Jindřich Korutanský (německy Heinrich von Kärnten, polsky Henryk Karyncki, 1265, některé prameny uvádějí rozmezí 1273 až 1280 – 2. duben 1335, hrad Tirol) byl tyrolským hrabětem, korutanským vévodou, kraňským markrabětem, českým králem (1306 a 1307–1310) a titulárním králem polským. Narodil se jako nejmladší syn Menharda II. Tyrolského a jeho manželky Alžběty Bavorské.
Vlády v Tyrolsku a Korutanech se ujal po smrti otce v roce 1295. Vládl spolu se svými staršími bratry Otou a Ludvíkem. Po celou svou vládu v Korutanech se musel potýkat s odbojem místních šlechticů. Stal se jedním z předních spojenců svého švagra rakouského vévody Albrechta Habsburského, kterému v roce 1298 pomohl porazit římskoněmeckého krále Adolfa Nasavského v bitvě u Göllheimu. Albrecht se následně stal novým římskoněmeckým králem a Jindřicha ustanovil říšským vikářem ve Furlansku a Istrii. K roztržce mezi Jindřichem a Albrechtem došlo až v roce 1304, kdy Jindřich odmítl podpořit Albrechtovo tažení do Čech proti českému králi Václavovi II. Jindřich se tak brzy přiřadil ke spojencům českého rodu Přemyslovců. V roce 1306 se oženil s Václavovou dcerou Annou Přemyslovnou.
Poté, co roku 1305 zemřel Václav II. a roku 1306 byl v Olomouci zavražděn jeho syn Václav III., vymřel po hlavní vládnoucí linii rod Přemyslovců. Česká šlechta do Čech proto povolala Jindřicha Korutanského, který byl díky svému manželství s Annou Přemyslovnou zvolen novým českým králem. Z Čech Jindřicha však brzy vypudil římskoněmecký král Albrecht, jenž na český trůn dosadil svého syna Rudolfa. Když v roce 1307 Rudolf zemřel, na český trůn byl opět povolán Jindřich Korutanský. České koruny se však nevzdali ani Habsburkové. Albrecht Habsburský se svým druhým synem Fridrichem Sličným totiž ještě roku 1307 s říšským vojskem vpadl do Čech. Menhardovsko-habsburskou válku v roce 1308 ukončilo Albrechtovo zavraždění. Fridrich Sličný s Jindřichem následně uzavřel mír a vzdal se svých nároků na českou korunu.
Faktické vlády v Čechách se následně chopila oligarchická panská klika v čele s Jindřichem z Lipé a Rajmundem z Lichtenburka. Korutanec však v zemi nedokázal nastolit pořádek, čímž v Čechách nastal naprostý politický rozvrat. V roce 1309 Jindřich Korutanský ke konsolidaci své vlády do Čech povolal vojska míšeňského markraběte Fridricha Pokousaného. Novým římskoněmeckým králem kurfiřtové bez Jindřichovy přítomnosti mezitím zvolili Jindřicha VII. Lucemburského, jenž s pomocí Korutancových českých odpůrců v roce 1310 na český trůn dosadil svého syna Jana Lucemburského, který Jindřicha Korutanského vyhnal z Čech. Roku 1314 dal Jindřich Korutanský svůj neoprávněný kurfiřtský hlas ve prospěch Fridricha Sličného a zúčastnil se jeho bojů proti Ludvíkovi IV. Bavorovi. Ke konci svého života se zapojoval do italské politiky a s Lucemburky se usmířil. V roce 1335 bez mužských potomků zemřel, jeho země po něm proto zdědil syn Jana Lucemburského a choť jeho dcery Jan Jindřich.
Život
Dětství a mládí (1265–1295) náhled|vlevo|Pečeť Menharda II. Tyrolského|alt=Část rozlámané pečeti na které je vyobrazen sedící kůň a znak gorického hrabství. Jindřich Korutanský pocházel z rodu goricko-tyrolských hrabat Menhardovců. Narodil se jako nejmladší syn Menharda II. Tyrolského, který k rodovým državám připojil Korutanské vévodství a Kraňské markrabství, a jeho manželky Alžběty Bavorské, dcery Oty II. Bavorského a vdovy po římskoněmeckém královi Konrádovi IV. Štaufském. Přesné datum Jindřichova narození je však neznámé. Jisté je pouze to, že se narodil mezi lety 1263 a 1273. Někdy se spekuluje o rocích 1265 nebo 1270.Čeští králové, s. 156.
