Razgrad () je bulharské město na severovýchodě země, správní středisko Razgradské oblasti a stejnojmenné obštiny. Leží v oblasti vysočin Dolnodunajské nížiny zvané Ludogorie. Žije zde obyvatel.Údaje o počtu obyvatel pocházejí ze státního statistického úřadu a značně se liší podle druhu údaje, který se z něj přebírá. Běžně jsou dostupné tři, a to trvale hlášení obyvatelé, skutečně žijící obyvatelé a průnik obou dvou přechozích množin. Poslední údaj má nejnižší hodnotu a od nejvyšší se obvykle liší o desítky procent.
Ve městě působí fotbalový klub PFK Ludogorec Razgrad.
Zeměpis vlevo|náhled|Řeka Beli Lom protékající Razgradem Městem protéká řeka Beli Lom, která je nejdelší zdrojnicí řeky Rusenski Lom. Prochází tudy státní silnice první třídy I-2, která je součástí evropské silnice E70. Nádraží na trati Ruse–Varna stojí asi 5 km od středu města.
Vládne tu mírné kontinentální klima s relativně malými teplotními rozdíly během roku (od -12 do -10 °C v zimních měsících a od +30 do +35 °C v létě) a s normálním množstvím srážek v atmosféře (620–660 l/m²).
Historie Nejstarší období Oblast je osídlena od paleolitu a v místě dnešního města je kontinuální osídlení prokázáno od starověku. Od 5. století př. n. l. tu stála lehce opevněná thrácká osada, která byla součástí Odryského království a je možné, že za vlády Remetalka II. byla správním střediskem oblasti. Už tehdy zde patrně stál Apollónův chrám, který prokazatelně existoval během římského období. vlevo|náhled|Pozůstatky sídla Abritus nacházející se na okraji města Kolem roku 78 zde římská kohorta z Panonie založila tábor, jehož pozůstatky se nacházejí východně od současných hradeb. Opevnění bylo součástí zabezpečení cesty ze Sexaginty Pristy (Ruse) do Marcianopole (Devňa). Civilní osídlení (canabae legionis) vedle římského tábora bylo vybudováno etniky doprovázejícími vojenskou jednotky jihovýchodně odtud za řekou Beli Lom. O založení sídla, které se nazývalo Abritus, panuje nejasnost. Stalo se tak buď už na konci 1. století za císaře Vespasiana (69–79), nebo na začátku 2. století za císaře Trajána (98–117). Intenzivní archeologický průzkum, který byl zahájen v roce 1953, zahrnuje plochu 70 hektarů. Byly zde nalezeny základy masivních veřejných a obytných budov, hliněné trubky z vodovodního potrubí, vápencová socha lva, kamenné závaží na tkalcovský stav, fragmenty domácí keramiky, hliněné lampy a mince. Nejstarší dochované nápisy pocházejí z let 139 (na náhrobku) a 140 (od Julia Crassa, guvernéra provincie Dolní Moesie). Slovo Abritus, případně Abritum, je vysvětlováno jako přerušený strmý úsek, protože je v latině odvozeno buď ze slovesa ve významu přerušit, odtrhnout, odtrhnout, oddělit anebo porušit, nebo z přídavného jména , neboli strmý, nebo odtržený.
Na počátku 3. století byla římská pevnost přestavěna. V červenci 251 se poblíž města střetla vojska Gótů, vedená jejich králem Knivou, a Římanů vedená císařem Deciem. Gótové seřadil své jednotky do tří řad, třetí za bažinou. První dvě linie římská armáda prorazila, ale za nimi uvízla v bažině a utrpěla porážku. Císař zahynul i se svým synem; patrně se v bažině utopili, protože jejich těla nebyla nalezena. Následně Gótové město vyplenili. Poté téměř každoročně napadaly město různé barbarské kmeny. Město bylo sice obnoveno, ale v roce 376 mu způsobili zkázu Vizigóti, kteří tudy pod tlakem Hunů táhli do Marcianopole. V polovině a na konci 5. století trpěl Abritus opakovanými invazemi Hunů. Ke zničení antického města došlo na konci 6. století, pravděpodobně v roce 586, vpádem Avarů.
