náhled|Tiskový brífink (Německo, 80. léta 20. století) náhled|Novináři v redakci New York Times, 40. léta náhled|Televizní moderátorka Žurnalistika (nebo žurnalismus, obě slova odvozena z původně francouzského slova žurnál – deník) je tvorba a distribuce zpráv o aktuálních událostech, a to prostřednictvím různých forem – tisku, televize, rozhlasu, internetu. Tyto formy jsou souhrnně nazývány masová média (v minulosti se v Československu užíval pojem hromadné sdělovací prostředky). Žurnalistika je také název novinářského povolání a produktů této činnosti.

Klasickým principem žurnalistiky je striktní oddělení zprávy a komentáře. Zpravodajský text má být založen na ověřených faktech a nesmí obsahovat autorovy hodnotící soudy. Publicistika naopak pracuje s interpretací a názorem jako se součástí žánru. Publicistické texty jsou považovány za součást žurnalistiky, avšak nesmí být prezentovány jako zpravodajství.

Novinářská činnost se odehrává v rozdílných technologických, institucionálních a socio-ekonomických kontextech, a proto je novinářské povolání různorodé (například moderátor televizní diskuse vykonává úplně jinou činnost než fotograf bulvárního média, nebo komentátor sportovního deníku). To vede k nižší solidaritě a odborové organizovanosti novinářů, byť profesní organizace existují (v Česku např. Syndikát novinářů). Nicméně pokusy omezit práva a činnost novinářů členstvím v nějaké takové organizaci jsou v demokracii obvykle považovány za útok na svobodu slova, v nedemokratických režimech takové organizace naopak často slouží ke kontrole vlády nad médii. I když existuje specializované novinářské vzdělávání, univerzitní i jiné, není jím vstup do profese nijak limitován, ba takové vzdělání bývá u novinářů spíše výjimečné.

Žurnalistika je velmi závislá na technologiích a každá technologická změna ji ovlivní a promění. Ve 21. století se především diskutuje o možnosti zániku tištěných médií na úkor internetových a o vlivu sociálních sítí na média a na společnost vůbec.

Typy žurnalistiky Žurnalistika se obvykle dělí podle druhu média (televizní, rozhlasová, fotožurnalistika apod.), podle hodnotové orientace (liberální, konzervativní, levicová), podle míry zájmu o politiku a širší souvislosti (seriózní, bulvární), podle předmětu zájmu (sportovní, kulturní apod.), podle způsobu financování (soukromá-komerční, veřejnoprávní, státní), podle žánrů (zpravodajství, publicistika, moderování) či podle způsobu práce (investigativní žurnalistika apod.). Základními žánry jsou zpráva, reportáž, komentář, rozhovor. K vedlejším žánrům patří recenze, umělecká kritika, portrét, fejeton, esej, soudnička, črta apod., přičemž některé z těchto žánrů z médií již vymizely, nebo jsou na ústupu. V některých kulturních okruzích má novinařina tradičně blízko k literatuře, řada spisovatelů byla zároveň nebo původně novináři (v Česku Jan Neruda, Jaroslav Hašek, Karel Poláček, Karel Čapek, Eduard Bass atd.). Bývá zvykem, že do médií tak či onak přispívají i zástupci jiných profesí a oborů, filozofové, vědci, podnikatelé, umělci, i oni mohou být považováni za publicisty, tedy druh novinářů. Blízko k novinářské profesi má též obor public relations, řada novinářů přechází do něj nebo přichází z něj.

