Sršeň mandarínská (Vespa mandarinia) je druh jedovatého sociálního blanokřídlého hmyzu z čeledi sršňovitých a rodu Vespa (sršeň). Žije v jižní, jihovýchodní a hlavně ve východní Asii, jako invazní druh se roku 2019 objevil i v Kanadě a v USA. Pro svůj biotop preferuje lesy ve středních nadmořských výškách. Jedná se o největší známý druh sršně; dělnice dosahují délky minimálně 3 cm a královny mohou měřit až okolo 5,5 cm a mít rozpětí křídel i více než 7,6 cm. Hlava je relativně masivní a celá tmavě žlutá až oranžová (kromě očí). Žihadlo měří 6 mm a disponuje velkým množstvím poměrně silného jedu (ale slabšího než má včela).

Žije v organizovaných společenstvech, která zakládá a vede královna. Hnízda si staví nejčastěji pod zemí v kořenovém systému stromů. Dospělý jedinec se živí mízou, nektarem a jinými sladkými šťávami, pro své larvy pak loví různé bezobratlé. Sršně mandarínské často napadají kolonie jiného sociálního hmyzu, například včel, vos nebo jiných sršní včetně svého vlastního druhu. V místech svého výskytu jsou považováni za škůdce, protože jsou během krátké doby schopny vyplenit včelí úl a kompletně vybít jeho osazenstvo. Mohou být nebezpečné i člověku, každoročně zemře v Japonsku a v Číně několik desítek lidí po útoku těchto sršní.

Taxonomie náhled|Frederick Smith, který poprvé odborně popsal sršeň mandarínskou|alt=Černobílý portrét muže v obleku, pod obrazem Smithův podpis Sršeň mandarínská patří mezi 22 druhů sršní rodu Vespa (sršeň), což je jeden ze čtyř rodů podčeledi Vespinae, jedné z osmi podčeledí tvořících čeleď Vespidae (sršňovití). Druh popsal v roce 1852 britský entomolog Frederick Smith. Jiný britský vědec, specialista na sršňovité Michael Archer, zařadil v roce 1993 sršeň mandarínskou do skupiny tropica a do kladu společně se sršní Vespa soror. Genetická a morfologická studie z roku 2013 toto rozdělení potvrdila. Skupinu tropica tvoří dva klady: klad skládající se ze sršní V. philippinensis, V. tropica a V. ducalis a klad sršní V. mandarinia a V. soror. Obě posledně jmenované sršně jsou od ostatních poměrně dobře rozeznatelné díky velké spánkové části hlavy, rýčovitě tvarovanému čelnímu štítku (clypeus), a také na základě svých velkých rozměrů (ačkoliv Vespa ducalis je jen o málo menší).

Poddruhy či formy Někdy se udává, že sršeň mandarínská vytváří 5 poddruhů, což mají být Vespa mandarinia bellona Smith, 1871, Vespa mandarinia japonica Radoszkowski, 1857, Vespa mandarinia magnifica Smith, 1852, Vespa mandarinia mandarinia Smith, 1852, Vespa mandarinia nobilis Sonan, 1929. Nicméně například Michael Archer psal v roce 2012 jen o třech formách či poddruzích.

Vespa mandarinia magnifica – Indie, Indočína, západní Čína Vespa mandarinia mandarinia – střední a jihovýchodní Čína, Korea, Japonsko, Rusko Vespa mandarinia nobilis – Tchaj-wan

Taxonomický přehled sršní z roku 2020 údajné poddruhy považuje jen za barevné formy, přičemž uvádí varianty „japonica“ (nejsvětlejší, nejvíce žlutá, především na hlavě a zadečku), „magnifica“ (s výrazně převažující tmavě hnědou barvou na hrudníku a zadečku) a „nobilis“ (barevně zhruba na pomezí mezi oběma předchozími).

Synonyma V anglicky mluvících zemích se sršeň mandarínská nazývá „asijská obří sršeň“ (), což může vést ke zmatku, neboť jako „asijská sršeň“ je někdy označována i sršeň druhu Vespa velutina. Totéž platí i v českém prostředí, kde obě sršně mají jako jedno z oficiálních jmen sršeň asijská a i z toho důvodu jsou občas zaměňovány. V Koreji se nazývá čangsumalbôl , což znamená „sršeň generál“, v Číně pak ta chu tchou feng resp. , což lze přeložit jako „včela / vosa s tygří hlavou“. V Japonsku je známá jako ósuzumebači (), neboli „včela/vosa velkosti vrabce“ a ve Vietnamu jako ong bắp cày khổng lồ, tedy „včela/vosa obr“ .

