náhled|Busta Eduarda Štorcha v Ostroměři, autor Josef Bílek
Eduard Štorch (10. dubna 1878, Ostroměř – 25. června 1956, Praha) byl český pedagog, spisovatel a archeolog. Proslul svými povídkami a romány situovanými nejčastěji do období doby kamenné a doby bronzové. Jeho nejznámější dílo nese název Lovci mamutů. Protagonisty příběhů jsou ve Štorchových knihách zejména děti, často nebojácní a bystří hoši, kteří by malému čtenáři mohli být vzorem díky odvaze, obětavosti, kladnému vztahu k přírodě i lidem a v neposlední řadě i vlastenectví a touze po svobodě.Eduard Štorch, Slovník české literatury po roce 1945, cit. 23. 9. 2023
Eduard Štorch ve svých dílech „pro vystižení povahy, zvyků a stylu života… odvozoval je od vědomostí o soudobých divošských kulturách domorodých kmenů v Africe čí amerických Indiánů, které aplikoval na (popisovanou) kulturu.“
Byl skautem (s přezdívkou Sachem) a významným představitelem reformního pedagogického hnutí 20. let. Podle Jiřího Štolla Štorch jako pedagog silně převyšuje Štorcha spisovatele i Štorcha archeologa. Děti byly vždy Štorchova priorita, jim zasvětil celý svůj život a jeho 8 let trvající projekt Dětská farma na Libeňském ostrově byl, po prvotních trpkých zkušenostech se sociálně zanedbanou mládeží Mostecka a pražských periférií, jeho životním úspěchem, kterým dokázal nejen sobě, že jeho myšlenky realizované v praxi byly správné a přínosné. Následující megalomanský utopický projekt trojské výchovné osady Růžičkov, který inicioval a významně se ho účastnil, však nezískal potřebnou podporu a nebyl uskutečněn.
Jeho hrob se nachází v obci Lobeč (okres Mělník). Archeologické sbírky ze svého pražského bytu prodal ve 20. letech Národnímu muzeu, písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal v 50. letech Městskému muzeu v Hořicích poté, co mu režim zabral jeho rekreační domek v Lobči i půlku pražského bytu. Písemnosti z hořického muzea byly v roce 1977 předány do Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, kde byly odborně zpracovány. V rodné Ostroměři vzniklo v 70. letech 20. století muzeum Eduarda Štorcha a Karla Zemana, kde je uložena Štorchova osobní korespondence.muzeum Eduarda Štorcha a Karla Zemana Dne 21. srpna 2010 bylo v budově obecního úřadu v Lobči otevřeno Muzeum Eduarda Štorcha.Miroslav Sígl: Eduard Štorch se dočkal v Lobči muzea, Pozitivní noviny, 19. 8. 2010 Jeho velkým přítelem byl také spisovatel, archeolog a pedagog Karel Sellner.
Život
Mládí a studia Narodil se jako třetí syn manželům Štorchovým. Otec Vojtěch byl dozorcem parního stroje ve vodárně, která čerpala vodu pro lokomotivy na ostroměřském nádraží. Rodina proto bydlela na samotě u vodárny, oddělené od vesnice řekou Javorkou. Matka Anna byla v domácnosti s prvním synem Gustavem. Sotva Eduard nastoupil do první třídy v ostroměřské škole, rodina se stěhovala do Všestar a pak do Studánek. První třídu Eduard dokončil v Radimi u Jičína, druhou až čtvrtou třídu absolvoval v české obecné škole v Josefově. Byl pilným žákem, náruživým čtenářem, učil se hrát na housle a již v té době napsal první povídku, o mořských rybářích. Období v Josefově později označil za nejšťastnější část svého mládí.Jiří Štoll: Dětská farma Eduarda Štorcha a československé alternativní školství ve dvacátých letech 20. století (PDF), bakalářská práce, Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky, Brno, 2008, vedoucí práce Mgr. Dušan Klapko
V roce 1889 nastoupil na c. k. vyšší reálnou školu v Hradci Králové. Zde již jeho školní výsledky byly slabší, problémy měl zejména v kreslení a německém jazyce. Velmi si cenil svého třídního učitele M. Vaněčka, vynikajícího matematika, který byl sice přísný, ale po vyučování se s žáky bavil nenuceně a byl jejich upřímným přítelem. Znamenitě se prý dařily jím pořádané školní výlety. Jeho příklad přiměl Eduarda k tomu, že se v 15 letech rozhodl stát učitelem.
