Česká literatura je literatura psaná příslušníky českého etnika a jiných etnik tvořících na území českého státu. Je psána nejen česky, ale též latinsky a německy (např. Kosmova Kronika Čechů, Kafkův Zámek). K české literatuře se počítá také literatura psaná Čechy v zahranič (např. Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší) nebo česky příslušníky jiných etnik (např. Eisnerova Chrám i tvrz). Tradičně se do literárních dějin zahrnují díla humanitních oborů (filozofie, historie, teologie) až do doby, kdy se v moderní éře tyto obory emancipovaly a včlenily plně do vědy.
V české literární tvorbě lze vystopovat několik významných period. Počátky české literatury jsou spojené s Velkomoravskou říší a misií slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje, kteří vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako liturgický a literární jazyk. V 10. století začala na české území spolu s katolickou církví pronikat latina. Kněží v této době tvořili převážně duchovní literaturu a legendy, později i kroniky (zejm. Kosmas). Na počátku 13. století vznikala první česky psaná literární díla, rozšiřovala se také gramotnost a kromě duchovní literatury vznikala také světská tvorba (Dalimilova kronika, Mastičkář). Českou literaturu počátků 15. století výrazně ovlivnilo husitské hnutí, navazující na působení Jana Husa. Důležitými spisy tohoto bouřlivého období jsou především teologické traktáty a písně.
Od 15. století začínaly do české literatury pronikat humanistické ideály a knihtisk, díky kterému se k literatuře mohly dostat širší vrstvy společnosti. Toto období, tzv. doba veleslavínská, je nazýváno zlatým věkem české literatury. Významným počinem tohoto období je bratrský překlad Bible: Bible kralická. Roku 1620 došlo k bitvě na Bílé hoře, která znamenala porážku protestantského stavovského povstání a nástup rekatolizace a s katolickou církví spojeného baroka, které se projevovalo i v literatuře. Čeština v této době ustupovala, na úkor latiny a němčiny. Protestantská literatura se stahovala do exilu (zejména Jan Amos Komenský).
Významnou etapou ve vývoji české literatury bylo národní obrození, důležité především znovuustavením češtiny jako jazyka rovnocenného s němčinou ve vědě, kultuře i politice. Významnými vědeckými osobnostmi tohoto období byli Josef Dobrovský, Josef Jungmann a František Palacký, prvními významnými literáty moderního národa byli Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Karel Hynek Mácha. V druhé polovině 19. století se v české literatuře začínaly projevovat světové proudy jako romantismus, realismus (Alois Jirásek) a naturalismus. Básnické skupiny májovců (Jan Neruda), ruchovců a lumírovců rozvinuly českou poezii. Na konci 19. století vystoupili nejprve autoři kolem Manifestu české moderny, o málo později pak tzv. Generace anarchistických buřičů (Viktor Dyk). Po první světové válce vznikl avantgardní spolek Devětsil, jeho členem byl i dosud jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert. Devětsil vyznával nejprve proletářskou poezii (zejm. Jiří Wolker), posléze poetismus. Později řada jeho členů přešla k surrealismu. Mezinárodního věhlasu dosáhli spisovatelé Jaroslav Hašek a Karel Čapek. Ve druhé polovině 20. století pak Milan Kundera, Bohumil Hrabal, Pavel Kohout a Josef Škvorecký. Nejvýznamnějším představitelem německy psané literatury v českých zemích, jejíž zlatá éra je datována od konce 19. století do začátku druhé světové války, byl Žid Franz Kafka.
Románská literatura
Románská literatura na českém území byla literaturou Velké Moravy a přemyslovského státu. Byla psána hlavně latinsky a staroslověnštinou. Nejdůležitějším literárním útvarem jsou legendy. Dochované latinsky psané legendy jsou často pojmenovány podle svých počátečních slov. Velkomoravská literatura náhled|upright|Konstantin a Metoděj (rumunská ikona z 19. století) Památky z doby Velkomoravské říše jsou psány staroslověnštinou, použité písmo se nazývá hlaholice. Obojí na Moravu přinesli Konstantin Filozof (Cyril) a Metoděj, kteří sem přišli na pozvání knížete Rastislava v roce 863 za účelem posílení křesťanství a omezení bavorského vlivu, a kteří tento jazyk vytvořili na základě jihoslovanského nářečí z okolí řecké Soluně.