Vyrůstal nejprve v domácím prostředí na dvoře svého otce. Někdy v 80. letech ho otec vyslal na dvůr římskoněmeckého krále Rudolfa Habsburského, kde byl vychováván spolu se svým pozdějším důvěrníkem Konrádem III. z Aufensteina. Od 90. let existují první doklady o Jindřichově dvoře. Na sklonku 80. let se začal zúčastňovat veřejného dění. Po boku svých starších bratrů tehdy svědčil na řadě listin. Bez nich Jindřich na listině poprvé vystupuje roku 1293 v donaci pro klášter Stams. V roce 1289 ho otec pověřil tažením proti uherskému velmožovi Ivanovi Kyseckému. Mezi lety 1291 a 1293 ho zase vyslal z Tyrolska do Korutan, aby zde potlačil vzpouru místních šlechticů.Čechy, Korutany a Tyroly, s. 8–9.
Po boku Habsburků (1295–1299) náhled|upright|Sesazení Adolfa Nasavského a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem Po smrti Menharda II. Tyrolsko, Korutany a Kraňsko v roce 1295 zdědili jeho tři synové Ota, Ludvík a Jindřich. Ačkoli z nich Jindřich byl nejmladší, zcela zastínil oba své bratry.Čeští králové, s. 156. Zatímco Ludvík kvůli svému chatrnému zdraví do veřejného dění vůbec nezasahoval, Ota si s Jindřichem rozdělili vládu – Ota vykonával vnitřní politiku a Jindřich dbal o vztahy se zahraničím.Čechy, Korutany a Tyrolsko, s. 9. Římskoněmeckým králem byl tenkrát Adolf Nasavský, který korutanským bratrům odmítal udělit jejich země v léno. Oporu Jindřich s bratry nenalezl ani v řadách korutanské šlechty, která se proti nim roku 1295 vzbouřila. Podobná situace probíhala i v Rakousku, kde se vlna odporu zvedla proti rakouskému a štýrskému vévodovi Albrechtovi I. Habsburskému, úhlavnímu sokovi římského krále Adolfa. S odbojnými šlechtici se v alpských zemích spojil jak král Adolf, tak salcburský arcibiskup Konrád IV. z Fohnsdorfu. Ze složité situace Habsburkové i Menhardovci vyvázli až v roce 1296, kdy se jim společnými silami podařilo odbojné pány pokořit. Albrecht Habsburský i Jindřich Korutanský se s salcburským arcibiskupem následně usmířili.
V červnu 1298 na jednání v Mohuči říšští kurfiřti sesadili Adolfa Nasavského z římského trůnu a za nového římskoněmeckého krále vzápětí zvolili Albrechta Habsburského. Albrecht nasavského hraběte následně 2. července drtivě porazil v bitvě u Göllheimu, ve které Adolf padl. Této bitvy se na Albrechtově straně zúčastnil i Jindřich Korutanský, jenž v ní hrál klíčovou roli.Čeští králové, s. 155 a 157. Brzy poté 16. října tyrolská hrabata ve městě Sankt Veitu uspořádala velkolepé a okázalé rytířské slavnosti, v nichž demonstrovala svou moc a bohatství.Čechy, Korutany a Tyrolsko, s. 224–237.
náhled|upright|Jindřichova pečeť z roku 1303 Slavnosti v Sankt Veitu oslavovaly vítězství v bitvě u Göllheimu a měly velmi pozitivní vliv na soudržnost menhardovského dominia. Znamenaly pro menhardovské země zásadní změnu v řízení státu. Jindřich s bratry totiž vtáhl rytířskou kulturu, které se jeho otec Menhard velmi stranil, do oblasti politiky a řízení státu nově založil na kooperaci.Čechy, Korutany a Tyrolsko, s. 229, 232, 234 a 235.
