Puštík obecný (Strix aluco) je druh sovy z čeledi puštíkovitých, široce rozšířený v lesnaté krajině severní Afriky, Evropy a Asie východně po západní Sibiř. Jde o kompaktní, středně velkou sovu bez „oušek“, jejíž zbarvení se pohybuje na široké škále od rezavohnědé po šedavohnědou, s tmavým skvrněním a čárkováním po celém těle.
Puštík obecný je aktivní v noci, kdy loví typicky hlodavce, další malé savce a ptáky. Lokálně platí rovněž za významného predátora menších druhů sov, přičemž se sám může stát kořistí výra velkého či jestřába lesního. Jde o stálý a přísně teritoriální druh udržující trvalé páry, které svůj okrsek hájí celý rok a často v takřka stejných hranicích po celý život. Hnízdo umísťuje obvykle do dutiny stromu, kam klade 3–5 bílých vajec. Na péči o mláďata se podílejí oba rodiče, přičemž v případě potenciálního ohrožení potomstva jsou schopni na predátora i aktivně zaútočit.
Na většině areálu jde o jednu z nejběžnějších sov, která je díky svému nezřídkému výskytu v blízkosti lidských obydlí a pronikavému nočnímu houkání docela dobře známou. V minulosti se však sovy u řady národů příliš dobré pověsti netěšily a kvůli svému nočnímu způsobu života a záhadně znějícímu volání byly spojovány s čarodějnictvím, neštěstím či dokonce smrtí. Dnes je puštík obecný naopak na řadě míst podporován ochranou starých doupných stromů, sloužících jako vyhledávaná místa k hnízdění, spolu s vyvěšováním vhodných ptačích budek.
Systematika Druh prvně formálně popsal švédský přírodovědec Carl Linnaeus roku 1758 v 10. vydání díla Systema Naturae pod názvem Strix aluco. Rodové jméno druhu, Strix, je řeckým výrazem pro „sovu“, zatímco druhové jméno, aluco, pochází z italského allocco, původně odvozeného z latinského ulucus, označujícího „vřískající“, příp. „pištějící sovu“.
České pojmenování puštík je převzato z polského puszczyk, jež je původu onomatopoického a užívá se jako označení pro puštíka i jiné sovy. První užití tohoto pojmenování v českém jazyce lze patrně přisuzovat Preslovi, přičemž starší prameny, ale i řada materiálů ještě z 19. století o puštíkovi obecném referují jako o sově obecné.
Puštík obecný je jedním z více než 20 druhů rodu Strix. Nejbližším příbuzným puštíka obecného je puštík bělavý (S. uralensis), který se společně s ním evolučně oddělil od dnes vyhynulého druhu S. intermedia patrně na konci pleistocénu. Nejstarší fosilní pozůstatky druhu S. aluco lze datovat do holocénu před 0,01 až 0,8 miliony let.
Poddruhy
Konečné rozlišení poddruhů je vzhledem ke značné polymorfii druhu jen obtížné a taxonomický status některých poddruhů je označován za nejistý. IOC World Bird List uvádí celkem 7 poddruhů:
S. a. aluco Linnaeus, 1758 – vyskytuje se v severní, střední a jihovýchodní Evropě přes Ukrajinu až po evropskou část Ruska; S. a. biddulphi (Scully, 1881) – Pákistán, severozápadní Indie; S. a. harmsi (Zarudny, 1911) – Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán; S. a. sanctinicolai (Zarudny, 1905) – severovýchodní Irák, západní Írán; S. a. siberiae Dementiev, 1934 – pohoří Ural po západní Sibiř; S. a. sylvatica Shaw, 1809 – západní a jižní Evropa, západní Turecko; S. a. willkonskii (Menzbier, 1896) – severovýchodní Turecko a severozápadní Írán po Turkmenistán.
Zeměpisná variabilita je výrazná, většinou klinální; v evropské části areálu vzrůstá délka křídla od západu k východu a od jihu k severu. Rovněž intenzita zbarvení je menší a jeho odstíny bledší směrem od západu na východ, ačkoliv do uvedeného fenoménu různě promlouvá silná individuální variabilita ptáků v základním zbarvení. Popisovány jsou přitom tradičně dva základní barevné typy – šedavohnědý a rezavohnědý. Tyto typy bývají někdy označovány za barevné morfy, ale ve skutečnosti jde pouze o krajní varianty souvislé barevné řady. I individuální variabilita se však v rámci celého areálu liší, přičemž od západu na východ její intenzita značně klesá a u některých (východních) poddruhů už prakticky neexistuje.
