Volyně () je malá vesnice, část města Výsluní v okrese Chomutov v Ústeckém kraji. Nachází se asi čtyři kilometry jižně od Výsluní.

Název Název vesnice vznikl přivlastňovací příponou yně z osobního jména Vol. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Wolaw (1352), Wolow (1405), Wolynye (1431), in Wolyny (1446), Wolyni (1519), w Wolinie (1543), Wohalw (1562) nebo Wohla (1608).

Historie První písemná zmínka o Volyni pochází z roku 1352, ale je možné, že její založení souvisí s kolonizačního činností Jiřího z Milevska ve druhé polovině dvanáctého století. Nejstarší zprávy o Volyni jsou spojeny s kostelem svatého Petra a Pavla, který zde mohl, podle uměleckohistorického rozboru, stát už na konci třináctého století.Balášová – Soukup (2010), s. 40.

náhled|vlevo|Kostel svatého Petra a Pavla náhled|vlevo|Smírčí kříž u silnice pod kostelem

Na počátku čtrnáctého století začali budovat své državy páni ze Šumburka a mezi jejich vsi perštejnského panství pravděpodobně patřila i Volyně. Dokládá to patronátní právo ke kostelu, které v sedmdesátých letech čtrnáctého století uplatňoval Arnošt ze Šumburka.Balášová – Soukup (2010), s. 25. Roku 1431 si Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili rodový majetek, přičemž Volyně zůstala u Alešova perštejnského panství. Od něj je roku 1546 koupili bratři Mikuláš a Jan Hasištejnští z Lobkovic, jejichž potomkům Volyně patřila až do roku 1533, kdy ji koupili Šlikové. V té době už vesnice tvořila část přísečnického statku, který musel Lorenz Šlik v roce 1545 prodat králi Ferdinandovi I. Zároveň je však uvedena mezi místy zkonfiskovanými Šlikům za jejich účast stavovském povstání roku 1574.Balášová – Soukup (2010), s. 26.

V dalších letech Volyni spravovala královská komora, ale v roce 1555 ji získal do zástavy Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. V té době patřily k volyňské farnosti také vesnice Třebíška a Úbočí. Obě dvě vsi zároveň spadaly pod pravomoc svobodného volyňského rychtáře, který byl vrchnostenským úředníkem. K jeho právům patřilo vaření piva v množství, které by prodal „před svými dveřmi“.

Lobkovicům Volyně patřila až do roku 1594, kdy ji spolu se zbytkem majetku Jiřího Popela z Lobkovic zkonfiskoval za velezradu císař Rudolf II.Balášová – Soukup (2010), s. 27. Na začátku sedmnáctého století byla Volyně s 21 poddanými oceněna na 1012 kop a 47 grošů.

Během třicetileté války vesnice zpustla, ale brzy byla obnovena. Podle berní ruly z roku 1654 v žil jeden sedlák, 21 chalupníků a šest zahradníků. Sedlák vlastnil tři potahy a choval šest krav, pět jalovic a tři kozy. Podle práva vařit pivo nejspíše zastával úřad rychtáře. Chalupníci měli dohromady 25 potahů, 29 krav, 45 jalovic, 38 koz, tři ovce a šest prasat. Na kamenitých polích se pěstovalo žito, ale hlavním zdrojem obživy býval chov dobytka, práce v lese a povoznictví.Binterová (1996), s. 53.

Ve druhé polovině sedmnáctého století ve vsi existovala i škola, ale první školní budova byla postavena až roku 1690. Až do roku 1878 volyňskou školu navštěvovaly také děti z Třebíšky a Úbočí. Tereziánský katastr z roku 1748 ve vsi uvádí mlýn s jedním kolem na nestálé vodě. Volyňskou rychtu získala nejpozději roku 1799 královská komora, která rozprodala její pozemky a z budovy se stal hostinec.

V letech 1709 a 1710 se u Volyně těžil v dole Petr a Pavel magnetit a ruda se odvážela do perštejnských železáren. Dobývání ložiska bylo obnoveno v období 1824–1827, kdy zde bylo získáno asi 300 tun rudy. Pozdější pokus o další obnovu byl neúspěšný. Do roku 1848 se u vsi těžil také vápenec.

Během napoleonských válek po zdejších cestách přes Krušné hory roku 1813 procházely pruské, ruské a rakouské oddíly, jejichž vojáci do vsi zavlekli nakažlivé nemoci, na které řada lidí zemřela. Koncem devatenáctého století vesnice prosperovala. Roku 1880 byl založen Spolek dobrovolných hasičů, o čtyři roky později postavena nová škola, v roce 1893 zřízen nový hřbitov a dopravní spojení zlepšila silnice do Rusové vybudovaná v letech 1896–1897.

