Mingská ekonomika

thumb|alt=Fotografie zlatého ingotu tvaru uprostřed smáčknutého kvádru s čínským nápisem na vrchní straně|Zlatý ingot vyzdvižený z hrobky mingského císaře Wan-liho (vládl 1572–1620) v mauzoleu Ting-ling Ekonomika čínské říše Ming (1368–1644) byla ve své době největší na světě, tehdejší podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu je odhadován na 31 %, podle jiných odhadů na 25 % k roku 1500 a 29 % k roku 1600. Mingská epocha je považována za jeden ze tři zlatých věků Číny (dalšími byla období vlády dynastií Chan a Tchang).

Zakladatel mingské dynastie, císař Chung-wu, usiloval o vybudování relativně rovnostářské společnosti samozásobitelských rolnických hospodářství, doplněných pouze nezbytnými řemeslníky a obchodníky ve městech. Distribuce přebytků a infrastrukturní investice měly být prováděny státem. Ve snaze o realizaci tohoto ideálu byla obnovena státní správa, vypracovány daňové soupisy obyvatelstva a půdy. Daně byly sníženy z vysokých úrovní nastavených mongolskou dynastií Jüan. Podpora zemědělské výroby a celková obnova země vedla k produkci přebytků, záhy obchodovaných na trzích. Následně však i k majetkové diferenciaci a vzestupu politického vlivu velkých pozemkových vlastníků (džentry) a obchodníků, doprovázeném postupným oslabováním vládní moci.

Ve středním mingském období byla státní kontrola ekonomiky postupně zmírněna. Státní monopoly na výrobu soli a železa vláda zrušila a tyto i další průmyslová odvětví (například textilky, porcelánky, papírny) zprivatizovala. Navíc vzniklo mnoho nových soukromých podniků často dosahujících značné velikosti, s mnoha sty zaměstnanci pracujícími za mzdu. V zemědělství se rozšířila specializace statků na plodiny pěstované pro trh, odlišné v různých regionech. Čaj, ovoce, i technické plodiny (např. lakodárné, nebo bavlna) byly v tržně orientovaných podnicích pěstovány ve velkém měřítku. Takto vzniklá regionální specializace zemědělství přetrvala i za Čchingů. Daně, v počátcích dynastie odváděné v produktech a formou pracovní povinnosti, byly postupně převáděny na peněžní formu.

Kromě vnitřního se rozvinul i zahraniční obchod, v prvních dvou staletích mingské doby přísně regulovaný. Negativní postoj vládních konzervativců k zahraničnímu obchodu se v prvních dvou třetinách 16. století neodrazil ani tak na jeho objemu, jako na jeho militarizaci. Po otevření spojení s Evropou a Amerikou a zrušení vládních zákazů se Čína stala středem celosvětové obchodní sítě.

Pokračoval nerovnoměrný ekonomický rozvoj různých regionů Číny. Se změnami obchodních cest a center hospodářského života S’-čchuan, Šen-si a některé další regiony ustoupily do druhořadého postavení. Ztráta významu Hedvábné cesty vedla k úpadku Kchaj-fengu, Luo-jangu, Čcheng-tu a Si-anu, nyní daleko od hlavních obchodních cest. Naproti tomu jihovýchodní pobřežní provincie a území podél řeky Jang-c’-ťiang a Velkého kanálu prožívaly výrazný růst. Podél vodních tepen vyrostla nová města – Tchien-ťin, Ťi-ning, Chan-kchou, Sung-ťiang a Šanghaj. Nejlidnatějšími městy byly obě metropole – Peking a Nanking – a Su-čou, v mingské době ekonomické centrum Číny.

Ke konci mingské éry přírodní katastrofy a nástup malé doby ledové způsobily propady zemědělské produkce, zejména v hospodářsky slabší severní Číně. Režim, neschopný zajistit obyvatelstvu bezpečí a životy, ztratil legitimitu a zhroutil se v ohni rolnických povstání.

Země a lidé Země Mingskou Čínu lze rozdělit na několik odlišných regionů. Základní dělení je na sever a jih s hranicí zhruba na řece Chuaj. V severní Číně bylo zemědělství založeno na pěstování pšenice a prosa, což s sebou neslo tendenci k sjednocování polností ve větší statky. Rolníci sídlili v kompaktních vesnicích spojených sítí pozemních cest. Po válkách, z nichž se zrodila říše Ming, byl sever vylidněný a tak tradičně hustá síť okresů a prefektur umožňovala vyšší kontrolu úřadů nad obyvatelstvem. K význačným hospodářským faktorům severu patřily Velký kanál obnovený počátkem 15. století, podél něhož vyrostla řada měst; od 20. let 15. století nová metropole v Pekingu, a mnohasettisícová armáda okolo Pekingu a na severní hranici země. Na severu země byly základními dopravními prostředky relativně pomalý povoz a kůň, kdežto na jihu množství kanálů, řek a jezer umožňovalo levnou a rychlou přepravu zboží čluny.

