Obec Bohumilice (, ) se nachází v okrese Prachatice, kraj Jihočeský, zhruba 5 km severovýchodně od Vimperka. Leží v Šumavském podhůří (podcelek Vimperská vrchovina, okrsek Bělečská vrchovina) v nadmořské výšce 545 až 625 m po pravé straně údolí řeky Volyňky nedaleko jejího soutoku se Spůlkou; katastrem Bohumilic též protéká a pod obcí do Volyňky ústí Bořanovický potok. Žije zde  obyvatel. Je zde mateřská školka, jízdárna, knihovna, koupaliště. Obec má také autobusovou zastávku Bohumilice rozcestí, vlakovou zastávku Bohumilice v Čechách zastávka na trati Strakonice – Volary a vlakové nádraží Bohumilice v Čechách, které dříve sloužilo pouze technickým účelům, ale nyní funguje jako běžná stanice. Kolem něj též vede Sudslavická stezka, která však vzhledem k nedávnému sesuvu schodiště není zcela přístupná.

Historie Bohumilice patří k nejstarším sídlům Vimperska. Připomínány původně jako osada pražského kostela – pražské kapituly. Patřila pod jurisdikci purkrabího ve Volyni.

Jméno obce zaznamenané v různých listinách a zápisech v různých dobách: 1352 – Bohumylicz 1435 – Bohumice 1531 – Bohomilicz 1635 – Boumilice 1714 – Bohumelice 1836 – Bohomolice 1854 – Bohumnělice 1916 – Bohumilice – úředně dosud Po nástupu komunismu v roce 1948 bylo v duchu komunistického ateismu navrženo přejmenování obce na Milice, to se však neujalo.

Od roku 1369 byly Bohumilice zbožím královským. Po smrti pána na Bohumilicích Herborta (1369) se stal držitelem panství český král Karel IV. a tak se Bohumilice uvádějí jako zboží královské. Král se stal držitelem panství, patronem kostela a tak podával na faru faráře. V roce 1377 je panství tentokrát v rukách Václava IV., který také podával do Bohumilic faráře.

Roku 1772 proběhlo číslování domů, sčítání a popis obyvatel. Dne 14. února 1814 zemřel pan Václav Malovec z Chejnova a byl slavnostně pohřben ve svém farním kostele v Bohumilicích. Jeho nástupcem se stal pan baron František Malovec. Za jeho správy vypukl ve vsi nešťastný požár, dne 20. února 1815 u sedláka Jakuba Hanzala. V jednom okamžiku bylo stavení v plamenech, protože byl silný vítr, v krátké chvíli bylo šest selských dvorů, pět chalup, škola, kostel a farní budova s hospodářskými staveními obráceno v popel. V roce 1866 žilo ve vsi 472 obyvatel.

Roku 1928 vznikla nová část obce tím, že čtyři občané vyvlastnili obci pozemek pod stavbu. Obec nechtěla, aby se stavělo tak roztroušeně a nabízela jim jiná stavební místa. Ty ale odmítli a žádali podporu u správy v Prachaticích. Ta jejich žádosti vyhověla a tak vznikla nová část obce, kterou stavebníci sami nazvali „Na závisti,“ protože prý jim bylo záviděno. Později, když již část pozemku tímto způsobem byla pro hospodářské zužitkování znehodnocena, odprodala obec i jiným občanům tamtéž místa pod stavbou, tak, že tam vystavěno dosud bylo devět domků.

V jiné části vesnice nazývané „V chalupách,“ se také říká nevábným a zavádějícím slovem „Kakánek,“ nebo „Na kakánku.“  Tento název se užívá i dnes. Pověst, která se ke „Kákánku“ váže:

Jednou baron Malovec vodil nějakou svou návštěvu po svém panství. Přišli také z Chalup a host se podivoval, že domy nestojí vedle sebe, ale jsou rozházené po stráních. „Vypadá to, jako by chalupy někdo po těch loukách vytrousil.“ Slyšel to nějaký zdejší ferina a hned překřtil Chalupy na Kakánek.