Za první republiky mívala volyňská škola dvě třídy a u vsi fungovala pila, kde se vyráběly trámy, prkna a latě. Jedinou přímou vojenskou akcí druhé světové války, která se dotkla Volyně, bylo sestřelení britského bombardovacího letadla, jehož část posádky zemřela a byla pohřbena na vesnickém hřbitově. Později byly ostatky letců převezeny na pražské Olšanské hřbitovy. Po válce došlo k vysídlení Němců z Československa, vesnice se postupně vylidnila a změnila se na rekreační osadu. Většina původních domů byla zbořena.Balášová – Soukup (2010), s. 28. Noví trvalí obyvatelé se do vsi přistěhovali až na počátku 21. století.

Přírodní poměry náhled|Lokalita břízy ojcovské u Volyně náhled|Javor u Volyně

Volyně stojí v katastrálním území Volyně u Výsluní s rozlohou 7,13 km², asi devět kilometrů severozápadně od Kadaně a dva kilometry jihozápadně od Výsluní v nadmořské výšce okolo 725 metrů. Oblast se nachází v Krušných horách, konkrétně v jejich okrsku Přísečnická hornatina tvořeném starohorními a prvohorními svory, pararulami a ortorulami krušnohorského krystalinika. Nejvyšším bodem je vrchol Lysé hory (875 metrů), zatímco nejnižší místo se nalézá na východním úpatí Volyňského vrchu v údolí Prunéřovského potoka. V severovýchodním cípu katastrálního území se na říčním kilometru 2,21 Výslunského potoka nachází Nový rybník s rozlohou 3,63 hektaru a objemem 29 000 m³. Z půdních typů se v okolí vesnice vyskytuje především kambizem dystrická, která na severu a západě přechází do podzolu kambického. Do severní části území zasahují také menší oblasti pokryté glejem histickým a rašelinami.

V Quittově klasifikaci podnebí se většina volyňského katastrálního území nachází v chladné oblasti CH7, pro kterou jsou typické průměrné teploty −3 až −4 °C v lednu a 15–16 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 850–1000 milimetrů, sníh zde leží 100–120 dní v roce. Mrazových dnů bývá 140–160, zatímco letních dnů jen 10–30. Do oblasti podél jižní hranice území zasahuje teplejší a sušší mírně teplá oblast MT4.

Krajina východně od vesnice je součástí přírodního parku Údolí Prunéřovského potoka. V katastrálním území se nachází také dvě maloplošná zvláště chráněná území: jihovýchodně od vesnice jsou to dvě oddělené plochy přírodní památky Lokalita břízy ojcovské u Volyně a na sever od silnice II/223 zasahuje část rozsáhlé přírodní památky Na loučkách II. U cesty z vesnice k Lokalitě břízy ojcovské roste památný strom Javor u Volyně.

Obyvatelstvo Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 303 obyvatel (z toho 147 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 331 obyvatel německé národnosti, kteří se s výjimkou dvou lidí bez vyznání hlásili k římskokatolické církvi.

+ Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2021 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011 2021 Obyvatelé 307 323 302 296 325 303 331 70 5 1 . . 1 58 25 Domy 49 51 53 56 53 55 58 62 . 1 . . – 6 12

Obecní správa náhled|Smírčí kříž u kostela

Po zrušení patrimoniální správy se Volyně stala obcí, kterou zůstala až do roku 1949, kdy byla jako osada připojena k Výsluní. Během té doby patřila postupně do okresů Kadaň (1850–1906), Přísečnice (1906–1945) a Vejprty (1945–1949). Dne 1. ledna 1973 byla Volyně jako část obce zrušena a k jejímu obnovení došlo 1. ledna 1999.

Pamětihodnosti Dominantou vesnice je kostel svatého Petra a Pavla založený v první polovině čtrnáctého století. V jeho blízkosti stojí smírčí kříž z doby okolo roku 1500 se stopou po důlku na almužny. Druhý smírčí kříž ze stejného období, s výrazným tlapatým tvarem, se nachází u silnice mezi domy čp. 10 a 25. Oba kříže jsou vytesané z pískovce.

Odkazy Reference

Související články Římskokatolická farnost Výsluní Římskokatolická farnost – děkanství Chomutov

Externí odkazy

Volyně na webu Zaniklé obce a objekty po roce 1945

Kategorie:Vesnice v okrese Chomutov Kategorie:Sídla v Krušných horách Kategorie:Těžba železné rudy v Česku Kategorie:Těžba v okrese Chomutov Kategorie:Perštejnské panství Kategorie:Bývalé obce v Česku Kategorie:Výsluní