Colloredové (později Colloredové z Wallsee a Colloredo-Mansfeldové) jsou starý italsko-rakouský rod. Do českých zemí přišli během třicetileté války. Svůj původ odvozují od rodu pánů z Waldsee.
Historie
Colloredo-Waldsee náhled|upright|Hradní věž bývalého hradu Mels u Colloredo di Monte Albano (Torre del Castello di Mels) náhled|upright|Zámek Colloredo v centru městečka Colloredo di Monte Albano (r. 1967) náhled|upright|Zámek Dobra (německy Schönfeld, slovinsky Dobrovo, nyní součást (občiny Brda) náhled|upright|Pohled na ves Fojana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, nyní součást občiny Brda) s kostelem sv. Floriána
Nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, družiník císaře Oty I., s kterým v roce 962 táhl do Itálie. Jeho synové Liebhard (Heliabordus / Liabordo) a Jindřich (Henricus / Heinrich) doprovázeli o několik let později římského krále Konráda II. při jeho cestě do Říma, kde byl v roce 1027 korunován papežem Janem XIX. císařem Svaté říše římské. Bratr Jindřich se vrátil s císařem do Německa, kde rodová větev pánů z Waldsee Reinprechtem a jeho dcerou Barborou (provdanou von Schaumburg) vymřela. Heliabordus zůstal v Itálii. V roce 1025 mu aquilejský patriarcha Poppo dal lénem místohrabství ve Furlansku s hradem Mels.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, 1. kapitola.
Glizojův syn Vilém z Waldsee a Melsu († 1303) prodal na počátku 14. století Venzone, a jelikož v té době nevlastnil žádné sídlo, které by jeho rodině poskytovalo bezpečí, požádal patriarchu Ottobuona de Razzi o svolení k výstavbě nového rodového sídla na panství Mels a to na výšině nedaleko vsi Colloreda. Povolení obdržel 14. prosince 1303 pod podmínkou, že nový hrad (gossitudinis Domini Guilelmi in Villa Colloreto Domum) bude lénem kostela v Aquileji (Basilica di Santa Maria Assunta). Ves byla pravděpodobně pojmenována podle tehdejšího okolního lískového porostu a lískového houští (latinsky Coryletum).Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 70.
Název hradu Colloredo převedl Vilém také na svůj rod, aby jej odlišil od dosavadních větví se sídly na hradě Albana (Castello di Albana, nyní součást obce Prepotto) a hradě Prodolone (Castello di Prodolone), (nyní součást obce San Vito al Tagliamento). Následně pak existovaly tři rodové větve: Mels-Albana, Mels-Prodolone a Mels-Colloredo.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889.
Asquinova větev Colloredů Asquino I., prvorozený syn Viléma (Guglielmo) visconta z Melsu a pána z Venzone a Colloreda, se oženil s Amorosou, dcerou Asquina z Varmo (Vildivar) a Persu.Pers je malé městečko, které je součástí obce Majano v provincii Udine. Kdysi zde stával stejnojmenný hrad. Z manželství pošli 4 synové, z kterých zanechal potomstvo jen Nicolaus (r. 1385) a to syny: 1. Heinricha, 2. Johanna, 3. Adalricha a 4. Asquina II; Johann zemřel bezdětný, Heinrich měl syna Otu († bez potomků) a Wilhelma (Viléma) II., jehož syny byli Heinrich II. a Anton († bez potomků); Adalrichovým synem byl Nicolaus III., jehož syny byli Pantaleone II. (bezdětný) a Asquino II., který po sobě zanechal syny: 1. Fiorina († svobodný); 2. Jakoba († svobodný); 3. Nicolause II., jenž měl syny Bertina a Aldigeria, přičemž Bertinův rod žil ještě po dvě generace, Aldigerio po sobě zanechal jen jednoho syna Anton II. († 1500 svobodný); 4. Johanna III., jehož potomstvo se během osmi generací rozrostlo do několika rodových větví a kolem roku 1700 Ludvíkem IV. vymřelo po meči. Ludvíkova dcera Maria Josepha Colloredo se provdala za Norberta Ernesta hraběte Liebsteinsky z Kolowrat; 5. Friedricha II., jehož potomstvo získalo statky jejich příbuzných pánů z Waldsee, šlechtické hodnosti, privilegia a zřídilo si sídlo v Rakousku a Čechách.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 136–140.
