Horní Maxov (německy Ober Maxdorf) je vesnice, část města Lučany nad Nisou v okrese Jablonec nad Nisou. Nachází se asi 2 km severozápadně od Lučan nad Nisou. Je zde evidováno 157 adres. Trvale zde žije 138 obyvatel. Leží mezi Maxovským hřebenem a kopci Bramberk (787 m n. m.) a Krásný (797 m n. m.). Nejvyšším bodem Horního Maxova je vrch Slovanka (819 m n. m.), který je součástí Maxovského hřebene. Horní Maxov je také název katastrálního území o rozloze 2,64 km².
Historie
Založení Maxova a jeho první obyvatelé náhled|První obyvatelé Hrabě Albrecht Maxmilián Desfours projevil zájem založit novou obec na jižním předhůří Jizerských hor již kolem roku 1670, avšak první osadníci se tady usadili až v roce 1680. Dali přednost k jihu ukloněnému svahu mezi dvěma lesnatými hřebeny. Byl přece jen z hlediska hospodaření položen výhodněji než strmé severovýchodní stráně spadající do údolí Kamenice. Jak bylo tehdy obvyklé, vrchnostenští úředníci pojmenovali obec po hraběti. Nazývala se nejprve Maximiliandorf, avšak z poněkud nepohodlného názvu obce se brzy vyvinulo jednodušší pojmenovaní Maxdorf, z čehož mnohem později vznikl dnes známý Maxov. Dle tradičního podání byl prvním zdejším obyvatelem Christian Seibt, který si postavil svoji chalupu poměrně vysoko na úpatí kopce později zvaného Seibthübel. Příjmení Seibt bylo v tomto kraji do roku 1945 značně rozšířené a dle některého ze Seibtů byl pojmenovaný i zmíněný vrch, dnešní Slovanka. První lidé sem přicházeli z okolních obcí a sotva lze pochybovat o tom, ze byli německé národnosti. Svědčí o tom dostatečně nejstarší příjmení. Přestože postupem času došlo k určitému prolnutí s českým obyvatelstvem z vnitrozemí, národnostní charakter Maxova zůstal až do roku 1945 německý.
náhled|Ober Maxdorf mit SeibthubelObyvatelé Maxova nacházeli obživu nejprve v zemědělství, pěstovali obilniny, zelí a len, chovali pár kusů hospodářských zvířat a sklízeli pro ně seno, pracovali v lesích, vyráběli louče, těžili rašelinu. Obrovským přínosem bylo počátkem 19. století zavedení pěstovaní brambor. Do té doby spočíval jídelníček horalů téměř výhradně v pokrmech připravovaných z obilnin. Len se tady dále zpracovával, lámal se, předl a tkal. Lněné plátno pak bylo speciálními postupy běleno na tzv. bělidlech. Domácké tkaní lenu však ve 40. letech 19. století postupně zaniklo, protože byly vynalezeny stroje nahrazující ruční práci. Od konce 18. století se tady kromě zemědělství začalo rozvíjet sklářství. Bylo to hlavně domácké mačkaní knoflíků a jiných drobných výrobků, v mnoha domácnostech se sklo brousilo, stříhalo, drtilo se na skelný prach a vyráběli se skleněné perle. V té době tu byla postavena celá řada mačkáren, z nichž několik je tu k nalezení dodnes. K brusírnám byla přiváděna voda v náhonech, které jsou rovněž tu a tam patrné, stavěli se malé vodní nádrže. Obchodníci se sklem odtud vyjížděli do širokého okolí. I když sklářství přineslo do zdejšího kraje značně zlepšení životní úrovně, nemohlo se stát zárukou trvalého blahobytu.
A tak se střídaly lepší časy se špatnými. Obyvatelé byli poměrně pravidelně postihováni špatnou úrodou; vždyť zdejší drsné klima nebylo zemědělství nijak nakloněno. K neúrodným letům patřily roky 1770 až 1772, jako bědný byl pak označován rok 1817. Po požehnaném a úrodném roku 1841 nastala naopak strašlivá nouze v letech 1843 až 1847. Lide přišli v důsledku úpadku o téměř veškeré možné příjmy a k tomu všemu se ještě začal šířit bramborový mor. Vykopané hlízy byly černé anebo skvrnité a stávaly se nepoživatelnými. Některé byly hned po sklizni zase zakopány, ti nejchudší je přesto znovu vykopávali, aby se jimi mohli uživit. Bída doháněla zdejší lidi k žebrotě. V nejhorších časech se v takové zoufalé situaci ocitl každý čtvrtý obyvatel Maxova. Jakoby z Boží milosti přišel úrodný rok 1847, který obyvatelům konečně přinesl úlevu. Kronikáři uvádějí, ze maxovští si ve víře v boží pomoc půjčovali peníze na sadbu, rozmohl se tu však natolik polní pych, ze málokdo byl ušetřen krádeže právě zasazených brambor.
