náhled|Titulní list: Institucio Christianea religionis: Johanne Calvino, Geneva MDLIX (1559) náhled|upright|Johan Calvin Portrét od Tiziano Vecellio náhled|Historická mapa habsburské říše v Evropě roku 1547 Reformace a protireformace (1550–1648) se vztahuje k období formování nových mocenských, hospodářských a náboženských uskupení v období druhé poloviny 16. století a prakticky celého 17. století v dědičných zemích rodu Habsburků a dalších evropských monarchiích. Zároveň se hledaly nové formy společenského uspořádání, které by nahradily přežívající feudální systémy. Bylo to úsilí o prosazení stavovských monarchií (relativně liberální Spojené provincie nizozemské, Anglie), absolutních monarchií (Španělsko a dědičné habsburské země a francouzské království Ludvíka XIV), monarchie despotické (Osmanská říše) a posílení vlivu šlechty a měst, které se promítaly do náboženské nesnášenlivosti, rozkladu křesťanstva a úpadku centralistického vlivu katolické církve reprezentované papežem a katolickou církevní hierarchií. Na druhé straně se prosazovaly liberálnější protestantské, kalvinistické ideologie, které byly pro hospodářsky se rozvíjející severské země přijatelnější než rigidní středověká dogmata katolické církve. Byly to i spory o dělbu moci mezi císařem říše římské a Apoštolským stolcem – papežem v rychle se měnícím sledu sedmi papežů (v letech 1590–1644). Prvním pokusem dosáhnout smíru mezi katolickým jihem a protestantským severem Evropy byl augšpurský mír z 25. září 1555.

Tridentský koncil náhled|left|upright|Tridentský koncil. Freska v univerzitní knihovně v Egeru, Kracker, Johann Lucas 1778 Tyto problémy a konflikty se pokoušela řešit katolická církev na tridentském koncilu, který probíhal od 13. prosince 1545 do 4. prosince 1563, a to za předsednictví tří papežů. Na koncilu deklarované doktríny se začaly prosazovat nejprve v zemích pod vládou Habsburků (Španělsko, Rakousko). Prosazovala se zásada Cuius regio, eius religio [koho území, toho víra]. Poddaní byli nuceni vyznávat náboženskou víru svého pána. V podstatě to vedlo ke vzniku státních církví, kdy o náboženském vyznání rozhodoval kníže, král či císař. Počátky násilných rekatolizačních akcí, přerůstající do občanské války mezi panovníkem a hugenoty se odehrávaly ve Francii v letech [1560 -1685]. náhled|left|upright|Bartolomějská noc Paříž 24.8.1572

Jedné z hlavních rolí v prosazování církevní doktríny tridentského koncilu se ujal řeholní řád jesuitů. Protireformační – rekatolizační program pro České země zpracoval papežský nuncius Giovanni Francesco Benhomini (1536 Cremona – 1587 Lutych), a předložil jej roku 1584 císaři Rudolfovi II. Benhominiho rekatolizační program obsahoval: požadavek tří katolických far v městech pražských, nutnost obnovit pražskou univerzitu, aby byla českým katolíkům tím, čím byla za Karla IV., rázný postup proti pikhartům (Jednotě bratrské), kacířům a šíření nekatolického tisku, přikročit k revizi stavu diecézního i řádového kněžstva a podpořit inkvizici, návrhy prvotně realizovat na královských statcích a na panství katolických pánů, vypovědět pikharty a luterány ze země. První kolej v Praze založili jezuité v roce 1556, potom v Olomouci, v Trnavě a další v Horních Uhrách (na Slovensku). Král i katolické panstvo podporovali i založení dalších jezuitských kolejí. Jezuité se snažili ovládnout školství a výchovu nových katolických farářů a administrátorů. Císař Ferdinand I. se v roce 1561 postaral o to, že i v Praze byl opět dosazen katolický arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice a roku 1562 si osoboval právo obsazovat i konzistoř dolejší, již dosud ovládaly evangelické stavy (utrakvisté) spolu s univerzitou.