Vliv na společnost Žurnalistika a média byly vždy, vzhledem k jejich předpokládanému vlivu na společnost, v silné interakci s politikou a vládní mocí. V některých zemích jsou média ovládána vládou nebo ovlivňována vládními zásahy, často na základě právních norem, které je k tomu přímo zmocňují (cenzura). Jinde právní rámec dává novinářům svobodu slova, ale v praxi si mocenské složky nacházejí cesty, jak média ovlivňovat. V nejliberálnějších zemích jsou média plně nezávislá na vládě, a buď fungují jako soukromý průmysl nebo jako veřejné instituce placené z peněz občanů (tzv. média veřejné služby). V těchto zemích se však diskutuje o vlivu ekonomických subjektů na média soukromá či o roli médií veřejné služby – do jaké míry mají být politicky a kulturně-hodnotově neutrální, vyvážená, nestranná či objektivní. Média jsou obvykle regulována i právními úpravami typu pomluvy, urážky na cti, šíření nenávisti ke skupině občanů apod. V některých právních systémech nicméně funguje princip absolutní svobody slova – verbální trestní čin zde není možné spáchat, kupříkladu ve Spojených státech amerických. Evropské právo má naopak tendenci před médii chránit, především skupiny občanů a menšiny. Média se snaží snížit právní a politický tlak na sebe tím, že si dobrovolně ustavují rozličné etické kodexy (viz žurnalistická etika).

Žurnalistika jako obor a ztvárnění v kultuře Žurnalistika a masová média jsou také předmětem teoretického a akademického zájmu. Obor, který je studuje, se nazývá obvykle mediologie, případně mediální studia či teorie masové komunikace. Média jsou ovšem rovněž předmětem intenzivního zájmu kulturologie, sociologie, politologie či filozofie. Novinářská profese je též často ztvárňována ve filmu a televizní zábavě (např. Superman, Redakce, Sex ve městě, Na titulní straně, Zbožňuju trable, Prázdniny v Římě, Případ Pelikán, Sladký život, Stalo se jedné noci, Nahota na prodej, Všichni prezidentovi muži, Občan Kane). S tím jsou spjaty různé stereotypy jako „novinářské hyeny“ na straně jedné nebo „hlídací psi demokracie“ na straně druhé.

Dějiny žurnalistiky

Žurnalistika se začala rozvíjet na počátku novověku, v době nových zámořských objevů a rozvoji obchodu, kdy význam informace prudce stoupl a zpráva se stala prodejným zbožím. Zprvu se jednalo o ručně psané dopisy, které placení dopisovatelé posílali svým předplatitelům. Další rozvoj žurnalistiky byl zapříčiněn vynálezem knihtisku.

Během renesance a reformace se nadále vyvíjela myšlenka „práva na informaci“, tato idea pak dosáhla největšího uplatnění v 19. a 20. století. Mluvíme o „zlatém věku žurnalistiky“.

Druhy žurnalistiky Tehdy také došlo k diferenciaci žurnalistiky podle odvětví, kterým se zabývala: ekonomie, politika, společnost, zábava, kultura, sport… S nástupem nových technologií (fotografie, rozhlas, televize, elektronická média) se vyvíjí stále nové profese, zvyšuje se rozsah příjemců takto zpracovaných informací a snižuje se doba, která uběhne mezi samotnou událostí a informování o ní.

Některé jiné druhy žurnalistiky: občanská žurnalistika (angl. citizen journalism) je fenomén žurnalistiky, ve kterém dochází k tomu, že (více či méně subjektivní) zprávy vznikají z projevů občanů, často náhodných lidí z ulice, popř. očitých svědků, vyjadřujících se přes média k události, kterou viděli. tzv. embedovaná žurnalistika se vyskytuje u zpravodajství válečných konfliktů a je rozšířena především ve Spojených státech amerických – Pentagon povolí, aby určitou vojenskou jednotku doprovázel malý štáb, leckdy včetně výcviku a zažívající spolu s vojáky i reálné bojové situace. Tyto zprávy mohou vypadat „akčnější“, ale existuje velké riziko, že zpravodajci spolu se stmelením s kolektivem vojáků ztratí odstup a novinářskou objektivitu.

Zpravodajství a publicistika Bez ohledu na kanál či typ, žurnalistika má dvě hlavní složky: zpravodajství a publicistiku.

Zpravodajství Jeho úkolem je zpravit veřejnost o nějaké události, která se stala (nestala) nebo stane (nestane). Stojí na informacích a faktech. Ve zpravodajství se nesmí vyskytnout hodnocení nebo názor na danou událost, zpráva má být objektivní.