Středověk Poblíž současného města vznikla během druhé bulharské říše osada, která se patrně nazývala Hrizgrad.také Hrusgrad nebo Hrazgrad Archeologické vykopávky potvrzují, že ve středověku musela být důležitým střediskem řemesel. O jeho existenci svědčí též mapy středověkého arabského geografa Al-Idrísího, na nichž je v tomto místě zakreslena osada s názvem Igrizinus, přičemž jsou názvy na jeho mapách silně arabizovány.Buď jde o arabizovanou formu jména Abritus, nebo jde o arabizovanou podobu názvu obnoveného sídla během byzantské vlády Chryzgradu nebo Hrizgradu, svědčí písmena "iz" v přepisu. Ve městě jsou sice doloženy archeologické nálezy datované do 13.–14. století, jako rozety z venkovní výzdoby kostelů, keramické židle a množství mincí ražených za Ivana Alexandra a jeho syna Michaela Asena, nicméně není prokázán jejich původ a na místo mohly být přeneseny ze středověkého města později.
Osmanská nadvláda Pod osmanskou nadvládou se osada dostala v roce 1388. Analogicky podle sousední vsi Dobra Voda se přepokládá, že byla v důsledku této invaze vylidněna; na druhé straně je ale skutečnost, že nebyla zakreslena na žádné mapě už od roku 1246. V osmanských daňových rejstřících se až do roku 1490 žádná zmínka o Razgradu neexistuje, přestože okolní vesnice zaznamenány jsou. Z onoho období pochází nejstarší ze zápisů o obci, ve kterém je uveden počet muslimských domácností jako 83. Od počátku 16. století osada postupně ožila a byla znovu osídlena převážně muslimy, nicméně v bezprostředně sousedících osadách Kayacik (později vedený jako Başbunar) a Dobrova, které později s Razgradem splynuly, žili Bulhaři. Záznamy o něm lze zprvu nalézt pod názvem Hezargrad i cedid (nový Hezargrad) a později pod podobnými, jako jsou: Herazgrad, Hasgrad, Çetehezar, Krasgrad, Arangrad, Azangrad, Hrazgrad, Hrasgrad, Krozgrad, Hirazgrad. vlevo|náhled|Mešita Ibrahima paši Nejstarší zcela dochovanou stavbou ve městě je mešita Ibrahima paši, postavená v letech 1530–1535; postavil ji renesanční mistr Manol na místě staré mešity, která je datována do konce 14. století, nebo první do poloviny 15. století. Jak dokládá nadační listina z roku 1533 vznikl kolem ní rozsáhlý komplex budov s medresou středního stupně, určenou k přípravě imámů, chatíbů a dalších nižších úředníků, s fontánou, později přestavěnými lázněmi a hospodářskými budovami, k nimž patřil karavanseraj, který byl pro svoji olověnou střechu nazýván Kurşunlu Han (– olovo).
Podle soupisu č. 382 město nový Hezargrad krátce po roce 1542 166 muslimských domácností, převážně Turků, a z toho 34 domácností, tedy šestina, byli nedávní konvertité k islámu, pravděpodobně Bulhaři. Město zažívalo nebývalou stavební aktivitu: kolem roku 1540 byla postavena mešita Iskender bej, která patřila jednomu z vakfů a k níž patřila i medresa; údajně starší byla mešita Behram bej, nicméně je poprvé zmíněna až v po roce 1542, měla olověnou střechu a její zdi byla také zpevněny olovem, byla zbořena na počátku 60. let 20. století; v roce 1542 byla postavena mešita Ahmed bej (), která slouží jako jediný funkční muslimský chrám.
Podle soupisu z roku 1550 zde žilo 199 muslimských domácností, z nichž 17 % tvořili synové Abdulláha (neboli křesťané, kteří konvertovali k islámu) a 60 svobodných mladých muslimů. Některé muslimské domácnosti pocházely z Karamanu v Anatolii, asi 100 km jižně od města Konya. V Kayaciku žilo v té době 208 křesťanských domácností, sedm muslimských a čtyři svobodní mladí muslimové.
