Dějiny Lotyšska započaly v době osídlení území, na kterém se dnes Lotyšsko rozkládá, po konci poslední doby ledové kolem roku 9000 př. n. l. Během 2. tisíciletí př. n. l. se v oblasti objevili Baltové, kteří do konce 1. tisíciletí vytvořili v Lotyšsku čtyři kmenové celky. Hlavní lotyšská řeka Daugava představovala významnou spojnici na cestě přes Rusko do jižní Evropy a na Střední východ, čehož využívali Vikingové a později i kupci ze severských států a Německa.
V době raného středověku se zdejší obyvatelé postavili christianizaci a stali se cílem severských křížových výprav. Dnešní lotyšské hlavní město Riga, které bylo založeno roku 1201 německými kolonisty v ústí řeky Daugavy, se stalo strategickou základnou při dobývání okolního území Livonským řádem. Postupně z ní vyrostlo první velké město v jižním Baltu a po roce 1282 i důležité obchodní centrum Hanzy. Od 16. století se německou dominanci v oblasti snažily narušit okolní velmoci. náhled|vlevo|Oblečení ve Livonsku (historické části Lotyšska) v 16. století
Důsledkem strategické pozice a prosperujícího města se lotyšská území stala ohniskem častých konfliktů mezi několika velmocemi – Pruskem (později Německem), Polskem, Švédskem a Ruskem. Nejdelší období nadvlády cizí mocnosti začalo po Velké severní válce, kdy se Švédsko vzdalo svých baltských území ve prospěch Ruska. Za ruského panování bylo Lotyšsko v popředí industrializace a odbourávání nevolnických rysů společnosti, takže ke konci 19. století představovalo jednu z nejvíce rozvinutých částí Ruského impéria. Rostoucí sociální problémy a vzrůstající nespokojenost se odrazily během revoluce roku 1905, kdy Riga hrála mezi dalšími ruskými oblastmi čelní roli.
Vznikající smysl pro národní identitu od 50. let 19. století podnítil vytvoření nezávislého lotyšského státu na konci první světové války, jenž byl po dvou letech bojů v Lotyšské osvobozenecké válce roku 1920 uznán jak bolševickým Ruskem, tak mezinárodním společenstvím o rok později. Po dvou desetiletích existence lotyšského státu byla však jeho suverenita narušena a na základě sovětsko–německého paktu Molotov–Ribbentrop lotyšské území obsadily jednotky sovětské Rudé armády. Po německé invazi do Sovětského svazu se Lotyšsko načas ocitlo pod německou kontrolou, dokud nebylo ke konci války Sověty dobyto nazpět.
Od poloviny 40. let 20. století byla země pod sovětskou politickou a ekonomickou kontrolou a její obyvatelstvo postiženo silnou rusifikační politikou. Přesto se lotyšská kultura zachovala a ke konci éry Sovětského svazu se Lotyšům opět podařilo v srpnu roku 1991 získat nezávislost. Od obnovení nezávislosti se Lotyšsko stalo členem OSN, vstoupilo do NATO a roku 2004 se připojilo k Evropské unii.
První světová válka náhled|vlevo|Německé jednotky okupují Rigu 1. srpna 1914 Německo vyhlásilo válku Rusku. Protože Kurlandská gubernie měla s Německem přímou hranici, zasáhla ji válka okamžitě. Již 2. srpna německé válečné lodě Augsburg a Magdeburg ostřelovaly přístavní město Liepāja. 19. srpna se německé námořnictvo pokusilo dobýt užavský maják, a když neuspělo, zničilo ho dělostřeleckou palbou. 17. listopadu německé námořnictvo znovu ostřelovalo Liepāju. Mnoho Lotyšů pak sloužilo v ruských jednotkách, které provedly invazi do východního Pruska. Zúčastnili se prvních bitev – u Mazurských jezer a o Augustow. Celkové lotyšské ztráty během těchto bitev dosáhly 25 000 mrtvých.
V květnu provedli Němci protiofenzivu a zabrali většinu Lotyšska. 29. června ruské nejvyšší velení nařídilo evakuaci celé Kurlandské gubernie. 500 000 Lotyšů uprchlo na východ. Velká část potravin a domů byla armádou zničena, aby nepadly do německých rukou. Někteří uprchlíci se usadili ve Vidzeme (Livonsku), ale většina pokračovala do Ruska, kde se museli usadit v primitivních podmínkách. Trpěli hladem a nemocemi. V srpnu 1915 byl v Petrohradě zřízen Ústřední výbor pro pomoc uprchlíkům z Lotyšska, který vedli budoucí významní lotyšští politici Vilis Olavs, Jānis Čakste a Arveds Bergs. Výbor organizoval uprchlické tábory, zřídil také 54 škol a 25 nemocnic. (Mnoho z těchto uprchlíků se vrátilo do Lotyšska po roce 1920, část však v Rusku zůstala a v novém bolševickém státě nezřídka dosáhla vysokých armádních a stranických postů. Stali se jedním z hlavních terčů Stalinových čistek v letech 1937–1938, většina byla popravena).