Publicistika náhled|Miroslav Sígl na legitimaci Syndikátu novinářů ČR (konec 90. let). Činnost spojená se stanoviskem, názorem, postojem, subjektivním přístupem. Může zahrnovat dojmy, soudy, hodnocení. Jejím cílem může být poučení, informování recipienta, ale také pobavení, přesvědčení nebo získání na svou stranu.

Některé publicistické žánry: článek sloupek fejeton esej reportáž interview

Výzkum žurnalistiky

Novinář a mediální organizace Novináři a masoví komunikátoři obecně se stávají předmětem výzkumu mediálních studií a jiných sociálních věd. Tento výzkum se soustředí na několik oblastí. Jedna kupříkladu zkoumá roli novináře uvnitř mediální organizace, a to jak si v ní zjednává prostor, jak ladí své vlastní cíle („profesní“) s cíli organizace. Lars Engwall v této souvislosti například zjistil, že uvnitř mediálních organizací existuje několik paralelně existujících a jasně oddělených „pracovních kultur“. V rámci těchto kultur panují jiné cíle a sebepojetí. Novináři sbírající zprávy mají podle Engwalla „zpravodajskou pracovní kulturu“, definují sami sebe jako ty, kteří především informují veřejnost. Editoři a komentátoři mají „politickou pracovní kulturu“, ti vnímají sami sebe (a média) spíše jako aktéry politického dění, věří, že mají úkol toto dění ovlivňovat či regulovat. Management a šéfredaktoři žijí podle Engwalla proti tomu spíše v „ekonomické kultuře“, preferují cíle výdělku a vnímají se spíše jako rovní manažerům obchodních firem a sdílejí s nimi jejich hodnoty a životní styl. Technici (fotografové, kameramani apod.) pak zase žijí v technické pracovní kultuře. I oni se identifikují spíše se svými protějšky v jiných organizacích než s médii jako takovými (např. fotografové cítí větší spříznění s uměleckými fotografy než s píšícími novináři). Podle Engwalla je pozoruhodné, že představitelé každé z těchto čtyř kultur v zásadě plní jiné cíle (proto mediální organizaci nazývá „hybridní“), přesto vytvářejí celek, a to bez větších konfliktů. Různorodosti cílů uvnitř mediální organizace si povšimli i jiní badatelé. Systém, jak jsou tyto různé cíle slaďovány a konflikty zahlazovány, nazval Jeremy Tunstall „nerutinní byrokracií“. Lee Sigelman z Texaské univerzity dospěl k názoru, že relativně malé procento konfliktů mezi novináři a vedením mediálních organizací vyplývá z jejich „předvýběru“ a „samovýběru“ – novináři již před vstupem do mediální organizace poměrně citlivě vyhodnocují její hodnotovou či politickou tendenci a považují za věc profesní dovednosti se na ní naladit. Warren Breed v 50. letech naopak dospěl při studiu novinářské praxe k názoru, že sladění cílů novinářů s cíli šéfredaktorů a managementu se rodí postupně, „převýchovou“ novinářů rutinami v redakci (tlak na napodobování kolegů, porady, přidělování prestižnějších úkolů, pokud se jedinec osvědčí apod.). I Breed si nicméně povšiml, že schopnost zacházet se zprávami podle linie média, v němž novinář pracuje, se časem stává pro novináře hodnotou, dovedností, na níž se stává pyšný. Zajímavý je též souběžný pocit většiny novinářů, že ve své práci mají značnou míru autonomie a nečelí tlaku na to, jak mají zprávy zpracovat, nebo jakým tématům se věnovat. Což není nelogické z toho hlediska, že veřejností a laickými kritiky očekávaný přímý vliv vlastníků na podobu zpráv byl většinou výzkumů shledán jako poměrně malý, je zde ale patrný rozpor s výše uvedenými zjištěními o tom, že si novináři jsou zároveň vědomí jistého naladění se na tendenci svého média.

Role novináře