Z manželství Friedricha II. pošli synové: 1. Johann Baptist, jehož syn Vicardo zemřel bezdětný († 1568); 2. Ludwig, který měl dva syny: Thomase a Augustina (oba svobodné); 3. Johann III., jehož syn Anton IV. nezanechal potomky; 4. Friedrich III., který byl r. 1511 zavražděn (Savorgnan) a jehož syny byli: 1. Hieronymus I. († svobodný); 2. Johann V. († svobodný); 3. Mario, který byl r. 1586 hejtmanem Gemony (nyní Gemona del Friuli) a zanechal po sobě syny: 1. Hieronyma II.; 2. Livia; 3. Sillu; 4. Fulvia; 5. Friedricha IV.; 6. Lelia; 7. Ludvíka II. († 1598).
Tři ze synů Maria (Marzio) z Colloreda dosáhli na rakouském dvoře významného postavení: 1. Fridrich IV., komorník císaře Ferdinanda I. a vyslanec na anglickém dvoře královny Alžběty, jenž získal léno Dobra (Schönfeld, též Dobrovo) se vsí Flojanou (Bertoldsdorf, též Fojana, Fleana) a Cosarnem (nyní Kozarno); 2. Lelio, rytíř a komtur Maltézského řádu a kapitán kavalérie; 3. Ludvík II., ministr císaře Rudolfa II.; přičemž Ludvík II. a jeho bratr Lelio byli přijati do šlechtického stavu v hodnosti svobodných pánů na Gorizii (Görz) a uznáni se všemi privilegii potomky pánů z Waldsee. Císař Rudolf II. dne 19. března 1588 Fridrichovi, Leliovi a Ludvíkovi a všem ostatním členům z větve Asquina šlechtický stav potvrdil a dekretem z 31. července 1591 jim udělil dědičný titul říšských svobodných pánů (barona) s predikátem z Waldsee a potvrdil užívání tohoto rodového erbu.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 140–145.
Ludvík III. hrabě z Colloreda a Waldsee (1631–1693), syn Jeronýma IV. (1582–1638), se 20. srpna 1661 oženil s Marií Susannou Eleonorou hraběnkou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704). Z manželství pošla jediná dcera Marie Josepha Antonie hraběnka z Colloreda a Waldsee (15. červenec 1672–1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Philippa knížete de Montecuccoli (1662–1698). Manželství zůstalo bezdětné.
Marie Josepha Antonie kněžna de Montecuccoli zdědila v roce 1673 po svém otci hraběti Ludvíku III. Colloredovi z Waldsee česká panství Dymokury a Smidary, dům ve Vídni a na předměstí zahradu. Po soudní při (1701–1704) musela část dědictví postoupit příbuznému Jeronýmovi IV. z Vicartovy větve. Fideikomisní panství Opočno a Počernice, dolnorakouské alodiální panství Staatz se dvorcem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a Velim (Föllim, nyní část obce Poysdorf) tak obdržel Jeroným IV. hrabě z Colloreda a Waldsee (1674–1726). Kamilovi IV. (1712–1797) z Bernardovy větve odkázala po otci zděděná léna Dobra (německy Schönfeld, italsky Dobra, slovinsky Dobrovo, nyní Občina Brda) a Floyana (německy Bertoldsdorf, italsky Fleana, slovinsky Fojana, nyní Občina Brda), která Kamil kvůli dluhům prodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi.Monika Prüller, Karl Gutkas: Das Karmelitinnenkloster "Unsere Liebe Frau vom Berge Karmel" zu St. Pölten (1706–1782), Selbstverlag des NÖ Instituts für Landeskunde, 1992, s. 24–25.
