Dřeviny v sadovnické tvorbě tvoří jeden nejdůležitějších prvků ve většině zahradnických kompozic. Běžná sadovnická tvorba v ČR pracuje především s dřevinami. Správný výběr dřevin je pro celkový výsledek sadovnické kompozice zásadní. Výběr dřevin je omezen nejen jejich vlastnostmi, které se mění v průběhu času, ale i vztahy k ostatním použitým prvkům a často i dostupností.

Dekorativní použití dřevin

Stromy a keře mohou mít nejen mnoho barev, ale i množství různých tvarů. Některé vlastnosti dřevin vyniknou v zimě, jiné jsou výrazné během vegetace. I velikost a množství olistění ovlivní celkové působení dřeviny. Některé dřeviny mohou díky velikosti listů působit hruběji než dřeviny s menšími listy. Velikost listů tedy ovlivňuje i použití dřeviny ve vzdálenosti k pozorovateli. Dřeviny s většími a nápadnými listy umístěné blízko pozorovateli, například nedaleko cesty, mohou tedy nejen upoutat pozornost, ale i kontrastovat s dřevinami v pozadí s jemným pravidelnějším habitem a menšími listy a současně vyvolat při správném umístění dojem většího prostoru. Tento trik nesmí však být použit nápadně. Vlastnosti jednotlivých částí dřevin a jejich působení jako celku dřevin tedy přímo určují použití rostlin i jejich uspořádání vůči okolí.

Proměna dřevin během času Terén a půda, které jsou podkladem každého sadovnického výtvoru, podléhají v období několika let celkově jen sotva pozorovatelným proměnám ve svém objemu, tvaru a hod­notě, kdežto rostlinstvo, stejně tak jako ostatní živé organismy, prodělává během svého života změny velmi pronikavé, neboť se vyvíjí a dospívá, pak stárne a nakonec odumírá, aby učinilo místo mladším exemplářům. Je proto třeba uvažovat o díle architekta jako celku, organismu, který se vyvíjí a jako takový mění. Přičemž by dílo mělo být schopno ukázat v průběhu dospívání a vývoje estetické kvality. Schopnost předvídat a plánovat vývoj kompozice však nespočívá pouze v znalostech dlouhověkosti dřevin a představivosti. Je třeba zvážit nejen změny v průběhu dlouhodobého období, ale i sezónní změny a rozhodnout se, v kterou dobu má být jeho výtvor nejpůsobivější. Nezanedbat zásadu, že dřeviny musí být v kompozici vždy esteticky cenné. Je samotnou podstatou tvorby zahradního architekta, že jeho dílo jinak působí v prvních letech po založení a jinak po několika desetiletích.

náhled|Velmi výraznou změnou se projevují stromy a keře v období kvetení

Rozdělení dřevin podle výšky V sadovnické praxi rozlišujeme: zeleň vysokou (stromy), zeleň střední (keře) a zeleň nízkou (podrost, bylinné patro – byliny, tj. trvalky, letničky a dvouletky). Vzrůst a tvar u všech těchto skupin je dán rozvětvením nadzemních částí (lodyh), a to u dřevin postavením, tloušťkou a hustotou větví a větévek.

Dekorativní znaky částí dřevin

Výtvarný výraz rostlin závisí na intenzitě a charakteru znaků a vzájemném poměru částí a jednotlivých vlastností znaků. Nakupením většího množství rostlin s podobným znakem lze společný podobný znak v mnoha případech zvýraznit, nebo dát vyniknout dřevině s opačnými vlastnostmi (kontrast), která se vyskytuje v kompozici jen jednou. Vlastnosti rostlin vytvářejí tedy estetický účinek nejen samy o sobě, ale především opakováním a kombinacemi. Při výběru dřeviny je proto třeba zohlednit vlastnosti rostliny, pro které je žádoucí dřevinu použít, ale zejména ty vlastnosti, které se stanou výraznými (pozitivně nebo negativně) a ovlivní především, nebo v dlouhodobém působení celkový účinek kompozice .

