Josef Ludvík Fischer (6. listopadu 1894, Praha – 17. února 1973, Olomouc) byl český filozof a sociolog, představitel filosofického strukturalismu.

Život Po studiích na klasických gymnáziích v Českých Budějovicích a v Třeboni (maturita roku 1912) absolvovalMatriky Univerzity Karlovy, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy – Fischer Josef Ludvík *1894 na Filosofické fakultě pražské univerzity češtinu, němčinu a filosofii. Doktorem filosofie byl promován roku 1919 (disertace Arthur Schopenhauer. Genese díla). V letech 1921–1923 pracoval v pražských knihovnách a aktivně se zapojil do levicového hnutí. Přispíval do Neumannova Června, Václavkovy Studentské revue, spolupracoval se Zdeňkem Nejedlým v časopisu Var. Kvůli své levicové činnosti byl přeložen dál od centraZUMR, Josef. Josef Ludvík Fischer – občan a filosof. In: FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.. [Viz str. 166.], do Studijní knihovny v Olomouci, kde byl zaměstnán až do roku 1933. V letech 1924–1930 byl členem Komunistické strany Československa.URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.

V roce 1927 se prací Saint-Simon a Auguste Comte habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně jako docent pro obor sociologie, v roce 1930 i pro obor filosofie. Na přelomu 20. a 30. let spolu s Bedřichem Václavkem a Jiřím Mahenem redigoval Index (1929–1939), s Inocencem Arnoštem Bláhou a Emanuelem Chalupným založil a vedl Sociologickou revui (1930–40, 1945–48). V letech 1933–35 byl zaměstnancem univerzitní knihovny v Brně, mimořádným profesorem Masarykovy univerzity pro obory sociologie a dějiny filosofie se stal v roce 1935. V Brně se podílel na práci Levé fronty a v roce 1938 se stal předsedou brněnské odbočky Společnosti přátel demokratického Španělska.LAICHMAN, Miloslav. Brněnská levicová inteligence na obranu republiky před fašismem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, C 15, 1968, str. 64.

Po nacistické okupaci Československa se až do konce války skrýval v Nizozemí. Po návratu do Brna byl v říjnu 1945 jmenován řádným profesorem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, ve školním roce 1945–46 zastával funkci jejího děkana. Zároveň se podílel na obnovení olomoucké Univerzity Palackého, na které z pověření ministra školství Zdeňka Nejedlého v letech 1946–49 vykonával funkci rektoraGABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 1. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 1, str. 72. (v letech 1949–1951 je v Seznamu přednášek FF UP uveden jako prorektorGABRIEL, Jiří. J. L. Fischer v letech 1945–1948. 2. část. In: Studia philosophica, 59, 2012, č. 2, str. 78.). V únoru 1948 manifestačně znovu vstoupil do komunistické strany a stal se vysokým funkcionářem krajského akčního výboru. Na sjezdu národní kultury v dubnu 1948 hovořil o nutnosti „podřídit svobodu vědeckého bádání nastupujícím politickým poměrům".URBÁŠEK, Pavel. Josef Ludvík Fischer - rektor zakladatel. In: Žurnál Univerzity Palackého, roč. 14 (2004/05), č. 4, s. 6.

Na konci roku 1948 však odešel z politických funkcí a v roce 1954 sepsal a nejvyšším stranickým a státním orgánům rozeslal memorandum, ve kterém podrobil kritice školskou reformu (mj. protestoval proti zrušení Filozofické fakulty Univerzity Palackého a její transformaci na Fakultu společenských věd nově zřízené Vysoké školy pedagogické). V roce 1955 byl vyloučen z KSČ. Protože na „dobíhající" filozofické fakultě pro Fischera nenašli vhodný úvazek, byl od května 1956 převeden na Vysokou školu pedagogickou v Olomouci. V roce 1957 přechází na brněnskou univerzitu, kde se stává profesorem na katedře dějin filozofie (od 1. 3. 1957). Ne však nadlouho, jeho pedagogickou činnost ukončil nucený odchod do důchodu k 1. 1. 1960.GABRIEL, Jiří. Poválečná brněnská léta J. L. Fischera. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 47, 2000, str. 25–33.

