Svatý Ludvík z Montfortu, celým jménem Ludvík Maria Grignion de Montfort (31. ledna 1673 – 28. dubna 1716) byl francouzský katolický kněz a známý kazatel. Proslavil se taktéž svoji horlivou mariánskou úctou a svými spisy významně přispěl k rozvoji katolické mariologie. V této oblasti na něj odkazovalo mnoho papežů posledních 150 let – např. Lev XIII., svatý Pius X., ctihodný Pius XII. či svatý Jan Pavel II. Je také kandidátem na získání titulu učitel církve.
Život
Raná léta Ludvík se narodil ve francouzské obci Montfort-sur-Meu. Pocházel z početné rodiny a byl nejstarším dítětem, které se dožilo dospělosti. Jak jeho otec Jean-Baptiste Grignion, který byl notářem, tak jeho matka Jeanne Robert byli známí svou hlubokou katolickou vírou. Většinu svého dětství strávil Ludvik v Iffedicu několik kilometrů od Montfortu, kde jeho otec koupil statek. Ve 12 letech vstoupil na jezuitskou kolej svatého Tomáše Becketa v Rennes.
Ještě během těchto studií pocítil Ludvík povolání ke kněžství. Po zakončení řádného studia tak začal navíc studovat i filozofii a teologii – stále u sv. Tomáše v Rennes. Ovlivněn vyprávěními místního kněze Juliena Belliera o jeho potulném misionářském životě, zatoužil Ludvík podobně kázat mezi chudými. Na radu některých dalších kněží pak začal rozvíjet svou velikou úctu k Panně Marii.
Těsně před koncem roku 1693 se mu díky jednomu mecenáši naskytla příležitost jít studovat do Paříže do nově obnoveného semináře u Saint-Sulpice. Když však přijel, zjistilo se, že jeho mecenáš pro něj nezajistil dostatek peněz, a Ludvík tak byl nucen bydlet v různých ubytovnách ve velmi chudém prostředí, do semináře se dostal až o dva roky později. Mezitím navštěvoval na Sorbonně hodiny teologie. Po méně než dvou letech v tomto prostředí však vážně onemocněl a byl hospitalizován. Jak hospitalizaci samotnou, tak i pouštění žilou, které bylo součástí tehdejší léčby, však přežil.
Po propuštění z nemocnice ke svému překvapení našel rezervované místo v Saint-Sulpice, kam v červenci 1695 nastoupil. Byla mu přidělena práce knihovníka, a tak měl Ludvík vynikající příležitost prostudovat nejvýznamnější díla o spiritualitě, zejména pak té mariánské a její úloze v životě křesťana.
Kněz a kazatel Po vysvěcení na kněze v červnu 1700 byl poslán do Nantes. Jeho dopisy z této doby ukazují, že byl nešťastný z nedostatku příležitosti kázat tak, jak se k tomu cítil být povolán. Zkoušel všechno možné, dokonce se stát poustevníkem, nicméně jeho přesvědčení že byl povolán k misiím mezi chudými vzrůstalo.
Misionář chudých Zpočátku Ludvík chodil s různými misijními skupinkami a vykonával službu v chudobinci v Poitiers i v pařížském Generálním špitále. Uvažoval však o tom, zda jeho poslání nespočívá v něčem větším. Znepokojen místními biskupy, vykonal Ludvík pouť do Říma za papežem Klementem XI., aby se dotázal přímo jeho. Ten okamžitě rozpoznal jeho nadání, zamítl jeho nabídku týkající se vzdálených misií, jmenoval jej apoštolským misionářem a poslal zpět do Francie obnovit tamější církev, v které byl ve všech vrstvách hojně rozšířen jansenismus.
Ludvík se vrátil pěšky do Poitiers a započal svoji činnost. Vstoupil do třetího řádu svatého Dominika a kromě šíření modlitby růžence žádal také o svolení zakládat růžencová bratrstva. V Poitiers se také poprvé setkal s blahoslavenou Marií Louisou Trichet, což byl začátek její 34leté služby chudým. Společně taktéž založili kongregaci Dcer moudrosti.