Popis náhled|Morfologie hlavy sršně mandarínské|alt=Přední pohled na hlavu sršně mandarínské Sršeň mandarínská je největším představitelem rodu Vespa. Královny dosahují délky průměrně 4 až 4,5 cm, nicméně obzvláště velké exempláře mohou měřit okolo 5 cm či dokonce až 5,5 cm, při rozpětí křídel přes 7,6 cm. Hmotnost královen je 2 až 3 gramy. Dělnice a samci bývají podstatně menší. Měří 2,7 až 4 cm a váží 1 až 1,5 gramu. Celkově je sršeň mandarínská asi o 40 % větší a o 60 % těžší než sršeň obecná. Velikostí se jí blíží sršně Vespa ducalis a především Vespa soror, v rámci čeledi Vespidae pak dosahuje podobných rozměrů obří vosík Polistes gigas, jehož samci mohou měřit i přes 5 cm. V roce 2019 byla v čínské provincii Jün-nan (při hranici s Myanmarem) objevena sršní dělnice, jejíž rozpětí činilo 9,35 cm a délka těla byla 6 cm. Jedná se tak o největší exemplář sršně mandarínské, jaký kdy byl odchycen. Dá se usuzovat, že královna z této kolonie by byla ještě výrazně větší. Rozměry tohoto jedince jsou tak velké a v porovnání s dosavadními daty tak výjimečné, že existuje předpoklad, že jde o samostatný, nový druh sršně. Hnízda tohoto „druhu“ rovněž dosahují obří velikosti a mají v průměru přes dva metry.

náhled|vlevo|Samec sršně mandarínské|alt=Samec sršně mandarínské z boku Královny a dělnice mají stejnou stavbu těla, rozdíl je pouze ve velikosti. Obě kasty mají funkční pohlavní orgány, avšak dělnice je zpravidla nevyužívají (výjimkou jsou situace po předčasné smrti královny). Jak královny, tak dělnice disponují žihadlem. Samec žihadlo postrádá, má kulatější konec zadečku a delší tykadla. Rozpoznávacím znakem této sršně a sršně Vespa soror je velká hlava s velmi širokými spánky (tempora) a lícemi (genae). Stavbou těla se Vespa mandarinia a Vespa soror velmi podobají, nicméně obě sršně jsou rozlišitelné na základě zbarvení, především zadečku.

Hlava je u všech barevných variant sršně mandarínské zpravidla výrazně žlutá nebo světle oranžová. Složené oči mandlovitého tvaru s vykrojením na vnitřní straně mají tmavě hnědou až černou barvu. Velikostně jsou srovnatelné s očima sršně obecné a tedy vzhledem k velikosti hlavy relativně malé. Mezi nimi jsou tři malá očka zvaná ocelli. Kusadla dorůstají značných rozměrů a jsou hnědá až černá. Hruď má tmavou barvu, výrazná je velikost štítku (scutellum). Zadeček je pruhovaný, střídají se žluto-oranžová a tmavě hnědá (někdy až téměř černá) barva, přičemž u některých forem více či méně výrazně převažuje tmavá barva, u jiných pak dominuje žlutá či oranžová. Oranžové pruhy jsou u kořene zadečku často velmi tenké a tvoří někdy i nezřetelné čárky, ve středu zadečku přerušené. Špičku zadečku (6. zadečkový článek) mají vždy žlutou nebo oranžovou, čímž je lze odlišit od sršně Vespa soror, jejíž zadeček je naopak tmavý. Nohy sršně mandarínské mají hnědou barvu v různých odstínech. Křídla jsou zbarvená šedě či šedohnědě.

Jed náhled|Královna (vlevo nahoře) a dělnice sršně mandarínské|alt=Několik desítek sršní vyfocených pohromadě, vlevo nahoře je královna, která je větší a má hlavu více do oranžova

Jed sršně mandarínské je směsí mnoha látek. Obsahuje mastoparany, což jsou cytolytické peptidy, které poškozují tkáň v místě a okolí vpichu žihadla a stimulují účinek dalších toxických složek jedu, zejména enzymu fosfolipázy. Tyto složky jedu způsobují krvácení a nekrózy. Na bolestivosti vpichu žihadla se podílí acetylcholin, který je přítomen v jedu ve vysoké koncentraci – asi 5 % sušiny (velkým množstvím této látky disponuje i jed dalších sršní). Nejnebezpečnější složkou jedu sršně mandarinské je peptidický neurotoxin zvaný mandarotoxin.

Místem toxického působení jedu je zejména kardiovaskulární systém. Jed zvyšuje srdeční frekvenci a změnu srdečního nervového systému vzruchů. Jed obsahuje rovněž poplašné feromony. Jakmile zachytí sršní dělnice jejich pach, okamžitě přispěchají na pomoc a vrhají se na protivníka. Vůně těchto látek vyvolává u sršní silnou defenzivní reakci, jež se dá přirovnat k zuřivosti. Protože tyto látky voní i lidem, přidávají se i do některých kosmetických přípravků. Zachytí-li sršeň mandarínská tuto pachovou stopu, působí na ni podobně jako feromon a zvýší její agresivitu.

