Karel Lodewijk Georgette Emmerence De Gucht (* 27. ledna 1954 Overmere, Belgie) je belgický a evropský politik, který v letech 2010–2014 působil jako evropský komisař pro obchod ve druhé Barrosově komisi. V letech 2004 až 2009 působil jako belgický ministr zahraničních věcí a v letech 2009 až 2010 jako evropský komisař pro mezinárodní spolupráci, humanitární pomoc a reakci na krize.
Mládí a vzdělání Narodil se v Overmere. Do politiky vstoupil již v mládí, když se během studií na Vrije Universiteit Brussel stal předsedou mládežnické organizace Vlámští liberální studenti. Absolvoval magisterské studium práv a působil jako advokát, zejména v obchodních záležitostech, u advokátní komory v Gentu. Na své alma mater později přednášel evropské právo.
Politická kariéra
Národní politika Po volbách v roce 1994 se De Gucht stal poslancem Vlámského parlamentu. V roce 2003 přešel do belgické Federální sněmovny reprezentantů, jejímž členem byl do roku 2004 a poté znova v období 2007–2010. V roce 1999 byl zvolen předsedou vlámské liberální strany Otevření vlámští liberálové a demokraté. Přestože byl ve všeobecných volbách 18. května 2003 zvolen do Federálního parlamentu a v evropských volbách v červnu 2004 také do Evropského parlamentu, první mandát vykonával pouze velmi krátce a druhého se vůbec neujal.
Dne 18. července 2004 vstoupil do belgické vlády jako ministr zahraničních věcí. V letech 2008–2009 zastával rovněž funkci místopředsedy vlády. V roce 2006 byl úřadujícím předsedou Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). V letech 2007–2008 byl členem Rady bezpečnosti Organizace spojených národů a v letech 2004–2009 také členem Evropské rady.
Evropská politika vlevo|náhled|De Gucht s ministryní zahraničních věcí Hillary Clintonovou v Bílém domě, 2009 V roce 1980 se De Gucht stal poslancem Evropského parlamentu, tento mandát vykonával až do roku 1994. V roce 1989 byl zpravodajem významné deklarace Evropského parlamentu o základních právech, která se později stala jedním z podnětů ke vzniku Listiny základních práv Evropské unie. Ta byla následně začleněna jako nedílná součást Lisabonské smlouvy. V červenci 2009 byl De Gucht jmenován belgickým evropským komisařem jako nástupce Louise Michela. Stejně jako jeho předchůdce získal portfolio rozvoje a humanitární pomoci, od února 2010 až do 31. října 2014 však působil v druhé Barrosově komisi jako komisař pro obchod.
Připravil a zahájil jednání o dohodě o volném obchodu mezi Evropskou unií a Spojenými státy, známé jako Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Podílel se na uzavření významných obchodních dohod, mimo jiné s Jižní Koreou (2011), Kolumbií a Peru (2013), státy Střední Ameriky, Singapurem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou (2014). V říjnu 2014 dokončil jednání o Komplexní hospodářské a obchodní dohodě (CETA) s Kanadou, která představovala první obchodní dohodu Evropské unie se státem skupiny G7. Dohlížel rovněž na zahájení obchodních jednání s Japonskem a Vietnamem, obnovení rozhovorů se sdružením Mercosur a zahájení vyjednávání investiční dohody s Čínou. Uzavřel také významné dohody o hospodářském partnerství se západní Afrikou (ECOWAS), jižní Afrikou (SADC) a východní Afrikou (EAC), které dohromady pokrývaly přibližně 75 % africké ekonomiky.
Jako jeden z posledních kroků ve funkci evropského komisaře podepsal 31. října 2014 v Nairobi dohodu s Východoafrickým společenstvím (EAC), sdružujícím Burundi, Keňu, Rwandu, Tanzanii a Ugandu. Významně se rovněž podílel na uzavření asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou, jejíž příprava a následné pozastavení podpisu ukrajinskou vládou patřily k bezprostředním příčinám protestního hnutí Euromajdan a následné Revoluce důstojnosti.
Na konci svého mandátu se v rámci Evropské komise těšil značnému respektu díky pokroku dosaženému v oblasti obchodní politiky. Rozhodl se však odejít z politiky, s výjimkou té lokální, kde se rozhodl zůstat jako předseda obecního zastupitelstva.