Další rozvoj obce náhled|Hostinec Zur deutschen Einheit S rokem 1697 je spojena zmínka o prvním maxovském rychtáři Christophu Schallerovi, který zemřel v roce 1723. Z té doby prý pocházel tzv. „jurament“, symbol rychtářského práva, ukazován v Maxově ještě v první polovině 20. století. Byla to asi 50 cm dlouhá hůl o průměru 4 cm, která byla potažena zbytky kůže a byla pobita hřeby. Počáteční rozvoj Maxova nebyl nijak rychlý, kolem roku 1719 zde bylo usazených asi patnáct osadníku. Avšak v roce 1720 se uvádí již 40 majitelů gruntů a 12 domkařů. Když bylo v Maxove v roce 1770 provedeno první číslovaní domů, napočítali tady 104 stavení. Do roku 1800 se jejich počet zvýšil na 160, a v roce 1899 zde stálo 358 domků a chalup. Ovšem pak docházelo již k úbytku obyvatelstva. V roce 1902 žilo v Maxove 1205 lidi, v roce 1921 jich bylo 1006 a v roce 1939 jen 917.
Vývoj počtu obyvatel Maxova od roku 1719 do roku 2012 (přibližně) 1719 1720 1770 1800 1899 1902 1921 1939 2012 15 200 450 800 1400 1205 1006 917 138
náhled|Horní Maxov a Slovanka Roku 1850 začali mít maxovské děti možnost celoročně navštěvovat školní vyučovaní. Předtím se učilo jen v létě, a to pouze na výpomocných školách. V roce 1862 si maxovští postavili první “starou školu”. O její vybudovaní se zasloužil zejména maxovský starosta Anton Seibt (s výše zmíněným shoda jmen). Přízemní roubené stavení zde nalezneme ještě dnes; je využíváno jako rekreační zařízení a stojí u hlavní silnice před restaurací U Hrocha. Přes dvacet let se vyučovalo zde, pak však stará škola nedostačovala kapacitou. Proto bylo v letech 1884 až 1885 přikročeno ke stavbě nové, kamenné školy. Kronikář A. Lilie uvádí, že škola byla čtyřtřídní a v roce 1895 ji navštěvovalo 116 chlapců a 124 děvčat. Není proto divu, že v roce 1897 musela být zvětšena přístavbou. Na zdejší škole se vystřídala řada kantorů, mezi nimiž i některé zajímavé osobnosti. Učil tady například hudební skladatel a vlastivědný badatel Fidelio Finke st. (1860–1940), dále spisovatel a básník Adolf Wildner (1882–1966) a také spisovatel Josef Meissner, zakladatel muzea ve Smržovce a autor mnoha seriózních vlastivědných pojednání. Škola v Horním Maxově byla definitivně uzavřena počátkem šedesátých let minulého století.
Dělení obce a doba katastrálního vyměřovaní Do roku 1827 tvořil Maxov, Karlov a Josefův Důl jedinou, a značně rozlehlou enklávu. Toho roku byly obce odděleny a za hraniční čáru byla stanovena řeka Kamenice. Po tomto odtržení byl prvním maxovským rychtářem ustanoven Andreas Böhm z Lučan. Do roku 1949 byli totiž rychtáři dosazováni vrchností, a až od té doby stáli v čele obci volení představitelé. Prvním maxovským starostou byl zvolen Cölestin Nachtmann. S platností od 1. ledna 1899 se Maxov znovu rozpadl, tentokrát na Horní a Dolní Maxov. K mnohem rozsáhlejšímu Hornímu Maxovu náležel i Karlov. Od roku 1899 byl tedy Horní Maxov samostatnou obcí až do roku 1960, kdy byl přičleněn k obci Lučany nad Nisou a Karlov k Josefovu Dolu. Prvním starostou samostatného Horního Maxova byl v roce 1899 zvolen Anton Seidel, úřadující i v době nerozděleného Maxova, od roku 1892.
