Lev perský (dříve Panthera leo persica, od roku 2017 součást Panthera leo leo), též zvaný lev indický či asijský lev, je označení pro asijskou populaci lva (Panthera leo), konkrétně poddruhu lev berberský (Panthera leo leo). Historické rozšíření tohoto lva se táhlo v pásu území od Turecka na západě až po střední Indii na východě. K roku 2021 žije pouze v indickém státě Gudžarát a Mezinárodním svazem ochrany přírody (IUCN) je veden jako ohrožený. Jeho populace od 70. let 20. století pomalu vzrůstá: podle sčítání z roku 2017 dosahovala celkem 650 kusů, k červnu 2020 se zvýšila na 674 jedinců. Pokusy o reintrodukci na jiná místa se zatím nezdařily.
Ve srovnání s africkými populacemi lva mají lvi perští několik zvláštností. Dosahují v průměru poněkud menšího vzrůstu a hmotnosti (samci 160 kg, samice 117 kg) a hříva samců bývá méně rozsáhlá (především na temeni hlavy). Na břiše mají podélný lalok volně visící kůže, jenž africkým lvům chybí. Z hlediska sociální organizace je hlavním rozdílem to, že jejich smečky nejsou tak početné a málokdy zahrnují i dospělé samce. Ti se ke lvicím připojují většinou jen v době páření nebo občas také při konzumaci větší kořisti. Nejdůležitější kořistí lvů perských jsou různé druhy kopytníků (především jelenů a divokých turů), přičemž poměrně často zabíjejí i domácí zvířata. K páření dochází většinou na podzim, březost trvá přibližně 110 dnů a samice poté vrhá maximálně sedm mláďat (nejčastěji dvě až tři), která se osamostatňují ve věku dvou let. Samice pak zůstávají ve smečce, samci odcházejí pryč, přičemž mohou vytvářet malé klany, které žijí spolu. Hlavní hrozbou pro asijské lvy byl dříve lov, nyní jsou to nemoci, jiní lvi, antropogenní nehody a občasné konflikty s lidskou populací v důsledku zabíjení domácích zvířat.
Lvi měli důležité postavení v mnoha asijských kulturách, přičemž symbolizovali především sílu a majestátnost.
Nomenklatura Lva poprvé systematicky zařadil Carl Linné ve svém zásadním, desátém vydání knihy Systema naturae v roce 1758. Lev perský jako samostatný taxon byl vědecky popsán v roce 1826 rakouským zoologem Johannem Meyerem pod trinomickým jménem Felis leo persicus, čili jako poddruh lva, na základě kůže pocházející z Persie. V průběhu 19. století pak několik vědců popsalo pod různými názvy lvy z rozličných oblastí Asie. Šlo o Felis leo bengalensis, Felis leo goojratensis, Leo asiaticus a Felis leo indicus. Britský zoolog a taxonom Reginald Innes Pocock tomuto poddruhu v roce 1930 přidělil na dlouhou dobu validní název Panthera leo persica. Ve 20. století zůstávala taxonomie nejistá, obvykle se asijské formy lva přiřazovaly do jednoho samostatného poddruhu. Nicméně český zoolog Vratislav Mazák dělil asijské lvy na dva poddruhy – lvy perské (Panthera leo persica) a lvy indické (Panthera leo goojratensis). Kristin Nowellová a Peter Jackson ve své kompilaci čeledi kočkovitých, vydanou vědeckým institutem IUCN ve Švýcarsku v roce 1996, uznávali jen jeden asijský poddruh.
V roce 2017 prošla většina kočkovitých šelem rozsáhlou taxonomickou revizí sepsanou odborníky z SSC Cat Specialist Group (komise spadající pod IUCN), která přinesla mnohdy velmi razantní změny dosavadního členění. Počet subspecií lva byl zredukován z dosavadních jedenácti na pouhé dvě. Za prvé jde o nominátní poddruh Panthera leo leo, který zahrnuje severoafrické, západoafrické, středoafrické a veškeré asijské lvy. Druhým poddruhem je Panthera leo melanochaita, kam se řadí lvi z jižní a východní Afriky. Hranicí mezi oběma poddruhy je Etiopie, bez konkrétního vymezení.