19. července 1915 ruský ministr války nařídil evakuaci továren v Rize i s dělníky. Stroje i dělníci odjeli ve 30 000 železničních vagónech, což snížilo počet obyvatel v Rize přibližně o 50 %. Stroje už se nevrátily a tato akce tak nadlouho zničila Rigu jako velké průmyslové centrum (průmysl se vrátil až se sovětskou industrializací v 50. letech). 1. srpna Němci získali hlavní město Jelgavu. O týden později začala bitva u Rižského zálivu, Německo ji nakonec prohrálo. Poté, co 17. a 18. července 1915 Němci dobyli Dobele, Talsi, Tukums a Ventspils, lotyšští členové Státní dumy vydali prohlášení, sepsané básníkem Kārlisem Skalbem, jež požadovalo vytvoření dobrovolnických lotyšských jednotek. Formace těchto tzv. lotyšských střelců, jichž bylo okolo 40 000, začala v srpnu a v letech 1915 až 1917 bojovali proti Němcům v obranných pozicích podél řeky Daugava a u ostrova Nāves sala. V prosinci 1916 a lednu 1917 utrpěli těžké ztráty. Mnoho z nich bylo později pohřbeno na nově vytvořeném Hřbitově bratrů v Rize.
V roce 1915 se frontová linie stabilizovala právě podél řeky Daugavy, což bylo pro lotyšské území tragické, neboť fronta zde zůstala až do začátku roku 1917, kdy začala ruská armáda kolabovat. V únoru 1917 vypukla v Rusku revoluce a v létě se ruská armáda zhroutila, mj. kvůli tomu, že Lotyšští střelci se přidali k bolševikům žádajícím konec války. Následující německá ofenzíva tak byla úspěšná a 3. září 1917 vstoupili Němci do Rigy.
V listopadu 1917 proběhla v Rusku další revoluce a moc převzali bolševici. Prvním velitelem Rudé armády se stal Lotyš Jukums Vācietis, nicméně bolševická vláda v březnu 1918 podepsala brestlitevskou mírovou smlouvu, která Němcům dala Kurlandsko i Livonsko. Válka tím pro Lotyše skončila. Bilance byla děsivá. Počet obyvatel klesl z 2,55 milionu na 1,59 milionu. Lotyšsko nedosáhlo počtu obyvatel z roku 1914 už nikdy (v současnosti na jeho území žijí necelé 2 miliony lidí). Bylo zničeno 87 700 budov a 27 % orné půdy. Průmysl byl v troskách.
Němci rychle zavedli okupační režim, který trval do 11. listopadu 1918. Během této doby se neúspěšně snažili vytvořit Spojené baltské vévodství, které by podléhalo pruskému trůnu.
Vyhlášení nezávislosti náhled|23px Vlajka Iskolatské republikyPoměr stran: 1:2 náhled|Němci sázeli na Adolfa Friedricha Meklenburského náhled|Do čela Lidové rady se roku 1918 postavil Jānis Čakste Situace v Lotyšsku na a po konci války byla mimořádně chaotická. Na státoprávním uspořádání pracovalo několik center. Důležité byly tzv. prozatímní pozemkové rady. Nejdůležitější vznikly ve Vidzeme a Kurzeme. Předpokládaly, že Lotyšsko zůstane součástí Ruska. Liberalismus prozatímní vlády (jež nastoupila v Rusku po Únorové revoluci) budil v Lotyších sympatie a dával naději na zisk autonomie uvnitř Ruska. Oficiálně o ní požádaly lotyšské organizace na kongresu v Rize 12. srpna 1917.
Na okupovaných územích Němci plánovali vytvoření provincií, které by se připojily k Německému císařství. To se však nelíbilo místnímu obyvatelstvu, které žádalo sjednocení území, kde žijí Lotyši, nepřálo si, aby část Lotyšů žila v Německu a část v Rusku.
Další centrum založili levicoví sociální demokraté pod názvem Iskolat. Tato skupina začala spolupracovat s ruskými bolševiky. 3. září 1917 Iskolat vstoupil do Vidzeme a převzal vládu. Vyhlásil tzv. Iskolatskou republiku. Existovala od 21. listopadu 1917 do 3. března 1918. Zničil ji německý vojenský úder.
