Prežihov Voranc, občanským jménem Lovro Kuhar (10. srpna 1893 Podgora – 18. února 1950 Maribor), byl slovinský spisovatel a komunistický politik.
Jméno
Prežihov Voranc byl pokřtěn jako Lovro a jeho příjmení znělo Kuhar. Znám byl ale pod jménem, které bylo jeho pseudonymem; „Prežihov“ byl lidový název domu jeho rodičů a „Voranc“ nářeční podoba křestního jména Lovro.
Životopis
Dětství a mládí
Narodil se do chudé venkovské rodiny, která neměla vlastní dům ani půdu, proto se stěhovali ze statku na statek. Prežihov byl nejstarší z dětí, musel již velmi brzy chodit pást dobytek, později zastával také těžkou práci na poli. V dětství musel pracovat i jako tesař. Ve škole patřil mezi nejlepší žáky, neboť po matce zdědil touhu po znalostech, při jejich vyprávěních se utvářel také jeho vyprávěcí talent.
Přál si jít studovat na gymnázium, ovšem otec mu to nedovolil, protože mu velmi pomáhal při práci. Na gymnázium šel studovat pouze jeho bratr. To Prežihova velmi zasáhlo, a tak se začal vzdělávat sám. V šestnácti letech poslal své první črty do časopisu, následně na to byly otisknuty. Tak začala autorova spisovatelská kariéra. Od ledna do dubna 1914 absolvoval ve Vídni kurz o zemědělských družstvech, který pořádal křesťanský socialista Janez Evangelista Krek. Tam se dostal na doporučení svého učitele.
Na jeho další činnost měly vliv události první a druhé světové války. Během první světové války byl hned po jejím vypuknutí mobilizován. Účastnil se bitvy, nicméně poté odešel z rakousko-uherského vojska na sočské frontě do Itálie (dezertoval). Voranc neměl rád Rakousko, nicméně Italové jej zajali a věznili až do konce války. V Italské uniformě se vrátil do nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, nicméně tam byl také zatčen a souzen vojenským soudem. Byl osvobozen, ale zkušenost, stejně jako ztráta části Slovinského území Rakousku, jej zbavila iluzí o jihoslovanském státě. Začal pracovat jako dělník, poté jako úředník v ocelárně v Ravnah.
Meziválečná léta
Roku 1924 se oženil s Marií Šisernik, měli spolu dvě dcery – Vidu a Mojcu. O rok později vydal sbírku povídek, která však nezískala větší ohlas. Protože se aktivně podílel na činnosti ilegální KPJ (Komunistická strana Jugoslávie), musel roku 1930 odejít do emigrace, nejprve do Vídně, poté do Paříze a Moskvy. Na kongresu byl spolu s Milanem Gorkićem a Josipem Brozem Titem. Jako agent kominterny cestoval po Evropě, kvůli komunistické činnosti byl několikrát ve vězení.
V prosinci roku 1932 se stal redaktorem listu slovinských komunistů – Delo, později hlavních slovinských novin. Jeho hlavním úkolem bylo šířit marxismus mezi dělníky a získávat pro komunisty co nejvíce sympatizantů. Nová práce mu umožnila cestu do Celovce, kde se alespoň na okamžik setkal se ženou a dcerami. Tehdy ho opět zavřeli, brzy na to se mu však podařilo uprchnout. Pomýšlel na přestěhování se do Moskvy i s celou rodinou, ale tento plán se mu nepodařilo uskutečnit. Pozvolna se stával jedním z vedoucích mužů komunistické strany ve Slovinsku. V roce 1937 byl i v Praze, nicméně i zde byl zatčen, neboť se ukázalo, že cestoval na falešný pas. V československé metropoli se měl účastnit konference; byl ale vyhoštěn do Rakouska, kde byl následně uvězněn.
Druhá světová válka a politická kariéra
Po sporu s Josipem Brozem, novým generálním sekretářem KPJ, se roku 1939 ilegálně vrátil do Slovinska. Důvodem bylo, že i ve Francii se ho pokoušela vypátrat policie. Do dubna 1941, začátku druhé světové války, se stáhl z politického světa a dále se věnoval pouze psaní. Po okupaci uprchl z Lublaně nejprve do Záhřebu a nakonec na bosenský venkov, kde předpokládal, že bude klidněji. Nejspíše tam ale prodělal infarkt, a tak se vrátil zpět do Lublaně.
Po ustanovení Olobodilne fronty začal znovu aktivně působit ve stranických orgánech a různých komisích organizace. V rámci OF působil jako šéfredaktor rádia Kričač.
Na začátku roku 1943 byl zatčen příslušníky MVAC, kteří ho předali Italům. Při vyslýchání od začátku spolupracovali také Němci. Po kapitulaci Itálie ho odvezli do vězení v Begunje, brzy na to do Berlína, kde začalo gestapo s novými výslechy.
Za jeho svědectví mu Němci nabídli předsednické místo slovinského loutkového státu, který by se kromě Lublaně, jejího okolí a Přímoří, skládal také z Gorenjska a Štajerska. Nabídku odmítl. Poté byl v roce 1943 poslán do koncentračního tábora Sachsenhausen a v lednu 1945 do Mauthausenu, odkud se po 2. světové válce vrátil domů. Z táborů nebyl schopen mluvit se svoji rodinou, ani přáteli, někteří slovinští spisovatelé, kteří se s ním po propuštění z tábora setkali, tato svědectví zaznamenali.