Nejstarší českou literární památkou je Proglas. Jde o veršovanou předmluvu ke staroslověnskému překladu evangelií. Text vznikl nejprve řecky – jeho autorem je patrně Konstantinkol.: Panorama české literatury, Olomouc, Rubico 1994. – a posléze byl přeložen do staroslověnštiny. Text je především obhajobou práva na staroslověnský překlad bible, tedy polemikou s tzv. trojjazyčníky, kteří tvrdili, že bible by měla existovat jen ve třech posvátných jazycích – latině, řečtině a hebrejštině. Jde zřejmě o první originální literární text vzniklý na Velké Moravě, neboť již řecký originál Konstantin sepsal zde. Ovšem je stále ještě překladem. vlevo|náhled|upright|Život Metodějův, rukopis z 11. století Ještě významnější jsou dvě legendy Život Metodějův a Život Konstantinův. Tyto dva hagiografické spisy jsou někdy uváděné pod společným názvem (Moravsko-panonské legendy). Jejich literární význam je mimořádný, neboť jde o první nepřeložené, originální staroslověnské texty, které vznikly na Velké Moravě. Je v nich vylíčen život Konstantina a Metoděje. Pohybují se na pomezí historiografie a legendy. Popisují zázraky, ale mají i faktografické pasáže, které jsou považovány za věrohodné, byť některé chronologické údaje mohou být nepřesné kvůli tehdejší práci se symbolickou hodnotou čísel. Texty popisují i mučednickou smrt obou věrozvěstů a obsahují obhajobu jejich svatořečení. Život Konstantinův je stylisticky rafinovanější a podrobnější než Život Metodějův, který počítá se čtenářovou znalostí Života Konstantinova a faktografii tam obsaženou již jen stručně shrnuje. Místo toho se soustředí na polemiku s bavorskými, latinskými kněžími. Pravděpodobným autorem či spoluautorem obou textů je Kliment Ochridský (též zvaný Kliment Velický), nejvýznamnější žák Cyrila a Metoděje.
Základním dílem cyrilometodějské misie byla Staroslověnská bible. Překlad Bible začal vznikat ještě v Cařihradě, kde Konstantin přeložil do staroslověnštiny evangeliář (tedy pasáže z evangelií uspořádané podle církevního kalendáře). Texty evangelií pak Konstantin přeložil již na Velké Moravě, texty Starého zákona překládal Metoděj.
K dalším dílům Konstantina, Metoděje a jeho žáků patří Abecední modlitba, Zákon sudnyj ljudem (překlad řeckých právních předpisů, tzv. Eklogy)http://www.dejepis.com/dokument/zakon-sudnyj-ljudem/ či Nomokánon (staroslověnský překlad spisu Jana Scholastika Synagoga). O velkomoravském původu některých později nalezených textů se vedou spory (Kyjevské listy, Slovo o objevení ostatků sv. Klimenta)
Staroslověnská literatura v Čechách náhled|upright|Sázavský klášter, epicentrum staroslověnské kultury v Čechách V 10. století se těžiště staroslověnské literární tvorby přesunulo z Moravy do Čech, když byli po Metodějově smrti z Moravy vypuzeni jeho žáci a část z nich se usadila právě v Čechách (jiná část odešla především do Bulharska). V 11. století byl centrem staroslověnské kultury Sázavský klášter, založený roku 1032 Břetislavem I. Staroslověnština byla přesto postupně vytlačována latinou, zvláště po církevním schizmatu roku 1054. Slovanští mniši museli Sázavský klášter opustit roku 1097 (vraceli se do Čech až za Karla IV., který jim daroval klášter Na Slovanech (Emauzy), ale šlo již jen o epizodu, větší roli staroslověnština v české literatuře již poté nesehrála).
Nejvýznamnějšími post-velkomoravskými staroslověnskými památkami jsou tři legendy. Nejstarší z nich byla patrně legenda Život svaté Ludmily (též Staroslověnská legenda o sv. Ludmile). Nedochovala se, ale s velkou pravděpodobností vznikla na území přemyslovských Čech v průběhu 10. století. Na její existenci lze usuzovat ze zmínek v latinské legendě Fuit, v Kristiánově legendě, a především z existence tzv. proložní ludmilské legendy, která je pravděpodobně krátkým výtahem z jednoho z pozdních opisů Staroslověnské legendy o sv. Ludmile.
