Plakát z demonstrace v San Franciscu z roku 2003 s antisionistickými slogany: Za stylizovaným ďáblem, který nese symboly amerického dolaru, vlajky USA, Izraele a nacistického Německa, a je označen jako „kapitalistický běloch“, se objevují dvě karikatury židů s jarmulkami na hlavách, izraelskými vlajkami, pejzy a nápisem „counterfeit jew“, tj. „falešný žid“, narážející na především mezi neonacisty populární teorii o nesemitském původu dnešních Izraelců. Vpravo dole je pak nápis „sionistická prasata“.|náhled|vpravo Antisionismus je termín, který je používán pro označení různých náboženských a politických názorů. Tyto názory mají společnou opozici vůči sionismu, avšak jejich motivace a používané prostředky vyjádření jsou natolik rozdílné, že není možné označit antisionismus za jednolitý fenomén.

Některé z forem antisionismu jsou často označovány za formy antisemitismu, někdy je antisionismus obecně označován jako forma tzv. „nového antisemitismu“.Rosenfeld, Alvin H. (2006). "'Progressive' Jewish Thought and the New Anti-Semitism". American Jewish Committee. http://www.ajc.org/atf/cf/%7B42D75369-D582-4380-8395-D25925B85EAF%7D/PROGRESSIVE_JEWISH_THOUGHT.PDF . March 11, 2010 O zařazení antisionismu mezi antisemitské směry se nadále vedou diskuse.Klug, Brian. No, anti-Zionism is not anti-semitism. guardian.co.uk, Wednesday December 3, 2003

Definice Pokud je sionismus definován jako „Židovské národní hnutí, které mělo za cíl vytvoření a podporu židovského státu v Palestině, starověké vlasti Židů“,Encyclopedia Brittanica,("Zionism"), http://www.britannica.com/EBchecked/topic/657475/Zionism případně jako „hnutí podporující rozvoj a obranu Státu Izrael a podporovat židovské přistěhovalectví do Izraele“, pak je antisionismus v jeho nejzákladnější podobě možné obecně definovat jako odpor vůči těmto cílům. Podle Alvina Rosenfelda se stal antisionismus od roku 1948 prostředkem pro zastánce zničení Izraele.

Brian Klug se naopak domnívá, že vznikem Izraele přestalo být předmětem diskuse zda má stát Izrael vzniknout a existovat, ale otázkou zůstává jakým způsobem má existovat. Na základě toho je pak podle něj antisionismus legitimním prostředkem odporu vůči izraelské okupaci území obsazených během Šestidenní války a nikoli antisemitismem.Klug, Brian. No, anti-Zionism is not anti-semitism. guardian.co.uk, Wednesday December 3, 2003. http://www.guardian.co.uk/world/2003/dec/03/comment

Různé směry antisionismu Opozice vůči sionismu existovala od vzniku samotného hnutí v 19. století. Ačkoli se jednalo zpočátku o opozici náboženskou vycházející především z židovství, rozšířila se, hlavně po vzniku Izraele, v muslimském světě jako projev muslimsko-arabského odporu vůči myšlence židovského státu a později vůči Izraeli, a celosvětově také mezi krajně levicová (např. komunismus) i pravicová (neonacismus) hnutí a ideologie.

Židovský antisionismus Náboženský židovský antisionismus Opozice vůči sionismu mezi ortodoxními židy

Příznivci hnutí Neturej Karta|náhled|vpravo Ačkoli je touha po znovuvybudování Jeruzaléma a návratu Židů do Země izraelské zakotvena od starověku v židovských náboženských textech a modlitbách, je toto obnovení židovské nábožensko-národní suverenity spojováno zároveň s nastolením mesiášského věku. Snaha vybudovat židovský stát bez příchodu Mesiáše a na světských základech, jak ji definoval sionismus, byla tudíž především mezi ultraortodoxními a ortodoxními židovskými skupinami považována za herezi a jako taková odmítána.

Mezi hlavní argumenty patří učení z Talmudu, podle kterého je židům zapovězeno vracet se do Země „jako zeď“, tedy hromadně.Ktubot 111a

Hlavními oponenty sionismu mezi ultraortodoxními židy jsou především příslušníci chasidské dynastie Satmar, jejíž někdejší duchovní vůdce Joel Teitelbaum je autorem spisu Va-jo’el Moše, věnovaném přímo otázce vztahu k sionismu.http://www.jewsagainstzionism.com/ Dále je to zastřešující organizace ultraortodoxních židovských antisionistických organizací ha-Eda ha-charedit, sídlící v Jeruzalémě a některé menší chasidské dynastie (Dušinsky aj.).

