náhled|Francouzský revoluční kalendář Chronologie (česky časomíra, odvozeno z řeckých slov χρόνος, což znamená čas, a λόγος, což v přeneseném smyslu znamená nauka nebo věda) je věda o měření času, jeho způsobech a prostředcích k tomu používaných. Ačkoli problematikou měření času se lidstvo zabývalo odedávna, objevil se tento výraz poprvé v 16. století, jeho původcem je zakladatel vědecké chronologie Joseph Justus Scaliger (1540–1609).
Čas, který neustále plyne, může být měřen pouze událostmi, které se v něm odehrávají, nebo pohybem, který v něm probíhá. Měření času bylo od nepaměti svázáno s astronomickými pozorováními, tedy obecně srozumitelným měřítkem času jsou pohyby Země a nebeských těles. Na těch je založeno měření času všech kulturních společenství. Proto musí chronologie obsáhnout jak tyto objektivní předpoklady, které studuje astronomie, tak i jejich konkrétní využití v tom kterém chronologickém systému.
Chronologii můžeme obecně dělit na tyto oblasti: matematická (astronomická) chronologie – využívá poznatků astronomie a jiných příbuzných věd, sleduje pohyby nebeských těles, zkoumá, do jaké míry přicházejí v úvahu pro stanovení časových jednotek, a stanoví na jejich základě objektivní jednotky měření času (např. den, rok). historická (technická) chronologie – studuje způsoby měření času a jejich vývoj u různých národů, respektive v jednotlivých kulturních okruzích. Jako pomocná věda historická poskytuje nezbytná poučení pro převádění chronologických údajů užívaných v minulosti na soudobý způsob. Historická chronologie má především tyto dvě funkce: praktická: převádění chronologických údajů minulosti na dnešní způsob datování a oprava datování historických událostí nedostatečně časově určených písemnými prameny. teoretická: studium chronologických kategorií v jejich historickém vývoji, čímž určuje základní pravidla pro spolehlivé převádění dat. geologická chronologie - určuje časovou škálu obsahující historii Země od doby jejího vzniku a zahrnující různé etapy geologického času.
Je-li například seznam událostí seřazen chronologicky, na prvním místě je ta událost, která se udála nejpozději, na druhém místě ta, která se udála o trochu dříve apod. Může to ale být i opačně.
Rytmus času a kalendáře Astronomické cykly a z nich odvozené kalendářní cykly Dělení dne Kalendář Letopočet (počáteční roky různých letopočtů) Chronologie datování (způsoby datování v průběhů dějin)
Způsoby datace indikce – cyklus 15 let sluneční kruh 28 let, kterým se přidělují nedělní písmena, konkurenty týkající se Velikonoc – slouží pro určení dne v týdnu Metonův cyklus 19 let určující zlatý počet daného roku, epakta – slouží k určení stáří Měsíce, používané pro výpočet data Velikonoc římská datace (kalendy, nony, idy) – původně dle fází Měsíce křesťanská datace – dle pevných a pohyblivých církevních svátků Bononské datování – datování dle rozdělení měsíce na stejné poloviny
Archeologické metody datace Dendrochronologie Radiokarbonová metoda Termoluminiscence
Odkazy
Reference
Literatura HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav – NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1994. . s. 99–118 (3. vyd. Jinočany, H+H 2002). Adam Adolf, Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Praha 1997. Alter Franz Carl, Beitrag zur praktischen Diplomatik der Slaven, vorzüglich für Böhmen, Wien 1801. Bláhová Marie, Historická chronologie. Praha 2001. (ukázka z knihy na webu) Černý Karel, Liturgický rok ve světle zápisníku ministrů klatovské koleje. In: Opera Historica 8, 2000, s. 555–574. Černý Karel, Velikonoce v klatovské koleji Tovaryšstva Ježíšova. In: Minulostí Západočeského kraje 36, 2001, s. 69–79. Doskočil Karel, Vývoj cisiojánu u nás, in: Sborník historický č. 6, 1959, s. 97–170. Emler Josef, Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české. Praha 1876. Friedrich Gustav, Rukověť křesťanské chronologie. Praha 1934; 2.vyd. Praha, Paseka, 1997. . Hlaváček Ivan, Chronologie a její studium v českých zemích. In: Sborník archivních prací 28, 1978, s. 410–423. Hlaváček Ivan, Církevní kalendář a čeští světci v datovací praxi diplomatického a vyprávěcího materiálu přemyslovských Čech, in: Acta Universitatis Carolinae 1971, Z pomocných věd historických. Horský Zdeněk, Příspěvek k poznání průběhu gregoriánské kalendářní reformy v českých zemích. In: Z dějin geodézie a kartografie v českých zemích 4, 1985, s. 17–34. Hrubý Václav, Úvod do archivní theorie a prakse, Praha 1930. Kollmann Josef, Zavedení gregoriánského kalendáře v českých zemích. In: Sborník archivních prací 24, 1974, s. 3–41. Kotulová Eva, Kalendář aneb kniha o věčnosti a času, Praha 1978. Polák Bedřich, Staropražské sluneční hodiny. Praha 1986. Sedlák V. J., Tabulky k převádění dat historických pramenů, Praha 1960 (přetisk 1970). Voigt Mikuláš Adaukt, Über den Kalender der Slaven, Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen 3, Prag 1777. Vondruška Isidor, Kalendarium svatých, Praha 1932. Zaoral Prokop, O datování v Kosmově kronice, Brněnský archivní věstník 1958, č. 2, s. 23–44. Jirásko Vojtěch, O náboženství přehnanském: „Tos přehnal“, Bělohradský archiv, č.15 (1995)
Související články Chronologie fotografie Měření času Kalendář Datace
Externí odkazy
v Akademickém slovníku cizích slov
Kategorie:Čas Kategorie:Pomocné vědy historické Kategorie:Měření času