Pomník obětem první světové války V obci byl v roce 1934 slavnostně odhalen památník obětem první světové války, který byl za okupace odstraněn. Pomník vytvořil akademický sochař Rudolf Kabeš z Tábora. Slavnostně byl posvěcen dne 17. června 1934. Byla u něj sloužena vojenská polní mše za účasti mnoha kněží z okolí, vojáků a dalších korporací. Zhotovení pomníku tehdy stálo 4500 Kč, podezdívka a ostatní práce 1500 Kč. Pomník, kdysi nazývaný „Helenka“ si však na svém místě dlouho nepobyl. Při úpravách návsi a dostavbě silnice Bohumilice – Štítkov, kdy bylo zapotřebí rozšíření silnice ve vsi, došlo k jeho stržení. Později byl znovu postaven nedaleko původního místa.náhled|vlevo|upright=1.4|Pomník dříve|333x333pxnáhled|Pomník dnes|333x333px „Zemřeli, aby v naší paměti věčně žili“ Filip Antonín Sichynger František Filip Ladislav Švamberger Josef Liška Josef Chaloupek Karel Liška Karel Chaloupek Jan Havlíček Václav Tomášek Matěj Hadraba Josef Králík Jan Malý Vojtěch Chrstoš Josef Hercik Karel Vojta Matěj Nikodem Jan Vojta Dominik Hroch Jan Klivan Jan Hroch Václav Králík Dominik Volf František Stoček František

Bohumilický meteorit Dne 19. září roku 1829 po prudkém dešti byl vyorán na poli, asi 150 metrů od bohumilického zámku, 50 kg těžký železitý balvan. Tento pěkný kus železa posloužil nejprve za patník u brány bohumilického zámku, až kdosi upozornil vědce v Praze na toto „železo z nebes“ a tak byl v roce 1830 věnován tehdejším majitelem místního panství baronem Františkem Malovcem Vlasteneckému muzeu v Praze. Největší kus zůstal v Praze, další kusy byly darovány do Vídně, Berlína a do Chicaga. náhled|Bohumilický meteorit Bohumilický meteorit o hmotnosti 57 681 g a rozměrech 335 x 235 x 193 mm je tvaru nepravidelného trojbokého hranolu, patří mezi meteority železité. Byl podroben mnoha odborným zkoumáním. Již v roce 1830 byla provedena chemická analýza a popis meteoritu, který provedl významný profesor František X. M. Zippe. Již tehdy bylo zjištěno, že jde o železitý meteorit s příměsí niklu, síry, grafitu a troilitu. V roce 1889 nalezl majitel bohumilického panství Arnošt Lumbe na lesní cestě v lese poblíž Bořanovic další kus tohoto meteoritu veliký jako lidská pěst. Lumbe nechal meteorit na jedné straně obrousit a používal jej jako těžítko na papírové peníze. Tento kus meteoritu o hmotnosti 962 g se ztratil neznámo kam.

V roce 1925 vyoral Jan Matějka z Vnarova další část tohoto meteoritu o hmotnosti 6 kg. Tento meteorit se nejprve dostal do školních sbírek a později byl darován též do Národního muzea.

Nález zaměstnával po dlouhou dobu mnoho vědců, kteří o něm popsali více papíru, než sám vážil. Nalezené meteority v bohumilické oblasti jsou zřejmě původem z jednoho deště meteoritů, který zasáhl v pradávných dobách Šumavu. Lid v tomto „poslu nebes“ viděl „hněv boží,“ ale po dlouhý čas se zde tradovala i pověst, že „kdysi tu čert spadl z nebe a zabořil se do pole“ to podle sirného zápachu, který pád železa doprovázel.

Bohumilice mají tu čest, že se podařilo paní Hiršlové – majitelce místního panství Skalice, obstarat věrnou kopii velkého bohumilického meteoritu, která je uložena v soukromém depozitáři výstavních prostor zámku Skalice.

Kostel Nejsvětější Trojice

náhled|Kostel Nejsvětější Trojice|vlevo Největší dominantou obce je bezesporu kostel Nejsvětější Trojice, farní kostel bohumilické farnosti, postavený původně v letech 1240–1250 v románsko-gotickém slohu. K památkově chráněnému areálu kostela patří i zvonice z roku 1862, márnice, romanticky historizující rodinná hrobka Holoubků, kovaný kříž z roku 1767 a celý hřbitov vymezený ohradní zdí se třemi vstupy.

Kostel byl rekonstruován v roce 1663 a výrazně byl přestavěn po ničivém požáru Bohumilic v únoru 1815. Na faře byla zničena všechna bohoslužebná roucha a též všechny potřeby a knihovna. Shořela také celá stará agenda, nejstarší listiny a knihy, které tam byly uloženy. Po přestavbě kostela se dochovala jen severní stěna kostela s cenným raně gotickým portálem a křtitelnicí. Celkovou rekonstrukcí prošel kostel v prvním desetiletí 21. století za působení P. Jana Janouška. O kulturně historickém kontextu života místní farní obce vypovídá mimořádný soubor kamenných znakových a figurálních náhrobků ze 16. až 19. století.