Nejradikálnější židovskou antisionistickou skupinou je Neturej Karta, odštěpenecká skupina z hnutí Agudat Jisra'el, čítající několik tisíc členů. Její členové pořádají pravidelně demonstrace za zrušení Izraele a požadují vznik palestinského arabského státu na území Izraele i palestinské samosprávy, kde by židé žili jako náboženská menšina.

Většina ortodoxních sdružení, stran a organizací, které před rokem 1948 vystupovaly radikálně proti myšlence zřízení státu Izrael, své postoje posléze přehodnotily a ačkoli otevřeně nedeklarují Izraeli podporu, berou jeho existenci jako fakt (např. Bobover, která se považuje za spíše nesionistickou než antisionistickou,Encyclopedia Judaica, ed. 2005, heslo Bobov Belz, Gur aj.), případně se podílí na politice Izraele (Agudat Jisra'el a Degel ha-Tora tvořící dnešní stranu Sjednocený judaismus Tóry) nebo se politiku některých stran snaží ovlivňovat (Chabad).

Sefardští charedim naopak vždy vystupovali jednoznačně prosionisticky a strana Šas je jednou z hlavních platforem náboženského sionismu v Izraeli.

Opozice vůči sionismu mezi reformními židy

Reformní judaismus odmítl řadu tradičních náboženských postojů včetně požadavku na „návrat na Sion“. V Pittsburské deklaraci z roku 1885 odmítli američtí reformní židé ideu židovského národního hnutí: „Nepovažujeme se již více za národ, ale za náboženskou komunitu.“http://www.sacred-texts.com/jud/1885.htm V roce 1869 Philadelphská deklarace ještě více zdůraznila odmítnutí národního pojetí judaismu v reformním hnutí a jeho soustředění se na Palestinu.http://www.zionism-israel.com/hdoc/Philadelphia_Conference_1869.htm Podobné tendence se objevovaly i mezi židovskými reformními komunitami v Evropě (např. Frankfurt nad Mohanem 1845).

Z Pittsburské deklarace vycházel i Americký výbor pro judaismus (American Council for Judaism),http://www.acjna.org/acjna/about_principles.aspx založený v roce 1942 skupinou reformních rabínů, kde se kromě nábožensky založených židů angažovali i sekulární židovští socialisté a intelektuálové (např. Erich Fromm, Hannah Arendtová). Výbor měl největší podporu ve 40. a 50. letech (více než 20 000 sympatizantů), po roce 1967 jeho popularita strmě klesala a dnes má cca 2 000 sympatizantů.

Změna v postoji vůči sionismu v reformní komunitě započala ve 30. letech kvůli vzrůstajícímu ohrožení evropských Židů, i kvůli úspěchům sionistického hnutí v mandátní Palestině. Konference v Columbusu v roce 1937 již vyjádřila podporu snahám o znovuosídlení Palestiny, stejně jako oživení hebrejštiny, která byla v reformních komunitách v 19. století téměř eliminována.http://www.zionism-israel.com/hdoc/Columbus_Platform_1937.htm Tento obrat byl symbolicky završen Novou pittsburskou deklarací v roce 1999, která deklarovala podporu státu Izrael a přistěhovalectví do Izraele.

Podpora sionismu ovšem není mezi nábožensky založenými židy univerzální. Je třeba poznamenat, že ne-sionisté (židé, kteří se nepovažují za sionisty) nejsou vždy nutně antisionisté (tj. proti sionismu). Obecně vzato má sionismus dnes podporu většiny židovských náboženských směrů. Konzervativní hnutí se na rozdíl od reformního nebo ortodoxního vždy jako celek profilovalo výrazně prosionisticky.

Sekulární židovský antisionismus

Před 2. světovou válkou považovala řada asimilovaných, sekulárních a liberálních židů sionismus za blouznivé a nerealistické hnutí.Walter Laqueur, A History of Zionism, (Schocken Books, New York 1976, ), s. 385-6 Přívrženci asimilace považovali sionismus za hnutí, které podkopávalo jejich snahy o asimilaci a integraci Židů do většinové společnosti.