Druhou významnou legendou byl Život svatého Václava (též První staroslověnská legenda o sv. Václavu). Pochází z první poloviny 10. století. Popisuje zavraždění knížete Václava bratrem Boleslavem a zdůvodňuje jeho prohlášení za svatého. Podstatným znakem je, že na rozdíl od Života Konstantinova a Života Metodějova již nepřipomíná byzantské vzory. Stejný námět zpracovávala i Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu (též Kniha o rodu a utrpení sv. Václava). Jde o staroslověnský modifikovaný překlad latinské Gumpoldovy legendy z konce 10. a začátku 11. století. Větší pozornost než historické stránce již věnuje zázrakům (což bylo typické právě pro latinské legendy či texty z nich odvozené).
Také nejstarší duchovní píseň v Čechách byla staroslověnská: Hospodine, pomiluj ny (Hospodine smiluj se nad námi). Vznikla na konci 10. století, nebo počátku 11. století. Původ je zřetelně staroslověnský, pronikly do ní ovšem i prvky staročeštiny (patrně v průběhu času). Jako jedna z mála literárních památek své doby přežívá i v současnosti.
Latinská literatura V průběhu 11. století nabývala v české literární tvorbě vrchu latina. Zpočátku se staroslověnštinou ještě nesoupeřila a naopak lze indikovat hojné překlady z jednoho liturgického jazyka do druhého. Později se však věc více politizovala a staroslověnština ustupovala i kvůli politické volbě západního křesťanství, kterou Přemyslovci učinili.
Také v latinské tvorbě dominovaly legendy. Historik Dušan Třeštík předpokládal existenci nedochované nejstarší latinské legendy o sv. Václavu (Třeštíkem označovaná jako Legenda X), která měla dle něj vzniknout někdy před rokem 974. Všechny ludmilsko-václavské legendy z ní posléze měly přímo či nepřímo čerpat.
K takovým pak patří především svatováclavská legenda Crescente fide Christiana (Když se šířila křesťanská víra). Podle Třeštíka vznikla roku 975. Původní nedochované Crescente, napsané pravděpodobně jednoduchou latinou Vulgata, vycházelo nejspíše z nedochované latinské legendy X a rovněž z Arbeova Vita Heimhrami (Život Jimramův). Dochované novější rukopisy jsou ale kontaminovány legendami, které čerpaly z původní Crescente (původní Fuit, Gumpold a Kristián).Třeštík 2006, stručně str. 9 a 10, podrobně pak zejména kapitola 8. Legenda Fuit a legenda Crescente, str. 155 až 175 Jiní autoři upozorňují na její historizující charakter, z čehož usuzují, že vychází z výše vzpomenutého staroslověnského vzoru.
Fuit in provincia Boemorum (Byl v zemi české) je legenda o sv. Ludmile, která vznikla někdy po roce 975. Líčí Ludmilin život od svatby s Bořivojem až po její zavraždění roku 921 na Tetíně. Původní Fuit se nedochoval, jsou známy pouze novější opisy. Před rokem 1096 byl Fuit přeložen do staroslověnštiny a tento nedochovaný překlad se stal na Rusi předlohou pro Prolog o Ludmile.Třeštík 2006, stručně str. 10, podrobně pak zejména kapitola 7. Ludmilská legenda Fuit in provincia Boemorum, str. 138 až 154. Vztah Fuit a Crescente pak kapitola 8. Legenda Fuit a legenda Crescente, str. 155 až 175 náhled|upright|Zabití sv. Václava, iluminace Gumpoldovy legendy|vlevoVáclavskou legendou je Gumpoldova legenda. Text byl pořízený někdy kolem roku 983 na žádost císaře Oty II. Mantovský biskup Gumpold ji sepsal v „nesnesitelně nabubřelém stylu“ na základě původního Crescente.Třeštík 2006, str. 10 a filiace na str. 174 Jelikož ji napsal Ital, píšící latinsky v Itálii, nejedná se o českou literaturu, jak byla definována v úvodu. Sehrála však výraznou roli při tvorbě ostatních českých legend. Jeden z nejstarších rukopisů legendy je dochován v tzv. Kodexu Wolfenbüttelském vytvořeném před rokem 1006 na objednávku manželky knížete Boleslava II. kněžny Emmy.