Názvy pro lva v místních jazycích jsou tyto: v gudžarátštině sinh či suwaj, v hindštině sinh, sher, untia bagh (doslova „velbloudí tygr“), v maldharištině hawaj nebo simha, v kannadštině simha, babar sher v perštině. V evropských jazycích je obvykle nazýván „asijský lev“. Vědecká synonyma jsou:
P. l. persica (Johann Nepomuk Meyer, 1826) P. l. asiaticus (Brehm, 1829) P. l. bengalensis (Bennett, 1829) P. l. indica (Smee, 1833) P. l. goojratensis (de Blainville, 1843)
Evoluce, historie Lev perský je morfologicky i geneticky odlišný od prehistorického jeskynního lva (Panthera spelaea), který obýval Eurasii v pleistocénu. Fosilní zbytky lva byly nalezeny v západním Bengálsku a fosilní zuby poddruhu nazvaného Panthera leo sinhaleyus byly objeveny na Srí Lance. Má se za to, že tato forma, jež byla rovněž odlišná od moderního lva perského, vyhynula asi před 39 000 lety, ještě před příchodem moderního člověka do oblasti.
Fylogenetická analýza z roku 2006 založená na zkoumání mitochondriální DNA lvů z různých oblastí výskytu ukázala, že subsaharská populace lvů je bazální v poměru ke všem moderním lvům. Tato zjištění podporují teorii o východoafrickém či jihoafrickém původu lva. Zdá se pravděpodobné, že lvi odtud následně migrovali do západní a severní Afriky, poté na Arabský poloostrov, do Turecka, jižní Evropy, jihozápadní a jižní Asie. Došlo k tomu pravděpodobně v průběhu posledních 20 000 let. Další navazující studie z roku 2008 provedená na 347 vzorcích tato tvrzení poněkud upravila. Podle ní se bazální populace moderního lva objevila v Africe asi před 169 000 až 324 000 lety. Odtud se ve dvou vlnách rozšířila do zbytku areálu. První vlna proběhla asi před 100 000 lety, druhá na přelomu pleistocénu a holocénu, tedy zhruba před 7 000 až 14 000 lety. Studie evoluce lvů z roku 2020 pak hovoří o odštěpení poddruhů Panthera leo leo a Panthera leo melanochaita asi před 70 000 lety, přičemž samotná indická subpopulace se od ostatních lvů vydělila přibližně před 30 000 lety.
Rozšíření a populace Ještě do 18. století žil lev perský v rozsáhlé oblasti západní a jižní Asie táhnoucí se od dnešního Turecka a Sýrie po střední Indii. Jižní hranici v Indii tvořila řeka Narmada. Lvi žijící až do začátku letopočtu v jihovýchodní Evropě se obvykle mezi asijské lvy nezařazují a uvádějí se pod provizorním názvem lev evropský, jde ovšem nejspíše o rozdílnou populaci stejného poddruhu, tedy Panthera leo leo. Z naprosté většiny asijského území ale do konce 19. století, především kvůli intenzivnímu lovu, vymizel. Ve 20. století přežíval už jen v Indii, Iráku a Íránu. Z posledně jmenovaných států vymizel do roku 1942, někdy se udává, že v případě Íránu možná až v roce 1957.
První odhad počtu lvů v Indii se datuje do 50. let 19. století: podle člena indické armády Williama Rice zde tehdy žilo méně než 300 jedinců. Začátkem 20. století zůstala v Indii již jen gudžarátská populace (na Káthijávárském poloostrově), která byla chráněná jako součást soukromého loveckého teritoria místních šlechticů – nabobů z Džúnagádhu. Jednalo se zpočátku o 20 (zřejmě záměrně podhodnocený odhad) až 50, případně možná až 100 jedinců. Populace pod ochranou rostla a census z roku 1936 hovořil o 287 kusech. Pak došlo k poklesu a v 70. letech 20. století zde žilo 180 lvů. Od té doby populace poměrně stabilně roste. V roce 2010 šlo o 411 jedinců, v roce 2015 bylo napočítáno 523 kusů a roku 2017 až 650 lvů. Na jaře 2020 dosáhla populace již 674 jedinců. Z nich bylo 161 samců, 260 samic, zbytek tvořila mláďata a subadultní jedinci. K roku 2020 žije lev perský ve volné přírodě nadále pouze v Indii ve státě Gudžarát a to v chráněném území Gírský les (což je vnitřní národní park, jenž je obklopen přírodní rezervací) a na okolním území na celkové ploše asi 30 000 km2. V roce 2015 se v rezervaci nacházelo 304 jedinců a dalších více než 200 žilo v jejím okolí, z toho 33 v chráněném území Girnár, 11 v rezervaci Páníjá a osm v rezervaci Mítíjálá. Předpokládá se, že kapacita rezervace je okolo 300 kusů, pokud je lvů více, musejí migrovat pryč.