V roce 1893 byl přijat ke studiu na c. k. Českém ústavu ku vzdělání učitelů v Hradci Králové. Zpočátku byl slabším studentem, později se však zlepšil, zvláště v jazyce českém, a roku 1897 maturoval s vyznamenáním. Krom toho se během studia aktivně účastnil veřejného studentského života.
Profesní život Jako učitel působil v letech 1897–1898 ve východních Čechách, dalších pět let v severních Čechách na Mostecku, kde nabyl zkušenost s těžce sociálně zanedbanou mládeží. Obě oblasti musel opustit kvůli perzekuci pro svůj politický aktivismus. Roku 1903 získal místo v Praze, kde pak strávil zbytek života, krom poválečného dvouletého pobytu v Bratislavě.
Roku 1914 v rámci mobilizace první světové války narukoval na vojnu. Působil jako pracovník Červeného kříže na rentgenologickém oddělení v karlínské nemocnici. Roku 1918 uprchl z transportu (či se vyhnul nastoupení do transportu), jímž byl vezen na frontu, a nastoupil v Jedličkově a Bakulově ústavu jako fotograf.
V roce 1916 se stal vedoucím společnosti Přátelé skautingu, prvního klubu rodinného skautingu v Českých zemích.
Po válce byl krátce ředitelem dětské útulny, kvůli absolutní nespolupráci úřadů se funkce vzdal a odjel na Slovensko, kde získal místo zástupce okresního školního inspektora; během svého pobytu podporoval na Slovensku vznik skautských oddílů. Po dvou letech se vrátil do Prahy, kde působil jako učitel nejprve na předměstích (Libeň, Bubny), pak na chlapecké měšťanské škole v Jindřišské ulici. V letech 1926–1934 vedl Dětskou farmu na Libeňském ostrově.
Rodinný život náhled|Hrob Eduarda Štorcha na hřbitově v Lobči 27. dubna 1907 se oženil s Boženou Vávrovou. Později ji hodnotil jako výjimečnou ženu, která mu pomáhala, posilovala ho při všech útrapách a stála mu vždy po jeho boku. Zůstal však bezdětným.
Ve dvacátých letech věnoval veškerý volný čas mládeži, což jej roku 1928 dovedlo k duševnímu zhroucení. Po získání definitivního učitelského místa v roce 1930 koupil roku 1933 domek v Lobči u Mělníka a spolu s manželkou se tam pravidelně v neděli rekreoval a také psal. Na Silvestra 1935 utrpěl při lyžařském kurzu vážnou nehodu, když jeho a dvě děti u Bodenvísek (bývalá Bobí boudahttps://www.krkonosskeboudy.cz/2014/01/bobi-bouda.html) porazil neopatrný německý brněnský lyžař Gerhard Schwarz. Kvůli tělesným i duševním následkům události byl podán návrh na odchod do dočasné penze a v polovině roku 1937 byl Štorch přeložen na dočasný odpočinek. V lednu 1939 odešel do penze definitivně.
Závěr života Jako penzista během druhé světové války psal Štorch především povídky z pravěku. V letech 1941–1945 však žádná jeho kniha nebyla vydána. O Vánocích roku 1940 jej postihla další nehoda a oslepl na pravé oko. Přesto pokračoval v psaní. Manželka byla po operaci v roce 1949 upoutána na invalidní vozík a odkázána na jeho neustálou pomoc. Nový režim mu zabral jeho domek v Lobči i půlku jeho bytu v Praze. Proto nabídl své sbírky, spisy, knihy, rukopisy, korespondence a diapozitivy Vlastivědnému muzeu v Hořících, které je přijalo v roce 1954. V následujících letech se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, 25. června 1956 ve svých 78 letech zemřel. Pohřbu se 28. června 1956 v Praze účastnilo 120 smutečních hostů.
Pedagogická činnost
Východní Čechy Začal 1. září 1897 jako zatímní podučitel na obecné škole v Třebechovicích. Kvůli své osvětové vlastenecké činnosti a psaní do novin musel po půl roce toto místo opustit a byl přeložen do Lhoty Malšové, poté do Dobré Vody. Roku 1898 v Praze na sjezdu rad Pokrokové strany mluvil o významu učitelstva, 5. července 1899 u Husovy hranice u Hořic pronesl přednášku o Janu Husovi. Proto byl z učitelské služby propuštěn, čemuž nezabránila ani petice občanů Dobré Vody.
