Dějiny filmu jako nezávislé umělecké formy začínají po roce 1895, kdy byl s velkým ohlasem v Paříži předveden kinematograf bratrů Lumièrů.KRESTA, D.: Dějiny světového filmu 1. Němý film. Olomouc 2013, s. 10
Film vznikl jako technický zázrak, nejmladší, syntetický a audiovizuální druh umění, jehož hlavním atributem je ikoničnost. Vynálezcem filmu je T. A. Edison, ale prapočátky filmu se dají najít už u tzv. oživené fotografie.KUPŚĆ, J.: Malé dějiny filmu. Praha 1999. s. 9 Existují dvě základní paradigmata: pasivní zachycování reality (dokumentaristická linie – Lumiére) a sci-fi, triková linie (Mélies).
Bratři Lumiérové se zabývali dokumentárními a cestopisnými filmy, přičemž je chtěli přivézt z Francie do USA.KUPŚĆ, J.: Malé dějiny filmu. Praha 1999. s. 11 – 14 Za první krátký dějový film je považován jejich Pokropený kropič. Mezi první představitele filmu patří Georges Méliès (vynález filmového triku, sci-fi, film Cesta na Měsíc).Hammond, Paul (1974). Marvellous Méliès. London: Gordon Fraser. p. 141.
Ve Francii vznikly první filmové společnosti (Pathé a Gaumont). V roce 1908 vznikla ve Francii Společnosť filmového umění (Societé film d'art), a v roce 1906 Charles Pathé zahájil celosvětovou expanzi filmu.
Prapočátky filmu tvoří němý film. Ten vznikl koncem 19. století. Promítal se s hudebním doprovodem s pomocí gramofonu nebo klavíru.
Raná kinematografie a začátky
Nezbytné inovace pro vytvoření prvního filmu Optické hračky, hrátky se stínem, „magické lucerny“, a vizuální triky existují již tisíce let. Mnoho vynálezců, vědců a výrobců pozorovalo vizuální fenomén, kde se řada individuálních statických snímků dala do pohybu a vytvořily iluzi pohybu – koncept pojmenovaný jako Persistence of Vision. Tuto iluzi poprvé popsal britský lékař Peter Roget v roce 1824 a stala se prvním krokem k vývoji kinematografie.
Řada technologií – jednoduché optické a mechanické hračky týkající se pohybu a vize – byla vyvinuta na konci 19. století a předcházela tak zrození filmového průmyslu: V 17. století v Římě byla vynalezen Athanasiusem Kircherem první primitivní „magická lucerna“. Byl to přístroj s objektivem, který promítal obraz z fólie na stěnu s jednoduchým zdrojem světla (např. svíčkou). 1824 – vynález thaumatropu (první verze optického klamu, který využíval konceptu Persistence of Vision, poprvé uvedeném ve vědeckém článku Petera Rogeta), který pojmenoval anglický lékař Dr. John Ayrton Paris.
náhled|Persistence of vision 1831 – objev zákona elektromagnetické indukce anglickým vědcem Michaelem Faradayem, princip k výrobě elektřiny a pohánění motorů a ostatních strojů (včetně filmových technik). 1832 – vynález fantaskopu (nebo také phenakistiscop) vytvořeným belgickým vynálezcem Josephem Plateau. Zařízení, které simulovalo pohyb. Série nebo sekvence samostatných obrázků zobrazující různé fáze činnosti, jako např. žonglování nebo tance, byly uspořádány po obvodu nebo na okraji drážkovaného kotouče. Když byl kotouč umístěn před zrcadlo a točil s ním, mohl divák při pohledu skrz otvory vidět „pohybující“ se obraz. 1834 – vynález a patent dalšího stroboskopického přístroje, Daedalum (v roce 1867 Američanem Williamem Lincolnem přejmenovaným jako Zoetrope), britským vynálezcem Williamem George Hornerem. Představoval dutý rotační válec (či válec s klikou) se sekvenčními fotografiemi, kresbami nebo ilustracemi na vnitřní straně pravidelně rozmístěnými do úzkých drážek, kterými divák pozoroval „pohybující“ se kresby. 1839 – zrození fotografie a komerčně nezávislé daguerrotypie (způsob fotografování na stříbrné či měděné plechy) zásluhou francouzského malíře a vynálezce Jacques-Louis Daguerre Mandeeho.