Vicartova větev Colloredů náhled|upright|Santa Sofia s palácem, v držení Colloredů v letech 1615–1794 Jeroným /Girolamo IV. Colloredo z Waldsee (1674–1726), syn Ferdinanda /Federica (1635–1689), přeložil sídlo své rodiny do Rakouska a Čech, v roce 1723 získal se svým bratrem Rudolfem (1676–1750) dědičný úřad nejvyššího zemského stolníka (jídlonoše) Českého království (Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen) a stal se zakladatelem knížecí linie Colloredo-Mansfeld. S chotí hraběnkou Janou Karolínou Kinskou (1675–1755) měl čtyři syny: Karla, rytíře a komtura Řádu německých rytířů, čestného majitele a plukovníka rakouského pěšího pluku, polního maršálka a zplnomocněného ministra v Rusku, Anglii a Flandrech; Filipa, klerika, jenž zemřel v 19 letech v Římě; Antona, velkopřevora v Čechách, vrchního majitele rakouského pěšího pluku a maršála císařovny Marie Terezie a Rudolfa Josefa I.
Rudolf Josef I., rytíř zlatého rouna, skutečný tajný rada a konferenční ministr, nejvyšší komoří, dědičný nejvyšší zemský stolník v Čechách a říšský vicekancléř byl 29. prosince 1763 povýšen do říšského knížecího stavu s titulem urozeného pána a 24. prosince 1764 mu byl knížecí titul udělen dědičně v primogenituře. S chotí Marií Gabrielou ze Starhembergu měl čtyři syny: Hieronyma, salcburského knížete-arcibiskupa, vicekancléře Svaté říše římské a vyslance u Svatého stolce; Josefa, rakouského polního maršála; Václava, komtura Řádu německých rytířů, rakouského polního maršála a ministr války; a Františka Gundakara, říšského vicekancléře a vrchního komisaře u Říšské soudní komory a který se oženil s hraběnkou Maria Isabellou z Mansfeldu.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 151–155.
12. květen 1623: císař Ferdinand II. udělil titul „Wohlgeboren“ (Vysokorodný) Leliovi, Jeronýmovi a Rudolfovi z Colloreda 10. května 1624: císař Ferdinand II. povýšil do hraběcího stavu Rudolfa a Jeronýma z Colloreda hrabata z Waldsee a pány z Dobry (Schönfeld /Dobrovo) a Flegny (Flojana/Bertoldsdorf) 12. července 1646: český inkolát pro hraběte Horáce II. z Colloreda (1568–1646) 20. března 1666: moravský inkolát v panském stavu pro Ludvíka III. z Colloreda hraběte z Waldsee († 1693) 14. září 1671: český inkolát pro Ferdinanda (1635–1689) a Mikuláše z Colloreda hraběte z Waldsee 7. prosince 1694: český inkolát pro hraběte Jeronýma IV. z Colloreda (1674 – 1726) 27. února 1711: udělení titulu urozený pán (Hochwohlgeboren) bratrům Jeronýmovi IV. (1674–1726) a Rudolfovi (1676–1750) hrabatům z a na Colloredu, svobodným pánům z Waldsee, Opočna, Tloskova (Floskau) a Stožce (Staatz) 27. května 1715: moravský inkolát v panském stavu pro Jeronýma IV. hraběte z a na Colloredu (1674–1726) 24. prosince 1763: udělení říšského knížecího stavu a titulu urozeného pána, knížecí stav dědičný v primogenituře pro Rudolfa Josefa I. hraběte zu Colloredo (1706–1788)
Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů v bitvě u Lützenu a po smrti generalissima Valdštejna ztratil Slezsko, za což byl potrestán, později však byl omilostněn. Zemřel při další prohrané bitvě přímo ve válečné vřavě roku 1638.
Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo (1585–1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal natrvalo.
V roce 1763 povýšil císař František I. Štěpán do říšského hraběcího stavu Rudolfa Josefa, který působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan z Colloreda, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.
Colloredo-Mansfeldové náhled|upright|Colloredo-Mansfeldský palác v Praze Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundakar I. (1731–1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.
Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld (1842–1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.