náhled|Jedna z tabulek, na nichž je zachycen epos o Gilgamešovi, patřící mezi nejstarší dochované významné literární památky Starověká literatura je literatura, která vznikla ve starověku, tedy v nejstarších obdobích lidské historie od rozkvětu prvních civilizací ve 3. tisíciletí př. n. l. (Egypt, Mezopotámie) až po zánik klasických říší a nástup středověku přibližně v 5. století n. l. V centru slovesnosti těchto starověkých kultur dlouho stál zakladatelský mýtus vysvětlující vznik a uspořádání světa. K nejstarším památkám patří rovněž hrdinské eposy, vycházející z mytické látky a napomáhající rozvrhovat a udržovat určitý model světa. Písně i vyprávění měly své místo na veřejných shromážděních a napomáhaly zprostředkovat a udržovat společenský řád.
Mnohá významná literární díla zejména ve starších obdobích byla předávána ústně a zapsána byla teprve poté, co dlouho fungovala pouze v orální tradici. S výjimkou indické literatury, kde byl kladen enormní důraz na přesné zapamatování, se přitom ústně předávaná díla mohla v podrobnostech lišit u jednotlivých vypravěčů a jednotlivých jejich přednesů. S vynálezem a rozšířením písma začalo také zaznamenávání literatury, a sice do kamene, na hliněné tabulky, což je charakteristické pro starověkou Mezopotámii, a na svitky papyru, což je typické pro starověkou egyptskou civilizaci, od které tento postup přejali také Řekové a Římané.
Nejstaršími dochovanými starověkými literárními památkami jsou díla starověkých mezopotámských kultur (sumerská a akkadská literatura) a texty staroegyptského písemnictví. Pro evropskou kulturu měly určující význam starověká řecká literatura a starověká římská literatura – jejich znalost zůstávala až do 20. století základem západní vzdělanosti. Četná důležitá díla však vznikala v období starověku také v indické a čínské literatuře. K nejznámějším starověkým textům patří akkadský epos o Gilgamešovi, zpracovávající starší příběhy sumerského krále, starobabylonský, akkadsky psaný kosmogonický mýtus Enúma eliš, staroegyptské texty pyramid, texty rakví a Egyptská kniha mrtvých, staroindické eposy Rámájana a Mahábhárata, staročínská Kniha proměn neboli I-ťing a Kniha písní neboli Š'-ťing, řecké homérské eposy (Ilias a Odysseia), tragédie velkých řeckých dramatiků (Aischylos, Sofokles, Euripidés) a rovněž texty autorů zlatého věku římské literatury (Ovidius, Vergilius, Cicero a další). Neobyčejně významným dílem je také Bible, tvořená Starým zákonem (původně Tanach, židovské náboženské texty) a na něj navazujícím křesťanským Novým zákonem.Canfora (2009), s. 574–585.
Charakteristika náhled|Papyrus z 1. či 2. století s dochovanými verši starověkého řeckého básníka Archilocha Starověké texty často zprostředkovávaly mýtus, archaickou představu o vzniku a fungování světa – objevoval se mýtus kosmogonický (původ světa), theogonický (původ bohů), etiologický (původ různých dílčích jevů a objektů) a heroický (činy hrdinů zakládajících danou kulturu). Přestože mýty starověkých civilizací byly velmi různorodé, objevovaly se některé prvky rozšířené ve většině světových civilizací, například potopa světa.Peterka (2004), s. 400–403. Většina starověkých civilizací pracovala se svou vlastní variantou zakladatelského mýtu. Ten byl v kultuře přítomen jako ústřední posvátné vyprávění, ale obvykle k němu více či méně zjevně odkazovala také další literární díla. S tím souvisí také společenská úloha literatury. Zpěv písní, vyprávění příběhů a další projevy slovesnosti měly své významné místo na veřejných shromážděních a jejich úlohou bylo udržení stability kultury a zprostředkování společenského řádu. K mytickému vyprávění měl velmi blízko hrdinský epos. Také jeho prostřednictvím byl ustanovován a upevňován model světa vlastní dané kultuře. Nejstarší eposy, takzvaně autentické, ač často obrovského rozsahu, byly obvykle dlouho tradovány ústně a otázka jejich autorství zůstává nejistá. V průběhu starověku ale vznikl také sekundární epos, sestavený již známým autorem a zaznamenaný písemně – typickým příkladem je Vergiliova Aeneis (19 př. n. l.).