Popis left|thumb|Puštík obecný v letu Středně velká kompaktní sova jen o něco málo menší než kalous ušatý (délka těla 37–43 cm, rozpětí křídel 81–96 cm), s širokými zakulacenými křídly a mohutnou kulatou hlavou bez „oušek“. Hmotnost samce se pohybuje v rozmezí 425–490 g, samice mezi 475–630 g.
Opeření je zbarveno značně variabilně, ale vesměs nenápadně na škále od rezavohnědé po šedavohnědou, se skvrněním a jemným tmavým čárkováním a vlnkováním po celém těle. Na hlavě je typický závoj zvýrazněný bílým „nadobočím“ v přední části temene, které puštíkovi propůjčuje jakoby „laskavý“ výraz. Pera lopatek jsou lemována bílými skvrnami připomínajícími kšandy; naopak na vnitřních ručních letkách výrazná bílá skvrna chybí (na rozdíl od kalouse ušatého a pustovky). Ocas je krátký, jemně a nevýrazně proužkovaný, zobák žlutavě hnědý nebo nazelenalý, u kořene rohově šedý, nohy a prsty bíle opeřené s tmavohnědými skvrnkami a šedočernými drápy, duhovka černá. Obě pohlaví se zbarvením neliší. Mláďata v prvém prachovém šatu jsou bílá s okrovým nádechem a ve druhém s tmavošedým příčným skvrněním.
Pelichání mláďat (částečné) i dospělých ptáků (úplné) probíhá v červnu až říjnu.
Záměna Ve středoevropských podmínkách hrozí záměna zejména s větším a o poznání vzácnějším puštíkem bělavým, který má delší ocas a světlejší opeření, a podobně velkým kalousem ušatým, jenž se liší nápadnými „oušky“ z prodloužených per (nejsou-li zrovna složena, např. v letu) a oranžovým zbarvením duhovky.
Rozšíření a stanoviště thumb|Puštík obecný odpočívající ve dne na větvi stromu, Flensburg (Německo) Žije ve většině Evropy s výjimkou severních oblastí a některých ostrovů (Irska, Korsiky, Kréty, Rhodosu, Kypru), v severozápadní části Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunisko) a v některých oblastech Asie, kde je areál rozšíření nesouvislý. Západní část souvislého asijského areálu východně končí na západní Sibiři, v Íránu a Iráku, a další, východní část, začíná až ve středoasijských postsovětských republikách, odkud na východ pokračuje po Pákistán a Kašmír. Náleží mezi stálé druhy.
K životu vyhledává hlavně polootevřené listnaté a smíšené lesy s mýtinami, dále okraje jehličnatých lesů, lužní lesy a zalesněné plochy či aleje stromů v otevřené zemědělské krajině, od nížin až do 3800 m n. m. v Himálaji. Za ideální stanoviště lze označit mozaikovitou krajinu s podílem lesa mezi 40 až 80 %, proloženou mýtinami, okraji lesů a přilehlou zemědělskou půdou. Nachází-li se v něm dostatek potravních a hnízdních příležitostí, nevyhýbá se ani urbánnímu prostředí parků, hřbitovů a zahrad.
Výskyt v Česku Na většině území Česka je puštík obecný nejpočetnější sovou, která se vyskytuje od nížin po hory. Ačkoliv pravidelně vystupuje do 800–900 m n. m. (v Krkonoších je hnízdění známo do 820 m a v Krušných horách ještě ve výšce 900 m n. m.), směrem do vyšších poloh její četnost ubývá.
Biologie Vokalizace
Puštík je hlasitý pták. Nejčastějším hlasovým projevem je pronikavé a opakované „kivik“ se zdůrazněnou poslední slabikou, jehož prudší varianta slouží také jako varování. V toku houká, přičemž jeho volání je jakoby naříkavé a připomíná zvuk okaríny. První tón houkání je táhlý a klesající, následovaný asi čtyřsekundovou pomlkou přerušenou úsečným tónem rychle následovaným svižnou řadou chvějivých tónů zakončených tónem táhlým a klesajícím jako ten první („húúúúú… hu, hu´hu´huhúúúúuu“). Obvykle samice a vzácně i samci se ozývají též chraptivou a naříkavější variantou uvedeného houkání. Při toku lze od obou partnerů zaslechnout hluboké, xylofonově chvějivé tremolo „u´u´u´u´u´u´u´u´u´u´u´u´u…“, slyšitelné jen na vzdálenost několika desítek metrů. Mláďata žadoní pisklavým „psí–ip“.