Ludvík vykonal v západní Francii na 200 misií a exercicií a jeho reputace jako velkého misionáře rostla. Mluvilo se o něm jako o „dobrém otci z Montfortu“. Nicméně Ludvík měl i mnoho nepřátel, a to i mezi klérem, často zastávajícím jansenistické myšlenky. V některých oblastech mu tak jeho činnost byla znemožňována, zavírali před ním dveře kostelů a far, někteří biskupové mu ve svých diecézích dokonce zakázali kázat. Některé pohoršovalo i jeho ztotožnění se s chudými a péče o ně. Ludvík nosil pouze v tašce přes rameno bibli a poznámkový blok. Když někdy na ulici našel špinavého a nemocného žebráka, vzal ho do nejbližšího řeholního domu s voláním „otevřete Ježíši Kristu“.
Ludvíkovi úspěchy se staly trnem v oku duchovenstvu prosáklému jansenismem. To mu pak kladlo v jeho činnosti všelijaké překážky. Jednou Ludvík při misii v Pontchateau spolu s tisíci lidmi postavil Kalvárii a zbývalo ji už jen nechat posvětit biskupem, aby se stala poutním místem. V den, kdy k posvěcení mělo dojít, však biskup pod vlivem jansenistů nařídil kalvárii zrušit. Tisícům lidí očekávajících posvěcení pak Ludvík řekl: „Doufali jsme, že zde budeme mít Kalvárii, vybudujme ji však ve svých srdcích! Tam bude Kristův kříž stát lépe než na kterémkoli jiném místě.“
Zakládání společenství Kromě Dcer Moudrosti založil Ludvík ještě další společenství. V roce 1713 kongregaci Misionářů Tovaryšstva Mariina, kněžskou společnost známou jako Montfortovi misionáři, z které se po Ludvíkově smrti stala Montfortská Mariina společnost (SMM). Roku 1715 pak Učitelský řád Bratří sv. Gabriela, který měl sloužit k výuce katechismu mezi chudými.
Závěr života Ludvík byl neustále zaměstnán kázáním a pěším obcházením misií. To se neblaze projevilo na jeho zdravotním stavu a následkem vyčerpání ve svých 43 letech vážně onemocněl. V dubnu 1716 přišel na svou poslední misii do Saint-Laurent-sur-Sèvre, kde 28. téhož měsíce zemřel.
Na jeho pohřeb se dostavilo tisíce lidí a velmi brzy se začaly šířit zprávy o zázracích dějících se u jeho hrobu. Přesně o 43 let později – 28. dubna 1759 taktéž v Saint-Laurent-sur-Sèvre zemřela i blahoslavená Marie Louise Trichet a byla pohřbena vedle Ludvíka. Za ctihodného jej roku 1838 prohlásil papež Řehoř XVI.
Učení Učení Ludvíka z Montfortu se nachází v jeho spisech, které psal během své misionářské činnosti. Jedná se zejména o díla O pravé mariánské úctě, Tajemství Marie, Tajemství růžence a stanovy společenství, která zakládal. Později se začaly vydávat i některé jeho sebrané spisy. Tak vzniklo dílo Bůh sám, což bylo zároveň Ludvíkovo heslo.
Učil o cestě skrze Marii k Ježíši. Čím je duše více odevzdána Marii, tím více se taktéž odevzdává Ježíšovi. Velmi hájil mariánské pobožnosti a vyvracel protestantské námitky proti mariánské úctě.
Kromě naučných spisů skládal Ludvík ještě různé hymny, dohromady činících asi 20 000 veršů. Většina z nich byla zaměřena na jejich zpívání ve vesnických kostelech a v domovech chudých. Byly tedy zaměřeny na lid a jejich motiv byl především misionářský.