Kmen

Kmen dřevin se uplatňuje nejen svou mohutností, délkou a tloušťkou, ale i strukturou a zbar­vením kůry. Pokud dřeviny rostou na normálním stanovišti a za normálních okolností, je kmen často přímý, třebaže se u různých druhů rozvětvuje v různých výškách. U jehličnatých stromů, u buků, dubu zimního a všech druhů vyznačujících se vysokým vzrůs­tem dorůstá až do vrcholu, kdežto u lip, javorů, letního dubu a většiny listnáčů se roz­větvuje v několika metrech nad zemí do více hlavních větví, čímž koruna nabývá rozložitého charakteru. U většiny stromů je kůra hladká a teprve později různými způsoby puká a vytváří charakteristickou borku. Tato borka je u některých druhů různě rozpukaná, např. hrubě na starých dubech, jilmech, lipách, kaštanech, ořešáku, bílém topolu, bříze a borovicích, nebo jemněji na javoru a většině jehličin, u jiných se loupe v celých plástech, např. u platanů. Poměrně méně druhů si podrží hladkou kůru až do vysokého věku, jako např. buk, habr, většina topolů, třešně a z jehličin jedle. Zbarvení kůry je převážně hnědé nebo šedohnědé, a to světlejších nebo tmavších od­stínů. Odlišné jsou zejména bílé kmeny mladších bříz, stříbrošedá kůra osik a buků (zvláště na vápencovém podkladě), červenohnědá kůra borovice lesní, žlutozelená kůra a skvrnité kmeny platanů a zelená kůra na kmenech mladé vejmutovky a javoru jasanolistého (Acer negundo).

Koruna

Při uplatnění stromů jako výtvarného prvku je velmi důležitá výška a šířka koruny, její hustota a textura. Možnosti použití se řídí podle výšky stromů, délky větví a úhlu jejich postavení, podle daného obrysu koruny, dále podle hustoty koruny. Jejich uplatnění je tak omezeno možností vytvářet vyváženou směs kontrastních a harmonických vztahů mezi jednotlivými prvky kompozice.

Stromy s korunou kuželovitou Jehličiny s korunou kuželovitou nebo válcovitě kuželovitou, na obryse pravidelně zubatou, zde jsou větve rovnoměrně rozložené v pravidelných etážích. Jsou přímé, špičaté zakončené a nesou stejnoměrně rozložené husté větévky, takže průhled korunou je pouze v prostorech mezi větvičkami – jedlovité (jedle, smrk, douglaska). Vysazují se jak do masívů a skupin, tak i jako solitéry. Příklady: smrk Picea mariana 'Beissneri', cypřišek hrachonosný Chamaecyparis pisifera 'Plumosa' a 'Boulevarď, jedle Abies veitchii, zerav západní Thuja occi­dentalis. Stromy s korunou široce kuželovitou, hustou. Jehličiny s korunou široce kuželovitou, hustou, upomínající na široký a hustý smrk, např. Tsuga, se používají hlavně jako solitéry. Stromy s korunou široce kuželovitou tupě zakončenou. Jehličiny s korunou vzhledu tmavého modřínu mají větve dlouhé, poměrně tenké a daleko odstávající, někdy velmi nepravidelně roz­ložené, takže obrys je velmi členitý (např. cedr). Vysazují se jen jako solitéry a jen na chráněných místech: jedle bělokorá Abies alba, smrk ztepilý Picea abies a jeho kultivar 'Barryi', smrk Picea glauca 'Conica', smrk Picea sitchensis, zerav obrovský Thuja plicata. Stromy s korunou kuželovitou k vrcholu se zužující. Jsou vždycky výraznými prvky ve skladbě, zvláště když k jejich tvrdému výrazu přispívá i olistění. Patří sem z listnáčů turecká líska (Corylus columa), opadavé jehličiny, tj. modříny (Larix) a tisovec (Taxodium) a většina stálezelených jehličin. Jehličiny s korunou kuželovitou jsou dřeviny stejnoměrně a nápadně k vrcholu se zužující, s korunou v mládí hustou, později prořídlou. Mají přímé větve vějířovitě rozložené, vodorovně odstálé až skloněné a nesou štíhlé, tenké větévky, pokryté spirálově sestavenými drápkovitými modrozelenými jehlicemi (např. Sequoia, Cryptomeriá). Vysazují se jen jako solitéry. Stromy úzce kuželovité a sloupovité. Nejnápadnější korunu ze stromů s korunou kuželovitou mají stromy úzce kuželovité a sloupovité, které se pro svůj neobvyklý a přísně formální tvar stávají zvláštním předmětem pozornosti ve skladbě. Ve volně řešených sadových úpravách mohou být vysazeny jen jako solitéry, neboť jejich seskupením ve větším počtu bychom vytvořili cizorodý a nápadně přísný útvar, dokonce ještě tvrdší, než je alej pyramidálních topolů v krajině. V pravidelně řešených zahradách mohou být vysazeny ve větším počtu, a to někdy jako zdůraznění důležitých bodů, jindy jako jedinci v pravidelných odstupech nebo k vytvoření živých stěn, plotů apod. Z listnáčů sem patří štíhlé kultivary, označované jako „Fastigiata“, „Pyramidalis“, „Columnaris“, nebo „Stricta“ u rodů jírovec (Aesculus), bříza (Betula), habr (Carpinus), buk(Fagus), topol (Populus), akát (Robinia) a jilm (Ulmus). Z jehličin cypřišek (Chamaecyparis), túje (Thuja), jalovec (Juniperus) a pazerav (Calocedrus).

náhled|Některé kultivary smrku patří mezi stromy s úzce kuželovitou korunou

Jehličiny s korunou úzce kuželovitou, řídkou Jehličiny s korunou úzce kuželovitou, řídkou mají větve sestavené v šikmo odstávajících přeslenech. Jsou přímé a nesou na koncích nápadné jehlice, které jsou hustší než u bo­rovic (např. Sciadopitys). Vysazují se jen velmi zřídka, a to jako solitéry.

