Produktivita v ekonomii (existuje více výkladů pojmu „produktivita“, kupř. i v lingvistice nebo v biologii; zde se rozebírá z hlediska ekonomie jako vědy) je vztah mezi výsledkem a energií potřebnou k dosáhnutí tohoto výsledku. Míra efektivnosti spočívá v poměřování vstupů neboli zdrojů k výstupům z dané ekonomické činnosti. V ekonomickém vnímání tak jde o míru zapojení a využití zdrojů ve vztahu k výsledkům ekonomické činnosti (produkce) jako jsou výrobky nebo služby.
Efektivnost zapojení zdrojů náhled|Cyklus zvyšování produktivity: měření – hodnocení – plánování – zlepšováníProduktivita, Slovenské centrum produktivity, slcp.sk
Produktivita se označuje též jako efektivnost zapojení zdrojů, přičemž vložené prostředky se nazývají vstupy a velikost užitku výstupy. Pakliže označíme efektivnost symbolem , vstupy symbolem a výstupy , pak platí obecný vzorec: .
Produktivita je především hospodářský ukazatel, jeho podstatou je měření výkonnosti některého z výrobních faktorů. Výrobní faktory, to jsou zdroje, které jsou potřeba k tomu, abychom mohla probíhat výroba (produkce):
Přírodní zdroje: půda, nerostné bohatství, lesy, voda, Práce: souhrn fyzických a duševních schopností člověka, které vynakládá, Kapitál: vše, co se dá ocenit financemi a vložit do podnikání, peníze, Informace: data a intelektuální kapitál, Znalosti: formální, tedy získané vzděláváním, a skryté, tedy získané zkušenostmi, poznáním, učením se, atp.
V ukazateli produktivity je poměřován výstup ve fyzických jednotkách se vstupem ve fyzických jednotkách, a to vše za určitou dobu. Fyzické jednotky označují množství v kusech, kilogramech, pracovních hodinách, strojových hodinách. Výsledkem je změřená schopnost jednotky vstupu k produkci určitého množství výstupu za daný čas.
Znázorní-li se hospodářská činnost jako fungování hospodářského systému, pak vstupy (inputs) jsou vynakládané prostředky, které si organizace nakupuje na trhu, a výstupy (outputs) výsledky nebo dosažené cíle, které se dají ocenit ve finančních jednotkách.
Produktivita práce
Produktivita práce je jedním z častých ukazatelů v podnikové praxi. V ní se vyprodukované množství výrobku měří počtem pracovních hodin, co se rovná produktivitě práce v kusech za jednu hodinu. Vyprodukovaný výstup, kupř. počet výrobků za směnu v kusech se podělí počtem pracovníků a získá se produktivita jednoho pracovníka za směnu.
Jednofaktorová analýza – nejběžnější ukazatel produktivity práce, určitou veličinu poměřujeme vždy pouze k jednomu faktoru – např. objem vyrobených výrobků za hodinu práce, tržby nebo čistý zisk na 1 pracovníka, nebo počet hodin strávených jedním člověkem na projektu, atd., a srovnáváme s předchozím obdobím nebo s jiným pracovníkem, nebo s konkurencí, abychom zjistili odchylky od předchozího vývoje.
Vícefaktorová analýza – multiplikační – ukazuje poměr skutečné hodnoty výstupu na kombinovaných vstupech, převážně práce a kapitálu. Někdy jde jenom o souhrn výrobních faktorů. Je to lepší ukazatel, protože měří, jak se hlavní výrobní faktory, práce a kapitál, spájejí za účelem generování vyššího výstupu. Nevýhodou je, že se z ní nedá zjistit, který z faktorů se na zvýšení nebo snížení produktivity podílel.
Faktory, které ovlivňují produktivitu práce: přírodní a klimatické podmínky, technologie, kvalifikace pracovníků, motivace pracovníků, organizace řízení.
Stejným způsobem se může měřit produktivita stroje, zařízení, počítače nebo procesoru, atd. Základem měření jsou tu fyzické, nikoli peněžní jednotky vstupu.