Jedna dělnice sršně mandarínské disponuje v průměru 4,1 μl jedu, což činí asi 1,1 mg sušiny na jedince. Průměrná poloviční smrtelná dávka jedu neboli LD50 je 4,1 mg/kg. Ačkoliv jde v říši hmyzu o dosti silný jed, je asi 2,5× méně účinný, než jed nejjedovatější známé sršně Vespa luctuosa (1,6 mg/kg) či asi 1,5× méně účinný než jed včely medonosné (2,8 mg/kg). Jedový aparát sršně mandarínské obsahuje nicméně více jedu (a sršeň může bodnout víckrát), jedno žihadlo má poloviční smrtnou kapacitu asi 270 g a průměrná kolonie okolo 64 kg.

Výskyt Sršeň mandarínská se vyskytuje v jižní, jihovýchodní a východní Asii. Konkrétně žije v (severovýchodní) Indii, Nepálu, Bhútánu, Myanmaru, Laosu, Malajsii (pevninské), Číně (zvláště jihovýchodní), Tchaj-wanu, Jižní Koreji, Rusku (Přímoří) a Japonsku. Asi nejběžnější je v Japonsku, odkud také pocházejí nejpřesnější a nejpodrobnější studie o životě tohoto hmyzu. Typickým biotopem je kopcovitý zalesněný terén nízkých pohoří. Ve vyloženě horských oblastech téměř nežije, vzácná je též v nížinatých územích.

Všechny v poplašném duchu psané zprávy (minimálně k polovině roku 2019) o tom, že sršně mandarínské pronikly jako invazní druh i do Evropy, jsou nepravdivé a vznikly novinářskou neznalostí a záměnou sršně mandarínské za sršeň asijskou (Vespa velutina).

V srpnu 2019 byli tři jedinci sršně mandarínské nalezeni ve Vancouveru. Výskyt byl následně potvrzen i na jiných místech Kanady (Britská Kolumbie) a také v USA (stát Washington).

Ekologie a chování

Královny náhled|Královna sršně mandarínské pojídá mízu stromu. Dle měřítka je patrné, že měří okolo 4,5 cm.|alt=Na obrázku je samice (královna) sršně mandarínské na stromě. Hlavu má v díře v kůře stromu. Nad ní je přiložený metr, který ukazuje, že měří okolo 4,5 cm. Oplodněné i neoplodněné samice přečkávají zimu v zevnitř uzavřené podzemní komůrce (nebo méně často v kupách slámy) v utlumeném spánkovém režimu. Z hibernace se probouzejí v mírných oblastech v dubnu (Japonsko), v teplejších oblastech to může být dříve. Během hibernace ztrácejí okolo 40 % své váhy. Zpočátku se živí téměř výhradně mízou stromů, například dubu špičatolistého. Neoplodněné samice se rovněž živí mízou, ale někdy do začátku července umírají.

Hnízdo Hnízdo sršní mandarínských zakládá vždy jedna samice – královna (nedochází ke kooperaci jako například u vosíků). Se stavbou začíná zhruba v polovině května. V naprosté většině případů buduje hnízdo pod zemí, často v norách po hlodavcích či hadech, mnohdy v kořenovém systému borovic. Někdy si pro stavbu hnízda zvolí i dutinu stromu. Místo si pečlivě vybírá, mnohdy zkoumá různé možnosti. K hnízdu vede 2 až 60 cm dlouhý přístupový otvor.

Budování začíná tím, že královna připevní stopku z rozžvýkané papíroviny na (mnohdy odumřelý) kořen stromu. Poté vystaví první plástev s buňkami a celou stavbu zakryje papírovou stříškou. Samotná královna vybuduje celkem asi 35 až 60 buněk. Po vylíhnutí prvních dělnic začínají dělnice s rozšiřováním hnízdního prostoru a následně se zvětšováním celého hnízda. Dělnice vyhazují půdu před hnízdo a mohou zde vytvořit hromádku až dva metry dlouhou. Hnízdo sršní mandarínských nemá tak precizní strukturu jako hnízda sršní žlutavých nebo sršní obecných. Spodek hnízda je vždy více otevřený než u zmiňovaných příbuzných. náhled|vlevo|Vstupní část hnízda sršně mandarínské (Jižní Korea)|alt=Několik sršní mandarínských se pohybuje poblíž vstupu do svého hnízda, které je umístěné v prohlubni v zemi