V letech 1946–47 působila v Egyptě Židovská antisionistická liga (Ligue Juive contre le Sionisme "Egypte"; الرابطة الإسرائيلية لمكافحة الصهيونية; ar-Rábita al-isrá’ílíja li-mukáfahat as-sahjúnija), ovlivněná myšlenkami komunismu, v samotném Izraeli dnes působí několik židovských antisionistických politických stran, nacházejících se na krajní levici politického spektra (např. Chadaš, koncentrovaná kolem Komunistické strany Izraele). Mezi židovské představitele sekulárního antisionismu je někdy řazena uskupení jako J Streethttp://www.jstreet.org či Mír nyní, nebo jednotlivci: Noam Chomsky, Norman Finkelstein, Jisra’el Šachak (Shahak) nebo Alfred Lilienthal. Alvin H. Rosenfeld tvrdí, že židovští antisionisté pomáhají činit antisemitské postoje vůči židovskému státu (Izraeli) společensky přijatelnými, Werner Cohn poukazuje na kontakty některých židovských antisionistů s neonacisty a na využívání židovského původu autorů v antisemitské propagandě.http://www.wernercohn.com/Chomsky.htmlhttp://wernercohn.com/Shahak.htmlhttp://www.odpor.org/index.php?page=clanky&kat=&clanek=1089

Antisionismus mimo židovskou komunitu

Sekulární arabský antisionismus

V sekulárních arabských režimech byl sionismus a vznik státu Izrael často propojován s kolonialismem a odpor proti sionismu byl srovnáván s antikolonialistickým, antiimperialistickým a národně-osvobozeneckým hnutím. Nejvýraznějším představitele sekulárně orientovaného antisionismu byla v dobách existence Sjednocené arabské republiky strana Baas a dále její odnože na palestinských hnutích Arabská osvobozenecká fronta a Sa'ika. Mezi sekulárně založené arabské antisionistické organizace patří Lidová fronta pro osvobození Palestiny, Demokratická fronta pro osvobození Palestiny, a dále různé nevládní propalestinské organizace (al-Awda aj.).

Organizace pro osvobození Palestiny, založená v r. 1964, která původně požadovala zničení celého Izraele a ustanovení palestinského státu na území celého Izraele, se v roce 1993 zřekla tohoto cíle a oficiálně uznává právo Izraele na existenci.

Islámský antisionismus

Islám obecně odmítá stát Izrael jako anomálii a narušení „domu islámu“ (dár al-islám), území, které má být jednou provždy spravováno pouze muslimy. Antisionismus tohoto typu je rozšířený ve většině muslimských zemí a v některých (např. Írán) je součástí státní politiky (íránská vláda od islámské revoluce v r. 1979 referuje o státu Izrael jako o „sionistické entitě“).

Křesťanský antisionismus

Antisionismus v katolické církvi

Papežové Benedikt XV., Pius X. a Pius XII. byli otevřeně kritičtí vůči sionismu. Benedikt XV. sám prohlásil, že Židé nemají nárok na suverenitu nad svatou zemí.http://www.paperblog.fr/1471725/la-condamnation-de-l-ideologie-sioniste-par-l-eglise-catholique/ Odmítání nároků Židů na vládu v Izraeli bylo zdůrazňováno jak z důvodů náboženských, tak i proto, že levicový sionismus byl nahlížen některými představiteli katolické církve jako prodloužená ruka bolševismu. Vztahy mezi Vatikánem a Izraelem byly proto navázány až v r. 1993.

Opozice vůči křesťanskému sionismu

Latinský jeruzalémský patriarchát, Syrský ortodoxní jeruzalémský patriarchát, Jeruzalémská episkopání církev a Luteránská evangelická církev v Jordánsku a Svaté zemi vydaly prohlášení velmi kritické vůči křesťanskému sionismu, protože podle nich předkládá názor, že evangelium je totožné s imperialismem, kolonialismem a militarismem. Příslušníci arabských křesťanských církví většinou chápali boj proti sionismu a Izraeli jako národní záležitost bez náboženských konotací (George Habáš, Edward Said). Antisionismus založený ryze na křesťanských základech se mezi arabskými křesťany v podstatě nevyskytuje, naopak arabští křesťané se sami stávají terčem útoků kvůli protizápadním a protiizraelským náladám ze strany muslimů.

Sovětský svaz a státy východního bloku