Popis Barva srsti asijských lvů má načervenale hnědý, pískový až šedý odstín. Mláďata bývají skvrnitá, ale s postupem věku skvrny zmizí. Samci mají méně hustou hřívu než jejich afričtí příbuzní (až na jedince chované v zoo), jejich uši jsou vždy dobře viditelné. Barva hřívy osciluje od blond až po černou. Poměrně spolehlivým rozlišovacím znakem od afrických lvů je přítomnost laloku (záhybu) visící kůže na břiše, a to jak u samců tak u samic. Další odlišnosti jsou ve tvaru lebky (například výraznější sagitální hřeben) a stavbě některých jejích kostí (46 % asijských lvů má rozdělení otvorů pod očnicemi, tzv. foramen infraorbitale, 99 % afrických lvů toto chybí), a také v tom, že asijští lvi mají obvykle větší střapec na konci ocasu. Čumák asijských lvů bývá delší a čelo více skloněné v porovnání s africkými jedinci.
Délka lebky u samců dosahuje 330 až 340 mm, u samic je to 292 až 302 mm. Šířka lebky se pohybuje mezi 20 a 23 cm. Délka těla a ocasu se nejčastěji pohybuje od 231 do 292 cm (samice ze vzorku 12 změřených průměrně 252 cm, samci ze vzorku 7 změřených průměrně 285 cm), přičemž u samců měří tělo cca 190 až 200 cm a ocas 80 až 94 cm. Podle měření z let 2001 až 2018 provedených na 35 jedincích dosahují samci hmotnosti 143–176 kg (průměrně 160 kg) a samice 97–138 kg (průměrně 117 kg). Starší zdroje obvykle udávají rozmezí váhy samců 160 až 190 kg a samic 110 až 120 kg. V kohoutku měří 80 až 110 cm, výjimečně až 120 cm, přičemž u samců je to v průměru 101 cm, u samic 95 cm. Celkově je perský lev poněkud menší než průměrní lvi afričtí. Diploidní počet chromozomů je 38.
Ekologie, chování náhled|Samec lva perského s dobře viditelným lalokem visící kůže|alt=Samec lva z boku má široce rozevřenou tlamu, na spodní části břicha se mu táhne záhyb kůže|vlevoSamci lvů perských žijí někdy samotářsky, ale častěji se sdružují do malých volných skupin několika málo jedinců (nejčastěji 2, maximálně 4 najednou). Tyto skupinky společně loví, odpočívají, značkují a hlídají své teritorium. Panuje mezi nimi jasná hierarchie, vůdčí samci v koalici se častěji páří a nárokují si větší část kořisti. V tom se liší od afrických lvů, kde jsou samčí koalice rovnostářské. Samice s mláďaty tvoří ucelenější smečky, počet jejich členů může dosáhnout až 12, ale obvykle je podstatně menší. Nejčastěji jde o dvě samice s mláďaty, výjimečně může být samic až pět. Samci se se samicemi druží převážně jen v období páření, zřídka společně hodují na kořisti nebo cestují. Teritorium samců má plochu od 11 do 832 km2, přičemž průměr na jednu koalici je 120 km2, průměr na samotářské samce je 31 km2. Území samic je obvykle menší, dosahuje rozlohy 27 až 169 km2. Teritorium samic z jedné smečky se samozřejmě z větší části překrývá. Velikost území značně kolísá na základě toho, zda se nachází uvnitř Gírské rezervace nebo mimo ni: vnitřní teritoria jsou výrazně menší, což je dáno především dostupností kořisti.
Typickým biotopem je poměrně suchá krajina s křovinatým porostem a s převahou teakových stromů. V období sucha a tepla vyhledávají lvi hustou vegetaci a stín ideálně v okolí řek. Populační hustota je odhadována na 1 lva na 7 km2, což je zhruba dvakrát více, než je běžné u tygrů (1 tygr na 11 až 17 km2). Lvi perští se vyznačují spíše soumračnou až noční aktivitou, den věnují ponejvíce odpočinku v husté vegetaci. V noci, během loveckých výprav, se mohou rozptýlit i na značné vzdálenosti a nevyhýbají se ani pohybu v zemědělských a obydlených oblastech. Své území si značí řvaním, močí a drápáním. Jsou velmi hluční a jejich řev může být slyšet kilometry daleko.
Potrava náhled|Stádo axisů indických v Národním parku Gír. Tento jelen představuje důležitou kořist lvů indických.|alt=Stádo jelenů se tísní v okolí nízkých trnitých stromů, krajina je viditelně vyschlá.