Jeho bratr Alojzij Kuhar byl katolický duchovní a jeden z vedoucích politiků SLS (Slovinská lidová strana). Po válce byl také poslancem slovinského parlamentu v rámci Jugoslávie. Během tohoto období vyšel jeho román Jamnica (1945) a několik krátkých děl, včetně sbírky dětských kreslených příběhů s názvem Solzice (1949). Následovalo několik cestovních deníků, například Od Kotelja do Belih vod a Od Mokronoga do Pijane gore.
Zastával ale i další funkce; byl členem Slovinské hospodářské komise Oslobodilne fronty, předsedou komise pro vzdělávání dospělých, předsedou Klubu korutanských Slovinců, místopředsedou Svazu slovinských spisovatelů a členem výboru Svazu jugoslávských spisovatelů. Jeho slibnou poválečnou kariéru ale ukončila roztržka mezi Titem a Stalinem. Zájem na odsouzení Vorance měl Aleksandar Ranković.Vorancův životopis na stránkách SAZU
Zemřel v Mariboru v roce 1950 na následky nemoci. V době smrti měl několik děl, která nebyla ještě dokončena.
Literární činnost
Zážitky z Vorancova dětství se pohybovaly především v oblasti pastevectví na strmých svazích. Boj farmáře s půdou je tak častým tématem v řadě jeho děl. Korutanská pohoří a lidé, kteří spadali do tzv. pracující třídy, jsou v jádru Vorancových prací a jejího psychologického významu. Krása scénérie zde stojí v přímém protikladu s těžkým životem. Voranc se ve svých dílech soustředil na nešťastné a nespravedlivě souzené, které měl tu šanci potkat.
Dalším významným vlivem pro Vorance byly zážitky z první světové války. Realita konfliktu se objevuje především v jeho románu Dobredob. Voranc chtěl čtenáři předat surovost situace, ve které se účastníci války nacházejí a sentimentálnosti je zde poměrně málo. Voranc dával přednost psaní o chudých rolnících a dělnících v kontrastu s krajinou, ve které lidé žili.
Literární činnost autora spadá do období sociálního realismu, který ve Slovinsku převládal v letech 1930 – 1941. Do daného období je řazen na základě převládajících témat – téma venkovského člověka, proletariátu, osudy "malých" lidí.
Romány:
Požganica (1939), pojednává o korutanském plebiscitu roku 1920 Jamnica (1945), pokračování Požganice, hovoří o letech 1920 – 1935 Doberdob (1940), má podnadpis vojenský román slovinského národa, složen ze čtyř větších kapitol: Črna vojska, Doberdob, Lebring, Judenburg.
Novely: Boj na požiralniku (1935) Samorastniki (1940), sbírka vybraných novel: Boj na požiralniku, Jirs in Bavh, Vodnjak, Ljubezen na odoru, Pot na klop, Prvi spopad, Odpustki in Samorastniki
Cestopisy:
Od Kotelj do Belih vod (1945), sbírka domácích cestopisů Gosposvetsko polje (1979) Borba na tujih tleh (1946)
Črty:
Povesti (1925), první črta, kterou autor vydal Kanjuh iz Zagate (1952)
Povídky:
Naši mejniki (1946) Opustošena brajda (1946)
Psal také brožury:
Boj za osvoboditev in združitev slovenskega naroda Za samoodločbo slovenskega naroda O slovenskih mejah, …
Literatura pro děti a mládež
Črty:
Solzice (1949), napsána na památku mamince, přeloženo do devíti jazyků
Povídky:
Čez goro k očetu (1961), povídka je část cestopisu Gosposvetsko polje, cestopis je určen dospělému čtenáři, jeho část s názvem Čez goro k očetu vyšla poprvé roku 1961 jako samostatná pověst pro mládež Tisoč in en dan (1969) Prvi maj (1961) Levi devžej (1962)
Díla přeložená do češtiny Jamnica (Praha, 1959) – přel. František Benhart Solzice – Slzičky (Praha, 1959) – přel. František Benhart Samorastniki – Semeno větru (Praha, 1972) – přel. František Benhart Požganica – Spálenisko (Praha, 1973) – přel. František Benhart
Význam
Dnes se po Vorancovi jmenuje několik škol a také knihovna v Lublani. Jeho rodný dům dnes slouží jako muzeum (provozovatelem je Korutanské zemské muzeum) a mnoho ulic ve Slovinsku nese jeho jméno.
V 80. a 90. letech 20. století byl autorem, který jako prominentní osobnost komunistické strany upadl v nezájem čtenářů i historiků.
Jeho román Doberdob byl v roce 2016 zfilmován.
Ocenění
Autor je nositelem Levstikovy (1949) a Prešernovy ceny (1950) za dílo Solzice, tehdy byly tyto ceny uděleny prvně.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
oficiální stránky
Kategorie:Slovinští spisovatelé Kategorie:Slovinští politici Kategorie:Narození v roce 1893 Kategorie:Úmrtí v roce 1950 Kategorie:Muži Kategorie:Jugoslávští komunisté Kategorie:Narození 10. srpna Kategorie:Úmrtí 18. února Kategorie:Úmrtí v Mariboru