Na jihu byla hlavní plodinou rýže vyžadující výrazně více lidské práce – pěstování sazenic, sázení, pletí i sklizeň zůstávaly zcela ruční, tažná zvířata se používala pouze při orbě. Nejrozvinutější oblastí jihu i celé Číny byl Ťiang-nan, zahrnující zhruba provincii Če-ťiang a jih tehdejšího Nan Č’-li (dnes An-chuej a jih Ťiang-su). Provincie Ťiang-si a Chu-kuang dodávaly rýži do Ťiang-nanu, oblasti mimo vodní cesty však zůstaly poměrně nerozvinuté. Ťiang-si v mingské éře ztratilo dřívější důležitost a kvůli přelidnění se jeho obyvatelé stěhovali do Chu-kuangu, jehož centrum se přesunulo z Ťiang-lingu (dnes v Ťing-čou) do Chan-kchou. Ve Fu-ťienu bohatla tamní městská elita z námořního obchodu; k obratu k obchodu přispíval i tamní nedostatek půdy. Kuang-tung zůstával po většinu mingské doby jen slabě hospodářsky propojený s rozvinutými regiony Číny. S’-čchuan byl relativně samostatným okrajovým regionem říše. I Jün-nan a Kuang-si měly jen nevelký význam.Heijdra, s. 421.

Obyvatelstvo upright=1.9|thumb|alt=Mapa mingské Číny, vyznačeny hranice provincií jejich názvy a počet obyvatel|Počet obyvatel říše Ming podle provincií. Výsledky sčítání roku 1393, v milionech. Vzhledem k nepočítání vojáků, části žen a dětí a nedokonalé registraci byl skutečný počet vyšší, podle různých odhadů o 10–40 %. Hospodářský rozvoj země silně závisel na počtu obyvatel, hustotě zalidnění a dostupnosti a ceně pracovních sil. O populaci během mingské éry existuje jen málo důvěryhodných údajů; mezi historiky proto trvá živá diskuze o její velikosti. Za jakžtakž důvěryhodné jsou pokládána sčítání v 80. a 90. letech 14. století, která uváděla 59–60 milionů lidí (nebyli počítáni vojáci a některé další skupiny). Historikové 20. století s použitím jejich výsledků odhadují počet obyvatel mingské Číny koncem 14. století na 65–85 milionů.

V následujících staletích vnitřního míru počet obyvatel značně vzrostl, editoři okresních a prefekturních kronik usuzovali v druhé polovině 16. století na ztrojnásobení, někteří i zpětinásobení obyvatelstva od roku 1368.Brook, str. 186. O výrazném růstu počtu obyvatel mezi koncem 14. a počátkem 17. století není pochyb ani mezi moderními historiky, nicméně jejich odhady velikosti populace se značně liší. Podle názoru Johna Fairbanka měla Čína koncem mingské éry 160 miliónů obyvatel, Timothy Brook píše o 175 miliónech, Patricia Ebreyová uvádí údaj 200 miliónů. Frederick Mote pak 231 miliónů k roku 1600 a 231 až 268 miliónů k roku 1650. Přírůstek obyvatelstva možná nebyl tak vysoký, jak předpokládají výše uvedení historici, nicméně dostatečně silný, aby i po poklesu počtu obyvatel o šestinu až čtvrtinu v souvislosti rolnickými povstáními, epidemiemi a mandžuským vpádem bylo patnáct let po pádu dynastie Ming v novém cenzu napočteno přibližně 105 miliónů obyvatel.

Patrně kvůli přelidnění, a z toho plynoucímu zhoršení životních podmínek, v posledním století mingské éry ve většině provincií rostla úmrtnost, klesala rychlost přírůstku obyvatel i očekávaná délka života, a zvyšoval se rozdíl v délce života mezi nižšími a vyššími vrstvami obyvatelstva.Heijdra, s. 435–437. V samotném závěru mingské éry a počátku čchingského období se tyto trendy v některých provinciích obrátily, v souvislosti s razantním úbytkem obyvatelstva.

Osídlení mingské Číny bylo silně nerovnoměrné. První mingský císař Chung-wu proto přesídlil na 3 miliony lidí, vesměs na řídce osídlený sever. Osídlenci často pocházeli ze Šan-si, relativně méně zasaženého válkami; na jihu za Chung-wua přecházeli lidé z pobřeží Fu-ťienu a Če-ťiangu do vnitrozemí.Heijdra, s. 433. Nezávisle na vládě lidé přecházeli do pohraničí západního Che-nanu, z nížin Ťiang-si do jeho hor a z Ťiang-si do Chu-kuangu. Stěhování do původně řídce osídlených krajů bylo výhodné i kvůli nižším daním – daňové kvóty pro tyto kraje totiž dlouho zůstávaly nízké bez ohledu na přírůstek obyvatel.Heijdra, s. 434.