náhled|Projekce Reynaudového praxinoskopu v roce 1882 1841 – patentování kalotypie (nebo také talbotypie, proces pro tisk fotografií na negativní vysoce kvalitní papír) britským vynálezcem Williamem Henry Fox Talbotem. 1861 – vynález kinematoskopu, patentovaným Američanem Sellersem Colemanem, zlepšující rotující lopatkové stroje zobrazující (ručně zalomenou) sérii stereoskopických snímků na skleněnou desku, postupně byl namontovaný na do bedny. 1869 – rozvoj celuloidu Johnem Wesley Hyattem, patentovaném v roce 1870 a ochranou známkou v roce 1873 – později byl využit jako základ fotografického filmu. 1870 – První demonstrace Phasmotropu (nebo Phasmatropu) Henrym Renno Heylem ve Filadelfii, USA, na které představil v rychlém sledu statické fotografie nebo fotografie tanečníků a vytvořil tak iluzi pohybu. 1877 – vynález praxinoskopu francouzským vynálezcem Charlesem Emile Reynaudem. Byl to „projektor“ se zrcadlícím se bubnem, který vytvářel iluzi pohybu a byl podobným zařízením jako Zoetrope. Veřejné demonstrace praxinoscopu byly promítány v roce 1890 s projekcí „filmů“ trvajících 15 minut v jeho pařížském Theatre Optique. 1879 – Thomas Alva Edison uskutečnil první veřejnou výstavu účinné žárovky, později využitou ve filmových projektorech.
Fascinace pohyblivým obrazem Obraz je nejjednodušší a všeobecně nejsrozumitelnější způsob sdílení zkušeností a zážitků. Od nejranějších časů lidé usilovali o zobrazení nejen světa, ale světa v pohybu. Jeskynní malby z doby kamenné ohromují přesností, s níž jsou zachycena zvířata, lovci a tanečníci v pohybu. Obrazové příběhy na vlysech egyptských hrobů zobrazují zřetelně opakování stále stejných postav, z nichž se při pečlivém pohledu vyklubou studie jednotlivých fází pohybu. Tyto za sebou řazené reliéfy běžícího válečníka, zdvihajícího svůj oštěp stále výše vykazují úžasnou podobnost se za sebou jdoucími políčky filmového pásu.
V Asii se pohyblivé obrázky promítají již nejméně tisíc let. Nejstarší doklady stínohry, při níž byli na plátno „vykouzleni“ bohové a hrdinové, bájná zvířata i démoni, pocházejí z Číny 11. století našeho letopočtu. Dvourozměrné filigránové figurky z vydělané zvířecí kůže byly umělecky vybarveny a byly tak tenké, že je bylo možno prozářit světlem olejové lampy. Jejich barevné stíny se pak pohybovaly po plátně. Především v Indonésii je stínohra wayang kulit oblíbená dodnes.
Od camery obscury k fotoaparátu Téměř všechny dřívější pokusy rozpohybovat a promítat obrázky sloužily k předstírání působení nadpřirozených sil. Tak uvedl v Evropě 16. století senzacechtivé publikum v hrůzu a strach pomocí podivuhodné trikové bedny potulný Ital Giovanni Battista della Porta. V zatemněné místnosti „vyčaroval“ užaslému publiku čerta. K tomu Porta použil princip „temné komory“ – camery obscury, popsaný poprvé již na přelomu tisíciletí.
náhled|Camera obscura v Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel vlevo|náhled|Giovanni Battista della Porta Odhalil jej arabský učenec Abu Ali al-Hasan, když hledal zařízení, s nímž by mohl pozorovat zatmění Slunce bez poškození zraku. Využil skutečnosti, že světlo, které padá malým prostorem do jinak naprosto temného prostoru, promítá na stěnu obraz předmětu a obrazů, které se nacházejí před otvorem. Porta umístil své publikum do camery obscury zády k otvoru ve zdi, zatímco vně pokoje se před ním pohyboval pomocník v kostýmu čerta. Přestože camera obscura promítá obráceně a čert zdánlivě stál na hlavě, neminul se účinkem. Nová hračka se rychle rozšířila po celé Evropě. Vědci stejně jako pouťoví umělci přizpůsobili princip pro své účely a dále jej vyvíjeli. Zjistilo se například, že čočka zasazená do otvoru pro světlo zlepšuje promítaný obraz a že obraz může být převrácen do správné pozice pomocí našikmo postaveného nebo dutého zrcadla.
V 18. století používali malíři a kreslíři podstatně zmenšenou přenosnou cameru obscuru k vyhotovení co možná nejvěrnějších obrazů. Promítali zobrazení předmětů nebo krajin na kreslící papír nebo na plátno a pak jej obkreslili. Potřeba zaznamenat takové zobrazení přímo vedla v 19. století k vynalezení fotografie, která je dodnes založena na principu camery obscury.