Produktivita půdy Dle fyziokratů bohatství pocházelo pouze z práce na půdě. Ústřední myšlenkou fyziokratizmu fyziokratizmus bylo, že zemědělství je jediným odvětvím, které je produktivní. V tom smyslu, že vytváří větší hodnotu, než jakou samo spotřebovává. Odvozovali ji z toho, že pouze zemědělství je zdrojem renty, z níž může žít nečinná třída vlastníků půdy. Dle nich zemědělství dokázalo vytvářet čistý produkt (produit net), nabývající podobu rent, které dostávali vlastníci půdy a ten představoval dodatečné bohatství. Proto považovali zemědělství za produktivní sektor a za jediný zdroj bohatství.R.Holman v monografii „Dějiny ekonomického myšlení“ (C.H.Beck, Praha, 1999) dle Alexandra Ače
Podle klasické ekonomie byla půda jedním z výrobních faktorů a setkává se na trhu výrobních faktorů, měla svou cenu, tzn. rozumí se cena, která je spojena se službou tohoto faktoru, tzn. s jeho pronájmem. V případě půdy se platí pachtovné a cenou je sazba pozemkové renty. Výši pozemkové renty určuje její výše sazby a množství pronajaté plochy. Protože nabídka půdy v zemi je fixní, ovlivňuje výši renty převážně poptávka. Čistá ekonomická renta je cena fixního faktoru. Cena půdy vhodné pro pěstování obilí je vysoká, protože vysoká je cena obilí. Protože nabídka půdy je neelastická, bude půda obdělávaná vždy, ať už jí konkurence přiřadí jakoukoli cenu. Hodnota půdy je tedy zcela odvozena od hodnoty produktu a nikoli naopak.
Naopak podle marxistické ekonomie jakmile byla dána kapitalistická výroba, za jinak stejných podmínek a při dané délce pracovního dne se mění velikost nadpráce podle přírodních podmínek práce a zejména podle úrodnosti půdy.
Dnes půda jako zemědělsky zpracovávaný pozemek je dnes již velice vzácný obchodní statek. Podle poslední studie organizace FAO (Food and Agricultural Organization) dochází k intenzivnější degradaci půd v mnohých oblastech světa. Vědci k studii využili hlavně satelitní údaje za posledních 20 roků. Podle jejich zjištění degradace půd postihuje asi 20 procent všech obdělávaných půd, 20 procent lesů a 10 procent travnatých porostů.Zpráva FAO: Degradace půd je na vzestupu, rubrika Ekologická devastace, 19.7.2008 Jako obchodní statek je v tržní ekonomice více využíván pozemek, tedy plošní výměra v závislosti od možností využití pozemků, od výstavby cest a dálnic, přes výstavbu obytných areálů, průmyslových parků, po turistické resorty atd. Produktivita pozemku tady závisí od blízkosti atraktivních center, dopravní a jiné infrastruktury, nebo od vzdálenosti k urbanizaci, od projektů využití pozemku, co všechno svědčí více o produktivitě spojené s využitím pozemku než o produktivitě samé půdy.
Produktivita kapitálu podle klasické ekonomické teorie Čistá produktivita kapitálu je příjem, který připadá na jednotku vloženého kapitálu. Není to vlastně nic jiného než úrok. Matematicky vyjádřeno, v podmínkách dokonalé konkurence (kdy všichni mají rovné podmínky):
kde „MRP“ je cena kapitálu (úrok) nebo příjem z mezního produktu (marginal revenue product), „MPK“ je marginální (mezní) produkt kapitálu a „p“ je cena.
V podmínkách nedokonalé konkurence (kdy se podmínky u jednotlivých podnikatelů liší):
kde „MR“ je mezní produkt (marginal product).
Úrok, resp. úroková míra určují poptávku po kapitálu. Když čistá produktivita kapitálu je vyšší než trhová úroková míra, podnikatel si kapitál půjčí a zapojí kapitál do produkce. Když je čistá produktivita kapitálu nižší než trhová úroková míra, podnikatel si nepůjčí a radši vkládá kapitál do banky.
