáři jmenovaní koncem 40. let (Kao Ku, Čchen Sün a Miao Čung) nevybočovali z průměru a větší politický vliv neměli.
Zatím v provinciích získal definitivní podobu systém koordinátorů sün-fu, řídících „tři provinční úřady“ (civilní, vojenský a kontrolní).Chan, s. 292. Fungovali ve všech provinciích kromě Fu-ťienu a v šesti z devíti pohraničních velitelství na severní hranici. Bezprostředním důsledkem zavedení koordinátorů sün-fu byl přesun velení nad vojsky v provinciích do civilních rukou, patrně jako důsledek úpadku kvality dědičného důstojnictva.
Dvůr nezapomínal ani na kulturu. Za panování Jing-cunga bylo dokončeno znovuvydání souborů děl buddhistických a taoistických klasiků. A sice roku 1440 buddhistické kolekce Ta-cang-ťing () sestávající z 6361 tüanů („svazků“) v 636 knihách, ke které císař napsal předmluvu. Roku 1445 byla vydána taoistická sbírka Čen-tchung tao-cang () v 481 knihách o 5305 tüanech. Roku 1443 vyšlo i dílo o morálních vzorech Wu-lun šu (, O pěti vztazích) o 62 tüanech. Roku 1443 císař napsal předmluvu k novému vydání sungského díla o akupunktuře Tchung-žen šu-süe čen-ťiou tchu-ťing () ve 3 tüanech. Práce obsahovala text a ilustrace vyryté do kamene a bronzovou sochu s 360 akupunkturními body. Ilustrace a socha, původně vytvořené za dynastie Sung, byly erodované a zašlé, proto bylo zhotoveno obojí nově.Goodrich, s. 294.
Hospodářství a finance
Hospodářský pokles Od poloviny 30. let 15. století začalo na severní polokouli šedesátileté chladné období, zhoršené občasnými záplavami a suchem, které přineslo neúrody, následované hladomory a epidemiemi.Atwell, s. 97. Také Čínu v druhé polovině třicátých let a v letech čtyřicátých postihla vlna přírodních katastrof. Záplavy střídalo sucho, epidemie a hladomory.Twitchett, Grimm, s. 310–311. Roku 1448 Žlutá řeka protrhla hráze a vody si našly cestu do moře v dnešním severním Ťiang-su, následující rok při dalším protržení hrází se část toku Žluté řeky vlila do řeky Kuo a pak Chuaj-che a vyústila do moře v jižním Ťiang-su.Twitchett, Grimm, s. 312. Záplavy pokračovaly i v 50. letech. Změny toku Žluté řeky ohrožovaly i zásobování Pekingu.
Vláda se snažila obětem pomáhat a odpouštěla daně ve velkých objemech, zejména za života císařovny vdovy Čang, vždy projevující starost o strádající lid. Přesto rostla nespokojenost obyvatelstva. Jejím zdrojem byl systém povinných prací, místy neúnosně zatěžující poddané. Řemeslníci se vyhýbali požadavkům státu, rolníci opouštěli půdu, až v některých okresech zůstala jen polovina obyvatelstva, naopak bandité a tuláci se množili.Twitchett, Grimm, s. 309.
Hospodářský pokles v Číně od začátku 40. let do poloviny 60. let 15. století vedl k omezení produkce porcelánu, zejména exportního. K rozvoji výroby nepřispěl ani císařův zákaz soukromého prodeje modrobílého porcelánu z roku 1439, který byl motivován ochranou státního monopolu. V lednu 1448 byl příkaz opakován a zpřísněn, panovník tehdy zakázal komukoliv v Žao-čou (kde leží Ťing-te-čen, slavný svým porcelánem) vyrábět pro soukromý prodej kromě modrobílého i porcelán jiných barev (žlutý, purpurový, červený, zelený, tmavomodrý i světlemodrý). Zákazy byly patrně jednou z příčin vzácnosti porcelánu ér Čeng-tchung, Ťing-tchaj a Tchien-šun (tj. období 1436–1464).
Na výše zmíněné ekonomické problémy, ke kterým přistoupily ještě boje na jihozápadě ve 30. a 40. letech, a s nimi spojený pokles těžby v tomto na rudy bohatém kraji, reagovali „tři Jangové“ snížením státních výdajů. Zrušili zámořské expedice a omezili oficiální zahraniční obchod. Úsporná opatření přijímali tím snáze, čím více zasáhla ekonomické základy moci eunuchů z císařského paláce, konkurenční skupiny v mocenském boji. Právě eunuchové se podíleli na námořních expedicích a byli zainteresování v těžbě stříbra, také v polovině 30. let omezované.Atwell, s. 91.
Peníze – uznání stříbra
Koncem éry Süan-te vláda uznala neúspěch v prosazování státovek pao-čchao jako hlavního platidla a začala tolerovat stříbro. Guvernér Nan č’-li Čou Šen zavedl roku 1433 v prefekturách nejvíce zatížených daněmi placení pozemkové daně ve stříbře místo v rýži. Od roku 1436 byli placeni ve stříbře důstojníci pekingské posádky. Téhož roku byla pozemková daň v Nan č’-li, Če-ťiangu, Ťiang-si a Chu-kuangu také převedena na stříbro; přechod byl doprovázen snížením daně. Podle historika Ray Huanga šlo o ústupek jižním pozemkovým vlastníkům a obrat od Chung-wuovy politiky potlačování vlivu bohatých statkářů. Jiný historik Richard Von Glahn se přiklání k mínění, že šlo o pokus vytáhnout stříbro boháčů z jejich pokladnic.Glahn, s. 75–76. Současně vláda omezila těžbu stříbra na minimum.