3. září 1917 vytvořila lotyšská sociálnědemokratická strana spolu s Lotyšskou zemědělskou unií a některými menšími republikánskými a socialistickými stranami Demokratický blok (v Rize, již tehdy okupovali Němci). Lotyšští sociální demokraté využili své staré kontakty s německými sociálními demokraty k přímému lobování v Berlíně. 19. října 1918 představitelé Demokratického bloku předali petici německému císařskému kancléři princi Maximiliánovi z Badenu, ve které žádali ukončení okupace, propuštění zajatců a uznání nezávislého lotyšského státu.
Souběžně pracovala ještě jiná skupina v Petrohradě. Tvořily je středové strany. 29. listopadu 1917 ve Valce založily Lotyšskou prozatímní národní radu, která se prohlásila za jediný reprezentativní orgán Lotyšů. Rada žádala sjednocení všech území obývaných Lotyši a autonomii. Rada, kterou vedl Voldemārs Zāmuēls, vyslala budoucí ministryní zahraničních věcí Zigfrīds Annu Meierovicsovou, aby jednala se státy Dohody. Dobrého přijetí se jí dostalo zvláště v Londýně.
Situace se ale rychle vyvíjela. Na svém druhém zasedání, které se konalo v Petrohradě, lotyšská národní rada 30. ledna 1918 vyhlásila, že jejím cílem je vytvoření nezávislého Lotyšska tvořeného oblastmi Kurzeme (včetně Zemgale), Vidzeme a Latgale. 3. března 1918 sovětské Rusko podepsalo Brestlitevský mír, jímž se Rusko vzdalo Kurzeme a Vidzeme (ale nikoli Latgale). Národní rada protestovala proti rozdělení lotyšských zemí a anexi Německem. 11. listopadu 1918 Britské impérium uznalo lotyšskou národní radu jako faktickou vládu, čímž splnilo svůj slib daný Meierovicsové. Problém byl, že sociální demokraté a Demokratický blok se k národní radě odmítali připojit a snažili se vytvořit nějaké uspořádání po vlastní linii. 5. listopadu Němci vyhlásili Spojené baltské vévodství v čele s vévodou Adolfem Friedrichem z Meklenburska, ale tento projekt (stejně jako podobné Litevské království) se zhroutil spolu s pádem Německé říše 9. listopadu a příměřím, jež podepsalo 11. listopadu.
Lotyšsko se ocitlo v unikátní historické situaci: Rusko se ho oficiálně zřeklo a Německo se právě zhroutilo. Nadšení pro samostatný stát se rozšířilo do všech skupin a přiměl je se konečně sjednotit. 17. listopadu 1918 tak vznikla jednotná Lidová rada (Tautas padome), která sjednotila sociální demokraty, Demokratický blok a Národní radu. Předsedou se stal pozdější první prezident Lotyšska Jānis Čakste. Lidová rada druhý den, 18. listopadu 1918, vyhlásila Lotyšskou republiku a zformovala prozatímní vládu. Prvním premiérem byl Kārlis Ulmanis. 26. listopadu 1918 ji uznalo Německo, byť místní Němci vytvořili se zbývajícími jednotkami německého císařství Zeměbranu (Baltische Landeswehr), která se postavila proti nově vzniklému státu. Bolševické Rusko neuznalo nový stát vůbec. Několik dní po vyhlášení nezávislosti zahájilo vojenskou intervenci do Pobaltí s cílem toto území připojit k sovětskému Rusku. V Lotyšsku se mohlo opřít o Iskolat (levicové sociální demokraty), který 19. listopadu 1918 vyhlásil, že Lotyšsko se stává součástí Ruské sovětské federace. Do čela bolševické lotyšské vlády se postavil právník Pēteris Stučka. Tím začala Lotyšská osvobozenecká válka.
Osvobozenecká válka náhled|Lotyšská, estonská a polská protiofenziva v závěru Lotyšské osvobozenecké války Nově zformovaný lotyšský stát neměl vybudovanou armádu, takže se od počátku ruské invaze ocitl pod obrovským tlakem. Lotyšské jednotky musely ustoupit až k Liepāje. Lotyši se v nastalé situaci spojili s dříve nepřátelskou německou Zeměbranou, čímž alespoň zastavili ruský postup. V březnu spojenecká armáda Lotyšů a Němců přešla do protiútoku a postoupila až k městu Saldus. Rudá armáda navíc začala mít výrazné problémy se svou lotyšskou částí, neboť rudým Lotyšům se nelíbilo bojovat proti vlastním lidem.