Kounicové (též Kaunicové či Kaunitzové) byli šlechtický rod pocházející z rozrodu Stošů, kteří měli svůj původ ve Slezsku. Teprve v 16. století se Kounicové zařadili mezi významné pozemkové vlastníky na jižní Moravě, v roce 1509 získali panství Slavkov u Brna, které zůstalo jejich hlavním sídlem přes 400 let. V 17. století se rod rozdělil na moravskou a českou větev, v roce 1642 byl Kounicům udělen hraběcí titul.
Z moravské větve vzešla během 17.–19. století v několika generacích řada významných osobností habsburské monarchie. Nejslavnějším členem rodu se stal Václav Antonín (1711–1794), který po několika zahraničních misích zastával téměř čtyřicet let důležitou funkci rakouského státního kancléře (1753–1792) a patřil k osobnostem celoevropského významu. V roce 1764 byl povýšen na knížete a dokončil přestavbu zámku ve Slavkově do podoby reprezentativní barokní rezidence. Dědictvím získali moravští Kounicové další majetek na Moravě a v západních Čechách (Jaroměřice nad Rokytnou, Bečov nad Teplou), vlastnili také statky na území říše. Moravská větev vymřela v roce 1848, její majetek jen částečně přešel na potomstvo české větve, která do té doby vlastnila statky v severních a středních Čechách. V závěru existence české větve vynikla vlastenecky založená hraběnka Eleonora Kounicová (1809–1898). Pokračovatelem vlasteneckých aktivit byl její nejmladší syn Václav z Kounic (1848–1913). Jeho mecenášské sklony připomínají v Brně názvy Kounicův palác (dnes rektorát Masarykovy univerzity) a Kounicovy koleje. Během 17.–20. století patřilo Kounicům v obou liniích také několik paláců v Praze, Brně a Vídni. Rod Kouniců vymřel v roce 1919.
Historie
V roce 1451 začal prvně používat predikát z Kounic(Kúnic) Oldřich II. Štos z Branic pocházející z rodu Stošů. Jeho potomky byli Jan Šiška z Kounic a z Dřevohostic a jeho bratr Oldřich III. Šiška z Kounic. Z důvodu shody erbu (leknín) byli dřívějšími genealogy propojeni s moravskými šlechtickým rodem pánů z Půlína, kteří v 80. letech 12. století založili klášter Rosa Coeli v Dolních Kounicích a byli neoprávněně pojmenování z Kounic. V roce 1480 jim nebyl uznán panský stav, přestože již od 13. století používali slezští Stošové titulu comes(latinský hrabě). Stěžejním datem v historii Kouniců je rok 1509, kdy Oldřich III. z Kounic (1460–1516) zakoupil slavkovské panství včetně blízkých vesnic (Heršpice, Hodějice a Němčany). Oldřich III. z Kounic měl syny Jana, Václava, Petra a Oldřicha IV. Jeho potomci byli poté roku 1532 povýšeni do panského stavu. Dalším významným představitelem rodu byl Oldřich V. z Kounic (1569–1617), který studoval v Itálii a působil jako komoří krále Matyáše Habsburského. K rodovému dědictví získal navíc Rousínov, Uherský Brod a další statky. Nechal postavit renesanční zámek ve Slavkově a stál také u vzniku slavkovské budovy radnice. Jako tolerantní protestant poskytl na slavkovském panství útočiště vyznavačům různých pronásledovaných náboženství. Oldřichovi starší synové z prvního manželství Karel (†1631) a Bedřich (†1649) stáli během stavovského povstání na straně českých stavů. Bedřich byl členem moravského zemského direktoria, které se kvůli nedostatku jiných prostor scházelo v jeho brněnském paláci. Karel a Bedřich byli po porážce povstání odsouzeni k trestu smrti, cestou milosti byli pouze vypovězeni ze země.KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Masarykova univerzita, Brno, 2006; s. 196–197, 215–216 ISBN 80-210-4130-7 Jejich majetek byl zkonfiskován, částečně ale zůstal zachován pro nezletilé příbuzné, kteří přestoupili na katolickou víru a byli vychováni pod patronátem kardinála Ditrichštejna.TOMEČEK, Radek: Uherský Brod. Putování historií královského města; Uherský Brod, 2005; s. 92–97 ISBN 80-903006-7-7