V soupisech inventářů vakfů z roku 1573 je Razgrad zaznamenán jako Yenice neboli Nové město. Údaje z rejstříku Kuydu Kadime č. 559 (z let 1579–1580) zaznamenávají 197 muslimských domácností a 42 svobodných mladých muslimů, což vede k odhadovaným 1200–1400 obyvatelům. V jiné tabulce autor uvádí 244 muslimských domácností. Tito muslimové žili ve čtyřech čtvrtích pojmenovaných podle jednotlivých mešit: Ibrahim paša, Ahmed bej, Iskender bej a Behram bej. Tehdy bylo ve městě 47 imámů, jeden muezín a lidé udržující komplex budov s mešitou Ibrahima Paši. Podle stejného registru měl Kayacik (Başbunar) 205 křesťanských domácností a 2 muslimské a Dobrova 305 křesťanských a 18 muslimských domácností. V téže době byla poblíž cesty do Başbunaru postavena mešita Hadži Musluma Mehmeda. Patřila patřila jednomu z vakfů z Nikopolského sandžaku a podle zápisu datovaného rokem 987údaj v letech od hidžry, jinak rok 1579/80 vznikla kolem ní nová čtvrť. Kromě toho stála v oné době v obci mešita Kusam paša, která neměla minaret. vlevo|náhled|Turecké lázně Na počátku 17. století byl přes řeku Beli Lom postaven most. Spojoval město s Bílou mešitou (Akcamia), z čehož se usuzuje, že byla postavena výrazně dříve a patřila ke staršímu osídlení na tomto břehu řeky; mešita byla zbořena na počátku 60. let 20. století. V první polovině 17. století byly v místě starých lázní postaveny turecké lázně, které byly tehdy největší na Balkánském poloostrově; měly dva oddíly – pro muže a ženy. Byly vyzdobeny římskou mozaikou přenesenou z dochované části římských lázní a velký kulatý kámen, na kterém se zákazníci ohřívali, se dochoval až do konce 19. století; lázně byly zbořeny koncem 70. let 20. století. Kolem roku 1640 nebo o něco dříve postavil janičář Mustafa Çelebi mešitu, která pak nesla jeho jméno stejně jako kolem ní vzniklá nová čtvrť, v níž působila od roku 1642 nižší škola () pod jeho vedením. Ke čtvrti náležela i osada Dobrovska mahala (Dobroşka, nebo též Dobro maalesi).
V roce 1640 Petr Bogdan Bakšić (1601–1674) podal papeži zprávu o stavu bulharských zemí a uvedl, že v Arangradu žije 150 domácností schizmatiků, tj. pravoslavných křesťanů cca 800 lidí, 10 katolíků z Ragusy (Dubrovníku), 1 700 křesťanských domů, 1 600 tureckých domů s přibližně 7 000 lidmi, 70 arménských domů s přibližně 460 obyvateli. Mimo to zmiňuje, že jsou zde dva dřevěné kostely, přičemž se předpokládá, že jeden z nich byl arménský, protože jinde se uvádí, že tu mají Arméni kněze a jménem Parsam, nicméně existence kostelů není z jiných zdrojů doložena. Podle osmanských rejstříků z roku 1642 zde žilo 374 muslimských a 45 křesťanských domácností; v Başbunaru 122 křesťanských a 3 muslimské domácnosti; v Dobrově 369 křesťanských a 20 muslimských domácností. Ze seznamu džizji, peněžní daně pro nemuslimy, z roku 1645, lze vyčíst počet nemuslimů žijících v jednotlivých osmanských čtvrtích města Cargrad: čtvrť Iskender bej 5 domácností, Kasam paša 3, Behram bej 4, Opaka 2, Ahmed bej 6, domácnosti bez trvalého pobytu ve vakfském panství 20. Přitom v tomto soupisu nefigurují nemuslimští příslušníci osmanských ozbrojených složek jako vojnuci a derbendžijové, nemuslimští duchovní, osoby nebo skupiny pověřené zvláštní státní službou, rodiče dětí naverbovaných k janičářům a další, kteří bylo od této daně osvobozeni. Z údajů se dovozuje, že v polovině 17. století měl Hezargrad 2 500 až 3 000 obyvatel včetně předměstských čtvrti Dobrova a Başbunar, které se s ním prakticky sloučily.
V roce 1656 se katolickým biskupem v Marcianopoli (Devňa) stal Petr Parčevič (1612–1674). V onom roce uvedl o Razgradu, že se skládá z 1 700 domů, 4 000 Turků a je sídlem muftího. Podobné údaje zaslal dopisem do Říma v roce 1659 Filip Stanislavov (cca 1608–1672), který zde nějakou dobu žil se svým bratrem; mimo to uvedl, že dubrovničtí obchodníci jsou ve městě zastoupeni 30 lidmi žijícími v 5 domech a bulharští schizmatici (pravoslavní křesťané) mají 100 domů s přibližně 300 lidmi. Historici považují data Petara Bogdana a Filipa Stanislavova za málo spolehlivá. Jak dokládají dva kamenné nápisy zazděné v jižní zdi současného kostela, které jsou datovány rokem 1667, fungovala tehdy ve městě bulharská klášterní škola. Ze soupisu džizji z let 1670–1671 vyplývá, že křesťanské domácnosti zmizely z muslimských čtvrtí, patrně v důsledku nějakého střetu za vlády sultána Mehmeda IV., v době hromadné konverze obyvatel k islámu, kdy probíhaly války s Rakouskem a s Polskem. V roce 1680 měl Hezargrad 515 muslimských a 60 křesťanských domácností, Kayacik pinari 20 křesťanských a 15 muslimských rodin a Dobrova 190 křesťanských a 16 muslimských domácností.