Starověká literatura, obzvláště starší, někdy vzdoruje moderním druhovým rozdělením. Například ve starých egyptských textech je obtížné rozlišit poezii od prózy, Egypťané pro tyto žánry neměli žádná označení a pojem, který pro ně užívali, zahrnoval celou beletrii. Zejména archaická starověká díla bývají proto do moderních jazyků překládána různým způsobem, jako poezie nebo jako próza. Zároveň nebyl dlouho vnímán rozdíl mezi fikcí, mytologií, teologií a historií. Kritika mýtu jako pramene poznání a vznik dějepisectví postaveného na důvěryhodných a ověřitelných skutečnostech se pojí teprve s rozvojem klasické řecké vzdělanosti v 6. až 4. století př. n. l. Historik a geograf Hekataios z Milétu byl například znám svou snahou mytická vyprávění racionalizovat a dobrat se skutečných událostí, která k jejich vzniku mohla vést. Kromě mytických příběhů a hrdinských eposů se ve starověké literatuře objevují modlitby, vzývání bohů a jiné náboženské texty, ódy opěvující jednotlivá božstva, panovníky či města, žalozpěvy, milostné texty, satira, naučné a gnómické texty a rovněž pohádky, nejrůznější zábavná a dobrodružná vyprávění a dramata. Většinu těchto žánrů nalezneme již v egyptském písemnictví.
náhled|vlevo|Římský portrét mladíka čtoucího z papyrového svitku, 1. století n. l. Nejstarší starověké památky byly zpočátku předávány ústně a teprve později zapsány. Starší bádání se domnívalo, že například homérské eposy vznikly jako psaný text, později se však ukázalo, že byly před svým zapsání dlouho, zřejmě několik staletí, předávány orálně. Významným badatelem v této oblasti byl Milman Parry, který přišel s takzvanou formulovou teorií: jednotlivé formule jsou různě dlouhá seskupení slov, která doplňují verše, aby byla dodržena délka epického hexametru. Vypravěči tedy znali přibližně děj eposu a při přednášení podle potřeby vybírali vhodně dlouhou formuli, kterou do verše doplnili. Každý přednes tak byl novým a neopakovatelným dílem. Walter Ong se následně pokusil tuto teorii zobecnit na všechny starověké civilizace. Ongova teorie však není univerzálně platná, neboť indická kultura zacházela s orální tradicí odlišným způsobem – rozsáhlá díla indické literatury byla memorována a recitována doslovně.
Také záznam textů byl výrazně odlišný od moderních způsobů. Pro starověký Egypt bylo typické tesání hieroglyfů do kamene (zejména v hrobkách a chrámech), ale také užívání hliněných tabulek a psaní na keramiku. V období Střední říše (2070–1790 př. n. l.) pak byl vynalezen papyrus a jeho úprava do podoby svitků, obvykle 2–3 metrů dlouhých, ale výjimečně i více než dvacetimetrových. Tento vynález vedl ke značnému usnadnění zápisu literatury, avšak vzhledem ke křehkosti materiálu také k tomu, že se do moderní doby dochoval jen nepatrný zlomek starověkého egyptského písemnictví. V Mezopotámii se užívaly převážně hliněné tabulky, zpočátku malé (4 x 2,5 cm), později rozměrnější (až 32 x 21 cm). Užívaly se však i jiné způsoby záznamu, starobabylonský Chammurapiho zákoník byl vyryt na dioritovou stélu. Řekové a Římané převzali z egyptské kultury papyrusový svitek a teprve na samém sklonku starověku, ve 4. století, se definitivně prosadil kodexový vzhled knihy.
Starověká literatura podle kultur
Summerská a akkadská literatura
náhled|Klínopisná tabulka zachycující mýtus o námluvách bohů Enkimdua a Dumuziho u bohyně Inanny. Sumer byl jednou z prvních doložených civilizací, která se již kolem roku 4000 př. n. l. začala rozvíjet v oblasti Mezopotámie v podobě městských států jako Ur, Unug (známější jako Uruk) nebo Kiš. Sumeřané užívali klínové písmo a mnoho jejich záznamů se zachovalo na hliněných tabulkách, z nichž všechny dosud nebyly katalogizovány. Akkadská říše vznikla dobytím a sjednocením sumerských měst králem Sargonem kolem roku 2350 př. n. l., ve 2. tisíciletí př. n. l. se pak akkadština používala v Babylonské říši. Akkaďané pokračovali v sumerských kulturních tradicích a většina sumerských památek byla modernímu bádání zprostředkována prostřednictvím akkadských překladů a vysvětlivek.