Velké pozdviženi a rozruch přineslo do obce katastrální vyměřování. Přípravy k zaměřování obecních hranic byly započaty v srpnu roku 1840, kdy na vyznačených místech byly vztyčovány dřevěné signální body, tzv. pyramidy. O rok později pak geometr za přítomnosti několika vojáků prováděl triangulaci. Vytyčení obecních hranic bylo zakončeno v roce 1842 schůzkou početné komise v terénu. Na místech, kde se stýkaly hranice tři obcí, byla na kamenech vyznačena počáteční písmena jejich názvů. Jeden z takových se měl nacházet například na Bukové a písmena M. W. G. označovala obce Maxdorf (Maxov), Wiesental (Lučany) a Georgental (Josefův Důl). To ovšem nebyl obecním útrapám konec, jelikož následovalo vyměřovaní jednotlivých pozemků. Vše skončilo až v červenci roku 1843, kdy byli svoláni obyvatelé Maxova a Karlova do obecní místnosti, a každému vlastníkovi byl na mapě ukázán jeho grunt. Zmíněné útrapy spočívaly hlavně v tom, že veškeré náklady na vyměřovaní nesla obec. Všechen personál musel být ubytován, povinně mu byla poskytnuta strava, materiál i řada pomocníků.
Přelom 18. a 19. století náhled|Horní Maxov Největší rozmach Horního Maxova nastal na přelomu 18. a 19. století. Již roku 1890 si maxovští pořídili hřbitov, který byl za účasti místních spolků a obyvatel otevřen toho roku o Dušičkách. Pro život obce bylo též důležité zřízení vlastní pošty, která byla postavena v sousedství školy v roce 1902. Dnes patří vkusně opravená budova k Ústavu sociální péče. Kolem roku 1910 dal Wilhelm Tandler postavit známý maxovský hotel s velkým sálem a nazval ho Gebirshof am Jubilaumpark (Horský dvůr u jubilejního parku). Současné pojmenovaní tohoto objektu “U Toníčka” připomíná rozverného hostinského Antona Fritscheho, který zde dlouhá léta roznášel pivo a svým neotřelým humorem si získával štammgasty.
Jubilejní park byl založen v roce 1908, kdy v celé monarchii probíhaly oslavy 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. V parku byl 16. srpna toho roku vztyčen žulový, čtyři metry vysoký obelisk. Po vzniku ČSR byl pomník přeměněn na památník obětí světové války. Jeho torso stojí před Ústavem sociální péče dodnes. Zásadní změnu života v obci přinesla elektrifikace, která byla provedena v roce 1918. O obchodním ruchu v obci jistě svědčí i to, že zde ve dvacátých letech byla naproti zmíněné pošty postavena pobočka spořitelny Raiffeisen. Pod Slovankou, u bývalé kapličky Bolestné Panny Marie stával takzvaný Vereinsheim – Spolkový dům. Byl v něm velký sál, parket, a balkón s galerií; sídlil tady i kadeřník. Tento objekt sloužil místním spolkům, jichž bylo v Maxově v té době kolem dvacítky. Tady spolky pořádaly tolik oblíbené bály a veselice. Po roce 1945 zde noví “hospodáři” skladovali na sále seno a počátkem 60. let byl zdevastovaný objekt odstraněn.
Období mezi světovými válkami Po útrapách, které sebou přinesla světová válka, přišlo počátkem dvacátých let i do Jizerských Hor období přechodné sklářské konjunktury. Byly to zejména skleněné náramky zvané bangle, na než se tady lepily úlomky zrcátek, a které se pak vyvážely až do daleké Indie. Byly tam natolik žádaným artiklem, že přinesly do Horního Maxova lepší časy. V těch dobách provozovali v Horním Maxově své živnosti pekaři, řezník, kadeřník, krejčí i švec. Byly tady tři obchody se smíšeným zbožím a také cukrář Predinger, který ve čtvrtek a pátek pekl, a v dalších dnech rozvážel po okolí. Na Rovném potoku se dodnes nachází malý rybník. Je teď obklopen močálem a zarůstá křovím, ale dříve byl udržovaný a děcka se v něm tady ráda koupala. Hned vedle bývalo i sportovní hřiště. Pak již přišlo období Velké hospodářské krize. Zdejší obyvatele ten čas nepostihl tak krutě, neboť téměř u každého domu bylo hospodářství s domácími zvířaty a tím byl zajištěn alespoň základní zdroj obživy.
Po roce 1945 náhled|Po roce 1945 Konec druhé světové války zaznamenal zásadní zlom. Většina obyvatel musela odejít, zůstat směli jen antifašisté, sklářští odborníci, a rodiny, kde alespoň jeden z manželů byl české národnosti. Přesto ještě dlouho po roce 1945 bylo možné setkat se s početnými starousedlíky hovořícími německy. V souvislosti s ekonomickými změnami a s odchodem lidí zanikla drobná průmyslová výroba, obchůdky byly natrvalo uzavřeny, život v Maxové se na delší čas jakoby zastavil. Mnoho domku zůstalo opuštěno, nově příchozí o ně neměli zájem. V padesátých letech byla řada neobydlených stavení strženo. K záchraně mnohých původních stavení přispěl až rozvoj rekreace a chalupaření.