O faře je zmínka v roce 1352. Nejstarší písemností ve zdejším farním archívu je „Urbarium parochuae Bohumilicensis ab ano 1608,“ který je přepisem urbáře staršího a to z roku 1435. Patronem kostela bývali zdejší páni na zámku Skalice, ti také dosazovali na faru kněze. V některých letech zde působili i tři kněží.

Ke stavbě kostela se váže pověst: Když se měl stavět nový kostel, bylo prý rozhodnuto, že bude postaven na louce Jiřici. Tam už prý sváželi dřevo potřebné ke stavbě. Tesaři zde již otesávali trámy a přilétávala bílá holubice a sbírala tam třístičky a ty odnášela na místo původního kostela, proto bylo změněno rozhodnutí a bylo přikázáno dělníkům, aby nestavěli na Jiřici a kostel vystavěli na tomto místě.

Zámek Skalice

náhled|Zámek Skalice Zámecký areál má několik částí: vlastní zámeckou budovu, hospodářské a obytné objekty a anglický park. Zámek je tvořen třemi křídly, vzniklými postupně rozrůstáním renesanční tvrze (postavené v roce 1549), která je v podstatných částech v konstrukci zámku zachována do dnes. Z původní renesanční stavby se uvnitř zámku dochovaly zejména klenby a teprve v roce 2000 objevené záklopové stropy z malovaným rostlinným dekorem. Celkový ráz však zámku vtiskla především pozdně barokní přestavba z počátku 19. století. Z dalších objektů zámeckého areálu je pravděpodobně nejzajímavější rozlehlý chlév postavený ve stylu schwarzenberské novogotiky, který je zakončený na obou koncích jednopatrovými obytnými budovami.

Roku 1395 se v Bohumilicích připomíná tvrz, která náležela rodu Kaplířů ze Sulevic, Roku 1494 odkázal Petr Kaplíř panství Zdeňku Malovcovi z Chýnova, Zdeňkův syn Jan Malovec panství zdědil okolo roku 1549 a bohumilickou tvrz přestavěl na zámeček. Byla to jednopatrová budova s věžičkou, na jižní straně byla veliká předsíň, která nesla balkon u volných schodů, střecha byla mansardová. Na věžičce byly kovové hodiny, které každou hodinu a čtvrthodinu odbíjely. Na rybníce v zahradě byl ostrov, zděnou terasou obehnán a ze zahrady na ostrov byla dlouhá široká lávka pokrytá prkny.

Po smrti Františka Malovce z Chejnova 18. září 1862 koupil od pozůstalých panství Skalice hrabě František Thun z Hohensteinu. Ten v roce 1871 převedl panství na syna Leopolda, hraběte Thuna z Hohensteinu (komisaře ve Vídni, byl členem výboru Královského Muzea). Panství spravoval jeho bratr Bedřich. 23. března 1878 koupil zámek Skalici dr. Josef Lumbe, svobodný pán z Malonic. Po něm držel panství dr. Arnošt Lumbe, svobodný pán z Mlonic ředitel techniky v Praze.

Roku 1923 koupil od dědiců po zemřelém Arnoštu Lumbe zámek Skalici pan továrník Ferdinand Holoubek z Prahy. Po znárodnění se stal celý areál součástí státu. V devadesátých letech 20. století byl majetek navrácen paní Zdeňce Voženílkové-Holoubkové, která spolu s rodinou zahájila opravy zchátralého zámku.

Pověsti ze života na zámku Skalice

Půl koně za království Když stateční Čechové před Milánem v zemi vlašské leželi, nemohli mužové krále Vladislava hradeb dobýti. Přece se to však podařilo smělými činy některých českých pánů i nastala v městě řež nevídaná. Když se voják zvaný Ješek probíjel s kořistí ven z městské brány, spadla za jeho zády ochranná mříž tak těsně, že vpůli přeťala jeho koně. Do vojenského ležení se vrátil pěšky se sedlem na rameni a s vaky plnými klenotů. Od tohoto činu mají Malovcové z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich potomci vládli nad Vlachovým Březím, Čkyní a Vimperkem.

Zámecké mokré radovánky Kdysi dávno se na místě panské zahrady rozkládal pěkný rybník. V tom rybníce bývali hastrmani a hastrmanky. Často se ta zelená havěť procházela po břehu a navečer pak hastrmanky praly ve vodě prádlo a hastrmani spolu z bujnosti zápasili. Když se objevily na nebo první hvězdy, hastrmanky začaly zpívat a tancovat. Ale byla to doslova „žabí muzika,“ takže v zámku si museli pořídit do oken silné závěsy, když se chtěli vyspat.

Skalický vodník