Reformace v Čechách a na Moravě

náhled|upright|Bible kralická Titulní list 1579 Historicky významnou roli v evangelické osvětě sehrál překlad bible (Pentateuch), který byl Jednotou bratrskou postupně kompletován a vydáván v letech 1571–1588, kompletní korigované vydání Bible kralické vyšlo v roce 1601. V letech slabé vlády císaře Rudolfa II. (1575–1612) se na vzrůstajícím napětí mezi protestanty a katolíky významně podílely i spory uvnitř habsburského rodu, mezi bratry Rudolfem II. a následníkem Matyášem (1557–1619). Rozsáhlé říši Habsburků chyběla pevnější administrativní, náboženská a mocenská struktura, navíc existovaly dlouhodobější rozpory mezi španělskou a rakouskou větví habsburského rodu a jejich odlišné zájmy v Evropě (Nizozemsko vs. expanze Turků na jihu). V Čechách a na Moravě měly silnou pozici zemské sněmy ovládané lokální šlechtou se soudními pravomocemi. Ty se zakládaly na dohodě mezi českým sněmem a císařem Maxmiliánem II. z roku 1575 stvrzené České konfese (Confessio Bohemica).,Císař Maxmilián II., který do jisté míry s protestantismem sympatizoval, v letech 1568–1571 poskytl protestantům v Rakousku obdobné náboženské svobody,, Problematika náboženské svobody v Českém království a s ní spojená platnost České konfese se staly předmětem jednání zemského sněmu v Praze roku 1609. Římský císař a český král Rudolf II. byl tehdy pod silným politickým i vojenským tlakem svého bratra Matyáše Habsburského (1557–1619), který byl králem uherským, arcivévodou rakouským a zároveň i Rudolfovým dědicem. Jejich dlouholetý spor a vzájemná nevraživost měly také významný podíl na pozdějších událostech zejména na Moravě, kde měl Matyáš větší sympatie moravských stavů.

Mocensko-politické vztahy v Evropě České země představovaly v tehdejší Evropě, zmítané válkami a náboženskou netolerancí, jistou enklávu míru a snášenlivosti. Platilo to nejen o Praze, sídle císařského dvora Rudolfa II., ale také o Moravě, kde téměř po celé 16. století panovala náboženská svoboda. Uchylovaly se sem četné skupiny protestantů, kalvinistů, luteránů ale také různé sekty antitrinitářů a novokřtěnců. Byly zde a prosperovaly početné židovské obce v poddanských městech (Mikulov, Kroměříž, Holešov, Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo a další). Reformace se stala ideologií stavovství, to je zejména šlechty usilující o stavovský model vlády v zemích Koruny české, v Čechách, na Moravě, Slezsku, v Horní a Dolní Lužici. Byly to však také důsledky rozporů uvnitř katolické církve a mocenské boje o ovládnutí Apoštolského stolce a hlavy katolické církve, papeže, zejména po úmrtí papeže Klementa VIII. (†3. března 1605) z rodu Aldobrandiů (Ippolit Aldobrandini), a v období od března až května 1605 – kdy se na papežském stolci vystřídali Lev XI. (Alessandro de Medici) a Pavel V. (Camillo Borgese, inaugurace 1. 6. 1605).

Na straně evangelické se formovala koalice Nizozemska, Anglie, Hesenska, Švýcarska, Ženevy a dalších na základě učení hlásaného Lutherem a Kalvínem. Tato jednání vyvrcholila deklarací teologického sjednocení (Canons of Dord) na Synodu v Dordrechtu, (1618–1619), kde kromě již uvedených zemí bylo přítomno dalších 26 delegátů z různých zemí.

Protireformace v českých zemích a také v monografiii. Vláda Rudolfa II. náhled|upright|Pečeť a podpis Rudolfa II. Rudolf II. hledal v této složité situaci strategického spojence. A tak 4. července 1609 začaly na jeho pokyn práce na dokumentu, který by zajistil svobodu vyznání pro všechny české nekatolíky a císaři jejich politickou loajalitu. Text byl koncipován podle návrhů nekatolických (evangelických) stavovských představitelů a císař Rudolf II. jej 9. července 1609 slavnostně podepsal a zpečetil. Evangelickým stavům byla předána kontrola nad tzv. dolní (utrakvistickou) konzistoří a pražskou univerzitou. Na dodržování nově potvrzených svobod měl dohlížet sbor třiceti defenzorů. Rudolfův majestát vyvolal v celém habsburském rodu značné rozhořčení a diplomatické konflikty s papežem Pavlem V. Program rekatolizace se v tomto období uskutečňoval s různou razancí podle vůle majitelů panství, vlivu katolických farností a církevních diecézí, v Čechách arcibiskupa pražského Jana Loheliuse a místodržícího Karla z Lichtenštejna (1569–1627), na Moravě Františka kardinála Ditrichštejna (1570–1636), který byl zároveň ustanoven Olomouckým biskupem (27. května 1599). Nebylo však pro ně snadné v reálných podmínkách a v širším rozsahu zabezpečit dostatek katolických farářů a administrátorů, i když z řad jezuitů přicházeli nově školení mladí klerikové. Postupně se schylovalo k velkému dramatu.