Rozmnožování
Puštík obecný pohlavně dospívá ještě v prvním roce života, přičemž u samic je potvrzeno hnízdění již ve stáří 10 měsíců. Nepodaří-li se však mladému ptákovi po opuštění okrsku rodičů úspěšně najít vlastní teritorium, může k prvnímu zahnízdění dojít až ve stáří 3–4 let. Hnízdí monogamně ve stálých párech udržovaných po celý život. Pár celoročně obhajuje stejné teritorium, jehož rozloha a hranice zůstávají v čase stabilní, a i v průběhu několika let se obvykle proměňuje jen nepatrně. Data od kroužkovaných ptáků z Velké Británie dokazují, že puštíci v rámci celého života absolvují přesuny dosahující v průměru pouhé 4 km, přičemž se ve většině případů jedná právě o jednorázové disperze v mladém věku po opuštění okrsku rodičů při snaze najít vlastní teritorium. Velikost okrsku závisí na podmínkách konkrétního prostředí a obecně bývá menší v hustších lesích – v podmínkách střední a západní Evropy v optimálním prostředí dosahuje 25–30(–50) ha.
Hnízdo je nejčastěji ve stromové dutině, někdy i na hnízdě jiných ptáků (dravců, strak) či veverek, výjimečně také v budově, na zemi nebo mezi kořeny stromů. Umístěno může být ve výšce až 25 metrů, ale častěji do 12 metrů nad zemí (zvláště v případě stromových dutin). Ochotně obsazuje velké ptačí budky, a to zvláště v místech s nedostatkem přírodních stromových dutin (v jehličnatých monokulturách, městských parcích apod.). Upřednostňuje budky s půdorysem asi 30 × 40 cm, výškou cca 40 cm a vletovým otvorem v horní části o šířce zhruba 15 cm. Podobně jako naprostá většina ostatních sov ani puštík obecný vlastní hnízdo nestaví a vejce klade přímo na podklad.
Námluvy mohou ve středoevropských podmínkách za mírných zim začínat již od prosince, ale obvykle se tak děje až přibližně od půli února. Součástí toku je předvádění potenciálních hnízd, kdy samec nejprve u vchodu do hnízda hlasitě houká, aby následně zalétl dovnitř a představil ho samici, která z předváděných lokací vybere konečné místo k hnízdění. Hnízdí jednou do roka, při ztrátě ve fázi vajec a někdy i mladších mláďat klade snůšku náhradní. Samice snáší obvykle během první poloviny března ve tří– až čtyřdenních intervalech 3–5 (2–9) bílých, jemně hnědě skvrnitých vajec o průměrných rozměrech 47,6 × 39,2 mm a hmotnosti cca 40 g. Inkubace začíná po snesení prvního vejce a trvá 28–30 dní, přičemž je zajišťována výhradně samicí, které samec přináší potravu. Hnízdo samice sporadicky opouští i několik prvních týdnů po vylíhnutí mláďat – až přibližně po 2–3 týdnech se připojuje k samci a potravu pro mláďata od té doby zajišťují oba rodiče. Nestává se však, že by hnízdo zůstávalo dlouhodoběji bez dozoru; téměř vždy se v jeho blízkosti zdržuje jeden z rodičů (častěji samice).
Mláďata v době vylíhnutí váží pouhých 28 g a prvních 10–15 dní jsou intenzivně zahřívána samicí, která je také krmí naporcovanou potravou zajišťovanou samcem a požírá jejich trus a vývržky. Oči se jim plně otevírají zhruba po 12 dnech a od 4. týdne již přinášenou kořist požírají sama bez asistence samice. Od 21. až 25. dne věku začínají trávit čím dál více času u vletového otvoru do dutiny a o 3–4 dny později hnízdo opouští, přičemž několik dalších dnů ještě tráví v jeho blízkosti. Mladí ptáci jsou v době opouštění hnízda ještě nevzletní a proto často nejprve přistávají na zemi, odkud se snaží vyšplhat do keřů a dostat se do vyšších pater stromů, kde budou více v bezpečí (mladé puštíky nalezené v této fázi na zemi nebo ve vegetaci nízko nad ní proto není většinou potřeba zachraňovat, jelikož nejde o opuštěné ptáky vypadlé z hnízda). Vzletnosti dosahují po 32–37 dnech, tedy přibližně týden po opuštění hnízda, a ve stáří 2–3 měsíců jsou rodiči z domovského okrsku vyhnáni.