Tyrolští bratři byli velmi zámožní, a to především díky spořivosti svého otce, který za svůj život nashromáždil okolo osmnácti tisíc hřiven stříbra, jež uložil do bankovního domu Lambertuccina Frescobaldiho ve Florencii. Jindřich pokračoval v otcových stopách a i nadále obchodoval se zlatem mezi Němci a severoitalskými městy. Vztahy korutanských vévodů s Frescobaldinim ochladly až roku 1303, kdy bratři začali zlato prodávat v Benátkách.Čeští králové, s. 157. O dva roky později se vévodové dostali do finanční tísně, na čemž se zřejmě podílela Francobaldiniho platební neschopnost a zvýšené náklady Jindřicha Korutanského spojené s jeho cílem získat českou korunu.Čechy, Korutany a Tyrolsko, s. 172–173. V prosinci 1298 na říšském sněmu v Norimberku nový římský král Albrecht Jindřicha a jeho bratry jmenoval říšskými vikáři ve Furlansku a Istrii. Dne 19. května 1299 ve Špýru Albrecht Jindřichovi a jeho bratrům udělil Korutany, Tyrolsko a Kraňsko společně i každému zvlášť v léno. Tehdy se Jindřich Korutanský ocitl na vrcholu své kariéry.
Po boku Přemyslovců (1300–1306) náhled|vlevo|Miniatura Václava II. ve Zbraslavské kronice|148x148pixelů Od roku 1300 Jindřichovi ve sporech s korutanskými šlechtici začal pomáhat rakouský vévoda Rudolf Habsburský, syn římskoněmeckého krále Albrechta I. Habsburského. Rudolf se za to od Jindřicha ale nikdy nedočkal uznání. I přesto Rudolfovo jednání mezi Menhardovci a Habsburky zatím nevedlo k rozkolu. K tomu došlo až v roce 1304, kdy Jindřich ve Vídni odmítl účast na plánovaném tažení Albrechta Habsburského do Čech proti českému králi Václavovi II. Z jakého důvodu tak učinil, není známo, možná kvůli svému chystanému sňatku s dcerou Václava II. Annou. Vzhledem k tomu, že žádné doklady o kontaktu korutanského a českého dvora na přelomu let 1304 až 1304 neexistují, Jindřich svůj sňatek však zřejmě dojednal až později. Není vyloučeno ani to, že korutanský vévoda chtěl pouze vystoupit z Albrechtova stínu. Ten od Jindřicha každopádně vzápětí začal vymáhat dosud nevyplacené věno své manželky a Jindřichovy sestry Alžběty. Zároveň svého syna Rudolfa pověřil, aby opatřil šest tisíc hřiven stříbra, jimiž poté měl zaplatit všechny zástavy Jindřicha Korutanského v Kraňsku a Vindické marce. Těmito kroky chtěl Albrecht zlikvidovat vliv menhardovské dynastie v oblasti alpských zemí. Otakar Štýrský ve své kronice líčí velmi dramatickou hádku mezi Albrechtem a Jindřichem, v níž Albrecht korutanskému vévodovi hrozil soudem pro neplnění závazků vůči říši. Albrecht mu podle Otakara připomínal, že bez jeho pomoci by se on ani jeho bratři v boji s korutanskými rebely a salcburským arcibiskupem v Korutanech neudrželi u moci. Korutanec Habsburkovi podle Otakara zase připomínal svou podporu v jeho souboji s Adolfem Nasavským. Spor mezi švagry nakonec vyvrcholil v lednu 1305 Jindřichovým odchodem z Vídně.Čeští králové, s. 157–158.
náhled|upright|Václav III. (Zbraslavská kronika) Poté, co Albrechtovo tažení do Čech v roce 1304 skončilo naprostým fiaskem, na stranu Václava II. se rázem připojili jak dolnobavorští vévodové Ota III. a Štěpán I., tak Jindřich Korutanský, jemuž byla přislíbena Václavova nejstarší dcera Anna, což zřejmě zprostředkoval Ota Dolnobavorský. Albrecht se na poslední chvíli pokusil spojenectví Menhardovců s Přemyslovci neúspěšně zvrátit, korutanských vévodům totiž rozšířil práva k říšským clům v Luegu a Bolzanu. Podle Otakara Štýrského Václav II. Korutance přilákal na svou stranu tím, že mu přislíbil navrátit listiny, o než se opíral nárok Přemyslovců na Korutany a Kraňsko. Jednalo se o takzvanou Poděbradskou smlouvu. Sňatek s Annou Přemyslovnou byl pro Jindřicha velmi prestižní záležitostí, protože mu otevíral dveře do vyšších sfér. Přidružil se jím zároveň do okruhu nejbližších spojenců Přemyslovského rodu. Poté, co Václav II. ještě téhož roku zemřel a na český trůn nastoupil jeho syn Václav III., Jindřich spolu s dolnobavorskými vévody působil jako prostředník ve smírčích jednání mezi Habsburky a Přemyslovci.Čeští králové, s. 158.