Mostecko Poté působil na školách Ústřední matice školské v severních Čechách, v Hostomicích u Bíliny a pak jako zatímní učitel v Mostě. Napsal sociologickou studii Sociální postavení dětí v severočeském revíru, která byla otištěna v revui pro vědu, umění a život sociální Naše doba, Praha, roč. VIII, roku 1901. Psal o zdejší krajině, která má nejen vzduch zkažený dýmem, ale také o zpustlých dětech, které tu jsou postrachem vychovateli, kouří, jakmile se naučily běhat, kořalku pijí s dospělými zároveň, lžou, podvádějí, jsou do krajnosti drzé, surové, ukradnou i hodinky učiteli, z učitele si nic nedělají (vědí, že je nesmí tělesně potrestat a jiný trest na ně nepůsobí), policajtům utekou, a rodiče děti vychovávají jen bitím. Pedagogické neúspěchy v tomto prostředí jej vedly ke snaze tyto děti pochopit a převychovat. Zde se zrodila jeho myšlenka škol v přírodě a k výchově pohybovými aktivitami a manuální prací, jíž se přirozená „expanze pohybová“ nejen vybije, ale i užitečně využije. Z ankety mezi žáky dospěl k názoru, že zásadním problémem je nedostatek pohybu, proto začal chodit s žáky na čerstvý vzduch. Upřímným zájmem si získal důvěru mnohých dětí. Roku 1902 zveřejnil v Naší době další studii, podle níž 12 % dětí spí na zemi, 14–18 % žáků nesnídá a 14–50 % žáků neobědvá a většina žáků bydlí v místnosti obydlené velkým počtem lidí, 5 až 14, často spolu s nemocnými. Došel k závěru, že pomoci může jen učitel, a že jeho styk s dětmi by měl být přátelského rázu, aby ho žáci přestali nenávidět. Jednou z jeho prvních speciálních metod byly besedy po vyučování, na které zpočátku bral nejvýše čtyři žáky, později více, a probíral s nimi jejich problémy. Také postupně dospěl k tomu, že školský systém je zaměřen pouze na mechanickou paměť, ale nepěstuje reflexi, pozorování, obsahovou paměť a vůli.
Zpočátku prožíval v severních Čechách osobní krizi, poté se však opět zapojil do veřejného života, účastnil se přednášek a psal pedagogické studie. Roku 1903 byl odveden policií ze školy na hejtmanství, kde se měl zodpovídat z pobuřování. Zachránil ho český zapisovatel, který stylizoval zápis tak, že tím napomohl Štorchovu propuštění. Neustálý nátlak úřadů jej však přesto donutil mostecké působiště opustit.
V roce 1903 odešel do Prahy a s vyznamenáním vykonal zkoušku k dosažení způsobilosti učit na měšťanských školách.
Praha a Bratislava O pomoc písemně žádal pražskou městskou radu a díky ní 1. prosince 1903 nastoupil jako zatímní učitel na obecné škole v Libni, která byla o dva roky dříve připojena k Praze. Roku 1907 získal místo zatímního učitele v pomocné škole Praha-Bubny. Kvůli aktivní osvětové činnosti a moderním názorům dlouho nedostal definitivu (byl sociální demokrat), tu dostal až v roce 1930.HARALA, Jiří, PhDr., CSc. Doslov. Eduard Štorch: Lovci mamutů. 15. vyd. Praha: Albatros, 1986, s. 291, 13-196-KMČ-86.
V roce 1918 po útěku z transportu na frontu se několik měsíců ukrýval v Jedličkově ústavu. Po válce, ještě roku 1918, uspěl v konkursu na ředitele Dětské ústřední útulny v Praze. Zde byl nucen bojovat s neutěšeným technickým stavem a vybavením. Příslušné úřady mu však nikdy nevyhověly a jednaly s ním od počátku s despektem. Ani půl roku po působení ve funkci ředitele nedostal jmenovací dekret, plat a dokonce ani klíče od útulny. Roku 1919 proto na tento post rezignoval.
Roku 1919 odcestoval na Slovensko a získal v Bratislavě místo zástupce školního inspektora pro okresy bratislavský a malacký. V rámci této činnosti poukazoval na chyby ve školském systému, neutěšený stav škol i na poměr škol k církvi. Snažil se o sjednocení školství v rámci Československa. V konkursu na místo místo okresního školního inspektora neuspěl a začátkem roku 1921 přišel i o místo zástupce. Poté se vrátil do Prahy.