Podle výpočtů amerického historika a sociologa Gilberta Rozmana žilo začátkem 16. století ve městech asi 6,5 % ze 130 milionové populace Číny. Nejlidnatějšími městy byly obě metropole, Peking a Nanking, a také Su-čou, v mingské době ekonomické centrum Číny. V 16. století Peking obývalo téměř 1 milión lidí, Nanking přes 1 milión, a Su-čou necelých 650 tisíc. Dalšími důležitými hospodářskými středisky země byly Chang-čou a Fo-šan.Jurjev, s. 146.

Zemědělství Klima V předprůmyslové společnosti bylo zemědělství základem a nosným sektorem ekonomiky, na kterém závisela i řemesla a obchod. Zemědělskou produkci výrazně ovlivňuje proměnlivost počasí a v delším období změny klimatu.Heijdra, s. 422. Také přírodní neštěstí – sucha, záplavy, anebo epidemie výrazně zasahovaly do chodu hospodářství.

Mingské období bylo celkově sušší než předešlá jüanská éra. V letech 1350–1450 byly zimy chladné, kolem roku 1400 se začala objevovat teplá jara.Heijdra, s. 425. Průměrná teplota byla o stupeň nižší než ve druhé polovině 20. století. Nejhorší přírodní katastrofy byly záplavy v letech 1353–1354 v severní Číně, Če-ťiangu a Kuang-si a ve 20. letech 15. století v Šan-si.Heijdra, s. 426.

V letech 1450–1520 nastoupilo sušší období s teplými jary i zimami, přičemž po roce 1500 se zimy ochladily. Průměrná teplota se nezměnila. Sever trápila občasná sucha, kdežto jih záplavy. Sucha byla nejhorší roku 1452 (Chu-kuang) a 1504 (severní Čína), záplavy zase roku 1482 (Chu-kuang). Roku 1484 bylo v celé zemi mimořádné sucho a v letech 1485–1487 následovala snad největší katastrofa mingské éry – epidemie v severní Číně a Ťiang-nanu. Jih poškodily záplavy v letech 1477–1485.Heijdra, s. 427.

Mezi roky 1520 a 1570 bylo podnebí chladnější a vlhčí, ke konci byly zimy teplejší. Teplota byla o 0,5 stupně níže než v předešlém období. Sucha postihovala především povodí Jang-c’-ťiang, záplavy jih i sever. Roku 1528 v Če-ťiangu, Šan-si, Šen-si a Chu-peji nastalo nejhorší sucho v mingské éře. Také léta 1568 a 1569 byla roky extrémů – sucha a záplav.

V letech 1570–1620 bylo poměrně teplo, zvláště v zimě. Průměrná teplota byla o stupeň vyšší než v předešlém období. Celkově bylo počasí sušší s občasnými záplavami. Nejhorší neštěstí byly záplavy na severu roku 1585 a následované další rok velkou epidemií; velké sucho po celé zemi roku 1589; sucha ve druhé dekádě 17. století ve Fu-ťienu na severu a konečně velké záplavy po celé zemi roku 1613.

Období vymezené roky 1620–1700 patřilo mezi chladnější a občas vlhčí. Sucha ve 30. letech na severu byla následovaná epidemiemi, v letech 1637–1641 záplavami a opětným suchem v letech 1640–1641. Teplota byla o stupeň níže než v předešlém období, zvláště koncem století.

Život na vesnici thumb|left|alt=Fotografie terasových rýžovišť na které jsou přeměněny celé kopce od úpatí po vrcholy|Terasová rýžová pole v provincii Kuang-si Díky úsilí předchozích generací čínské zemědělství dosáhlo poměrně vysoké úrovně; rolníci disponovali širokými znalostmi, používali jarovizaci, střídání plodin, pečlivé hnojení a zavlažování, zvláštní způsoby obdělávání různých půd, brali v úvahu vztahy mezi plodinami, pěstovali různé plodiny na jednom poli. Umělé zavlažování bylo široce rozšířené, k roku 1400 na 30 % obdělávané půdy (totiž 7,5 z celkových 24,7 milionů hektarů).Maddison, s. 34. V mingském období se zvýšila výsadba průmyslových plodin, zejména bavlny. S jejím rozšířením nahradily bavlněné oděvy dosavadní konopné.Maddison, s. 37.