Kontroverze De Gucht je známý svými otevřenými a často přímočarými názory na různé politické otázky.
Během cesty do Afriky na konci roku 2004 vyvolal diplomatickou kontroverzi, když prohlásil, že „v Kongu existuje problém s vrcholnou politickou třídou“, a zpochybnil její schopnost bojovat proti korupci. Přestože jeho výroky vyvolaly kritiku, získal značnou neoficiální podporu v diplomatických kruzích i médiích a odmítl své stanovisko odvolat. Následné mediální zprávy naznačovaly, že jeho obavy o boj s korupcí byly oprávněné.
V listopadu 2008 byl anonymním oznamovatelem a předsedou krajně pravicové strany Vlaams Belang obviněn z využívání neveřejných informací při obchodování s cennými papíry (insider trading). Státní zastupitelství v Gentu se však nakonec rozhodlo věc dále nevyšetřovat. Uvedlo, že „z provedeného šetření vyplynulo, že De Gucht nikdy nezneužil své interní informace týkající se situace společnosti Fortis, konkrétně poklesu hodnoty jejích akcií“, a případ uzavřelo.
V pozdější fázi své kariéry vyvolal kontroverze také svou aktivní podporou Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP). Někteří kritici jej obviňovali z přílišného optimismu vůči této dohodě, z podceňování možných rizik pro evropské malé a střední podniky spojených s mechanismem řešení sporů mezi investorem a státem (ISDS) a rovněž z přehlížení veřejných obav týkajících se tohoto mechanismu.
Publikace
Ketterijen – hoe overleven we onze tijd? [„Kacířství – jak přežít naši dobu?“] Polis, 2017. Pluche – Over de banalisering van extreem rechts [„Plyš – o banalizaci krajní pravice“], Houtekiet, 2007. De toekomst is vrij : over het liberalisme in de 21ste eeuw [„Budoucnost je svobodná: o liberalismu v 21. století“], Houtekiet, 2002. Het einde der pilaren : een Toscaans gesprek [„Konec pilířů: toskánský rozhovor “] s europoslancem Johanem Van Heckem, Houtekiet, 2001. Er zijn geen eilanden meer: over de democratie, vrijheid en de mensrechten [„Už neexistují žádné ostrovy: o demokracii, svobodě a lidských právech“] s europoslancem Dirkem Sterckxem, Houtekiet, 1999. Time and tide wait for no man: the changing European geopolitical landscape [„Čas a příliv nečekají na nikoho: proměňující se evropské geopolitické prostředí“] Praeger Publishers, 1991.
Osobní život Je ženatý s Mireille Schreursovou, policejní soudkyní v Aalstu. Jejich syny jsou Jean-Jacques De Gucht, člen belgického Senátu a Frédéric De Gucht, který byl v říjnu 2025 zvolen předsedou strany Otevření vlámští liberálové a demokraté (Open VLD).
Vyznamenání 60x60pixelů velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky – Polsko, 18. října 2004 60x60pixelů velkokříž Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 8. března 2006
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Karel De Gucht – oficiální stránka na webu Evropské komise
Kategorie:Belgičtí politici Kategorie:Belgičtí právníci Kategorie:Diplomaté Belgie Kategorie:Evropští komisaři z Belgie Kategorie:Evropští komisaři (2004–2009) Kategorie:Evropští komisaři (2009–2014) Kategorie:Ministři zahraničních věcí Belgie Kategorie:Poslanci Evropského parlamentu z Belgie (1979–1984) Kategorie:Poslanci Evropského parlamentu z Belgie (1984–1989) Kategorie:Poslanci Evropského parlamentu z Belgie (1989–1994) Kategorie:Poslanci Evropského parlamentu Strany pro svobodu a pokrok Kategorie:Absolventi Vrije Universiteit Brussel Kategorie:Nositelé velkokříže Řádu za zásluhy Polské republiky Kategorie:Nositelé velkokříže Řádu prince Jindřicha Kategorie:Narození v roce 1954 Kategorie:Narození 27. ledna Kategorie:Narození ve Vlámském regionu Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Muži