Když v druhé polovině 60. let zavládly liberálnější poměry, využívá toho Fischer k publikování v odborných časopisech a v roce 1965 krátce působí na katedře psychologie obnovené Filozofické fakulty Univerzity Palackého. V Aktech Palackého univerzity též vyšla jeho práce Sokrates nelegendární (1965). Roku 1967 se stal vědeckým pracovníkem Fakulty osvěty a novinářství Univerzity Karlovy a v následujícím roce byl znovu povolán na Univerzitu Palackého v Olomouci jako profesor filozofie a sociologie. V období tzv. normalizace byl však definitivně penzionován (1970).FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Svazek 1 (A–G). Vyd. 1. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1985, 900 s. [Heslo „Josef Ludvík Fischer" je na str. 708–709.] Druhé vydání jeho práce Sokrates nelegendární, které bylo připravováno na rok 1970, nebylo z politických důvodů realizováno.Ediční poznámka na str. 171 v knize: FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s.. náhled|Pamětní deska Josefa Ludvíka Fischera, umístěná od roku 1994 na rektorátu Univerzity Palackého v Olomouci.

Úmrtí Smrt (17. 2. 1973) zastihla J. L. Fischera v plné tvůrčí práci. V souladu se svým přesvědčením o stálé nehotovosti našeho poznání dále promýšlel svůj kategoriální systém a studoval nový přírodovědný materiál k plánovanému příspěvku pro sovětský časopis Voprosy filosofii (Otázky filozofie).GABRIEL, Jiří. Za profesorem J. L. Fischerem. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B 20, 1973, str. 127.Viz též „Dopisy Josefa Ludvíka Fischera Jiřímu Gabrielovi". In: Studia philosophica, 58, 2011, č. 2, str. 103. Byl pohřben na olomouckém Ústředním hřbitově v Neředíně.

V roce 1992 byl J. L. Fischerovi udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy in memoriam. Ve vestibulu Rektorátu Univerzity Palackého je od roku 1994 umístěna pamětní bronzová deska s reliéfem J. L. Fischera. V Olomouci byla též založena Společnost Josefa Ludvíka Fischera, která vydává publikace a pořádá přednášky o J. L. Fischerovi.

Rodina J. L. Fischer byl dvakrát ženat. V roce 1925 se oženil s Aloisií, rozenou Konrádovou, která před sňatkem pracovala jako učitelka, a měl s ní dvě děti, Jiřího (1927–2006), profesí klinického chemika a biochemika, a Violu (1935–2010), která byla známou básnířkou a překladatelkou. Po rozvodu uzavřel v roce 1961 druhé manželství se svou bývalou žačkou, o dvaatřicet let mladší Jarmilou Kantorkovou (1926–1992). Z tohoto manželství vzešly dvě dcery, Soňa (* 1961) a Sylva (* 1963), rovněž básnířka, prozaička a klasická filoložka.

Členství v učených společnostech a odborných organizacích domácích Královská česká společnost nauk Československá národní rada badatelská Česká akademie věd a umění Jednota filozofická Sociologická společnost Svaz československých spisovatelůGABRIEL, Jiří (ed.) Slovník českých filozofů. Brno: Masarykova universita, 1998. 697 s. [Viz str. 127.] zahraničních Delta Tau Kappa, Bridgeport G. W. Leibnitz-Gesellschaft, Hannover World Parliement for World Culture, Berlin Academia Theatina pro scientiis Centro Superiore di Logica e Scienze ComparateEncyklopedie dějin města Brna. Josef Ludvík Fischer – dostupné online

Filosofie Kritické vyrovnání s filosofií pozitivismu a pragmatismu Fischera vedlo k vypracování vlastního filosofického systému, který nazýval skladebnou filosofií. Ta měla navazovat na strukturální metody v jednotlivých vědách, které preferují celek před jednotlivými částmi. Pojem celku Fischer v Základech poznání (1931) definoval pomocí pojmu funkce a vytvořil tak původní systém funkcionálního strukturalismu, který v Krizi demokracie (1933) uplatnil při rozboru sociální skutečnosti. Krize demokracie byla Fischerovi součástí obecnější kulturní krize, kterou spojoval s kvantitativním a mechanistickým pojetím skutečnosti. Strukturní podobnosti mezi jednotlivými prvky kultury (např. mezi vědou, ekonomikou a politikou) schematizoval pomocí pojmu kulturního prototypu. Předjímal tak některé pozdější kulturologické problémy (srovnej Foucaultův pojem epistémé). Východisko z krize spatřoval v ontologické rehabilitaci kvality, k jejímuž propracování se spolu s dalšími kategoriemi funkce a struktury vrátil v souboru Filosofických studií (1968).