Stromy s korunou široce rozložitou nebo okrouhle oválnou. Dřeviny s korunou široce rozložitou, nebo okrouhle oválnou působí příjemným, klidným dojmem, který často bývá zesílen v době podzimního vybarvování listů. Mají význam především pro vysazování do velkých skupin v krajinářských parcích, kde tvoří největší část porostů. Jako ojedinělé stromy (solitéry) jsou v krajinářských úpravách dostatečně nápadné jen tehdy, jsou-li plně izolovány, tak, aby se jejich ostře ohraničená silueta rýsovala proti kontrastnímu pozadí. Tyto dřeviny mají i význam jako stromy alejové. Sem patří rody javor (Acer), jírovec (Aesculus), habr (Carpinus), buk (Fagus) a lípa (Tilia), z nižších moruše (Morus), břestovec (Celtis), jeřáb (Sorbus), jabloň (Malus) a slivoň (Prunus), které se vy­značují buď květy, nebo okrasnými plody a vysazují se jako solitéry.

Stromy s korunou široce rozložitou nebo okrouhle oválnou, nepravidelnou a řídkou působí celkově lehčím a světlejším dojmem, pokud se mezi olistěním promítá obloha a nebo světlejší, či vzdálenější pozadí, nebo pokud mají světlé olistění. Některé obzvláště nápadné druhy se vysazují hlavně jako solitéry nebo předsadba ke skupinám masívních stromů. Do této skupiny dřevin patří zejména druhy listnáčů javory (Acer cappadocicum, A. negundo, A. saccharinum), pajasany (Ailanthus), dřezovec (Gleditsia), nahovětvec (Gymnocladus), liliovník (Liriodendron), topol (Populus alba), lapina (Pterocarya), akát (Robinia), vrba (Salix fragilis), jerlín (Sophora) a z jehličin borovice (Pinus contorta), (Pinus parviflora), pamodřín (Pseudolarix).

náhled|Kvetoucí jerlín (Sophora), strom s korunou široce rozložitou

Dřeviny s korunou sloupovitou mají význam především pro vysazování alejí. Do velkých skupin v krajinářských parcích se výjimečně používají jako solitéry nápadné výškou a tvarem koruny. Tyto dřeviny mohou být někdy dekorativní i květem, nebo zbarvením listů, ale vzhledem k tvaru koruny vždy je požít lze spíše jako zvláštní prvek. Patří sem některé kultivary rodů habr (Carpinus), buk (Fagus), akát (Robinia) a slivoň (Prunus) a z jehličin například jalovec, cypřiše a tis.

Stromy s korunou protáhle oválnou Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, pravidelnou, uzavřenou a hustší. Jsou velmi výrazné ve svém olistění a vysazují se hlavně jako solitéry. Výškově jsou mezi jednotlivými zde zastoupenými druhy poměrně velké rozdíly, a proto vy­sazujeme zvlášť velké stromy do rozsáhlých trávníků, menší stromy i do prostor uzavře­nějších. Typickými představiteli této skupiny jsou druhy rodů olše (Alnus cordata), šácholan (Magnolia salicifolia), topol (Populus tremula), třešeň (Prunus avium), dřeviny rodu katalpa aj. Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, uzavřenou a hustší, ale ne­pravidelnou. Jsou stejně výrazné jako předešlé a vysazují se do řidších skupin nebo jako solitéry. Takto rostoucí korunou se vyznačují druhy rodů javor (Acer lobelii), olše (Alnus incana) a slivoň (Pru­nus subhirtella). Stromy s korunou protáhle oválnou, na vrcholu zaoblenou, pravidelnou a lehkou. Nejsou zvláště výrazné, ale většinou partii zlehčují. Hodí se zejména k oživení rozsáhlej­ších a masivnějších skupin jiných listnáčů, k nimž se vysazují na okraje jako předsadba, ale jsou mezi nimi i druhy vyloženě solitérní. Vedle bříz sem náleží zejména druhy rodů jabloň (Malus prunifolia), hrušeň (Pirus salicifolia), slivoň (Prunus sargentii) a akát (Robinia viscosa), které jsou vesměs zajímavé i svými květy.