Moravská větev thumb|left|Portrét mladého Dominika Ondřeje z Kounic (1654–1705) pořízený během jeho kavalírské cesty ve Francii thumb|right|Moravský zemský hejtman Maxmilián Oldřich z Kounic (1679–1746) Na počátku moravské větve stál Lev Vilém z Kounic (1614–1655), nejmladší syn Oldřicha II. z jeho druhého manželství, který byl po porážce stavovského povstání vychován pod dohledem kardinála Františka z Ditrichštejna. Bylo mu vráceno zkonfiskované panství Slavkova, po smrti staršího bratra Maxmiliána v roce 1632 obhájil nárok i na Uherský Brod. Později byl povýšen do českého hraběcího stavu (1642). Svůj vzestup stvrdil sňatkem s kardinálovou neteří Marií Eleonorou z Ditrichštejna (1623–1687) a nakonec v letech 1652–1655 zastával na Moravě funkci nejvyššího sudího. Pokračovatelem moravské větve byl jediný syn Dominik Ondřej I. z Kounic (1654–1705), který zužitkoval příbuzenské vazby na rod Ditrichštejnů prosadil se jako diplomat. V roce 1683 dosáhl potvrzení hraběcího titulu pro celou říši a v roce 1687 obdržel Řád zlatého rouna (toto prestižní ocenění získali poté v několika generacích další čtyři Kounicové).LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 272 Nakonec se stal říšským vicekancléřem (1696–1705). Rodový majetek na Moravě rozšířil několika nákupy (Křižanov 1685, Strážnice 1702), nejvýznamnější akvizicí byl zisk Uherského Brodu zakoupeného v roce 1689 od Serényiů. Uherský Brod až do 20. století patřil k největším velkostatkům ve vlastnictví Kouniců, hlavním sídlem ale zůstal Slavkov. Kromě toho Dominik Ondřej vlastnil palác ve Vídni (dnes Lichtenštejnský palác), který začal stavět v roce 1691, ale již o několik let později jej prodal Lichtenštejnům. Autorem projektu vídeňského paláce byl Domenico Martinelli, který byl Kounicovým osobním přítelem a vychovatelem v jeho rodině. Martinelli koncem 17. století zahájil také přestavbu slavovského zámku na honosnou barokní rezidenci, která však byla dokončena až o půlstoletí později.
Dominik Ondřej měl dva syny. Starší František Karel (1676–1717) se za odstupné 100 000 zlatých vzdal nároků na dědictví a oddal se církevní dráze, nakonec byl biskupem v Lublani (1711–1717). Pokračovatelem rodu byl mladší syn Maxmilián Oldřich (1679–1746), který se stejně jako otec uplatnil v diplomacii habsburské monarchie a nakonec byl dlouholetým zemským hejtmanem na Moravě (1720–1746). Byl též rytířem Řádu zlatého rouna (1744) a patřil k mecenášům umění. Ze zděděného majetku odprodal Strážnici (1716) a Křižanov (1727). Později využil finanční hotovost zděděnou po starším bratrovi k nákupu panství Luka nad Jihlavou (1736). Vedle statků na Moravě vlastnil palác v Laxenburgu, který prodal v roce 1722 Leopoldu Šlikovi. Maxmilián Oldřich pokračoval v přestavbě slavkovského zámku (o jeho dokončení se ale začal zajímat až poté, co se stal moravským zemským hejtmanem), později byl iniciátorem vzniku zámku v Lukách nad Jihlavou (1739–1746). Podle projektu již zemřelého Martinelliho nechal postavit kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě (1717–1733). Maxmiliánovou manželkou se v roce 1699 stala hraběnka Marie Františka z Rietbergu (1687–1758), která byla univerzální dědičkou říšského svobodného hrabství Rietberg ve Vestfálsku. Na základě sňatku přijal Maxmilián Oldřich v roce 1699 jméno Kaunitz-Rietberg, majetek v říši patřil jeho potomkům do 19. století.