První promítání kouzelnou lucernou Velký úspěch na trhu kuriozit a zázračných přístrojů slavila v Evropě 18. století předchůdkyně moderního projektoru, laterna magica. Současník ji popsal jako „malého pomocníka, který slouží k tomu, aby na bílé stěně zviditelňoval duchy a strašlivé obludy, což těm, kdo neznají jeho tajemství, připadá jako čáry a kouzla.“
Tajemství kouzelné lucerny ovšem odhalil již v roce 1671 ve svém traktátu Ars magna lucis et umbraeArs magna lucis et umrae učenec Athanasius Kircher. Popsal zařízení, s nímž je možno malé, na skleněné destičky namalované obrázky promítat na bílou zeď. K tomu člověk uložil zdroj světla, jehož účinek zesilovalo duté zrcadlo, do malé krabice. Pomalované skleněné destičky se pak hlavou dolů vsunovaly mezi svíčku a jediný otvor v krabici. Spojná čočka před otvorem spojovala světlo procházející skleněným obrázkem, takže na stěnu ve ztemnělé místnosti byl vržen zřetelný obraz.
náhled|Kouzelná lucerna (Laterna magica) ve wymondhamském muzeu Především nevzdělaný lid se nechal na trzích podvádět různými šarlatány a kouzelníky. Ale i v elegantních salonech pobláznili obchodně zdatní zaklínači duchů své vzdělané publikum domnělými výstupy čertů, strašidel a vyvolanými mrtvými, jejichž obrazy se ve skvěle zinscenovaném představení promítaly efektně na bílý kouř. Laterna magica zůstávala při takovém zjevení samozřejmě skrytá. V osvíceném 19. století využívali vědci tento praktický přístroj ke zpříjemnění svých přednášek promítáním vysvětlujícího obrazového materiálu a hračkářský průmysl úspěšně nabízel kouzelnou lucernu jako senzaci do dětských pokojů zámožných občanů.
Vynález kinematografu vytlačil nakonec kouzelnou lucernu z trhu kuriozit. Bez ní by se však 28. prosince 1895 v Grand Café v Paříži žádná filmová premiéra nekonala: bratři Lumiérové použili laternu magicu jako světelný zdroj pro promítání.
Iluze v pohybu S laternou magicou byl splněn jeden podstatný předpoklad pro vznik kinematografie: možnost promítat obrazy před větším publikem. Tyto obrazy však byly ještě v klidu. Od prolínání posunovacích obrázků v kouzelné lucerně vývoj ke skutečné iluzi pohybu nevedl. Až do 19. století byla výroba pohyblivých obrázků stále závislá na skutečném, s promítáním spojeném pohybu: figurky stínohry vodili loutkaři a della Portovi čerti museli před otvorem camery obscury pochodovat.
Aby bylo možno fotograficky nebo kreslířsky zachycené obrazy rozpohybovat, bylo třeba objevit zvláštní optický efekt. To, že vnímáme promítání filmového pásu jako „ živý obraz“ spočívá v optickém klamu. Filmový pás sestává z řady po sobě následujících obrázků, které zobrazují pohyb po maličkých krocích. Když tyto jednotlivé obrázky lidské oko vnímá v rychlém sledu – optimální je 24 snímků za sekundu – splynou do „živého obrazu“. Dlouhou dobu se věda domnívala, že tento efekt vzniká díky setrvačnosti lidského oka, jejímž následkem je tzv. doznívání zrakového vjemu – oko podrží vjem obrazu ještě krátký čas poté, co již zmizel. Tak může vjem prvního splynout s vjemem druhého, rychle po něm následujícího obrazu.
Vývoj filmu
Stroboskopický jev vlevo|náhled|Jeden ze Stampferových stroboskopických disků, 1830 Za iluzi pohybu ve filmu je zodpovědné působení záblesků, stroboskopický jev. Rychlý sled jednotlivých obrazů splyne do pohyblivého toku jen tehdy, když je promítání obrazů přerušováno krátkými fázemi tmy. Tento efekt objevil anglický přírodovědec Michael Faraday, když se snaží zjistit, proč loukoťové kolo projíždějící za plaňkovým plotem vypadá, jako by stálo či dokonce couvalo. Došel k závěru, že oko spojuje přerušované vjemy do zkreslených nebo chybných obrazů. Tento takzvaný stroboskopický efekt nemění jen vnímání skutečného pohybu, ale za zvláštních podmínek může naopak simulovat pohyb reálně neexistující.
Kolo dalo obrazu život