Významnou součástí sumerského písemnictví jsou epické texty vyprávějící o hrdinech, bozích a králích – tyto tři kategorie protagonistů jsou od sebe prakticky nerozlišitelné. I v případě, že hrdina není přímo bohem, je přinejmenším potomkem bohů, jak je tomu u Lugalbandy či jeho syna Gilgameše. Epická báseň Enmerkar a pán Aratty dochovaná z 21. století př. n. l. vypráví o idealizovaném sumerském městě Unug a o tom, jak prokázalo svou nadřazenost nad městem Aratta díky svému božskému vládci Enmerkarovi.Black, Cunningham, Robson, Zólyomi (3004), s. 1–3. Další epické texty pak popisují činy Enmerkarova potomka Lugalbandy.Black, Cunningham, Robson, Zólyomi (3004), s. 11–30. Nejslavnějším ze sumerských hrdinů je nicméně Lugalbandův syn Gilgameš. Objevuje v pěti epických textech na tabulkách z 21. století př. n. l., například v příběhu Gilgameš, Enkidu a podsvětí, považovaném za nejstarší z nich. Objevuje se v něm mimo jiné popis stvoření světa podle sumerské mytologie. Gilgamešovi později spadnou do podsvětí hračky vyrobené ze dřeva stromu bohyně Inanny. Gilgamešův přítel Enkidu se pro ně vydává, je však zadržen a jeho ducha vysvobodí teprve sluneční bůh Utu. Enkidu pak vypráví Gilgamešovi o těžkostech posmrtného života, jenž je příjemný pouze pro muže, kteří měli mnoho synů.Black, Cunningham, Robson, Zólyomi (3004), s. 31–32.
Gilgameš je také protagonistou proslulého eposu o Gilgamešovi, který na spojením starších příběhů později vznikl a zachoval se na dvanácti tabulích v akkadštině. Finální, kanonická verze pochází přibližně z roku 1200 př. n. l. Epos o Gilgamešovi považován za nejvýznamnější starověkou mezopotámskou literární památku vůbec. Hrdina v něm zvítězí nad obrem Chuvavou a nad nebeským býkem vyslaným zhrzenou bohyní Ištarou. Bohové se však usnesou, že jako trest za pýchu musí zemřít Gilgamešův přítel Enkidu. Gilgameš se obává vlastního skonu a pátrá po nesmrtelnosti, mimo jiné u člověka jménem Utanapištim, jenž přežil potopu světa a jako jediný z lidí spolu se svou chotí nesmrtelnosti dosáhl. Gilgameš sice získá magickou rostlinu, která nesmrtelnost zaručuje, ukáže se však, že nedokáže vzdorovat ani spánku, natožpak smrti, a zatímco spí, bylinu uzme had. Naděje na nesmrtelnost je zmařena, avšak při návratu do svého města Uruku chválí Gilgameš alespoň jeho pevné a věčné hradby.
Mezi další významná díla sumerské literatury patří Inannin sestup do podsvětí. Bohyně stráví v záhrobí šest měsíců a příběh patrně sloužil jako mytické vysvětlení ročních období a životních cyklů rostlin.Black, Cunningham, Robson, Zólyomi (3004), s. 65. Inanna jako bohyně plodnosti a lásky vystupuje také v mytických příbězích o milostném spojení se smrtelníkem. V textu Inanna a Šukalletuda je popsáno, jak spící Inannu znásilní zahradnický chlapec Šukalletuda. Bohyně jej pak po probuzení rozlíceně pronásleduje a třikrát sešle na zem mor, aby jej vypátrala. Když jej nakonec dostihne, sděluje mu, že sice zemře, ale bude připomínán v písních.Black, Cunningham, Robson, Zólyomi (3004), s. 198. Zachovaly se také rozsáhlé a často přepisované sbírky přísloví. Jedna z nich, která obsahuje přes 300 přísloví, byla ve městě Nippur nalezena více než na 150 různých tabulkách.Black, Cunningham, Robson, Zólyomi (3004), s. 282. V Sumeru se rozvíjela rovněž milostná lyrika, za nejstarší dochované dílo je považována Šusínova píseň lásky spojovaná se Šu-sínem, panovníkem 3. urské dynastie ve 21. nebo 20. století př. n. l. Báseň sama je pravděpodobně dílem ženy z Šu-sínova dvora, možná přímo jeho manželky Kubátum.