Kníže Václav Antonín z Kounic
Nejvýznamnější osobností rodu Kouniců a přední postavou celoevropských dějin 18. století se stal kníže Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794), který se jako jediný z početného potomstva Maxmiliána Oldřicha dožil dospělého věku. Původně byl předurčen pro církevní dráhu, ale nakonec se stal diplomatem. Uplatnil se již v závěru války o rakouské dědictví, později proslul jako vyslanec ve Francii (1750–1753). Byl iniciátorem revoluce v mezinárodních diplomatických vztazích a prosadil alianci s Francií, která byla do té doby dlouholetým rivalem habsburské monarchie. Po návratu z Paříže byl jmenován rakouským státním kancléřem (1753) a za vlády Marie Terezie byl předním strůjcem zahraniční i domácí politiky habsburského soustátí. Podporoval tereziánské reformy a jako diplomat vyjednal sňatek Marie Antoinetty s Ludvíkem XVI. Funkci státního kancléře si udržel i za Josefa II. a Leopolda II., i když jeho vliv v té době již mírně poklesl. Již v roce 1749 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna, v roce 1764 získal říšský knížecí titul, který mu byl v roce 1776 potvrzen i pro České království.Běžná praxe v té době byla taková, že říšský a český knížecí titul byl novým nabyvatelům udělován v podstatě současně, často v rozdílu pouhých několika dní. Václav Antonín z Kounic sám o knížecí titul nijak neusiloval, ale požádal o něj v souvislosti se sňatkem svého nejstaršího syna Arnošta Kryštofa, který se přiženil do významné německé rodiny Oettingenů. Před korunovací Josefa II. římským císařem v roce 1764 mu byl udělen říšský titul knížete, který měl vyrovnat stavovský rozdíl s nově nabytými příbuznými. S navazujícím titulem knížete pro České království byla spojena taxa ve výši 1.300 zlatých, kterou Václav Antonín z Kounic s ohledem na své zásluhy o habsburskou monarchii odmítal zaplatit. Český knížecí titul získal až v roce 1776.BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 93, 95, 300, 305 ISBN 978-80-7464-461-0 Funkci státního kancléře opustil až v roce 1792, kdy ji převzal o generaci mladší Jan Filip Cobenzl.
Jako dědic otcova majetku dokončil přestavbu zámku ve Slavkově, kde později nechal postavit také klasicistní kostel Vzkříšení Páně. Jménem svého nezletilého syna Dominika Ondřeje II. převzal v roce 1752 dědictví spřízněného rodu Questenbergů (Jaroměřice nad Rokytnou, Bečov nad Teplou), které také v rámci možností příležitostně spravovalPLICHTA, Alois: Jaroměřicko II. Dějiny Jaroměřic nad Rokytnou a okolí; Třebíč, 1994; s. 196–202 ISBN 80-85766-39-6 a v Bečově nad Teplou dokončil stavbu barokního zámku. Z otcovského dědictví prodal v roce 1769 panství Luka nad Jihlavou. Jako významný státník sídlil převážně ve Vídni, kde od roku 1753 vlastnil palác ve čtvrti Mariahilf (prodaný později Esterházyům). Proslul také jako mecenáš věd a umění.Ottův slovník naučný, díl 14; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1002–1003 ISBN 80-7185-200-7 Jako vzdělaný aristokrat pobývající řadu let v různých evropských zemích patřil také k předním osobnostem moravského osvícenství.KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenctví a moravská společnost 1770–1810; Brno, 2006; s. 211–224 ISBN 80-7366-063-6
Potomstvo Václava Antonína a vymření moravské větve náhled|vlevo|Kníže Alois Václav z Kounic (1774–1848) jako rakouský velvyslanec ve Vatikánu (1818) Dlouholeté vlivné postavení Václava Antonína Kounice se promítlo i do kariéry jeho synů, čtyři z nich dosáhli vysokých funkcí ve státní správě, diplomacii, armádě i u dvora. Nejstarší syn Arnošt Kryštof (1737–1797) působil nejprve v diplomacii, později byl moravským zemským hejtmanem (1770–1772) a nakonec nejvyšším maršálkem císařského dvora (1789–1797). V roce 1795 nechal pod kaplí sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna zřídit rodovou hrobku. Jeho jediná dcera Marie Eleonora (1775–1825) se provdala za pozdějšího významného státníka a dlouholetého rakouského kancléře, knížete Klemense Václava z Metternichu.