Zajímavosti Zdeněk Vašíček vzpomíná: „Ludvík Svoboda /.../ v knize svých vzpomínek [Cestami života, 1. díl, 1971] se vyznává ze svého hlubokého zaujetí JLF v třicátých letech a podává na dobrých dvaceti stránkách obsah jeho ‘Krize demokracie’. Tento Prezident Dobrotivý samozřejmě o JLF nikdy ani snad neslyšel. Byl jsem to já, který jsem tehdy seznámil jednoho z ghostwriterů jeho pamětí, Oldřicha Janečka, s dílem JLF. Ten se rozhodl šířit jeho myšlenky všemi tehdy možnými prostředky, i tímto. Nedivme se proto, že paměti nebohého prezidenta byly záhy staženy z prodeje.“MUSIL, Jiří V., ed. aj. Josef Ludvík Fischer: 6.11.1894-16.2.1973: sborník příspěvků ze semináře k 105. výročí narození. 1. vyd. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní, 2001. 72 s. . [Viz příspěvek Zdeňka Vašíčka „Aporetika jako koan", str. 35–36.]O prezidentových pamětech viz např.: RICHTER, Karel. Zakázané paměti prezidenta. In: Chlumecké listy : časopis chlumeckého regionu. Ročník 38, 2008, č. 7, str. 36–38.– dostupné též online

Každý rok v listopadu pořádá Univerzita Palackého v Olomouci přednášku k poctě J. L. Fischera. První přednáška se uskutečnila v roce 1994 ke stému výroční narození prvního rektora obnovené univerzity. Přednášející je vybírán komisí z tuzemských či zahraničních odborníků.

Spisy Arthur Schopenhauer. Genese díla (Příspěvek k psychologii tvorby) (1921) O vědomí (1922) Hovory a zpovědi. Dvě knihy neklidu a hledání. Kniha první (1922) Filosofie, její podstata a problémy (1922) Saint Simon a Auguste Comte. Příspěvek k dějinám sociologického racionalismu (1925) Glosy k české otázce (1926) O pravdách a filosofech (1926) Útěk před starou filosofií (1927) Budoucnost evropské kultury. Vstupní čtení na Masarykově univerzitě 17. 10. 1927 (1928) Über die Zukunft der europäischen Kultur (1929) Kultura a regionalismus (1929) O neklidu dneška (1930) Základy poznání. Soustava skladebné filosofie na podkladě zkušenosti I (1931) Třetí říše. Úvodem do současného politického stavu (1932) Tyrš a sokolstvo. Historický a kritický rozbor sokolské ideologie (1932) Zrcadlo doby. Abeceda skoro filosofická (1932) Řád kapitalistický a skladebný (1933) Krize demokracie. I. Svoboda, II. Řád (1933) Věčný a časový úkol filosofie (1935) Národní tradice a česká filosofie. Úkoly a výzvy (1939) Den po válce (1946) Na cestu. Hrst proslovů děkanových (1946) Politika a stranictví (1947) Únor 1948. Slovo k vychovatelům (1948) Tři stupně. Filosofický vějíř (1948) Meze kvantitativní metody (SPFFBU, B 5, 1958) Uvedení do vědy (1961) Struktura pracujících ve strojírenství (1965, spolu se Zdeňkem Zajíčkem) Sokrates nelegendární (1965) O kategoriích (Filosofický časopis, 1966, 1967) Kvalitativní kosmos; Řád struktur (Filozofia, 1967) Pedagogické stati (1968) Dějiny filosofie. Řecká filosofie (1968) Filosofické studie (1968) Proti Mnichovu (1968) The Case of Socrates (Rozpravy ČSAV. Roč. 79/1969, 8. sešit.) [Anglické vydání knihy Sokrates nelegendární.] Skladebná filosofe, strukturalismus a dialektika (Filosofický časopis, 1969) Nástin teorie politiky (Sociologický časopis, 1969) Glosy k české otázce. 1. vyd. Praha: Horizont, 1970. 185 s. Listy o druhých a o sobě (2005)

Překlady SCHOPENHAUER, Arthur . Genius; Umění; Láska; Světec. Vybral, přeložil a doslovem opatřil J. L. Fischer. Praha: Symposion, 1923. 150 s. Symposion; sv. 10. další vydání: SCHOPENHAUER, Arthur a FISCHER, Josef Ludvík, ed. Génius, umění, láska, světec. Překlad Josef Ludvík Fischer. V Olomouci: Votobia, 1994. 175 s. .

Výbory Výbor z díla I (2007) Výbor z díla II (2009)

Odkazy

Reference

Literatura