Poptávka po výrobních faktorech je určována mezními produkty a příjmy z mezních produktů, přičemž na trhu faktorů (faktory jsou zdroje jako půda, práce, kapitál) jsou na straně nabídky domácností (jako vlastníci půdy, kapitálu a práce) a na straně poptávky podnikatelé (firmy) jako producenti. Kapitál jsou hmotné a nehmotné statky, je to druhotní výrobní faktor, liší se od ostatních tím, že je výsledkem výrobní činnosti. Výchozí formou kapitálu je peněžní forma kapitálu, která se člení na potenciální kapitál (naakumulované úspory v bankách) a reálný kapitál (úspory, které se půjčují jako úvěr).Vlček, J. a kol.: Ekonomie a ekonomika, Praha, ASPI 2005
Posun v produktivitě tradičních zdrojů V polovině sedmdesátých let se světová ekonomika změnila z ekonomiky mezinárodní v ekonomiku transnárodní (dnes nazývaná globální). Stala se dominantním faktorem, do značné míry ovládajícím ekonomiku národních států. Je utvářena místo obchodem zboží a službami především peněžními toky. Ty mají svou vlastní dynamiku. Tradiční i zde jmenované výrobní faktory (zejména půda a práce) hrají v této globální ekonomice podružnou roli. Ani peníze, které nabyly transnárodního charakteru a jsou univerzálně dostupné, už nejsou nejproduktivnějším výrobním faktorem, který by mohl jedné zemi poskytovat na světovém trhu konkurenční výhodu před jinými. Rozhodujícím „výrobním faktorem“ se stalo řízení, management, na němž je třeba stavět konkurenční postavení.Drucker.P.F.: Nové reality, str.107, Transnárodní ekonomika-transnárodní ekologie, vyd. Management Press, 1995, Praha Jak ale měřit produktivitu v ekonomii? Drucker bádal dál a v jeho díle lze nalézt odpověď.
Produktivita znalostí Peter Ferdinand Drucker nejenom osvětlil jiný náhled na Tayolorovu teorii vědeckého řízení, ale definoval produktivitu založenou na znalostech jako nejefektivnějším ekonomickém zdroji pro 21. století:
Jeho pracovník disponující znalostmi není nástupcem příslušníka svobodných povolání z roku 1750 nebo 1900, je to potomek včerejšího zaměstnance, kvalifikovaného či nekvalifikovaného dělníka. Rozpor se vytváří mezi postavením pracovníka disponujícího znalostmi jako zaměstnancem a mezi tradicí, už není proletář ani dělník, protože vlastní svoji kvalifikaci, svoje znalosti a je placen za to, že své znalosti aplikuje, uplatňuje vlastní úsudek a bere na sebe odpovědné vedení za produkci.
Historie produktivity Období instinktivního přirozeného poznání od dob prvních lidoopů, kteří si všímali, že z klíční kosti nebo stehenní kosti kostry je vhodný nástroj k vyhrabání, rozbíjení, rytí i zabíjení (názorně v episodě filmu S. Kubricka Vesmírná odysea, rok 2001, A. C. Clarke) až po období přirozeného znásobování produktivity práce dokonalejšími nástroji (zadržování a využití vody, zpracování kovů, vynález kola, atd). Období starověkých civilizací od staveb starověkého Egypta, Číny, sumerské civilizace po řeckou a římskou civilizaci. Období manufakturního zdokonalování: středověk, až novověk, vynález pluhu, knihtisku, atd. Období průmyslové revoluce: od cílených vynálezů parního stroje, využívání jednosměrného a dvousměrného el. proudu, žárovka, bezdrátový přenos, přechod od manufaktur na továrenskou masovou výrobu. Období informační revoluce: místo zboží a služeb se produkují a distribuují informace a myšlenky, resp. znalosti. S termínem znalostní obory přišel jako první princetonský ekonom Fritz Machlup.Production and Distribuction of Knowledge in the United States, 1962, Princeton University Press
Teorie produktivity Protože se až začátkem průmyslové revoluce z čistě ekonomických důvodů začala teoreticky produktivitou zabývat ekonomie, později i sociologie a psychologie, existuje více teorií v historickém sledu 19. a 20. století.
Teorie vědeckého řízení náhled|Pásová výroba do 60. let 20. století Frederick Winslow Taylor zaobíral se produktivitou nekvalifikovaného dělníka, která pravděpodobně zvýšila při aplikaci jeho produktivitu stonásobně. Jeho pracovní studie pomocného dělníka Schmidta, zpracovaná v 1899, pojednávala o přehazování písku, kde rozložil jednotlivé pohyby dělníka na fáze a zdokonalil jejich provedení, čím umožnil dělníkovi pracovat rychleji a úsporněji. Celý proces byl zdokonalován až k výsledné produktivitě pásové výroby, kterou zavedl jako první americký výrobce automobilů Henry Ford a celý systém řízení se pojmenoval jako fordismus a pásová výroba jako aplikace produktivity se udržela až do začátků 60. let 20. století.
Hawthornský efekt a vliv na teorii produktivity lidí