Vláda Ferdinanda II. náhled|upright|right| Ferdinand II. Štýrský římský císař Stárnoucí císař Matyáš prosadil v roce 1617 za českého krále Ferdinanda Štýrského, který se sice k respektování Rudolfova majestátu českým stavům při volbě za českého krále k jeho dodržování zavázal, slib však nikdy nesplnil, naopak se vzápětí projevil jako tvrdý a drsný rekatolizátor a po smrti císaře Matyáše (†20. března 1619) začal své plány důsledně realizovat, převážně pak násilnými postupy za účasti vojenské síly. Jeho hlavními rádci a pomocníky se stali místodržící Karel z Lichtenštejna v Čechách a na Moravě František kardinál Ditrichštejn. Vojensky si zavázal Albrechta z Valdštejna, který ač byl ve službách moravských stavů, již 24. března 1619 Ferdinandovi II. podepsal slib loajality a vyhlášení nepřátelství proti rebelům.Závazek loajality Valdštejna císařovi z 24. března 1619; přepis z odkazu ): »Ich Albrecht Wenzl Eusebio von Wallenstain auf Wsetin, Luckau, Rimnicz und Miloticz, der zu Hungern und Bőhaimb kőniglichen Mt. Rath, Kammerer und bestellter Obrister, bekenne hiemit offentlich, nachdem der durchleuchtigist grossmechtigist Fürst und Herr, Herr Ferdinand, Kőnig zu Hungern und Bőhaimb, Erzherzog zu Ősterreich, mein gnädigster Herr, mich zum Obristen über ein Tausend Kurrazzierreiter fürgenommen, bestellt und vermüg mir der heut dato zugestellten Bestallung, dieselbe alsbald zu werben und in das Feld zu bringen, gnedigist anbefohlen : als versprich und zuesag ich bel meinen adelichen Ehrn, Trauen und Glauben in Kraft dieses Revers solcher Bestallung in allen und jeden Punkten, wie die darinnen begriffen, bestes meines Verstands und Leibsvermüglichait nach gehorsamblich, getreulich und bestes Fleiss nach zugeleben und alles jenige zu thuen, was einem gehorsamen und treuen Diener und Obristen zueignet und obliegt. Und obwohl dem Kriegsbrauch nach, was ausser Feldobristen und Feldhauptleuten von andern Personen gefangen wurden, dass ein jeder, der dieselben niederwirft und bekommt, schätzen und darmit handln müge : weilen aber dies ein einheimischer Krieg und ohne das die Rebellen ihrer koniglichen Mt. mit Gut und Blut heimbgefallen, auch vermüg Rechts, wann es zum öffentlichen Bruch kheme, ganz billich zu strafen sein, und hőchstgedachte kőnigliche Mt. gnädigste und ernstlichen bevolhen, dass die, so lebendig gefangen werden, alsbald den, so ir kőniglich Mt. mir zum Haupt fürsteilen und das Kommando zu führen auftragen werden, überliefern und ausser dessen mit dergleichen Gefangenen nichts fürnemen soll. Als zuesag und obligire ich mich bei meinen adelichen Ehren, Trauen und Glauben, diesem allem gehorsamlich nachzukumben. Dessen zu Urkund hab ich diesen Revers mit meinen angebornen Insigl verfertigt und mit eigner Hand underschriben. Beschehen in Wien den 24. Tag Monats Marti anno 1619. A. Waldstein, Obr. mp. (C. k. archiv minist. voj. ve Vídni.)

Ferdinand II. viděl hlavní nepřátele a odpůrce v účastnících pražského Stavovského povstání, ke kterému se 3. května 1619 také připojily moravské stavy, i když po předchozím váhání a až na vojenský nátlak českých stavů vedených Matyášem Thurnem. Situaci zdramatizoval plukovník Albrecht z Valdštejna, který s částí pluku i s pokladnou (96000 zl. sirotčích důchodů) moravských zemských stavů uprchl do Vídně. Na zemském sjezdu stavů Moravského markrabství byl dne 2. května 1619 Albrecht z Valdštejna prohlášen »pro oukladné, lstivé a zlé obmysly i přičinění, a poněvadž nad vlastí svou, nad poctivostí a závazkem svým se zapomenul, ze země vypovězen a veškerý jeho majetek zabaven«.

Protireformace (1620–1628)