Svatý Ludvík o růženci Sv. Ludvík je znám jako velký ctitel Panny Marie a horlivý šiřitel růžence. Moc dobře si uvědomoval, stejně jako mnozí církevní otcové a jiní svatí lidé Boží, že mariánská úcta je v jistém smyslu zárukou spásyStejně jako nemůžeme jít k Otci jinak než skrze Syna, tak nemůžeme jít ke Kristu jinak než skrze Jeho Matku. (papež Lev XIII, Octobri mense, 1891)
Ať se nikdo nedomýšlí, že se nad ním Bůh smiluje, rozhněvá-li Jeho svatou Matku. (Vilém Pařížský, De rhetorica divina)
Úcta k Tobě, požehnaná Panno, je v jistém smyslu zárukou spásy, kterou Bůh dává těm, které si přeje spasit. (Svatý Jan Damašský) a jen těžko bychom hledali zbožnější projev mariánské úcty, nežli svatý růženec. Vědění, moudra a zkušenosti, která o svatém růženci a mariánské úctě nashromáždil, využil při sepisování svých děl pojednávajících o úctě k Panně Marii – zejména O pravé mariánské úctě (ztraceno, objeveno roku 1843) a Tajemství svatého růžence, které se staly stěžejními pojednáními mariologie – tu bychom v podání sv. Ludvíka mohli shrnout jako cestu k Ježíši skrze Marii. Další jeho významná díla jsou Tajemství Mariino, Bůh Sám a List přátelům Kříže. Svatý Ludvík během svého života horlil proti bludům jansenistů. Ti mj. označovali mariánskou úctu za nehodnou vzdělaných lidí – vhodnou, dle jejich mínění, jedině pro ženy a slabomyslné. Je důležité podotknout, že jansenisté mariánskou úctu zcela nezavrhovali tak, jako protestanté.
Vybrané pasáže z knihy Tajemství svatého růžence „I kdybyste byli na kraji propasti a jednou nohou v pekle, kdybyste duši prodali ďáblu jako nějaké čaroděj, kdybyste byli heretici zatvrzelí a umínění jako sám zlý duch, dříve nebo později se obrátíte a zachráníte, jen když – opakuji, a mou radu si dobře zapamatujte – se budete každý den až do smrti zbožně modlit svatý růženec, abyste poznali pravdu, získali pravou lítost a odpuštění svých hříchů.“
„Tedy pokaždé, když se náležitě modlíme růženec, klademe na Ježíšovu a Mariinu hlavu korunu ze sto padesáti tří bílých a šestnácti rudých růží z ráje, které nikdy neztratí svou krásu a lesk. Panna Maria název růženec potvrdila a schválila, když několika lidem zjevila, že jí přinášejí tolik příjemných růží, kolik Zdrávasů k jejímu uctění odříkají, a položí jí na hlavu tolik korun z růží, kolik se pomodlí růženců.“
„Nelze vyjádřit, jak si Panna Maria cení růženec víc než všech pobožností a jak je velkolepá v odměňování těch, kdo jej hlásají, zavádějí a pěstují, a naopak jak přísně tepe ty, kdo se proti němu stavějí.“
„Svatý Bonaventura měl pravdu, když ve svém žaltáři řekl, že zemře ve svém hříchu a bude odsouzen, kdo opomíjel Pannu Marii…Jaké tresty pak musejí čekat ty, kdo druhé od úcty k ní odvracejí!“
„Andělské pozdravení obsahuje víru a naději praotců, proroků a apoštolů. Je odvahou a silou mučedníků, věděním učitelů, vytrvalostí vyznavačů a životem řeholníků. (blahoslavený Alan) Je novou písní zákona milosti, radostí andělů i lidí, postrachem a zmatením zlých duchů.“
„Kacíři, kteří jsou všichni syny ďábla a nesou zjevné známky zatracení, mají ze Zdrávasů hrůzu. Otčenáš, ten se ještě naučí, ale Zdrávas už ne. Raději by nosili hada než růženec. Ti z katolíků, kteří nesou znamení zatracení, se o růženec vůbec nestarají, nemodlí se ho nebo jej říkají jen vlažně a spěšně.“
„Oblečte tedy Boží zbroj, svatý růženec. Rozdrtíte ďáblovi hlavu a zůstanete stálí proti všem jeho pokušení. Odtud plyne, že růženec, i jen jako předmět, je pro ďábla tak strašlivý, a že svatí jej používali, aby ho spoutali a vyhnali z těla posedlých, jak o tom svědčí několik příběhů.“
„Jako neexistuje modlitba, která by byla pro duši záslužnější a která by více oslavovala Ježíše a Marii než dobře modlený růženec, tak není ani modlitby, již by bylo obtížnější dobře se pomodlit a v níž by bylo těžší vytrvat, a to zejména pro těkání, které se při tak častém opakování téže modlitby přirozeně dostaví.“
„…Abyste žili a zemřeli jako svatí bez hříchu, přinejmenším smrtelného, modlete se vždy, denně se modlete svůj růženec...“